Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 27. kapitola

11.07.2010 (17:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6293×

Najednou byl přede mnou a jeho dlaň mi zdvihla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Byly o trošku tmavší než včera, ale stále jsem v nich viděla lásku. Omotala jsem mu ruce okolo krku a natáhla se pro polibek. Když se naše rty dotkly, ucítila jsem, jak se usmívá. Netrvalo to dlouho a polibek mi začal oplácet. Po chvilce jsme se od sebe odtrhli a dotýkali jsme se o sebe čely. Oba jsme zhluboka dýchali.

„Bello, já...“

27. kapitola

„Bello, já...“ začal, ale já ho netrpělivě přerušila.

„Ano?“

Rty se mu roztáhly do úsměvu. „Tady je někdo nedočkavý.“ Ušklíbla jsem se a čekala, co z něj vypadne. Zasmál se mému výrazu, ale hned zvážněl. „Nevěděl jsem, jak a kdy tohle provést... Ale už jsem nechtěl dlouho čekat, chci být k tobě přivázán i po právnické stránce.“

Zamrkala jsem, protože jsem moc nechápala, kam tím míří. I když... jo něco mě napadlo, ale to je přece blbost. Přece si mě nechce vzít? To by byl blbec. Vždyť ví, co jsem prováděla, než jsem přijela do Forks.

„Bello,“ oslovil mě a jeho zlaté oči zněžněly. Vzal mi obě dlaně do svých a poklekl přede mnou. Zrudla jsem, protože takhle se vážně žádá o ruku. A kruci. „Vezmeš si mě za svého muže?“ Vytáhl ze svých kalhot malou sametovou krabičku a otevřel ji. Byl v ní krásný zlatý prstýnek s malým kamínkem. A jejej. Co teď? Rozpačitě jsem se porozhlédla po pokoji a snažila si urovnat myšlenky. Vzdychla jsem a s malým úsměvem jsem se mu podívala do očí. Tvářil se rezervovaně a v jeho očích byl strach z odmítnutí. To mi vyvolalo ještě větší úsměv. Trošku ho podusit můžu, ne?

„Jsi si tím jistý, že si mě chceš vzít? Třeba se v nějakou určitou dobu měním v krtka.“ Nadzdvihla jsem obočí a on se pobaveně ušklíbl.

„I kdyby ses měnila v pavouka, tak bych si tě chtěl vzít více než kohokoliv jiného. Bello, ty jsi jediná, která se kdy dotkla mého srdce.“

Usmála jsem se a z oka mi skápla jedna zbloudilá slza, která mi stékala po tváři. „Ano,“ šeptla jsem.

Nevěřícně párkrát zamrkal, jako kdyby mě špatně slyšel. Hm... tak pro ty nedoslýchavé: „Ano, chci si tě vzít, Edwarde.“

Jeho oči zazářily a přes tvář se mu rozlil ten jeho krásný úsměv. „Děkuji,“ řekl prostě, vyndal z krabičky prstýnek a sám mi ho nasadil. Potom mi na něj dal malý polibek. Stále jsem se usmívala jako nějaký imbecil, ale bylo mi to jedno. Teď jsem byla šťastná. V rychlosti vstal a začal mě náruživě líbat.

„Já to věděla,“ vypískla štěstím Alice, jakmile se otevřely dveře od domu, a skočila nám okolo krku. Musela jsem se zasmát jejímu nadšení. Stáli jsme s Edwardem v hale ruku v ruce a čekali, až ostatní dorazí z lovu domů. Hm... Alice zřejmě měla vizi. Anebo si všimla mého zásnubního prstenu, který se krásně vyjímal na mém prstě. Alice hned začala něco plánovat okolo svatby, prý jaké budou nejlepší kytky a tak. Já ji popravdě moc neposlouchala, protože mi to bylo jedno. Klidně ať natrhá luční kvítí, mně to bylo jedno. Koukla jsem se za ní a usmála se na ostatní, kteří vešli do domu. Měli na tvářích obrovský úsměv a mně se moc ulevilo, že s tím nemají problém. Že jsou rádi, že si mě chce Edward přes to všechno vzít.

Koukla jsem se zpátky na Alici a trošku se zamračila. Vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví, byla jako tornádo. Šlehla jsem očima po Edwardovi a nadzdvihla obočí. Pokrčil rameny, jako že já nic já muzikant. Ach jo... tak zase je to na mně. Pustila jsem Edwardovu ruku a chytila Alici za ramena a mírně s ní zatřásla.

„Alice, prosím klídek. Zhluboka se nadechni a zase vydechni,“ klidnila jsem ji a ona chtěla něco namítnout, ale já ji přerušila. Všichni se uchichtli. „Opravdu se uklidni. Svatba nebude hned zítra, jo? Takže v klidu. Jinak tě budu muset zavřít někam na samotku, aby ses nezbláznila...“ Trošku jsem se ušklíbla a v duchu se opravila, že aby se více nezbláznila.

„Bello,“ povzdechla si a o krok ode mne ucouvla. „Ty si neuvědomuješ, kolik nás čeká práce. Chci, aby to bylo perfektní.“

Fajn, ona mě asi opravdu neposlouchá. S prosbou jsem se koukla po ostatních, kteří raději někam zmizeli – kromě Edwarda. Jazz, než zmizel nahoru po schodech, se na mě lítostivě koukl. Hm... ten to asi taky musí hodněkrát absolvovat, když je ženatý s Alicí. Chudáček...

„Edwarde,“ zoufale jsem se na něj podívala a doufala, že mě před ní zachrání. Chvíli se mi díval do očí a potom se s povzdechem podíval na Alici, která podrážděně mlaskla.

„Měla by ses krotit, Alice.“ To je vše, co jí řekne? Hmf!

Alice nahněvaně pohodila rukama. „Ty tomu nemůžeš rozumět, Edwarde. Jsi muž. Takže se do toho nepleť.“

„A ty nebuď hnusná, Alice!“ okřikla jsem ji a zamračila se. Já vím, obětovala se pro mě a zachránila nás, ale to přece nejde. Alice zesmutněla a já měla chuť si dát sama sobě facku. „Necháš nás na chvilku o samotě, prosím? Chci si s ní promluvit,“ poprosila jsem Edwarda, který se zamračeným pohledem souhlasil a zmizel někde nahoře.

Chytila jsem ji za ruku a táhla k pohovce, do které jsem ji zatlačila, aby si sedla. Dívala se celou dobu dolů a nechtěla se mi podívat do očí. Hele... to já jsem tady oběť svatebního šílenství!

Chvíli jsem se na ni dívala a kousala si ret. Nechci, aby byla smutná. Vzdychla jsem. „Fajn, Alice. Můžeš nám zařídit svatbu, ale mám pár podmínek.“

Zdvihla hlavu a s úsměvem se mi vrhla okolo krku. „Děkuji, Bello. Dobře, nebude to moc velká svatba.“

„To je jen jedná podmínka,“ zamračila jsem se.

„Já vím,“ řekla. „Chceš, aby byla ještě před Vánoci... Což se dá lehce zařídit, protože Vánoce jsou až za měsíc. No ale,“ najednou zesmutněla, „nechceš, aby to bylo ještě než doprší čas? Do dvou týdnů mám být s Jazzem ve Volteře.“

„Do které ani jeden z vás nepojede,“ přerušila jsem ji.

Zavrtěla hlavou. „To není tak jisté. Stále vidím tu možnost, že budeme patřit do jeho gardy.“

„Ale to bych já nikdy nedovolila. Ani zbytek rodiny. To bych se raději těm Drákulům vzdala sama.“

Pousmála se nad jejich oslovením. „To bychom zase nedovolili my.“

Nechtěla jsem se s ní hádat, a tak jsem sklouzla o trošku víc dolů po pohovce. „Je mi jedno, jaký bude termín naší svatby. Nechám to na tobě, jenom bych byla ráda, kdyby to bylo ještě před Vánoci.“

Zasněně se usmála. „Mohl by obřad být venku před domem v tom altánku. Všude okolo by byla jenom zasněžená krajina. A ty bys v té bílé nádheře sama šla v bílém. To by byla nádhera.“

Taky jsem se usmála, protože to znělo hezky. „Takže domluveno. Nechám to na tobě, ale opravdu tam nechci moc lidí. Stačí, když pozveš jenom Denaljské.“ A Christiana, dodala jsem v duchu. Ale ten by i tak nepřišel.

Alice zabručela, ale nakonec souhlasila.

***

Tři dny na to, co mě Edward požádal o ruku, jsem se k nim už úplně odstěhovala a svůj domeček jsem prodala. No co... stejně by mi teď už byl na nic. Už bylo dokonce naplánováno datum a to na 12. 12. což je už za týden. Sice nechápu, jak to všechno Alice tak rychle stihne. I když... je přece upírka. A navíc má na pomoc další upíry. Dokonce i Rosalie pomáhá. Což jsem se divila, protože mě nikdy moc nemusela. A to byste nevěřili... no já tomu ještě taky nemohu uvěřit. Uviděla jsem na její tváři úsměv, který mi věnovala. No věřili byste tomu? Já pořád ne. Třeba se z té ledové královny stává milá duše. Hm... uvidíme. Možná bych jí mohla pomoct a polít ji vařící vodou, aby rychleji roztála. Ehm, raději nepokoušet štěstí.

Alice to datum docela dobře vystihla a já kvůli tomu poznala, že se stále obává. Protože to je přesně den před tím, kdy má dorazit do Volterry. Samozřejmě tam nikdy nedorazí. Můj štít je všechny ochrání. Ale co když ne? Ne! Na to nesmysly!

„Bello, pojď sem,“ zatahala mě Alice za paži a někam mě táhla. Šla jsem akorát za Edwardem do pokoje, ta si to teda umí dobře naplánovat.

„Fajn už jdu,“ řekla jsem poraženě a šla poslušně za ní do jejího pokoje.

„A netvař se tak,“ napomenula mě, když si všimla, jak se tvářím. Zašklebila jsem se na ni a ona se jen zamračila. „Hm... s tebou to bude těžké,“ řekla si pro sebe a zatáhla mě do její velké šatny. Jo no... to asi bude, když mě nenecháš ani na chvilku o samotě s Edwardem. Ať se mi potom nediví.

„Tak co potřebuješ, že to nemohlo aspoň hodinku počkat?“

Alice se usmála a najednou měla v ruce na ramínku nádherné bílé svatební šaty. Omámeně jsem vydechla.

„Krása, co?“ zeptala se a postrčila je více ke mně. Lehce jsem se té látky dotkla. „Nebylo lehké je jen tak sehnat.“

„Opravdu nádhera, Alice. Jsou prostě úžasné,“ rozplývala jsem se. Málem jsem se nepoznala. To mě obměkčí jedny šaty. Ach jo… s tebou to jde, Bello, z kopce.

„Tak si je zkus,“ popohnala mě s úsměvem.

Párkrát jsem nevěřícně zamrkala. To si je mám teď oblíct? Je střelená? „Vždyť musíš vědět, jestli mi padnou, ne? Jsi mě musela už v nich vidět.“

„No jo... ale na živo je to lepší,“ nedala se odbýt.

„Ale když si je teď obleču, tak je Edward uvidí ve tvé hlavě,“ odporovala jsem.

Ušklíbla se. „Už jsem ho poslala na lov, takže nic neuvidí.“

„Cože? Hmf...“ zasténala jsem. To se mi jenom zdá. „Ty jsi neuvěřitelná, Alice,“ zamručela jsem. Jsem si myslela, že chvíli budeme sami a ona ho pošle někam... do lesa. Hm... fakt super. Díky, Alice.

S mým nesouhlasem, jsem si je na sebe oblékla, ať má Alice radost, ale do zrcadla jsem se nekoukla. Alice se pro sebe usmívala a pořád mi něco na mě upravovala. No prostě nuda.

„Opravdu jsou dokonalé a moc ti sluší,“ konstatovala.

„Hm, už si je můžu vysvléct?“

Přikývla hlavou a já se s radostí převlíkla. „A kde máš, Alice, ty šaty? Budeš moje družička, tak bych je chtěla vidět.“

S obrovským úsměvem se na mě podívala. „Opravdu, Bello, budu tvá družička?“

Pokrčila jsem rameny. „Přirozeně. Co sis myslela? Že si vezmu za družičku Mika nebo Taylora?“ Nechápala jsem, že to neví, že bude na mé svatbě družička.

Zasmála se. „Děkuji,“ objala mě a já ji také. „Bello, ještě jsem se chtěla s tebou poradit.“

„Hm?“ Nadzdvihla jsem jedno obočí a čekala. Nevěděla jsem, s čím se chce se mnou poradit.

„Bílé růže nebo bílé lilie?“ Myslela jsem si, že si dělá srandu, ale ona se tvářila vážně. Až moc. Kruci!

Ušklíbla jsem se. „Klidně pampelišky, mně je to jedno, Alice. Rozhodni se podle sebe.“

„S tebou je teda domluva,“ zamručela a nechala mě tam stát. No co... kytka jako kytka, ne? Nevím, o co jí jde. Hlavní je, že si řekneme ano, ne? Ach jo...

***

„Co se děje?“ zeptal se mě Edward, když jsem vycházela z koupelny a šla si za ním lehnout do postele. Pohodově na ní ležel, kotníky překřížené a v rukou držel nějakou knihu. Bez jediného slova jsem se k němu přitulila a zalezla pod deku.

„Nic,“ špitla jsem.

„Nezdá se mi, že ti nic není. Tváříš se smutně,“ pověděl mi a naklonil hlavu na stranu, aby se na mě pořádně zadíval. Knihu odložil na noční stolek a pohladil mě po tváři. „Tak co tě trápí? Je to kvůli Christianovi?“ zeptal se mě něžně.

Zamračila jsem se. „Ne, ale díky, že jsi mi ho připomněl.“

„Tak co se děje?“ Hladil mě od spánku až po bradu a tázavě mě sledoval.

„Nic,“ řekla jsem a sklopila oči.

„Bello,“ napomenul mě a převrátil si mě pod sebe. Ležel nade mnou a já nechtě jsem se na něj koukla. „Povíš mi, prosím, co tě trápí?“ Měla jsem nutkání vypláznout na něj jazyk, ale ovládla jsem se. Nic mu neřeknu.

Zatřásla jsem hlavou a čekala, co bude dělat dál. Zužil oči a naklonil hlavu blíž ke mně. Jeho rty se otřely o koutek mých úst. „Vážně mi to neřekneš?“ zeptal se tiše a přejížděl svými bezkrevnými rty po mé tváři. „Nechci, abys byla smutná.“

Pousmála jsem se. „Já nejsem smutná.“

Jeho ruka bloudila po mé noze tam a zpět a jeho tvář se trošičku odtáhla od té mojí, aby se ujistil, jestli mluvím pravdu. „Něco tě ale trápí, poznám to na tobě,“ nedal se odbýt. Ach jo... on je nezničitelný jako Alice.

„Fajn, když mě políbíš, tak ti to možná řeknu,“ usmála jsem se na něj.

Nadzdvihl obočí. „Možná? Tohle slovo se mi nelíbí. Když tě políbím, tak mi to řekneš.“ Koukal na mě, jakoby ze mě měl srandu.

„Dobře,“ vzdychla jsem poraženě a natáhla se pro polibek. Když se naše rty dotkly, zapletla jsem mu ruce do vlasů a úplně roztála. Byl to opravdu sladký polibek, ale k mé smůle se hrozně rychle odtáhl. V jeho očích byly jiskřičky.

„Tak co tě trápí?“ zeptal se mě.

Našpulila jsem rty a skoro plačtivě řekla: „Alice je upírka, a to mě trápí,“ přiznala jsem. „Až moc rychle žene, až mě to skoro vytáčí.“ Edward nadzdvihl obočí a koutky úst mu zacukaly, jak zadržoval smích. Když jsem si uvědomila, co jsem řekla, začala jsem se smát a Edward se ke mně přidal.

Hm... takže svatba. Co na to říkáte? Ve skutečnosti jsem chtěla, že by chtěl něco jiného :-D Ale když většina komentů chtěla svatbu, tak ji máte. Už jsem to aji docela vymyslela.

Doufám, že mi tu zanecháte nějaký ten komentík, aby další kapitola byla brzo.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 27. kapitola: