Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 17. kapitola

15.05.2010 (21:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6033×

17. kapitola

Vedli nás přes les a kdyby nás nemuseli držet, zřejmě by se už dávno rozběhli jejich přirozenou rychlostí. Vůbec mi nevadilo, že jdeme pomaleji, než bychom mohli. Užívala jsem si poslední hodiny svého života. Vše okolo mě mi připadalo hezčí... krásnější. Užívala jsem si každý čerstvý nádech, který byl smíchaný s vůněmi deště, lesa a zvířat. Jediné co mi v té nádheře vadilo, byl pach našich držitelů. Edwardova a Chrisova vůně mi vůbec nevadila, spíš naopak.

Doufala jsem, že jak se dostaneme do Voltery, Edwarda a Chrise pustí... Opatrně jsem se na ně podívala – bála jsem se nenávisti v jejich očí – ale oni se jen na mě povzbudivě usmáli. Jako kdyby mi chtěli naznačit, že vše bude dobré... Že jsou se mnou. Ano byli se mnou, což v jednom případě jsem byla strašně šťastná, ale v druhém jsem tiše trpěla. Neměli by se na mě usmívat! Mají mě nenávidět za to, že jsem je ohrozila! Jsem horší, než ty zrůdy, které jsem zabíjela... Bude dobře, když zmizím z tohoto světa. Alespoň už nikomu nebudu moct ublížit.

Sklonila jsem ztrápeně hlavu a tiše k nim zamumlala omluvu. Vím, že omluva za to, co jsem jim udělala, nebude stačit, ale musela jsem jim dát nějak na jevo, že mi to mrzí... Ne nemrzí mě to... Hrozně mě to bolí, že jsem jim musela ublížit...

Jejich povzdech se mi zabodl do srdce a Alecův silnější stisk, jsem si vzala jako malou lekci, takže jsem ani nezasténala bolestí... Zasloužím si víc, než jen tyhle hrubé stisky od tohoto upíra. Ale stále mám chuť ho a jeho doprovod zabít. Hlavně tu malou Jane.

Došli jsme na malou lesní cestu, na které stály dvě luxusní auta s kouřovými skly. Ani jsem si neuvědomila, že tu stojím jako solný sloup, dokaď do mě Alec nežduchl. Edward s Chrisem na něj zavrčeli a já jsem se skloněnou hlavou k jednomu z těch aut – držíc mě Alec – došla a nastoupila. Ke mně si přisedl Alec a dopředu Jane. S panikou v očích jsem se podívala z okna, kde je Edward s Christianem. Bála jsem se, že by je už chtěli zabít... Uf, oddechla jsem si, když jsem je uviděla nastupovat v doprovodu toho hromotluka a Dimitriho do druhého auta. Sice se mi ulevilo, že je nezabili, ale začala jsem se třást. Bála jsem se o ně a teď když na ně neuvidím, bude to ještě horší.

Alec se uchichtl. „Nic se jim nestane... Teda pokud budeš hodná.“

S vykulenýma očima jsem se na něj koukla, ale on se jen zazubil.

Cesta ubíhala hrozně pomalu. Celou dobu jsem koukala z okínka a co minutu jsem se koukla dozadu, abych se ujistila, že stále za námi jedou. Snažila jsem se nevnímat, Alecův pohled a přítomnost Jane a ještě jednoho upíra, jenž seděl za volantem. Museli jsme jet už asi přes 2 hodiny, ale mně to připadalo jako věčnost. Možná bych měla být ráda za každý úder mého srdce, ale ta nevědomost a bezmoc byla strašná. Kdybych alespoň jela s Chrisem a Edwardem v jednom autě...

Venku už pomalu zapadalo slunce a já viděla v dálce kus moře. Nevím, ve kterém městě se právě nacházíme, protože jsem si vůbec nevšímala cedulí.

Ve chvíli, kdy slunce zapadlo, naše auta zastavily. Bez jediného slova Jane vystoupila a Alec se mnou. Automaticky jsem se jako první podívala na Edwarda a Chrise, jak vystupují z jejich auta a mé srdce, které i tak bilo rychleji než normálnímu člověku, zaplesalo radostí. Jejich tváře byly nečitelné, ale ihned jak mě zaměřili, se usmáli. Povzdechla jsem si. Já si je nezasloužím. Oba. U Chrise jeho chování trošku chápu... ale opravdu jen trošku, ale u Edwarda nikoli. Nevím, proč se tak ke mně Edward chová, ale jsem ráda, že už si neděláme naschvály.

Pootočila jsem hlavu a až teď jsem si všimla, kde to stojíme. Ano, cítila jsem tu slanou vůni moře, ale nějak jsem si neuvědomovala, že je přímo před námi. Kam jen mé oko dohlédlo, byla jenom vodní poušť. Když nepočítám tu jednu malou plachetnici kousek odtud v tom malém přístavu.

Stáli jsme na kraji útesu, který končil v tmavém moři. Když jsem se o trošku naklonila, měla jsem dobrý výhled až na dno... Dnes bylo moře velmi rozběsněné. Byly velké vlny, které narážely do útesů a já měla neblahé tušení. Doufám, že nemají v plánu doplavat až do Itálie... Copak si neuvědomují, že jsem stále napůl člověk?

Koukla jsem se do tváře Jane a její úsměv mluvil za vše.

„Poplaveme,“ řekla prostě.

V mém těle bublala zlost, ale já se udržela a jenom pokrčila rameny. „Hmm... Když máte v úmyslu, přinést Arovi mé zmrzlé, mrtvé tělo, tak klidně.“

Jane zamrzl úsměv na rtech a koutkem oka jsem si všimla, jak Edward s Chrisem ztuhli.

„Pro ty, kdo mé slova nepochopili, jsem napůl člověk, takže bych asi tuto ledovou smršť nemusela přežít, ale je to jenom na vás, jestli se vám chce to vysvětlovat upíří trojce,“ znovu jsem pokrčila rameny a v duchu se usmála nad mým chytrým proslovem.

„Možná na tom něco bude, Jane,“ řekl zamyšleně Alec.

Jane protočila oči v sloup. „Celou cestu by ji měl Clark na zádech...“

„To určitě pomůže,“ řekla jsem skepticky.

„Neskákej mi do řeči,“ zavrčela na mě a potom se na její tváři oběvil úsměv. Edward se pokusil Dimitrimu vyškubnout a z jeho hrudi se ozývalo rozzuřené vrčení. Potom se mi najednou podíval do očí a úlevně si oddychl. Co to mělo znamenat? Koukla jsem se na Jane a ta se tvářila jako bohyně pomsty. Vycenila na mě zuby a vrčela.

„Jak to děláš?“ štekla po mně.

Takže na mě použila svou moc? Usmála jsem se na ni. „Mám štít.“ Sice ho neumím nijak ovládat, ale na mě nikdo nemůže. No co... neměla jsem nikoho s kým bych ho trénovala.

Chvíli mě zuřivě pozorovala a potom stočila svou pozornost na Chrise, který v tu chvíli se začal kroutit a naříkat v bolesti.

Celé mé tělo zatrnulo a já s hrůzou pozorovala...

„Ne!“ zakřičela jsem a zkoušela se Alecovi vykroutit. „Přestaň! Slyšíš, přestaň!!!“ řvala jsem, jako smyslů zbavená.

Chris se přestal svíjet a vydechl. Naše oči se střetly a já v nich uviděla ještě stopy té strašné bolesti, kterou prožíval. Jane se začala smát a já v sobě nahromadila veškerou sílu, vytrhla se Alecovi a skočila jsem po ní. Jen co jsem s ní dopadla na zem, držely mě jiné upíří paže a já byla od ní na tři metry daleko.

„To si vypiješ!“ křikla a upírala na mě své černo-červené oči.

„Neměla sis začínat!“

„Věř mi, že to budu já, kdo tě bude trhat na malé kousíčky a bude to můj úsměv, který uvidíš jako poslední!!!“

Přivřela jsem oči a odsekla: „Už se těším.“

Někdo by možná řekl, že mám sebevražedné sklony, ale já tomu říkám – nutnost.

„Tak jak tedy se přepravíme do Itálie?“ zeptal se znuděně jeden z těch upírů, jenž řídil auto, v němž jsme jeli.

„Lodí,“ řekl ten hromotluk a ukázal na tu jedinou loď, která byla v tom malém přístavu. Nikdo nic neřekl a ani Jane – což se divím – a došli jsme k ní. Jindy bych protestovala, protože to byla krádež, ale několik hodin ve zmrzlé vodě jsem být nechtěla.

Za pár minut jsme už vyplouvali a nás posadili na záď vedle sebe, takže jsem seděla mezi Edwardem a Chrisem. A věřte mi, že jsem si to moc užívala. Hromotluk s Dimitrijem a těmi dalšími dvěma upíry stáli metr od nás a pozorně nás sledovali.

Vůně oceánu byla uklidňující a mně se začaly zavírat oční víčka. Byla jsem po tom všem strašně unavená, ale spát jsem nechtěla. Bála jsem se usnout a nechat je tady samotné...

Každý z jedné strany mě chytl za ruku a já jsem vůbec neprotestovala. „Omlouvám se, že jsem vás ohrozila a že tu teď musíte být,“ špitla jsem provinile a bála jsem se, na ně podívat. Měla jsem skloněnou hlavu a koukala se na naše propletené ruce.

„Není to tvá vina. Chtěli jsme jít s tebou, takže se už neomlouvej,“ řekl něžně Edward a druhou rukou mi nadzdvihl hlavu, abych se mu podívala do očí. Když byly v jedné přímce, usmál se na mě a pohladil mě po tváři. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale asi z toho vznikl jenom smutný škleb. Otočila jsem se na Chrise, který nás oba smutně pozoroval a vypadal zamyšleně. S otázkou v očích jsem nadzdvihla obočí, ale on jen mírně zakroutil hlavou a šlehl pohledem po Edwardovi. Nakrčila jsem čelo. Před chvíli vypadal, že mi chce něco říct a teď kroutí hlavou? Možná to nechce říct, protože tu je hodně bystrých uší.

„Měla by ses prospat,“ řekl tiše a pohladil mě stejně, jako před chvilkou Edward. „Budeme tě hlídat, nikdo ti neublíží.“

Zamračila jsem se. „Já se nebojím o sebe, ale o vás.“

Upíři před náma se uchichtli. Zuřivě jsem se na ně podívala. Copak si nemůžou hledět svýho?! To je soukromý rozhovor!

„Jsi blázínek,“ zamumlal s mírným úsměvem Edward. „Nemáš se starat o nás, ale o sebe. Já... s Christianem tě ochráníme.“

Vzdychla jsem. S nimi se nedá mluvit. Poslušně jsem si opřela hlavu o Chrisovo rameno a zavřela oči... Moc jsem chtěla, abych se probudila ve své posteli anebo se raději neprobudila vůbec.

Pohled Alice

Všichni jsme už stáli na letišti a čekali na naše letadlo. Podle mé vize budeme v Itálii dřív než oni. Ale i tak jsem chtěla, aby to letadlo tu už bylo. Abychom se tam dostali co nejdřív... Ta nevědomost, jak vše zkončí, byla strašná. Nemohla jsem znát Arovo rozhodnutí, dokaď nebude znát otázku. Bála jsem se – celá rodina se bála – jejich odpovědi. Vždyť ta pouhá věta z Arových úst, by znamenala smrt nebo odpuštění. Odpuštění nebo smrt mých sourozenců... A Christiana.

Jazz vycítil mou úzkost a objal mě okolo pasu. Políbil mě a do ouška mi zašeptal, že bude vše dobrý. Že to všechno dobře dopadne a já mu moc chtěla věřit.

***

Seděli jsme v prní třídě a já po dvou hodinách letu, zasténala.

„Co se stalo, Alice? Přijdeme pozdě?!“ šeptala ke mně Esme vystrašeně.

Zakroutila jsem hlavou a ujistila se, že nás nikdo z cestujících neuslyší. „Trošku se to zkomplikovalo, protože bude svítit slunce. Budeme muset asi hodinku počkat ještě na letišti a někdo bude muset ukrást dvě auta...“ Koukla jsem se do budoucnosti. „To kanárkové porshe řídím já... To je jedno... Ehm, i tak budeme mít dvouhodinový náskok, než oni dorazí do Voltery. Plují totiž přes oceán.“

Emmett obdivně hvízdl. „Proč my jsme taky nepluli lodí?“ zeptal se.

„Protože bychom tam dorazili pozdě,“ vysvětlila jsem mu ostře.

„Aha,“ zamumlal provinile. Taky chtěl, aby vše dobře dopadlo.

***

Jen co jsme přistáli, postavili jsme se do jednoho rohu letišní haly, kde nedopadal ani jeden sluneční paprsek. Sice nám slunce neublíží, ale tak nějak zvláštně se na něj třpytíme. Takže našemu druhu více vyhovuje temnota než světlo.

*Temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra

(*Škola noci)

Po hodině, kdy slunce už nemělo takovou moc nad světem, jsem zavřela oči a vydechla: „Můžeme.“

Emmett s Jasperem přikývli a jako stíny se vytratili z budovy. Měli za úkol ukrást dvě rychlá auta a já už moc dobře věděla, které to budou. Kanárkově-žluté porshe se mi velmi líbilo a to jsem ho viděla pouze jenom v mé hlavě. Jestli vše dobře dopadne, pořídím si přesně takové... Ne, Edward mi ho koupí a s Bellou budeme jezdit na nákupy... Ach... Snad to dobře dopadne. Prostě musí!

„Jdeme,“ zavelela jsem zbytku mé milované rodiny a šli jsme stejnou cestou jako oni. Nikdo z nás si nevšímal lidí okolo nás, jak nás obdivně pozorují... Já jenom okrajově. Měla jsem hlavu plnou jiných věcí.

Když jsme vyšli ven, ve stínu budovy stáli dvě auta. Úplně stejné, jaké jsem viděla v mé vizi. Porshe a stříbrný mercedes. Já se hnala za volant toho úžasného autíčka a mercedes řídil Carlisle. Ke mně si sedl jenom Jasper a ostatní jeli mercedesem.

Za pár chvil budeme stát před hrozivou trojicí.

Prosím o komentáře:-P Když jich bude dost, bude co nejdřív další... A v další byste se už dozvěděli, jak to dopadne.

p.s. Co máte pořád s Chrisem? Vždyť je úplně super:-D Takové zlatíčko.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 17. kapitola: