Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 21. kapitola

31.05.2010 (18:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5735×

21. kapitola

S Edwardem jsme vyšli před dům a došli kousek k lesu, kde byl malý travnatý palouček. Jo, tu se bude dobře trénovat. Hm... ale jak se to dělá?! Jak mám začít trénovat svůj štít? Kruci!

Otočila jsem se k Edwardovi a zamračila jsem se. „Nevíš, jak se trénuje štít?“

Pousmál se. „To vskutku nevím. Ale nejlepší asi bude, když s námi bude trénovat ještě někdo, abych poznal, jestli jsi toho dotyčného zaštítila.“

„Hm,“ zamručela jsem a nakopla neexistující kámen. A kdo asi tak s námi bude trénovat, když jsou všichni v tahu?! Teda kromě Alice s Jazzem, kteří se sami sobě věnují ve svém pokoji.

„Nechceš se jít projít?“ zeptal se mě opatrně.

Mám s ním jít nebo ne? Nervózně jsem se podívala k lesu a skousla si ret. No super... Když mu řeknu, že nejdu, tak se na mě rozzlobí a když řeknu, že jo, tak bůh ví, jak by to dopadlo.

„Fajn,“ vzdychla jsem a neušel mi jeho spokojený úsměv. Raději jsem se otočila a vydala se k lesu. Edward vyrovnal se mnou krok, a tak jsme šli vedle sebe. Nevím, kam měl namířeno, ale já se chtěla jít podívat na naši loučku... Naši?! Ou... Jsem v tom zamotaná až po uši. Po očku jsem se na něj koukla, ale hned toho litovala, protože si toho všiml. Sklopila jsem oči na zem a začervenala jsem se. Raději jsem přidala do kroku. Nikdo celou cestu nic neříkal a mně to ani nevadilo. Mám ráda klid.

Skrz stromy jsem si všimla, že vysvitlo sluníčko. Jupí... Oscar je tady.

Došli jsme na tu krásnou louku, plnou různobarevných květů a já se neubránila okouzleného úsměvu. Tento pohled mě nikdy neomrzí. Se smíchem jsem se po ní rozběhla. Opatrně jsem našlapovala na stébla trávy, abych neublížila ani jedné květině. S úsměvem jsem se zastavila a nastavila tvář slunci. Je tu tak krásně...

„Jsi nádherná,“ zašeptal líbezný hlas a já otevřela oči, abych je upřela na Edwarda. Slyšela jsem dobře? Stál hned přede mnou a užasle mě pozoroval. Dívali jsme se sami sobě do očí a já se v nich zase ztrácela. Jeho oči byly jako tekuté zlato. Naklonil více ke mně hlavu, aniž by přerušil náš oční kontakt, a váhavě mě objal okolo pasu, aby si mě přitáhl k sobě. Byla jsem jako hadrová panenka. Vůbec jsem se nebránila, ale taky jsem ani nejednala. Jenom jsem se mu dívala do očí. Akorát srdce na jeho dotyk reagovalo a rozbušilo se jako o závod. Jeho oči o trošku ztmavly a jeho rty se zastavily milimetr od mých. Dával mi možnost, ho odmítnout. Měla bych... Měla bych... Zasténala jsem a spojila naše rty v jedno. Líbali jsme se lehce, jemně... Ochucovali jsme chuť úst toho druhého. Když se dotkl jazykem toho mého, zapletla jsem mu ruce do vlasů a polibek prohloubila. Do polibku se vkrádala vášeň a já nemohla souvisle uvažovat...

Ani jsem si neuvědomila, že mě položil na hladkou trávu. Ležel nade mnou a jeho dlaně putovaly po mém těle. Když vjel s nimi pod mé tričko, ztuhla jsem a začala si uvědomovat, co to tady dělám. Ne! Vždyť... A co Chris?! Já přece... Ne...

Edward si toho vůbec nevšímal, že jsem se snažila ho od sebe odvrátit. Pořád mě líbal a stále putoval po mém obnaženém bříšku a žebrech.

„Edwarde, ne!“ vydechla jsem, když svými rty sjel na můj krk. Nebudu se s ním přece takhle líbat, když jsem si ještě neurovnala své city.

Ztuhl a s touhou v očích se podíval do těch mých. „Proč?“

Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi hromadily v očích. „Já nechci,“ vzlykla jsem a slzy přetekly. V jeho očích se objevil strach. Nevím, proč teď tady brečím jako malé dítě, ale nemohla jsem si pomoct. Váhavě zvedl ruku a začal mi je utírat.

„Promiň... Já jsem nechtěl... Nechtěl jsem ti ublížit...“ konejšil mě zlomeně.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, on mi neublížil... To já pořád někomu ubližuju.

„Bello!“ Uslyšela jsem známý výkřik a než jsem se stačila pořádně rozhlédnout, Edward už na mně neležel. Polekaně jsem se zdvihla do sedu a zpozorovala, jak se Edward zdvihá ze země, pět metrů ode mě. Chris stál nad ním a zuřivě na něj vrčel.

„Co jsi jí udělal?! Jestli se jí ještě jednou dotkneš, tak tě zabiju, rozumíš?!“ vrčel na něj a Edward mu vrčení oplácel – teď už ve stoje. Vyšvihla jsem se na nohy a zaraženě je pozorovala.

„Ne, Chrisi, Edward mi nic neudělal,“ pípla jsem slabě a zdvihla jsem ruku, abych si mohla setřít slzy. Edward po mně střelil smutnýma očima a Chris si nevěřícně odfrknul:

„Nelži. Kdyby ti nic neudělal, tak bys nebrečela! Ty nikdy nebrečíš,“ připomněl mi. Řekla bych, že poslední dobou brečím víc, než za celý svůj život.

„Fajn, tak se tu pozabíjejte! Když jsem řekla, že mi neublížil, tak mi neublížil!“ křikla jsem po něm. „Je mi líto, že mi nevěříš,“ vzdychla jsem ublíženě a běžela zpátky k nim domů. Běžela jsem váhavým krokem, protože jsem měla každou chvíli nutkání, otočit se a běžet zpátky za nimi, abych se ujistila, že si nic neudělali. Kruci! Proč musí mít nade mnou takovou moc?

Vběhla jsem do domu a podívala se po všech vyjevených tváří. Asi si všimli těch blbých slz. Ach... Než se Esme stačila zeptat, co se stalo, vyhrkla jsem: „Kde budu spát?“

„U Edwarda v pokoji,“ řekla nevzrušeně Alice. Hmm... Má smůlu!

„A Edward bude asi kde, hm?“ Zamračila jsem se na ni.

„Edward postel nepotřebuje,“ pokrčila rameny, ale v jejich očích to jiskřilo.

Jasně, že nepotřebuje! A kam teda bude táhnout tu jeho milenku, která mu přijede?! Hm... I když on by přišel i na jiné místo. OU... Ne nemysli na to... Rychle jsem si vzala svou tašku a utíkala nahoru po schodech. Než jsem zalezla do Edwardova pokoje, zaslechla jsem, že noví upíři dorazí prý ještě dnes večer. Super. Myslela jsem si, že mi zkazí náladu až zítra. Vlastně už ji mám stejně zkaženou, tak co. Zavřela jsem za sebou dveře a raději taky okno. Vytáhla jsem si knížku a hupsla na postel. Sice mi dělalo velké problémy se začíst, když byla okolo mě Edwardova vůně a k tomu ty vzpomínky – co se před chvilkou stalo – ale nakonec se mi to povedlo.

Pohled Christiana

Carlisle s Esme mě vzali na lov. Musím říct, že lidská krev byla mnohem lepší, než ta zvířecí, ale chci, aby se mě Bella nebála. Abych se jí nehnusil. Miluji ji... Ano, miluji. Miloval jsem ji už jako člověk, ale teď se mi zdá, že ještě víc. Jediný, kdo nám stál v cestě, byl Edward. Vrrr... Jenom když na něj pomyslím, chci vrčet nahlas. Věděl jsem, že ji má taky rád... Ale ne, tak jak já! Na Belle bylo vidět, že k němu taky něco cítí. Kdybych věděl, že jí neublíží, když ho zabiju, udělal bych to ihned. Při cestě do té prokleté Volterry jsme museli spolu spolupracovat. Dokonce jsme spolu prohodili pár slov, když má láska spinkala. A to bez vrčení... Viděl jsem, jak jí ubližujeme, když se hádáme. Ach jo... Proč? Proč se motá kolem něho?

Zastavil jsem a chtěl vrazit pěstí do stromu. Carlisle s Esme zastavili vedle mě a Carlisle mě obezřetně pozoroval. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě a já jen přikývl.

„Chtěl bych na chvilku zůstat sám... Za chvilku dorazím,“ řekl jsem a upíral oči do dálky.

„Jak chceš,“ souhlasil váhavě a nechali mě tam samotného.

Zabraný ve svých myšlenkách, jak Bellu co nejlíp okouzlit, jsem se potuloval po lese. Nic moc jsem toho nevnímal. Asi po deseti minutách jsem si sedl pod strom a zaposlouchal se do ticha lesa. I když jsem tentokrát vnímal les, stále jsem byl myšlenkami u Belly. Dokázal jsem slyšet i takových sto metrů ode mě tlukot srdcí menších zvířat a šelestění lístků. Byly to uklidňující zvuky.

Naklonil jsem hlavu na stranu a zaposlouchal se opačnou stranou do lesa. Ztuhl jsem, a kdyby mi tlouklo srdce, vím jistě, že by se mi právě zastavilo. Okamžitě jsem poznal, kdo to brečí. Bella. Sice jsem zažil její pláč jenom jednou a to jak jsem byl pouhý člověk, ale i tak bych poznal její pláč kdekoliv. Vylítl jsem na nohy a vší rychlostí jsem běžel za tím nářkem. Proč brečí má milovaná? Bella přece jen tak nebrečí... Jestli jí někdo ublížil, tak ho zabiju.

Já nechci. Slyšel jsem její vzlyky. Co nechce? Bože...

Zarazil mě Edwardův hlas, který se jí omlouval. Hrrrr... Já ho zabiju!!!

Doběhl jsem na nějakou louku, a když jsem spatřil, jak na ní Edward leží a ona se pod ním otřáslá pláčem, vykřikl jsem její jméno a v tu ránu jsem byl u nich a Edwarda od ní odhodil. Co si sakra myslí?! Já ho normálně zabiju!

Vrčel jsem na něj a čekal, až se postaví, aby ten boj byl alespoň trošku vyrovnaný.

„Co jsi jí udělal?! Jestli se jí ještě jednou dotkneš, tak tě zabiju, rozumíš?!“ zařval jsem na něj a z hrudi se mi ozývalo vrčení. Taky na mě začal vrčet a díval se na mě se vztekem v očích.

„Ne, Chrisi, Edward mi nic neudělal,“ špitla Bella, ale já v jejím hlase rozpoznal slzy. Edward k ní šlehl očima a já jen nevěřícně odrfknul a obvinil ji, že mi lže. Ona kruci nebrečí pro nic za nic! Vždyť ji znám stejně tak dobře, jako ona sama.

Když zamumlala ublíženě, že je jí líto, že jí nevěřím, utekla. Ztuhl jsem a chtěl běžet za ní, ale vím moc dobře, že by teď chtěla být sama. Potom jí to vysvětlím. Teď zabiju toho idiota! Přivřel jsem oči do úzkých štěrbin a zuřivě ho pozoroval.

„Nechci se s tebou prát,“ odsekl podrážděně. Cha. Kdo řekl, že se do toho má zapojit. Pousmál se. „A ani se nechci nechat roztrhat.“

„Co jsi jí udělal?“ zavrčel jsem na něj.

Vzdychl. „Nijak jsem jí neublížil. Alespoň ne tak, jak si představuješ.“ Hm... Takže jí neuhodil nebo tak něco? Nebo, že by jí udělal něco horšího?

„Tak co?“ štěkl jsem.

„Políbil jsem ji,“ přiznal se. „Vlastně ona mě...“ Usmál se sebevědomě.

A kruci! „Ne,“ vydechl jsem nevěřícně. „Lžeš,“ obvinil jsem ho. Přece by se s ním dobrovolně nelíbala... Ne, k sakru! Ona se s ním vůbec nelíbala.

„Tak se jí zeptej, když mi nevěříš...“

Zavrčel jsem na něj, a i když jsem měl nutkání ho ihned zabít, ovládl jsem se a běžel jsem se přesvědčit. Běžel jsem za Bellou.

Když jsem vpadl do jejich domu, klidným hlasem jsem se jich zeptal, kde je Bella. Sice jsem se ptal zbytečně, protože jsem v tu chvíli uslyšel její zběsilé srdce.

„V Edwardově pokoji,“ zamručela Alice a nesouhlasně se na mě mračila. Takže v Edwardově, jo? Já ti dám Edwarda! Ty jsi moje, Bello!

Aniž bych si uvědomoval, co dělám, vyběhl jsem schody a bez klepání jsem vstoupil do toho prokletého pokoje. Bella ležela na posteli a vyděšeně mě pozorovala. V rukou držela nějakou knihu, ale já jsem si toho nevšímal. Toužil jsem znát pravdu.

„Políbila jsi, Edwarda? Prosím, řekni mi pravdu.“ Napjatě jsem pozoroval její zděšení ve tváři, které nahradila lítost. Snad mě nebude litovat?!

„Promiň, Chrisi, já...“ Začala se omlouvat a mě docvakla její slova. Takže mluvil pravdu! Lekla se mého výrazu, ale to už jsem ležel nad ní a zuřivě ji začal líbat.

Promiňte, že jsem tam ještě nedala Tanyu a tak... V příští kapitole:-P

No ale snad se vám líbila alespoň trošku tato...

Moc děkuji za předešlé komentáře a moc prosím o komentáře k téhle.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 21. kapitola: