Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 16. kapitola

13.05.2010 (12:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5440×

16. kapitola

Pohled Belly

„Kdo jste?“ zeptala jsem se přidušeně, i když odpověď jsem už tušila. Nepředstírala jsem, že jsem vyděšená. Bála jsem se. Ale ne o sebe, nýbrž o NĚ! Oni u toho neměli být, až by pro mě přišli.

Ta malá blonďatá upírka se zasmála hrozivým smíchem, až mi tuhla krev v žilách. Bello, co to sakra děláš? Nemáš se jí bát! Vždyť jsi zabíjela takové, jako je ONA!

„Opravdu nevíš, kdo jsme a proč tu jsme?“ zeptala se mě stále s tím sladkým úsměvem. Můj tep se pomalu snižoval a já si začínala o trošku více věřit. No a, že jsou tři! My jsme taky tři! Koukla jsem se za ní, na ty dva upíry, co drželi pod krkem MÉ upíry, zužila jsem oči a potichu jsem na ně zavrčela.

„Dobře. Máte mě, tak JE pusťte!“ křikla jsem. Sice by to byl, jako kdyby vyrovnaný boj, ale přece jejich životy neohrozím!

„Ó... ale mně se zrovna tak moc líbí,“ promluvila a s úsměvem se k nim otočila. Ten jeden z nich zavrčel a víc Edwarda stiskl, až jsem se lekla, že by mu mohl utrhnout hlavu. Zasmála se. „Moc to nepřeháněj, Dimitrij, chceme je živé.“

„Živé,“ odfrkla jsem nevěřícně.

„Co se to děje, Jane?“ zeptal se Edward rozzuřeně a těkal mezi námi očima. Měl v nich strach, stejně jako Christian a asi i já. Vždyť jim právě šlo o jejich životy. Já jsem se už se smrtí vypořádala, ale nedovolím, aby se stalo něco jim. Oni přece nemůžou za mé činy. Kterých popravdě ani nelituju. Nelituju každý (ne)život, který jsem ukončila, protože to stejně byli jenom nestvůry, které zabíjely lidi, na kterých mi záleželo. Vlastně bych docela ráda ještě, než zemřu, rozdrtila její pitomý úsměv v prach.

„Takže nás čeká malý výlet do Itálie?“ skočila jsem Edwardovi do řeči a sladce se na Jane usmála. Zmatená mou změnou nálady, se zamračila.

„Myslím, že to bude tvůj poslední pobyt kdekoliv,“ řekla tajemně a ten hromotluk se uchichtl.

„Já vím, takže byste je měli už pustit, abychom tam byli co nejdřív.“ Stále jsem se usmívala, ale ve skutečnosti jsem byla napjatá. Chris s Edwardem nás celou dobu zděšeně pozorovali. Nevím, co Edwardovi všechno prozradili v mysli, ale doufám, že mě za mé činy nebude ještě více nenávidět, jako už teď.

„Ne tak rychle,“ klidnila mě a svou malou ručkou přejela po Edwardové paži. Ani jsem si to neuvědomila a začala jsem vrčet. Udělala jsem k nim krok, ale zavrčení od těch dvou mě zastavilo a já zamrzla na místě. Znovu se zasmála a zavolala: „Alecu!“

Ve dveřích se objevil asi stejně starý upír, jako byla ona. Jane se na mě významně podívala a než jsem se vzpamatovala, ze zadu mě chytil a pevně sevřel, až jsem zasyčela. Jane se znovu zasmála a Edward s Chrisem začali vrčet a Edward začal sebou ještě více kroutit, aby se dostal z upírových paží.

„Co kdybychom si ještě na chvilku pohráli?“ zeptala se malá Jane a zamrkala na mě svýma rudýma očima. Já jí dám hru! Roztrhám ji na cucky, to bude potom hra!

„Nemáme čas, Jane,“ připomněl jí ten upír, který mě držel. Myslím, že řekla, že se jmenuje Alec.

„Chviličku ještě máme,“ usmála se na něj a znovu začala Edwarda hladit. Tentokrát po hrudi, ale oči upírala na mě. Začala jsem vidět rudě a mé vrčení přidávalo na síle. „Je úchvatné pozorovat, jak žárlíš,“ zasmála se a svou ruku stáhla. Zarazila jsem se. Já žárlím? Tohle má být žárlivost? To určitě ne... „Tak by mě zajímalo... Jeslti to platí aji opačně,“ řekla zamyšleně.

„Ne!“ vykřikl Edward a začal šíleně vrčet. Nechápala jsem, co řekla, než si mě Alec silou nepřetočil na sebe a nezačal mě hrubě líbat. Začala jsem sebou kmitat a snažila se mu vykroutit. Bylo to něco jiného, než když si Edward vynucoval můj polibek. Tohle bylo odporné! Jen okrajově jsem za sebou slyšela hrozivé vrčení, které myslím patřilo Edwardovi a Chrisovi.

„Myslím, že by to už stačilo,“ puručila Jane se smíchem a Alec se konečně ode mě na kousek oddálil. Začala jsem lapat po dechu a nejraději bych si teď šla vypláchnout ústa dezinfekcí.

„Škoda,“ řekl a toužebně se zadíval na mé rty. Plivla jsem mu do obličeje a vykroutila jsem se mu. Neudělala jsem ani jeden krok a už mě zase měl ve svých ocelových paží. „To jsi neměla,“ zavrčel mi hrozivě do ucha.

„Ve Volteře, Alecu, ti snad Aro dovolí si s ní před smrtí užít, ale teď už bychom vážně měli jít,“ zavelela. Vyděšeně jsem se podívala na jejich zajatce a ona si toho všimla. „Ti půjdou s námi,“ rozhodla a já začala vrčet. To nemyslí vážně!

„Ne! Oni za nic nemůžou, nechte je jít!“ zakřičela jsem.

„Jestli půjde Bella, tak jdu s vámi,“ řekl klidně Chris, ale v jeho očích byl strach.

„Já taky,“ přidal se Edward a Jane se vítězně usmála.

„Jste magoři?!“ křiknu na ně nevěřícně. „Vy nikam nepůjdete. To chcete umřít?“

Ani jeden mi neodpověděl a ve mně začal bublat vztek smíchaný s bezmocí.

„Neřekli jsme, že je zabijeme. Mluvili jsme pouze o tvém konci,“ zabručel ten hromotluk.

„No tak mě zabijte tady a je nechte být!“ navrhla jsem rychle. Udělám vše, abych jim zachránila život.

„Bello!“ zakřičeli oba vyděšeně, ale já si jich nevšímala a upírala své oči na tu malou mršku.

„Ne, Aro tě chce vidět ještě živou.“ Zakroutila hlavou.

„Jdi do háje s Arem!“

Alecův stisk zesílil a já tiše zaskuhrala bolestí. „Dávej si pozor na jazyk,“ varoval mě chladným hlasem.

Jane se zasmála. „Vzhůru do Voltery.“

Pohled Alice

S úsměvem, že vše docela dobře vychází, jsem zalezla do pokoje, který sdílím se svou láskou. S Jasperem. Byl to skvělý nápad, poslat Edwarda s nimi. Jen doufám, že zase něco tupého neplácne, jako skoro vždy.

Kdyby se Christian neoběvil, můj bráška s Bellou by už dávno byli spolu. Alespoň jsem takovou měla vizi. Teď už to sice nevidím tak jasně, ale podle mě budou dřív nebo později spolu.

Proč se musel Christian oběvit a všechno zkazit? Teď už bych jim zařizovala svatbu. No... možná ještě asi ne, ale v nejbližší době ano. A ON mé čekání a Edwardovu bezmoc prodlužuje. Vím, že ji miluje, ale Edward ji taky MILUJE! Ona je už vlastně součástí naší rodiny a já NEDOVOLÍM, aby to bylo jinak. Udělám vše, co bude v mé moci, aby dosáhli budoucnosti, kterou jsem viděla ještě před Chrisovým nečekaným příchodem.

Vytáhla jsem si ze šuplíku nové katalogy, které mi dnes přišly a hupsla s nimi na postel. Jasper sedí s Emmettem u TV a nijak se nerozhodl, že přijde za mnou nahoru. Pokrčila jsem rameny a začala v něm listovat. Plánovala jsem, co si z něj vše koupím. Na jedné straně se mi velmi líbily světle modré koktejlové šaty, které by určitě slušely Belle.

Usmála jsem se a koukla do budoucnosti, jestli si je ode mne vezme bez řeči a na jakou událost...

Ztuhla jsem a vykřikla. Tento výjev se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Tohle není Bella v modrých šatech...

Jen okrajově jsem vnímala, že mi někdo tahá za paži a Jasperův starostlivý hlas, volající mé jméno. Nemohla jsem na něj promluvit a ani se pohnout. Bella nesmí zemřít! EDWARDE, BELLO, NE!!!

Zamrkala jsem a ocitla se zase v současnosti.

„Co jsi viděla, Alice?“ ptal se mě Jasper.

Všichni stáli okolo mě a vyčkávavě se na mě dívali.

„Asi prošvihla výprodej bot,“ řekl Emm, ale já si ho nevšímala.

„Edward a Bella,“ šeptla jsem a začala bez slz vzlykat.

„Co... co se stalo? Co je s nimi?“ zahrnoval mě otázkami Carlisle.

Věděla jsem, že nemám tady naříkat, ale jednat dřív, než bude pozdě a budoucnost se naplní. Ale jak jsem se snažila, dobré východisko, jak z toho ven, aniž bychom ani jeden nezemřeli, jsem nenašla...

„Volturiovi...“ pípla jsem a všichni najednou ztuhli. „Oni je vezou do Itálie a chtějí Bellu zabít... Viděla jsem, jak se ji Edward pokusí zachránit a potom...“ vzlykla jsem. „A potom jsem je všechny tři viděla hořet.“ Mé tělo se začalo otřásat pláčem.

„Jak jim můžeme pomoct? Alice, mluv!“ Třásl se mnou Carlisle, než ho Jazz zastavil zavrčením.

„Já-já nevím...“ koktala jsem. „Když teď k Belle vpadneme, zemřeme. Protože dva z nich mají velmi mocný dar... Nestihli bychom je zneškodnit.“

Zavrtěla jsem bezmocně hlavou. Tahle vize byla mnohem horší. Nemohli bychom tam jenom tak vkráčet... Nechci nikoho ztratit. Nedovolím, aby se mé rodině něco stalo a už vůbec ne Jasperovi. Ale když jsem myslela rodinu, myslela jsem aji Bellu a Edwarda...

„Možná... možná bychom mohli odjet do Itálie a přesvědčit Ara, aby je nechal být. Tebe, Carlislei, považuje za přítele. Nevím, proč Bellu odsoudili k smrti, ale jiné východisko nevidím...“

„Dobře, jedeme,“ rozhodl Carlisle. I on nechtěl ztratit NIKOHO z rodiny. A Edward je jeho první syn.

„Ne!“ vykřikla Rose. „Všechno je to kvůli ní. Edward nic neudělal, tak ho musí pustit. Nedovolím, aby kvůli NÍ někdo z mé rodiny zemřel.“

Unaveně jsem se na Rosalie podívala.

„Rosalie, Bella je taky součástí naší rodiny, protože ji Edward miluje... A my svou rodinu nikdy neopouštíme,“ podotkl Carlisle.

Rosalie vyštěkla. „Fajn. Ale jestli se někomu něco stane, tak ji sama zabiju!“ Chytila vyjeveného Emmetta za ruku a táhla ho ven z pokoje.

„Esme, zarezervuj prosím letenky,“ požádal ji a ona přikývla a ihned byla pryč. Jasper mě pohladil po zádech a já cítila, jak postupně ze mě opadává ta hrůza. Vděčně jsem se na něj usmála a políbila ho.

Snad to všechno dobře dopadne...

Kdo ví, jak to dopadne. Třeba já to zrovna nevím... Tak doufám, že mě vaše komentáře nakopnou, abych další kapitolu přidala co nejdříve...

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 16. kapitola: