Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 18. kapitola

19.05.2010 (11:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5748×

18. kapitola

Pohled Jaspera

Hnali jsme co nejrychleji přímo do spárů Volterry. Cítil jsem narůstající úzkost mé lásky a já použil svou moc, abych ji alespoň trošku uklidnil. Vděčně se na mě usmála a ostře zabočila doprava, kde jsme před velkou bránou zastavili. Slunce už nesvítilo, takže jsme všichni v pohodě vystoupili z aut a já ihned chytil Alici okolo pasu. Nedovolím, aby se jí kdokoliv dotknul.

„Ještě tu nejsou,“ vzdychla úlevně a ostražitě se podívala po okolí. Stejně tak i já.

„Půjdu první,“ navrhl Carlisle a Alice rázně přikývla.

„Bude lepší, když tebe Aro uvidí jako prvního,“ přitakala.

Všichni jsme si vyměnily pohledy plné naděje a vešli dovnitř. Každý se držel se svou polovičkou a kráčeli jsme chodbou přímo k mahagonovému pultu, za kterým stála žena. Člověk?! Hmm... Tak to je velmi zajímavé...

Carlisle k ní došel a zastavil se.

„Dobrý den,“ pozdravila nás a těkala očima z jednoho na druhého. Carlisle si odpustil pozdrav a ihned rozhodným hlasem řekl, za kým máme namířeno.

Dívka zamrkala a otevírala ústa, když se na konci chodby otevřely dřevěné dveře a k nám přivanul pach upíra. Automaticky jsem svou ženu sevřel pevněji.

„Carlisle?“ oslovil ho přicházející upír.

„Santiago,“ kývl na pozdrav Carlisle.

„Dlouho jsme se neviděli,“ pronesl s úsměvem a zastavil se metr od něj.

„Ano... to ano,“ uznal. „Jdeme za Arem.“

„Ó... Tak to ho nesmíme nechat čekat. Jsem si jist, že ho tvá návštěva potěší...“

Cítil jsem z něj opravdový kousek radosti, takže jsem se trošku uvolnil, ale i tak jsem ho ostražitě sledoval.

Alice mi pohladila hruď, a když jsem se jí podíval do očí, mírně se pousmála.

Santiago se nabídl, že nás za Arem zavede, že je ve velké síní, protože čeká na někoho důležitého. My jsme ovšem moc dobře věděli, kdo jsou ti důležití...

Když jsme prošli těmi dřevěnými dveřmi, dostali jsme se do tmavé chodby, ve které bylo jenom jedno malé okno, a potom Santiago odsunul kus dřevěného obložení, pod kterým se objevily další dřevěné dveře. Prošli jsme jimi a dostali se do kamenné haly, která mi připomínala mučírnu... Brr... Když Santiago otevřel další dveře, pocítil jsem potřebu si oddechnout – ale neudělal jsem to – protože jsme došli tam, kde jsme měli být. Před námi na konci velké kulaté haly byly tři trůny, na kterých seděli oni. Všichni tři – plus upíři, kteří stáli okolo – se podívali našim směrem.

„Aro,“ pozdravil ho Carlisle a na ostatní upíry jenom kývl.

„Jsi to ty, Carlisle?“ zeptal se zvesela Aro a vstal z trůnu.

„Ano, Aro. Potřebujeme s tebou něco probrat.“

Pohled Belly

Probudil mě tichý hlas, který na mě mluvil. Potom jsem ucítila dlaně na mém čele a já zamžourala do tmy. Proč mě budí, když je ještě tma? Zakňourala jsem a protáhla si tělo. Když jsem spatřila přes tu clonu tmy rudé oči pěti upírů, sklánějící se nade mnou, dramaticky jsem vzdychla. Hm... Takže to nebyl sen. Tak to je tedy opravdu super.

Edward mi pomohl se postavit a já jsem oba raději chytila za ruce, aby mi je zase nevzali... Alec se posměšně ušklíbl, ale nerval mě od nich.

Vystoupili jsme z lodi na břeh a šli jsme směrem k silnici, na které stály tři auta. To jich mají tolik? Ale tentokrát mě nikdo od Edwarda a Chrise neodtrhne. Víc jsem jim stiskla ruku, když jsme k nim došli. Jane se ani na nás nepodívala a sedla si do jednoho z nich.

„Vy pojedete každý zvlášť,“ řekl Alec a ukázal na nás.

„Ne!“ řekla jsem tvrdě a víc se k nim přimáčkla.

„Bello,“ oslovil mě tiše s obezřetností v hlase Edward.

Alec na mě zavrčel. „Tady nemáš právo odporovat.“

Zamračila jsem se na něj. On zase nemá právo na mě vrčet a taky nic neříkám!!!

Když jsem uslyšela otevírání okýnka v autě, podívala jsem se tam. Jane se na mě výhružně usmála a podívala se na Edwarda, který v tu chvíli padl na kolena k zemi. Tvář měl zbrázděnou bolestí, ale z úst mu neušel ani malý nářek. Klesla jsem vedle něj, ale to už mě držely tvrdé paže, které mě dostaly z jeho blízkosti. Tím hrůzným výjevem mi vynechal jeden úder srdce.

Jane se uchichtla a zase zavřela okýnko. Edward se uvolnil, ale to ho už chytil jeden z upírů za paže a smekl s ním nahoru.

„Héj!“ křikla jsem po něm rozzuřeně. Nebude s ním takhle nikdo jednat! Jane už to má spočítané! Christiana chytil Dimitri a vedl ho k jednomu z aut, do kterého se s ním posadil. S bolestí jsem sledovala Edwarda – ale on se na mě nedíval, upíral své zlaté oči na zem – když ho ten upír zatáhl do druhého auta.

Felix otevře to poslední auto a surově mě do něj strčil. Když si sedl vedle mě, neovládla jsem se a pěstí ho praštila do hrudi... Au... spíš jsem si více ublížila sobě než jemu.

Felix nadzdvihl překvapením obočí a koutky mu zacukaly.

„Au... to tedy opravdu bolelo,“ řekl posměšně a já se na něj zamračila a potichu zavrčela. Ten jen obrátil oči v sloup a něco nesrozumitelného zamumlal. No co... Tak nejsem nejsilnější... Ale on je jak velký šutr...

„Proč sloužíš Volturiovým?“ zeptala jsem se ho přímo.

„To tě nemusí zajímat,“ odbyl mě a najednou se začal dívat z okýnka.

„Však mě to ani nezajímá, jen jsem chtěla, aby tu nebyl až takový klid.“ Pokrčila jsem rameny.

Poočku se na mě podíval a trošku se zamračil. „Jak můžeš být tak klidná, když tě za pár chvil... zabijí?“ zeptal se mě šeptem, abych to slyšela jenom já. Hmmm... Jsem si ale jistá, že to slyšel i ten divný řidič, takže se mu to moc nepovedlo.

„Já jsem se smrtí smířená, ale klidná nejsem. Bojím se o ně,“ přiznala jsem se a sklopila hlavu. Proč mu to říkáš, Bello?! Nic na to neřekl a v autě zase bylo to hrobové ticho.

Asi po půl hodině auto zastavilo a já věděla, že jsme už tu. Na sucho jsem polkla a vylezla s Felixem ven z auta. S údivem jsem zírala na tu ohromnou stavbu a srdce se mi ještě více rozbušilo. Zřejmě mi zbývá jenom pár minut. V mé hlavě se začal promítat celý život, když nás vedli po tmavých chodbách. Udělala jsem v životě tolik chyb... Proč jsme se s Edwardem k sobě takhle chovali? Vím... protože jsem nesnášela upíry... Ale... ach... Lituju toho. Kdybych se s ním nehádala, byli bychom spolu mnohem déle... A Chris? Kdybych mu volala opravdu každý den, nemuselo by to pro něj takhle dopadnout. Mohl teď být doma se svou rodinou a ne tady. Možná... Ještě před tím, než nás Volturiovi odvedli, jsem cítila takový malý uspokojující plamínek, že je Chris upír. Protože by to znamenalo, že bychom byli navždy spolu. Jako rodina... Opravdu rodina? Ne něco víc? Mohla bych k němu cítit něco víc, než-li sourozeneckou lásku? A co Edward? Cítím k němu něco? Mám ho ráda, to ano, ale je to ještě hlubší cit, než si myslím?

Byla jsem ve svých pocitech zmatená a skoro jsem nevnímala cestu. Miluju Chrise? Miluju Edwarda? Mohu milovat oba? Zatřásla jsem hlavou... Na tom teď přece nezáleží, Bello! Teď záleží na tom, aby se jim nic nestalo! Cítila jsem je za sebou a hrozně si jejich vůni užívala a snažila jsem se ji uchovat v paměti... Probral mě až udivený hlas Edwarda.

„Alice?“

Zdvihla jsem hlavu zrovna v tu chvíli, když jsme procházeli dveřmi do velké haly. Na konci ní byly tři velké židle, připomínající trůny z pohádek. Ale nejvíc mě udivilo to, že v této místnosti byla i Edwardova rodina... Ach ne! Nesmí se jim... Počkat! Vždyť oni ho můžou zachránit... a Chrise taky... Pocítila jsem pocit úlevy a skoro jsem vypískla radostí. Nic se jim nestane!!! Oni je odvezou a bude vše v pořádku!!! Ach já je tak všechny miluju!!!

Podívala jsem se do jejich tváří a ztuhla jsem. Všichni se tvářili dosti chmurně a já si vzpomněla na Alicin dar. Doufám, že se takhle tváří jenom kvůli tomu, že umřu.

„Ach Isabello, konečně se poznáváme,“ řekl jeden z nich a ladným krokem k nám došel.

„Aro,“ pozdravila ho s úsměvem Jane. Ten si jí však moc nevšímal. Jenom kývl k ní směrem hlavou, ale oči ze mě nespustil.

„Chvíli to mohlo ještě počkat,“ zamumlala jsem mrzutě.

Nadzdvihl své tenké obočí a usmál se. „Nemyslím si. Velmi dlouho jsi nám unikala... Ale teď jsi tady,“ řekl nadšeně.

„Očividně,“ přitakala jsem.

Uslyšela jsem syknutí a podívala se tím směrem. Rosalie na mě hleděla jako na blázna a Alice kulila na mě oči v čirém zděšení.

„Platí to, Aro?“ zeptal se napjatě Carlisle a já se zamračila. Co mi zase uniklo a odkud se znají?

Aro se ani na něj nepodíval a dál mě zvláštně pozoroval. Kdyby mě nedržel Felix, zřejmě bych se neudržela a vrazila bych mu jednu mezi oči. V hlavě se mi utvořil obrázek šilhajícího Ara a já se musela potichu uchichtnout.

„Ona si opravdu přeje zemřít.“ Uslyšela jsem šepot z povzdálí. Ne nechci umřít, ale... Jsem s tím smířená.

Aro nakrčil čelo, jakoby se soustředil a potom s úsměvem natáhl přede mě ruku. „Smím?“ zeptal se mě. Nechápavě jsem se zamračila. To se mě ptá, jestli mě může sám zabít anebo mu mám tu ruku políbit?

Už jsem otevírala pusu, abych ho poslala do háje, když se rychle ozvala Alice.

„Aro, Bella neví o tvém daru, měl bys jí o něm říct,“ řekla spěšně a zoufale se na mě podívala.

„Ach jistě. Jsem to ale nezdvořák,“ pronesl a zakroutil hlavou. „Mám podobný dar jako má tvůj... přítel Edward. Mohu číst myšlenky, ale jen tehdy, když se toho dotyčného dotknu.“

„Mám štít, takže to nebude fungovat,“ řekla jsem přesvědčeně a svou ruku mu dát nehodlala. Možná kdyby si dřepl, pokrčil ruce a vyplázl jazyk... Ne i tak ne!

„Jistě. Slyšel jsem,“ zamumlal stále s úsměvem, ale já v jeho hlase slyšela trošku závisti a... touhy? „Ale rád bych to zkusil, jestli ti to nevadí.“

Vadí!!!

Podívala jsem se po ostatních, a když jsem si všimla, jak Alice nepatrně přikývla, vzdychla jsem.

„Fajn,“ odsekla jsem poraženě a natáhla ruku. Dychtivě mi ji chytil a zavřel oči. Schválně jsem myslela na všechny nadávky, které jsem znala a pozorovala jeho obličej. Představovala jsem si ho v růžových šatičkách, růžovou čelenkou ve vlasech, s botami na podpatku a jak se nakrucuje před Alecem. Stiskla jsem k sobě rty, abych se nerozesmála. Aro otevřel oči a pustil mou ruku. Otráveně mlaskl, ale potom se zachechtal.

„To je vážně velmi zajímavé... To bylo poprvé, co jsem nikomu nemohl přečíst jeho myšlenky.“

Hmm... Teď je mi to líto, chtěla jsem vědět, jak by zareagoval na mé představy. Asi by mě zabil dřív, než bych řekla – Ou.

Koukla jsem se na Cullenovi, kteří napjatě sledovali mě a Ara.

Aro se otočil a vydal se zpátky k trůnu, kde se posadil. Přivřel oči a soustředěně nás všechny pozoroval. Jeho bratři jenom seděli a koukali do blba. Ten jeden z nich vypadal znuděně a ten druhý se tvářil, jakoby tady ani nebyl. Jenom Aro mě znervózňoval. To chce, abych prvně ztratila nervy, než mě nechá roztrhat?

„Alice,“ oslovil ji a podíval se na ni. „Budu se na vás těšit. Teď běžte. A vy je pusťte,“ nakázal našim držitelům a já všechno nechápavě pozorovala. Co se to děje? Felix mě taky zmateně pustil a Jane vypískla.

„Co se děje? Snad je nechceš jen tak pustit?!“ zuřila a z hrudi se jí ozývalo vrčení. Alec ji chytil okolo ramen a chtěl ji někam odvést, ale setřásla ho a zavrčela na něj. Potom se znovu otočila na Ara a čekala na vysvětlení. Ani jsem to nepostřehla, když mě někdo zase držel okolo pasu a snažil se mě odtáhnout pryč. Ale já jenom stála a nechápavě zírala na Ara a Jane. Ten co mě chtěl odtáhnout, si povzdechl a vzal mě do náruče. Vykulila jsem oči a podívala se na Edwarda, který mě držel a odnášel pryč. Vedle nás z jedné strany kráčela Alice objímána Jasperem a z druhé strany šel Christian, který taky vypadal nechápavě.

Za sebou jsem slyšela jen Arův uklidňující hlas: „Vše vysvětlím, Jane. Ještě to bude velmi zajímavé, máme se na co těšit.“ To bylo to poslední, co jsem slyšela...

Před námi šli Carlisle s Esme a Rose s Emmettem. Úplně vepředu jsem uviděla Demitreho. Stále vyvedená z míry jsem se podívala na Edwarda.

„Potom ti to vysvětlím,“ šeptnul a pousmál se na mě. No to bych prosila! Jak... jak to, že ještě žiju? Vždyť... Potichu jsem vzlykla a zabořila mu obličej do košile. Cítila jsem takovou úlevu a to ani nejsme venku z této... hrobky. Edward mě pohladil po vlasech a začal mě utěšovat. Co... je to vůbec možné? My žijeme... Oni jsou a budou v pořádku... Budu moct být s nimi... Ještě uvidím jejich úsměv a uslyším jejich smích. Bože, já jsem tak šťastná... Ale... Ještě není konec! Co to říkala Alice? Co měly znamenat ty Arovy řeči? Ta radost začala vyprchávat a nahrazovala ji úzkost. Přestala jsem vzlykat, ale tvář z jeho hrudi jsem neodvrátila, spíš jsem se k němu více přitulila.

Poznala jsem, kdy jsme vyšli ven, protože okolo nás zavlál malý větřík.

„Až doma mi můžeš, Edwarde, poděkovat,“ řekla uvolněně Alice.

„Děkuji,“ vzdychl tiše a ucítila jsem jeho rty na mých vlasech. Chris vedle mě potichu začal vrčet a Edward na malý okamžik ztuhl.

Uslyšela jsem, jak otevřel dveře a posadil mě na zadní sedačku. Ach... já ty auta už tak nesnáším... Teď ale pojedou se mnou!

Koukla jsem se na Chrise a usmála se na něj a pokynula mu vedle sebe. Napjatě mi úsměv oplatil a už seděl z druhé strany – než Edward – vedle mě. Alice už seděla za volantem a Jasper na místě spolujezdce. Řítili jsme se velkou rychlostí vpřed a já si položila hlavu na Chrisovo rameno a chytila za ruku Edwarda. Potřebovala jsem cítit jejich blízkost.

„Nevím, jak jste to dokázali, Alice, ale hrozně moc děkuji,“ zamumlala jsem vděčně. „Hlavně za Edwarda a Chrise. Bála jsem se, že by jim ublížili.“ Sklopila jsem hlavu a podívala se na mé kolena. Oba si povzdechli a Jasper tiše zaúpěl. Alice se jenom do zpětného zrcátka pousmála.

„Své rodině vždy pomůžu. I kdybych přitom měla zemřít.“

Doufám, že jste rádi, že je ještě nezabili... Ve škole jsem psala pravý opak a nakonec mě kámoška překecala, abych je nezabíjela... Ale můžu vám prozradit, že si Volturiových ještě užijete:-D

Moc prosím o komentáře a taky moc děkuji za ty předešlé...

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 18. kapitola: