Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 29. kapitola

26.07.2010 (14:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4976×

29. kapitola

„A jak jste se vůbec do toho klubu dostali?“ zeptala jsem se tiše Edwarda, když jsme seděli v autě na zadním sedadle a jeli zpátky domů. Jeli jsme Volvem, které řídil Jasper a na místě spolujezdce seděla spokojená Alice. Zbytek rodinky jelo s Carlisleem.

„To my jsme měly co dělat, aby nás tam pustili.“ Usmála jsem se nad vzpomínkou, jak se nám to díky Rose podařilo.

Edward se zasmál. „Jasper umí být dosti přesvědčivý.“

„Aha,“ broukla jsem a ve zpětném zrcádku jsem si všimla, jak Jazz převrátil oči v sloup a chytil Alici za ruku.

„Takže jsi na něj použil svou moc?“ zeptala jsem se ho.

„Ano,“ odpověděl mi záhadným tónem. No raději se nebudu ptát, jaké emoce na něj poslal.

„A jak jste se tam dostaly vy?“ nadzdvihl obočí Edward.

„To bys chtěl vědět, co?“ vyplázla jsem na něj jazyk a položila si mu hlavu na jeho rameno. Tiše se zasmál.

„Tak to musela být zajímavá podívaná, když nám to nechcete říct.“

Pokrčila jsem rameny a Alice se zahihňala. Trošku jsem nadzdvihla hlavu a koukla se na Edwarda, ale upřeně pozoroval Alici, která se nad něčím usmívala. Ten se skoro mračil. Když vycítil můj pohled, podíval se mi do očí a přiblížil své rty k mému oušku, aby mi vysvětlil své chování.

„Nelíbí se mi, když si Alice přede mnou chrání své myšlenky,“ svěřil se mi.

„Jo no,“ pleskla jsem se do čela. „Já na to úplně zapomněla.“

„Na co...“ chtěl se zeptat, ale hned to pochopil, když jsem roztáhla svůj štít okolo Alice a Jaspera.

Alice se zasmála. „A máš to.“

„Hmm,“ zabručel. „Aspoň nemusím poslouchat, jak přemýšlíš nad dalšími nákupy.“

Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a obrátila svou pozornost k oknu, kde jsem upírala své oči na osvětlené město, které se nám za chvilku ztratilo z dohledu a už okolo cesty byly pouze nějaké ty zasněžené lesy a malé domky...

***

Kráčela jsem malou uličkou po boku Edwardova otce. Nýbrž já neměla nikoho, kdo by mě k oltáři odváděl. Ladně jsme šli skrz zasněženou zahradu po šedé vykachlované cestičce směrem k bílému altánku, kde na mě čekal můj budoucí muž. V levé ruce jsem držela bílé růže, které jsem chtěla zahodit a rozběhnout se za ním. Ale najednou... Zmizel. Co? Kde je? V jednu chvíli tam stál a v té druhé... Zarazila jsem se uprostřed kroku a vyděšeně se koukala kolem sebe. Všichni co stáli kolem, když jsem procházela, tam nebyli. Vypařili se jako obláček dýmu.

Začala jsem propadat strachu a zoufalství. Cítila jsem na své ruce stále Carlisleův dotyk a tak jsem se na něj, s očima dokořán otevřenýma, otočila. Ale nikoho jsem neviděla. Podívala jsem se na svou ruku a zděšeně jsem vyjekla. Kolem mého zápěstí byla omotaná něčí ruka. Avšak oddělená od zbytku těla, které jsem tady nikde neviděla. Snažila jsem se tu ruku uvolnit, ale šlo to opravdu těžko, protože byla jako ze šutru. Byla to ruka upíra. Po malém zápase se mi to povedlo a část ruky spadla na zasněžený chodník. Skoro se ta bledá ruka v té bílé závěji ztrácela. O dva kroky jsem ucouvla a hledala pomoc. Proboha, vždyť jsem poloupírka, tak co blázním?! Jo, určitě si to vše jenom představuju.

Začala jsem utíkat k domu a chtěla se do něj dostat, ale byly zavřené dveře. Začala jsem na ně bušit a byla rozhodnutá, že je vyrazím. Ale to nešlo! Mlátila jsem do nich, ale jakoby byly tvrdší než upírova kůže. To není možný. Celá vynervovaná jsem prošla kousek okolo domu a zaútočila na okno. Kruci... copak ani sklo nemůžu rozbít?!

„Co se to tady kruci děje,“ řekla jsem unaveně a svezla se s brekem k zemi. Hlavu jsem měla skloněnou a hleděla na své bílé svatební šaty.

„Bello...“ ozvalo se ve vzduchu. Byl to zvláštní hlas. Byl takový trošku nakřáplý a jakoby ten dotyčný byl nemocný. A však byl strašně silný a zároveň omamný. Okamžitě mě to přinutilo zdvihnout hlavu a podívat se do dáli. Nic a nikoho jsem neviděla. Utřela jsem si slzy, ale i tak jsem nic neviděla. Prostě nic, kromě téhle bílé vánice.

„Bello...“ uslyšela jsem znovu ten chraplavý hlas a já se zdvihla na nohy a snažila se pohlédnout přes tu bílou mlhu, která se tu oběvila.

„Kdo jsi?! A kde jsi?!“ zařvala jsem ze všech sil. Zdvihl se obrovský vítr, který tu mlhu částečně rozehnal a mě tím přimáčkl ke zdi domu. Vítr sílil a mé vlasy mi začaly poletovat okolo obličeje. No super, takže aji účes mám zničený, kromě celé svatby.

Mlha pomalu mizela a já přes ní uviděla na konci zahrady – na malém zasněženém kopečku – pětici lidí. Ne lidí... upírů. Moc dobře jsem je poznala. Teda až na jednoho, kterého jsem viděla poprvé v životě. Ta nejmenší osoba v černém plášti se na mě usmála a já celá ztuhla. Co tady dělají Volturiovi? Ne!

Najednou ten, kterýho jsem viděla poprvé v životě, něco zamumlal – dle jeho pohybu úst – a hned před nima se začala měnit bílá peřina sněhu na čistě rudou. Čistě bílý sníh – znamenající nevinnost – se začal měnit na krvavě rudou břečku – znamenající pro mě zkázu.

Strachem jsem nemohla udělat ani krok a ta rudá věc se ke mně blížila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale utíkala jsem zpátky ke dveřím a začala na ně znovu bušit a prosit, aby mi někdo otevřel. Ale zaznamenala jsem, že mám celé dlaně od krve. Přestala jsem s nima bušit a přiblížila si je více ke tváři, abych si je prohlídla. Byla to krev. Cítila jsem ji. Ale nebyla to moje krev. Podívala jsem se dolů a hrůzou celá zkoprněla. Celé mé bílé šaty byly od krve. Lidské krve.

Otočila jsem se k místu, kde jsem zahlídla ty nelidské zrůdy a jen tupě zírala. Přímo přede mnou – asi tak třicet centimetrů – stála Jane a hrozivě se na mě usmívala.

„Tohle je jenom varování,“ řekla a znělo to jako vrnění miminka. Náhle jsem ztratila vědomí.

***

„Je čas vstávat, nevěsto!“ začal někdo na mě hulákat. A ten někdo byla Alice. Cože? Takže to byl jenom sen?

Opatrně jsem otevřela oči, abych se ujistila, že to byl vážně jenom sen. Nikde žádná krev. Uf...

Alice ze mě strhla zlatou přikrývku a netrpělivě mě sledovala.

„Už jdu,“ vzdychla jsem a zdvihla se do sedu.

„No to bych prosila. Máme málo času na tvou přípravu. Svatba bude krásná, tak chci, aby byla krásná i nevěsta. Takže mi alespoň s tím pomoz.“

Trošku jsem zaváhala, protože jsem si vzpomněla na ten sen. Co když se to vyplní? Co když se tam opravdu oběví Volturiovi. Zavřela jsem oči a snažila se vytlačit tak hrozné představy ze své hlavy a hned raději posílila svůj štít přes celý dům. I když mě to bude celou dobu moc unavovat.

„Co se to s tebou dnes děje?“ ptala se, ale nečekala na odpověď a za ruku mě táhla do koupelny.

„Osprchuj se a umyj si vlasy. Potom přijď ke mně do pokoje, kde se tě s Rose ujmeme. A pohni sebou.“ Skoro jsem její proslov nevnímala, ale byla jsem ráda, když zmizela. Cože to po mně chtěla? Jo už vím... Mám se umýt a nemám moc spěchat. Jasně...

***

„No, kde jsi?“ Alice s Rose stály u nějaké židle, která vypadala jako z nějakého salónu krásy, a před ní bylo obrovské zrcadlo. Větší, než máme s Edwardem v naší šatně.

„Byla jsi tam skoro půl hodiny... Už jsem pro tebe chtěla jít.“

Zamračila jsem se. „Promiň, jen jsem trošku mimo.“

Rosalie mě obdařila soucitným pohledem. Fajn, hlavně mě nelituj.

„V pohodě,“ řekla automaticky Alice. „Tady si sedni a Rose se ujme tvých vlasů a já si vezmu na starosti zbytek.“

„Hm,“ souhlasně jsem zabručela a sedla si. Nechala jsem je, ať si dělají, co chtěji. Ještě jsem zkontrolovala pružnost a sílů mého štítu a nakonec zavřela oči. Tohle bude dlouhý den.

***

„Hotovo,“ řekly obě nadšeně a já otevřela oči. Trvalo to snad půl dne, než se na mně dovyřádily. No... nebudu přehánět. Asi tak dvě – tři hodiny.

„Teď jsi oficiálně nádherná,“ dořekla Alice.

„Vedle vás holky nebudu nikdy nádherná, ale dík.“

Obě se zasmály. „Dnes budeš ty ta nejkrásnější ze všech. Je to tvůj a Edwardův velký den.“

„Hm... když myslíte,“ vzdychla jsem a poprvé se koukla do toho masivního zrcadla. Málem mi vypadly oči z důlků. Vypadala jsem tisíckrát líp než včera. Páni... to že jsem vážně já?!

Zasmály se mému udivenému pohledu.

„Ještě si musíš oblíct šaty.“ Rose mi je podala a obě mi pomohly se do nich navlíct.

Byly opravdu krásné a dokonale mi seděly. Ach jo... To mě opravdu obměkčí jedny šaty? No tak se vzpamatuj!

„Moc vám děkuju, holky,“ usmála jsem se na ně a obě je objala. Rose se zarazila, ale obětí mi překvapivě opětovala.

„Neděkuj nám, to je samozřejmost. Ty nám taky budeš pomáhat, až si zase budeme brát naše muže,“ zasmála se Rosalie.

„No to by dopadlo,“ zamumlala Alice na moji adresu a najednou se všechny rozesmály. Jo to by teda dopadlo, kdybych měla zařizovat něčí svatbu.

„Bello, k oltáři tě bude doprovázet Carlisle, ano?“ upírala na mě své zlaté oči a já se trošku zachvěla, při té vzpomínce... Nakonec jsem přikývla.

„A Edwarda asi vidět před tím nemůžu, že?“ konstatovala jsem sklesle.

„Ne, to opravdu nemůžeš,“ zavrtěla nesmlouvavě hlavou Alice.

„Fajn,“ zašklebila jsem se. „Ale hlavně mi neříkej, že budu mít bílé růže.“ To by se totiž opravdu podobalo tomu snu. Což nechci. Květiny totiž nevím, jaké objednávala.

Obě se zarazily. „A co je na růžích špatného?“ zeptala se Rosalie.

„Nic, ale...“

„Žádné ale. Budeš mít bílé růže a hotovo. Já se tě ptala, jaké květiny, ale ty jsi mi řekla, že je ti to jedno. Tak teď nehudruj!“ Vypadala trošku naštvaně, což jsem nechtěla.

„Promiň, Alice. To jsou jen nervy. Bílé růže budou skvělé,“ usmála jsem se na ni.

Ta se uvolněně zasmála. „No jasně, že budou skvělé. Jsem to viděla, ne?“ Poklepala si prstem po čele a všechny jsme si vyměnily úsměv. Aspoň já se o něj moc snažila. Byla jsem na pokraji zhroucení. Co když ten sen byla nějaká předtucha, či co?

Tak co? Co na to říkáte? No... já zrovna nevím...

Jinak už mám napsaný i poslední dílek, takže jestli bude dost komentů, tak vám ho sem dám co nejdřív... Hm... v pondělí?

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 29. kapitola: