Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 2. kapitola

17.03.2010 (14:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6934×

2. kapitola

Pohled Belly

Než jsem stačila zareagovat, políbil mě. Najednou se ve mně něco zvrtlo a já obměkla. Váhavě jsem mu polibek oplatila, ale potom jsem si uvědomila, kdo to je. Vždyť je to upír! Ztuhla jsem a on se trošičku ode mě odtáhl. Využila jsem toho a odhodila ho stranou. Vyskočila jsem na nohy a dívala se, jak se staví ze země.

„Už na mě nikdy nesahej!“ zavrčela jsem.

Obě jeho obočí vylétlo vzhůru a on se usmál. Zavrčela jsem ještě víc. Co si krucinál o sobě myslí? Jeho úsměv se ještě více rozšířil, když jsem přidávala na hlasitosti.

Nemůžu věřit svým vlastním očím. Kousek ode mě stojí upír, který se na mě usmívá a já mám jenom chuť ho zabít. I když ten jeho úsměv... Ne! Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala takové myšlenky. A potom jsem udělala jednu věc, kterou budu jednou litovat. Otočila jsem se, a utekla. Slyšela jsem jen za sebou jeho hlas, který se mě ptal na jméno.

Odfrkla jsem si a více přidala. Měla jsem výhodu, že jsem nezanechávala nikde svůj pach. Protože by mě jinak s lehkostí vystopoval.

Vběhla jsem do domu, a povalila se ve svém pokoji na postel. Povzdechla jsem si. Mám to ale štěstí, zašklebila jsem se. Chtěla jsem si udělat volno od všech těch zrůd a ani tady mi nedají pokoj. A já ještě blbá se nechám od něho políbit...

Zasténala jsem, a abych přišla na jiné myšlenky, začala jsem si vybalovat. Když jsem to už měla vše hotové, šla jsem se osprchovat. Jelikož mi úplně stačí 2-3 hodiny spánku, zalezla jsem si do postele, vzala si knížku „Na větrné hůrce“ a začetla jsem se. Sice už tu knížku znám od slova z paměti, ale nemůžu si prostě pomoct.

Otevřela jsem oči a podívala se na budík. Je nejvyšší čas vstávat. Zívla jsem a protáhla se jako kočka. Je to jen pár hodin, co jsem usnula. Sebrala jsem knihu z postele a položila ji na noční stolek. S úsměvem jsem vyskočila z postele a šla se umýt a obléct. Chvíli jsem strávila uvažováním, co si na sebe obleču, ale nakonec jsem zvolila modré tričko s dlouhým rukávem a výstřihem do véčka a k tomu tmavé rifle. Přehodila jsem přes sebe bílou mikinu a pospíchala dolů se nasnídat. Otevřela jsem ledničku a zamračila se. Zapomněla jsem nakoupit. No nic. Po škole se stavím v nějakém obchodě.

Obula jsem si černé kozačky a vzala si na sebe bundu a vyběhla před dům ke svému autíčku.

Dojela jsem ke škole a naštěstí tam ještě skoro nikdo nebyl. Parkoviště bylo prázdné a tak jsem zaparkovala co nejblíže ke vchodu do budovy školy. Protočila jsem oči, když jsem si všimla vykulených očí tří holek, které stály u sebe před hlavním vchodem. Nevšímala jsem si jich a šla rovnou do kanceláře. Za pultem u jednoho stolu seděla žena s zrzavými vlasy a na očích měla velké brýle. Musela jsem si odkašlat, jinak by ani nezaregistrovala, že před ní stojím.

Vzhlédla ke mně a usmála se.

„Dobrý den. Jmenuji se Isabella Swanová.“

„Ovšem,“ řekla a začala se prohrabovat různými papíry. Potom si ke mně stoupla a podala mi rozvrh hodin a mapku školy. Poděkovala jsem ji a šla na první hodinu, což jsem měla angličtinu. Vstoupila jsem, do už skoro plné třídy, a uslyšela jsem, jak všichni kluci vzrušeně vzdychli. Pousmála jsem se, protože jsem už byla na takové reakce zvyklá. Nemusela jsem ani otočit hlavu, abych viděla, jak mě všechny holky propalujou nenávistnýma očima. Učitel mě posadil vzadu do lavice a naštěstí si odpustil představování celé třídě. Než jsem se stačila vydat k lavici, vrazil mi do rukou list s povinnou četbou. Aniž bych vzhlédla od toho listu, posadila jsem se. Většinu knížek jsem už měla dávno přečtené. Dívala jsem se na učitele, zatímco pořád něco drmolil. Tohle jsem už brala, takže jsem ho vlastně ani neposlouchala.

Když konečně zazvonilo, posbírala jsem si rychle věci a skoro vyběhla ze dveří. Uslyšela jsem nějakýho kluka, jak za mnou volá a tak jsem si ještě více pospíšila. Ale ne tak rychle, aby lidé nic nepoznali. Myslím tím, že nejsem tak docela člověk... Snažila jsem se nevnímat pohledy kolemdoucích teenagerů a šla na další hodinu. Tak nějak to šlo celé dopoledne, dokaď nebyl čas na oběd. Seznámila jsem se s jednou holkou, která se mi hned nabídla, jestli s nimi nechci sedět u oběda. Souhlasila jsem, i když se mi moc nelíbila. Jmenovala se Jessica. Ale okamžitě se mi zalíbila Angella, vypadala moc mile a nevyptávala se mě pořád na samé blbosti jako Jess. Jakmile jsme vstoupily do jídelny, zasáhla mě do nosu sladká vůně. Upíři! Zastavila jsem se uprostřed kroku a zuřivě těkala očima po celé místnosti. A najednou jsem je uviděla. Vykulila jsem oči. U stolu sedělo pět krásných upírů a zkoumavě mě pozorovali. Jeden z nich byl ten z té louky... Ještě nikdy jsem neviděla tolik upírů pohromadě.

Na sucho jsem polkla a vyděšeně jsem je sledovala, přece jen je to vůči mě přesila.

„Helle, Bello, co si dáš?“ zatřásla mi paží Jessica a koukla se, kde spočíval můj pohled.

Odtrhla jsem od nich oči a koukla se na ni. Tady si snad nic nedovolí, když je tu tolik lidí. Ale možná tady jsou kvůli toho a jakmile se celá jídelna zaplní, tak zabarikádujou dveře a všechny povraždí. Otřásla jsem se a koupila si pizzu s colou. Snažila jsem se nevnímat, jak se mi zabodávají do zad očima a šla si sednout s ostatními ke stolu. Kruci, co tady všichni dělají? Copak jim nevadí být v jedné místnosti s tolika lidmi? To mají tak dobré sebeovládání, nebo co?

Dovolila jsem si jeden pohled k jejich stolu a ten „troufálek“ co mě začal líbat... se na mě pokřiveně usmál. Zamračila jsem se na něj. Jen počkej! Ty mě ještě budeš prosit, abych ušetřila ten tvůj zatracený život.

Jessica si všimla, kam jsem se dívala a potichu se zachichotala.

„To jsou Cullenovi...“

„Je mi úplně jedno, co jsou zač,“ zamručela jsem a moc jsem se snažila k tomu nepřidat zavrčení. Vyjeveně na mě zírala, jakobych jsem se pomátla. Asi jo. Jinak, bych včera toho... no prostě jeho zabila. A ne jen tak utéct.

Jeden kluk co s námi seděl, se blaženě usmál. Měl blond vlasy a modré oči, ale jeho jméno jsem přeslechla.

„A nezašla bys...“

„Ne,“ utnula jsem ho rychle a uviděla, jak mu poklesly ramena. „Já na žádné rande nechodím,“ řekla jsem tak, aby to všichni u stolu slyšeli. A když tak to po celé škole rozhlásili. Aspoň se vyhnu odmítání dalších kluků.

Dojedla jsem svůj oběd a v doprovodu Angelly jsem šla na biologii. Po celé chodbě byl cítit jejich pach. Jen jsem se trošku divila, že jsem ho neucítila už předtím.

Angella se na mě usmála a já jí okamžitě úsměv oplatila. Vešly jsme do třídy a já jsem ve dveřích zkoprněla. V druhé lavici seděl on. Smutně jsem si uvědomila, že poslední volné místo je u něho.

Usmál se na mě a já ho spražila vražedným pohledem. Vedle něho si nesednu.

„Ehm, pane učiteli?“ oslovila jsem ho mile a přihodila k tomu zářivý úsměv.

Učitel ke mně vzhlédl od papírů, které držel v ruce a tázavě se na mě zadíval.

„Nebylo by nějaké jiné místo, kde bych se mohla posadit?“ zeptala jsem se nadějně a zamrkala svýma dlouhýma řasama.

Uslyšela jsem z druhé lavice zavrčení a se zdviženým obočím jsem se k tomu blbounovi otočila. Myslela jsem si, že to zavrčení patří mě, ale on se zuřivě díval na učitele. Bože, je snad duševně chorej?

Otočila jsem se zpátky k profesorovi a čekala, co odpoví.

„Podle mě, pan Cullen, je vynikající kolega na laborky,“ řekl a otočil se k tabuli, kde začal nadepisovat jméno látky, kterou budeme asi probírat.

Zaťala jsem pěsti a snažila jsem se, z něj nevytlouknout jinou odpověď. Otočila jsem se a zuřivě kráčela k jeho stolu.

„Vůbec na mě nemluv a nedávej znát, že vůbec existuješ,“ zavrčela jsem na něj tiše, tak aby ostatní lidé, sedící kolem, to neslyšeli. Potichu se uchychtl a já se na něj zaraženě podívala. Copak jsem řekla něco vtipného? Propaloval mě svýma zlatýma očima a mírně se usmíval.

„Jsem Edward,“ řekl jemně a já jsem se na něj zamračila. Copak neslyšel, co jsem mu říkala?

„Je mi jedno, jak se jmenuješ. A být tebou, tak si dávám bacha,“ zahrozila jsem mu. Ale asi to stejně nepomohlo.

„Co jsi zač?“ zeptal se a dál mě propaloval těma svýma nádherně-zlatýma očima.

„Jestli nepřestaneš s tím vyptáváním, tak budeš litovat, že jsi to chtěl vědět.“

Otočila jsem hlavu a dívala se na profesora, jak vysvětluje látku. Byla jsem celá napjatá. Mé smysly mi říkaly, že bych se měla bránit a hned po něm vystartovat. Ale já jen seděla a mělce dýchala.

Když zazvonilo chtěla jsem, co nejrychleji vypadnout, ale pan „dokonalý upír“ mě chytl za paži a zastavil mě.

Ztuhla jsem a vražedně se na něj zadívala. Kdybych ho teď prohodila oknem, tak si toho všimne nejmíň deset lidí.

Když se třída vyklidnila, odstrčila jsem ho a on dopadl zpátky na židli. Zákeřně jsem se usmála a chtěla odejít z místnosti, ale do dveří mi vstoupila upírská blondýna se svaloušem. Zavrčela jsem a chtěla okolo nich projít, ale nedovolili mi to. Za nima se objevila malá dívka – s černými rozčepýřenými vlasy – v závěsu s dalším blonďákem. Všichni měli zlaté oči.

O tři kroky jsem ucouvla a vyděšeně jsem těkala mezi nima očima. Nezabila bych ani jednoho, aniž bych přišla o svůj život.

„Co jsi zač!“ vyštěkla na mě z ostra bloncka.

Zamračila jsem se na ni. „Jeníček s Mařenkou dohromady.“ Ani nevím, proč jsem to řekla, ale zalíbil se mi její rozzuřený pohled.

„Vítej do party,“ zasmála se ta hromada svalů. „Já jsem Hurvínek, tahleta kráska,“ objal pořád rozzuřenou blondýnu, „je má milovaná Šmoulínka a má sestra je lesní Skřítek a její přítel je Vodník. No a náš poslední bráška, jak ho už jistě znáš, se určitě představil, jako Ferda mravenec.“

Tady je jasný důkaz, že upíři můžou přijít o rozum. Pořád se pochechtával a já po něm vystartovala. Ale někdo mě dřív odhodil přes celou místnost a než jsem se stačila vzpamatovat, rozprostřela se okolo mě tma.