Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 19. kapitola

23.05.2010 (10:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6277×

19. kapitola

Kroutila jsem se a snažila se dostat z Felixova objetí. Křičela jsem a zoufale jsem jim chtěla pomoct. Edward s Chrisem klečeli před tou zrůdou... před Arem a čekali na smrt. Proč?! Proč nezabijí raději mě?! Řvala jsem a čím víc se k nim s úsměvem Aro blížil, tím jsem pociťovala větší a větší hrůzu. Všichni okolo se jenom smáli a já beznadějně plakala, řvala a snažila se jim pomoct. Proč se smějou? To jsou tak bezcitní?! Oni nic neudělali!!! Aro zdvihl ke mně své rudé oči, usmál se a potom pokynul upírům, aby vykonali jeho vůli. Dva rozchechtaní upíři se k Arovi připojili a začali trhat Edwardovo a Chrisovo tělo.

„Neeeeeeeeeeee!!!!!!!!!“ zařvala jsem a vymrštila se na posteli. Okamžitě se otevřely dveře a najednou mě začal někdo utěšovat. Nevnímala jsem, jenom koukala před sebe, ale nic neviděla. Stále jsem měla před sebou jejich roztrhaná těla, až mi to přinutilo brečet a vzlykat nahlas.

„Pššt... To bude dobrý, byl to jenom sen,“ tišil mě sametový hlas, který jsem okamžitě poznala. Rychle jsem se Edwardovi vrhla okolo krku a tiše mu plakala do jeho košile. Nic se mu nestalo!

Úzkostně mě hladil po zádech a mumlal mi do vlasů, že bude vše v pořádku. A já mu věřila. Matně jsem vnímala, že nejsme v pokoji sami. Pomalu jsem se začala uklidňovat a utírala si cípem jeho košile své slzy. Až když jsem se tolik netřásla, koukla jsem se po pokoji a střetla se s ublíženým pohledem Christiana. Ztuhla jsem a vymrštila se od Edwarda, který se na mě koukal zmateně.

„Promiň,“ šeptla jsem a nebyla si jistá, komu má omluva patřila. Ale zřejmě oběma.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě opatrně Chris. Snažil se, aby nebylo vidět, jak jsem ho zranila. Ale já tu bolest v jeho očích přece jen viděla.

„Jo,“ přikývla jsem slabě. „Měla jsem jen špatný sen.“

Nikdo nic neřekl a jen jsme na sebe koukali. Nebo spíš oni koukali na mě a já zase na ně. To napětí by se v této místnosti dalo krájet.

„Ehm, nechali byste mě na chvilku? Ráda bych se umyla a převlíkla.“ Skousla jsem si nervózně ret.

Oba přikývli a vytratili se z místnosti. Úlevně jsem si povzdechla a vydala se do koupelny. Ehm... Zmateně jsem se po ní porozhlédla. Tohle není moje koupelna... Vrátila jsem se zpátky do pokoje a protočila oči. Jasně. Kde jinde bych se asi tak mohla vzbudit, než u Edwarda v pokoji. Ještěže ne s Edwardem v posteli... I když... Ne! Zatřásla jsem hlavou a zavřela se v jeho koupelně. Vysvlékla jsem se a zakotvila ve sprše, kde jsem na sebe začala pouštět horkou a studenou vodu. Pomalu jsem se začala uvolňovat a asi tak po deseti minutách jsem se rozhodla, že už raději vylezu.

„Kruci,“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že tu nemám nové oblečení. Do toho potrhaného jsem se oblékat nechtěla. Někdo zaťukal na dveře.

„Hmm?“

„Nezapomněla jsi něco?“ zeptala se mě pobaveně Alice. Usmála jsem se a odemkla dveře, za kterými stála a v rukou držela něco modrého. Vypadalo to na šaty.

„Co to je?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Přesně to, co potřebuješ a co ti bude slušet,“ odpověděla mi s úsměvem a zatáhla mě zpátky do koupelny. Když tu modrou věc roztáhla, musela jsem se ušklíbnout. Jo, šaty. A ne ledajaké. Ty mi budou určitě jenom po zadek.

„Opravdu si myslíš, že si to na sebe dobrovolně obleču?“ zeptala jsem se jí.

„To je jen malý ústupek za to, co jsem pro vás udělala.“ Zamračila se. Taky jsem se zamračila, protože jsem stále nevěděla, jak to dokázala.

„Když si to obleču, povíš mi všechno, co se stalo a jak jsi toho Draculu přesvědčila, aby nás pustil?“

Přikývla a podala mi je. S povzdechem jsem se do toho oblékla, a když jsem se uviděla v zrcadle, musela jsem tiše zaúpět.

„Jdu snad na maškarní?“ zeptala jsem se tiše.

„No dovol?!“ Založila si uraženě ruce na prsou. „Nikdo koho já oblékám, nevypadá, jako kdyby měl jít na maškarní. Ledaby tam opravdu měl namířeno...“

„Promiň,“ omluvila jsem se jí a snažila si je o trošku posunout dolů. Ale čím víc jsem je stahovala dolů, tím víc jsem měla větší výstřih.

„Vypadáš dobře, tak už toho nech,“ vzdychla a tlačila mě ven z koupelny a pokoje. Když jsme došly na schodiště, zastavila jsem se a narychlo ji objala.

„Díky. Za všechno,“ zašeptala jsem k ní s úsměvem.

„Pro rodinu všechno,“ usmála se.

Zamračila jsem se. Pro rodinu? Já ale nejsem její rodina, ne? Než jsem se jí na to stihla zeptat, byla dole v náruči Jaspera.

Zatřásla jsem hlavou a pomalu se za nimi vydala. Christian zase stál v koutě a užasle mě sledoval. Edward stál u své rodiny, a když jsem si všimla, jak se tváří, zahihňala jsem se.

„Bacha, ať ti do pusy nevletí včela,“ upozornila jsem Edwarda na jeho otevřenou pusu. Zavřel ji a zašklebil se.

Znovu jsem se zasmála a postavila se přesně mezi Chrise a Edwarda. Za dnešní den už podruhé jsem se cítila nervózně a začala si nevědomky okusovat ret.

„Pojď si sednout,“ zatahala mě Alice za paži a táhla k pohovce. S povzdechem jsem si sedla a významně jsem se na Alici koukla. Nastal čas vysvětlování.

„Dřív, než ti to začneme vysvětlovat, chci, abys nehysterčila, jo?“

„Copak jsem hysterka?“ Zamračila jsem se.

„Uvidíme,“ zamumlal tiše Emmett.

„Mám jí to říct já?“ zeptala se své rodiny Alice.

„Bude to lepší,“ souhlasil Carlisle a všichni přikývli. S povzdechem si Alice ke mně sedla a začala s vysvětlováním:

„Víš, já jsem měla vizi, jak jste ve Volteře a...“ vzlykla. „Viděla jsem vás hořet. Musela jsem okamžitě jednat, ale když mě napadlo, že bychom se vás pokusili zachránit ještě u vás doma, všichni bychom umřeli, protože dva z nich měli velký dar. Rozhodli jsme se tedy odjet do Itálie a promluvit si s Arem. Doufali jsme, že vás ušetří, protože je to Carlisleův přítel...“ Při slově přítel se Carlisle ušklíbl. „... Jenomže ty jsi prý zabila některé jeho upíry a odmítl tě nechat, jen tak odejít bez potrestání. Edwarda s Christianem by klidně pustil, ale i tak...“ Zavrtěla hlavou. „Uzavřeli jsme dohodu, která byla pro obě strany výhodná. Nechtěli jsme přijít o nikoho z rodiny,“ zamumlala.

Měla jsem moc zlé tušení. Co jim slíbili? „Mluv, Alice, co jste Arovi slíbili?“ panikařila jsem. Doufám, že jenom nějakou nepodstatnou věc. Třeba bychom mu mohli poslat pejska nebo kočičku. I když nechci ani pomyslet na to, co by s nimi dělal.

„Nehysterči,“ napomenula mě. „Je to malá oběť...“

„Oběť?“ opakovala jsem po ní a vzpomněla si na Arova slova. Budu se na vás těšit! Ztuhla jsem.

„Za měsíc nás – mě a Jaspera – čeká Aro. Přidáme se k jeho gardě. Ale ne napořád,“ dodala, když si všimla jak se tvářím. Měla jsem málo do zhroucení.

Vystřelila jsem na nohy a dívala se na ni a na Jazze, jako na blázny.

„Cože!“ vykřikla jsem. „To nemyslíte vážně!!! Okamžitě se vrátím a vy zůstanete doma!!!“

Vydala jsem se ke dveřím, ale najednou mě držely něčí paže. Zlostně jsem se na dotyčného podívala. Byl to Christian.

„Nemůžeš jen tak odejít. Nedovolím to,“ řekl tiše, ale s důrazem.

Emmett se postavil před dveře a roztáhl ruce do obou stran. Si myslí, že mě to zastaví?

„Poslouchej, Bello. My přece tam nebudeme na vždy,“ řekla Alice a dotkla se mého ramene. „Dohodli jsme se na půl století.“

„Půl století?!“ vypískla jsem nevěřícně. To si dělá prdel ne?! „V žádném případě!“ zavrtěla jsem zuřivě hlavou.

„Je to lepší, než kdybyste zemřeli!“ zařvala na mě Alice. Zařvala? Zamrkala jsem.

„Ale teď je Edward s Chrisem v bezpečí a nic se jim nestane. Já teď odjedu do Itálie a Aro potrestá jenom mě,“ zdůraznila jsem.

„Ty to asi nechápeš, že?“ Zavrtěla Alice bezmocně hlavou.

„To teda nechápu!“ Zamračila jsem se na ni. „Nechápu, proč byste se měli s Jasperem za mě obětovat. Vždyť já jsem zabila ty upíry a ne vy dva!“

„Ty jsi zabíjela upíry!“ zeptal se mě zděšeně Emmett a vykulil na mě oči. Mírně jsem přikývla. Na sucho polkl a schoval se za Rosalie, která na něj sykla a zavrtěla nechápavě hlavou. Já na něj zírala jako na imbecila.

„Prostě nikam nepůjdeš a hotovo!“ vynesl verdikt Edward a mračil se na spojené ruce mě a Chrise. Přece nebudou rozhodovat o mém životě! Zavrčela jsem.

„Fajn,“ odsekla jsem. „Teď nikam nepůjdu. Ale Vy taky nikam nepůjdete!“ ukázala jsem volnou rukou na Alici a Jazze. Oba se tvářili smutně a nehli ani brvou. „Chrisi, můžeš mě pustit. Nikam neuteču a ikdybych se o to pokusila, tak byste mě chytli.“

Chris mi pomalu pustil ruku, ale najednou si to rozmyslel a omotal svou paži okolo mého pasu. Edward tiše zavrčel. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou, ale neprotestovala jsem.

„Tak co uděláme, když Vy nechcete, abych odešla a Já zase vás nemám v plánu pustit?“ zeptala jsem se a upřeně je pozorovala.

„Jiné řešení není,“ pronesla tiše Alice.

„A kdybychom se přestěhovali a Alice by hlídala Arova rozhodnutí?“ napadlo mě.

„Kdybychom se přestěhovali, tak to nepomůže, protože Demetri má takový dar, který nás kdekoliv vystopuje,“ zavrtěl hlavou Edward.

„A je ten dar podobný tomu tvému nebo spíše od Alice?“ zeptala jsem se Edwarda.

Zamračil se. „Nevím, jak to myslíš.“

„No jestli je ten jeho dar na stejném principu, jako tvůj nebo od Jane. Kdyby ano, měla bych malý plán,“ usmála jsem se. Třeba by to fungovalo.

„Ano... Počkat! Ty myslíš, že tě nebude schopný najít? Že na tebe ten jeho dar nebude působit?“ Přikývla jsem a pozorovala, jak to všichni pochopili.

„Ale co na tom, že tě nebude moct najít? Může najít přece nás!“ řekla rozzuřeně Rosalie.

„Mám štít,“ připomněla jsem jí. „Nikdy jsem s ním nepracovala a necvičila, ale možná, že bych ho uměla kolem nás roztáhnout. Pak by nás nemohli najít.“

„Ano,“ vypískla Alice. „To by šlo. Teď už nás nevidím tak jasně ve Volteře. Třeba to pomůže.“

„Ale musela bys hodně cvičit. Máš na to jen měsíc. Jestli to nezvládneš, tak s Alicí odjedeme,“ řekl Jasper.

Rázně jsem přikývla. „Budu dřít od rána do večera.“

„Mohl bych zavolat do Denali. Eleazar by nám mohl pomoct,“ navrhl Carlisle.

„Kdo je Eleazar?“ zeptala jsem se podezíravě. Doufám, že ne další upír!

„Jsou to jako naše rodina, Bello. Nemusíš mít strach,“ uklidňovala mě Esme.

„Jsou?“ opakovala jsem po ní a hlas mi stoupl o oktávu výš. „Kolik jich je?“

Carlisle už stál u prosklené stěny a telefonoval. Nesnažila jsem se ho poslouchat, ale dívala jsem se na něj.

„Je jich pět,“ řekla tiše Esme.

„Pět?“ zase jsem opakovala její slova, jako nějaký blb, který špatně slyší. „Upíři by neměli žít pospolu. Už tak mě dost udivilo, že vás je tolik.“

„Kolik jsi jich zabila?“ zeptal se mě Emmett, vykukující za Rosalie.

Zužila jsem oči. „Jestli se mě budeš pořád vyptávat, Emmette, tak jeden na mém seznamu přibude!“ Myslela jsem to samozřejmě z legrace, ale on se celý roztřásl a uhnul mi pohledem. Ach jo.

Carlisle ukončil hovor a vrátil se k nám s mírným úsměvem. „Přijedou. Za dva dny jsou tu.“

Esme se radostně usmála a šla do připravené Carlisleovy náruče.

„Edwarde, jaké štěstí,“ zasmál se Emmett a díval se na Edwarda, který začal vrčet. „Přijede ti milenka,“ dořekl a já celá ztuhla.

Když bude hodně komentářů, může kapitola být už v pondělí a ne v úterý. :P

Ale jinak doufám, že se vám kapitola alespoň trošku líbila.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 19. kapitola: