Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 25. kapitola

28.06.2010 (14:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5189×

25. kapitola

Z bezvědomí mě vytrhla ostrá bolest hlavy a já jsem si automaticky přiložila dlaň na bolestné místo, kde mě ta zákeřná mrcha praštila.

„Bello?“ Hlas patřil Christianovi a zněl docela váhavě.

Z prudka jsem otevřela oči, ale to jsem neměla dělat, protože jsem pocítila ještě větší bolest kvůli slunečním paprskům, které mi svítily přímo do očí.

Zasténala jsem a dala si dlaň před oči jako stínidlo.

„Promiň, hned zatáhnu závěs,“ zamumlal.

Přiotevřela jsem oči, abych se ujistila, že slunce už neozařuje pokoj. No jo... ale jaký pokoj? Otevřela jsem oči dokořán a obezřetně pozorovala Chrise, který si sedl na kraj postele, jako hromádka neštěstí.

Koukla jsem se po pokoji a ihned jsem si byla jistá, že v Cullenovic domě takový pokoj není. Upřela jsem zpět oči na Christiana a zužila je.

„Kde to jsem a kde je Tanya?“ Její jméno jsem zavrčela a vyhoupla se na nohy vedle postele.

Chris se ani nehnul a ztrápeně sledoval béžovou přikrývku, kterou jsem byla přikrytá. Pokrčil rameny. To dělá nějak často, ne?

„Christiane, vzpamatuj se!“ okřikla jsem ho. „Nebudu svá slova opakovat víckrát!“

Vzdychl a smutně se na mě podíval. „Nemůžu to udělat,“ řekl tiše a znovu sklopil oči.

„Co nemůžeš udělat?“ zeptala jsem se ho podrážděně, protože mi stále neodpověděl na mé otázky. Dal si tvář do dlaní a zkameněl. Zase žádná odpověď?!

„Raději se neptej a zabij mě rovnou. Tak to bude nejlepší,“ zamumlal a k mému údivu to řekl opravdu klidně. Vykulila jsem na něj oči. Slyšela jsem dobře? Nepraštila ho náhodou Tanya taky do hlavy? Sice jsem byla jeho slovy překvapená a trošku zděšená, ale zachovala jsem si masku hráče pokru.

„To neříkej dvakrát!“ Snažila jsem se znít výhružně. „To, že si mě unesl se svou kamarádkou, a to, že mi neodpovídáš na otázky, mě velmi vytáčí,“ pronesla jsem a rozhodila okolo sebe ruce. „Takže se okamžitě vzpamatuj, Chrisi!“

„Miluješ Edwarda?“ zeptal se mě a tím mě úplně odzbrojil. Tupě jsem na něj zírala a nevěděla, co na to říct. Po chvilce, když usoudil, že nic na to neřeknu, zdvihl hlavu a opatrně se mi podíval do očí. Měl je černé jako noc. „Tak miluješ ho?“

„Ano,“ pípla jsem a sklopila oči k zemi. Nechtěla jsem vidět tu bolest v jeho očích. I když mě unesl, nedokážu mu ubližovat. To nesnesu! Ale toto jsem mu říct musela. Zasloužil si znát pravdu.

„Věděl jsem to,“ zamumlal a došel k oknu. Malinko odhrnul závěs a tím do pokoje pronikly sluneční paprsky. Nijak jsem se předtím nezaobírala pokojem, ale teď jsem si všimla stěn, které byly ze dřeva, a na druhé straně pokoje byl velký krb. Kromě postele (Pokud se teda tomu dá říkat postel, protože to vypadalo jako rozpadlá stará pohovka... Ale spala jsem na tom, takže tomu budu říkat postel.) tu už nic nebylo. To znamená, že tu asi dlouho nikdo nežil.

„Chrisi,“ oslovila jsem ho váhavě. Pootočil na mě hlavu a já uviděla v jeho očích tu bolest, kterou jsem vidět nechtěla.

„Jsem sobec, proto jsem tě unesl,“ řekl a já překvapeně zamrkala. Christian nikdy nebyl sobec. Nečekal, co na to řeknu a pokračoval: „Chtěl jsem tě mít sám pro sebe, Bello. Miluji tě od první chvíle, co jsme se seznámili. Viděl jsem ti na očích, že mě bereš jenom jako nejlepšího přítele, ale stále jsem doufal, že se to změní...“ vzdychl a zakroutil hlavou. „A pak přišla Tanya a sdělila mi novinu,“ zašklebil se. „Uslyšela tvého upíra, jak se baví s Eleazarem o mně, že mám dar vymazat paměť...“

„A kdo z vás přišel s nápadem, že mi vymaže paměť?“ zeptala jsem se ho nasupeně, protože mi to ihned došlo. Jen by mě zajímalo, který z nich s tím skvělým nápadem přišel jako první a který si rovnou podepsal rozsudek smrti. Skousl si nervózně dolní ret.

„Tanya to… navrhla. Chtěla Edwarda pro sebe a moc dobře věděla, že já zase tebe. Byl jsem odhodlaný tě zbavit vzpomínek na něho, ale nedokázal jsem to. Ne, že by mi to nešlo, ale nemohl bych žít s vědomím, že jsi se mnou jenom kvůli tomu, že jsem ti vymazal část tvé minulosti.“

Koukala jsem na něj, neschopna slova. Takže za vším stojí ta mrcha! Ne, že by Chris byl neviňátko... Ten si to taky pěkně odpyká! Jen co se vrátím z lovu. A kohopak budu lovit? Tanyu!

„Nemysli si, že se z toho vyvlíkneš!“ ukázala jsem na něj prstem. „Za chvíli tu určitě budou ostatní, protože nás musela Alice vidět... Mimochodem, jak dlouho jsem byla mimo?“ zamračila jsem se.

„Pár hodin,“ zamumlal.

Zamyšleně jsem přikývla. „A kde je Tanya? Doufám, že někde blízko!“

Přivřel oči a obezřetně mě pozoroval. „Před hodinou odešla, ale nevím kam. A vlastně mě to ani nezajímalo.“ Hm... ale mě jo!

„Máš tu mobil?“ zeptala jsem se ho a koukla se po pokoji. Ve chvilce stál u mě a podával mi ho.

„Budeš mu volat?“ optal se mě a z jeho hlasu jsem rozpoznala hněv. Neodpověděla jsem mu a ani se na něj nepodívala. Vyťukala jsem Alicino číslo. Ihned mi to zdvihla:

„Bello?!“

„Jo, to jsem já...“ ujistila jsem ji, ale než jsem stačila pokračovat, přerušila mě:

„Už jsme na cestě, hlavně nevyváděj žádné hlouposti. Ať tě ani nenapadne jít za Tanyou. My to s ní vyřídíme. Zůstaň v chatě,“ nařídila mi. „A dej mi prosím toho pitomce, ať mi řekne, kde přesně jste.“

Bez jediného slova jsem podala mobil zpět Christianovi, který si ho váhavě ode mě vzal a začal popisovat cestu, jak se sem dostanou. Jo a co se týká Alicina varování... Hmf. Mně přece žádný upír nebude říkat, co mám dělat!

Christian byl otočený zády ke mně a byl ponořen do telefonátu, takže jsem využila situace a ve vteřině jsem otevírala jediné dveře v místnosti. Co nejtišeji jsem za sebou zavřela a rozběhla se po lese. Byla to malá chatka, ke které vedla jedna cesta. Jinak všude byl pustý les. Fakt super místo pro únos poloupíra!

Přidala jsem na rychlosti a děkovala za to, že nezanechávám svůj pach. Nechtěla jsem, aby mě Christian tak rychle vystopoval. Potřebovala jsem čas.

Asi po pěti minutách běhu jsem zpomalila, pořádně nasála nosem okolní vzduch, abych zjistila, zda tudy Tanya šla. Do nosu mně uhodila přesladká vůně, připomínající kopretiny s medem.

Rozběhla jsem se za tou vůní a čím dál jsem byla, tím intenzivnější byla její vůně. Když jsem ji zahlídla, jak je přikrčená za křakem a sleduje na malém paloučku dvě pasoucí se srny, schovala jsem se za kmen stromu. Po očku jsem po ní pokukovala a snažila se alespoň trošku potlačit rostoucí vztek. Nejenom, že se mi snaží sebrat Edwarda, ale taky navádí Christiana ke špatným věcem a mlátí mě do hlavy!

Co nejtišeji jsem přeběhla tři stromy (samozřejmě okolo nich a ne přes ně) a za další se znovu postavila. Takhle nějak jsem lovila i ostatní upíry. Moment překvapení, je vždy nejlepší. Jenže s touhle si chci ještě pohrát, než ji zabiju. Možná, že jsem zlá, ale tohle ke mně vždy patřilo. Celý svět se mi zbortil, když mi ten upírskej vrah zavraždil před mýma očima rodiče. Na ten výjev nikdy nezapomenu. Však taky za to zaplatil!

Uviděla jsem, jak Tanya vycenila zuby a chystala se ke skoku.

Teď! Křikla jsem na sebe v duchu a skočila jí po krku. Zděšeně vypískla, ale to už ležela pode mnou. Věděla jsem, že i přesto je silnější než já, a tak jsem ji rychle dvakrát trhla rukou, až nebyla součástí jejího mramorového těla. Znechuceně jsem ten kus odhodila za sebe a ignorovala Tanyin křik. V jejich černých očích byl děs a mně se to popravdě líbilo. Snažila se mi vzdorovat a odkopnout mě od sebe, ale neměla tolik zkušeností jako já. Navíc já měla obě ruce.

Na necelou sekundu jsem byla pod ní, když použila velkou sílu, ale ihned jsem ji odkopla a skočila po ní znovu. Můj mozek ovládl vztek a touha po pomstě. Chovala jsem se jako vzteklé zvíře, které trhá cokoliv, co najde.

Trhla jsem s její druhou paží a vrčela na celé kolo. Takhle rozzuřená jsem byla jenom jednou. A to, když jsem trhala na kusy vraha mých rodičů.

Tanyin křik se nesl přes celý les a na mé tváři se usídlil spokojený úsměv. Celé mé tělo vibrovalo energií a já chtěla víc. Chtěla jsem slyšet její bolestnější steny a její tělo vidět rozcupované na malé kousíčky. Cukala sebou jako ryba na souši a její onyxové oči byly plné utrpení a bezmoci.

Obdařila jsem ji úsměvem a oddělila její hlavu od zbytku těla. Odkutálela se k vedlejšímu stromu a já začala trhat na kousky zbytek jejího těla, které už bylo bez horních končetin a hlavy.

„Bello!“ uslyšela jsem za sebou zděšené výkřiky, ale pro mě to bylo, jako kdyby na mě někdo volal z velké (moc velké) dálky. Ale i přesto jsem výhružně zavrčela a nehodlala jsem ani otočit hlavu od své práce. Byla jsem jenom na ně naštvaná, že mě ruší v nejlepším. I když jsem neměla ani páru, kdo to za mnou křičí...

Někdo mě chytil za paže a odváděl mě pryč. Cukala jsem sebou a chtěla se jim vyrvat.

„Pusťte mě!“ vrčela jsem na mé věznitele. „Musí zemřít, musí!!!“

„Bello, uklidni se!“ říkal mi někdo, ale nepoznávala jsem a nevnímala okolí. Měla jsem před očima jenom kusy těla a cítila jsem pouze zlost. Ale opravdu ohromnou, že mi zatemnila mozek.

„Vezmu ji do chaty, je úplně bez sebe.“

„My se postaráme o Tanyu.“

Nevnímala jsem významy těch slov, pouze jejich zvuk.

Stále mě někdo táhnul pryč a já nemohla nijak oponovat. Naposledy jsem se pokusila vytrhnout, ale nepovedlo se to. Vrčela jsem, jak nejvíc jsem mohla. Ale stejně nic nepomáhalo...

„Bello, lásko, prosím...“ prosil mě bezmocně sametový hlas a jeho stisk zesílil. Stejně tak i rychlost jeho kroků. Zvuk toho hlasu mě zarazil a já se pomalu probouzela z té šílenosti. Z té touhy zabíjet. Přestala jsem vrčet, a když jsem si uvědomila, co jsem udělala a kdo mě to táhne pryč jako nebezpečnou nestvůru, abych už nikomu neublížila, zavřela jsem ztrápeně oči a potichu vzlykla. On mě nikdy neměl takhle vidět. Nikdo z nich.

Edward ztuhl, když uslyšel mé vzlyky a otočil si mě do náruče a pevně mě objal.

„To bude dobrý,“ tišil mě a hladil po zádech. Kroutila jsem hlavou. Ne, nic nebude dobré. Jsem bezcitná zmije. Jsem horší než Tanya.

„Ne, Edwarde, nic nebude v pořádku,“ řekla jsem a s uslzenýma očima jsem se na něj podívala. „Jsem nestvůra. Zabíjím váš druh, a teď jsem málem zabila jednoho z vašich přátel a to jen kvůli tomu, že jsem se jí chtěla pomstít. Pomstít za to, že tě miluje. Za to, že se mě chtěla zbavit prostřednictvím Chrise, aby k tobě měla snazší cestu,“ dostávala jsem ze sebe mezi vzlyky. „Já si tě nezasloužím,“ uzavřela jsem a otočila se, abych mohla odejít. Odejít z jejich životů.

Než jsem stačila udělat první krok, omotaly se jeho prsty okolo mého zápěstí a otočil si mě zpátky k sobě. Dívala jsem se na špičky svých bot a kousala si ret. Bála jsem se mu podívat do očí. Styděla jsem se za to, co jsem udělala. Pohladil mě po tváři a zdvihl mi hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.

„Bello, poslouchej mě dobře,“ řekl s vážnou tváří a upřeně se mi díval do očí. „To jaký život si vedla anebo to, co tě k tomu vedlo, abys tyhle věci dělala, mi je jedno, Bello. Nebo to alespoň nemá žádnou váhu na tom, že tě miluju. To, co jsem dnes viděl...“ Zavřela jsem při těch slovech oči. Zatřásl se mnou. „Bello, to na tom nic nemění. Netvrdím, že na to zapomenu, protože by to nebyla pravda, ale...“ vzdychl. „Miluji tě, Bello.“

Rozplakala jsem se a schovala se do jeho náruče. Cítila jsem se hrozně šťastná, že mě miluje i přesto, co jsem udělala. On si mě opravdu nezaslouží.

„Já tě taky miluju, Edwarde,“ vyřkla jsem čistou pravdu a víc se k němu přitiskla.

Úlevně se zasmál. „Ne tak, jak já.“

Zdvihla jsem hlavu a usmála se na něj. Taky se usmíval a oči mu zářily štěstím a láskou. „Ne, já víc,“ zakroutila jsem hlavou.

„O tom bychom mohli dlouho diskutovat,“ zasmál se a naklonil ke mně hlavu. Nemusel čekat dlouho, protože jsem se hladově přisála na jeho rty. Potřebovala jsem ho mnohem více, než vzduch k dýchání. Víc než cokoliv jiného.

***

„Bude Tanya v pořádku?“ zeptala jsem se ho, když jsme šli ruku v ruce k chatce, ve které jsem se probudila a ve které podle Edwarda čekají na nás ostatní.

„Jaká odpověď by ti udělala větší radost?“ zeptal se mě škádlivě. Dloubla jsem ho loktem do žeber a zamračila jsem se na něj.

„Ty moc dobře víš, že mě to mrzí.“ Vzdychl.

„Vím a omlouvám se ti. Ano, bude v pořádku. Jen se teď trošku bojím, abys byla v pořádku ty,“ zamumlal a obezřetně se díval na dřevěný domeček, ke kterému jsme se blížili.

„Proč?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

Koukl se na mě. „Tanya má chuť tě roztrhat na kousíčky, jako jsi to udělala s ní. Ať víš, jaké to je.“

Ehm, no... Za prvé - snad jste tu kapitolu přežili ve zdraví a za druhé doufám, že se kapitola alespoň trošku líbila a zanecháte mi komentář.

pozn. (Roztrhaný upír se dá zase složit dohromady :-D)

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 25. kapitola: