Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 3. kapitola

21.03.2010 (16:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6724×

3. kapitola

Otevřela jsem oči, ale hned je zase zavřela. Něco mi totiž svítilo do očí.

Zaúpěla jsem a přiložila jsem si dlaň nad oční víčka, abych je chránila před tím ostrým světlem.

„Promiň,“ omluvil se mi melodický hlas a já ztuhla. Dokořán jsem otevřela oči a jakmile jsem uviděla, že se nade mnou sklání upír, vymrštila jsem se z místa. Ale nevěděla jsem, že ležím na posteli, takže jsem dopadla na podlahu.

Mé smysly zaznamenaly zahihňaní z druhého konce místnosti.

„To je ten nejnemotornější člověk, jakého jsem kdy poznal,“ zasmál se jeden z nich. Byl to ten svalouš. V místnosti stáli všichni ti upíři ze školy – plus ještě jeden. Vypadal o něco starší, než ti ostatní.

„Kolik vás tady krucinál je?“ vypálila jsem zostra a narychlo se postavila na nohy.

„Ty víš kdo jsme?“ nazdvihl překvapením obočí ten nejstarší.

Zavrčela jsem. „Ne, jsem asi blbá. Jak se odtud mohu dostat?“ zeptala jsem se a kráčela k jediným volným dveřím.

Ten jeden... Edward – se myslím jmenuje – mi zastoupil cestu a starostlivě se na mě podíval. „Měla bys zůstat tady. Praštila ses do hlavy...“

„Tak praštila jo?“ odfrkla jsem si. „Mimochodem... Který z vás mě odhodil přes celou místnost?“ Těkala jsem mezi něma očima a můj pohled utkvěl na rozzuřené blondýně. Kdyby to šlo, tak by z ní sršela pára. Pousmála jsem se. „Myslím, že jsem to uhodla.“ Ještě jednou ji potkám, tak ji roztrhám na malé kousíčky a ty kousíčky hodím do ohně. Šahala jsem po klice, když mi dlaň chytl Edward do své. Ucukla jsem. Co si myslí?

„Edward má pravdu, měla bys u nás zůstat. Aspoň přes noc, dokaď si nebudu jistý, že ti nic není... Jo a jmenuji se Carlisle,“ usmál se. Další upír, který se na mě usmívá. Bože, kam jsem se to dostala?

„Tak zaprvé – nezůstanu tady a zadruhé – je mi jedno jak se jmenujete,“ zamručela jsem a zacloumala klikou. Zamračila jsem se, protože bylo zamčeno.

„Řekneš nám, co jsi zač?“ zeptal se mě... Carlisle dychtivě.

Stiskla jsem k sobě pevně rty. „Ne,“ odpověděla jsem nakonec.

„Dobře, tak až se rozhodneš nám to říct, tak zavolej.“ Vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře. Svalovec s blonďákem mi zastoupili cestu, abych nemohla projít a vyšly ven ty dvě holky s Carlislem.

„Ať tu zhniješ,“ popřála mi bloncka. Zakoulela jsem nad jejím proslovem očima, ale nijak jsem to nekomentovala. Jako poslední zmizel za dveřmi Edward a už bylo slyšet jen zamykání zámku. Kdyby jen věděli, že mi pouhý zámek nezabrání k tomu, abych zdrhla. Chvíli jsem stála na místě a koukala na zamčené dveře. Sice jsem je neslyšela, ale věděla jsem, že tady někde budou. Ale nejspíš v domě. Očima jsem zabloudila k zavřenému oknu a sebevědomně jsem se usmála.

Co nejtišeji jsem k němu došla a otevřela ho. Moc jsem se snažila, se nerozesmát. Oni si opravdu mysleli, že by mě tady udrželi pod zámkem? Vykoukla jsem z něj a když jsem se ujistila, že dole nikdo není, tak jsem co nejtišeji vyskočila. Jakmile se má chodidla dotkla země, utíkala jsem, co nejrychleji jsem uměla. Vůbec jsem nevěděla, kam běžím. Byla jsem už úplně vysílená... Jako poloupír mohu kdykoliv oslábnout a ano... i omdlít. Zastavila jsem se a zaposlouchala se do zvuků přírody. Měla bych si něco malého ulovit, i když zrovna asi není moc čas...

Uslyšela jsem u potoka stádo jelenů, nasála jsem vzduch a jakmile se zdivhl malý větřík, jejich vůně krve mě uhodila do nosu. Nakrčila jsem ho. Tohle mi nikdy nebude chutnat, ale asopň to zažene tu palčivou žízeň a pocit únavy... Rozeběhla jsem se a skočila hned na prvního, který mi stál v cestě.

Jakmile jsem byla nasycená, odklidila jsem to bezbranné zvíře a rozběhla se domů. Cestou jsem přemýšlela. Nikdy by mě nenapadlo, že by spolu žili 3 upíři, natož 6. Jsou ale velmi zvláštní, jako třeba ty jejich oči... Nikdy jsem neviděla žádného upíra se zlatýma očima. A další věc, co mě u nich překvapila, byla, že měli svůj dům... Proč by si kupovali dům na místě, kde by stejně zůstali jen pár dnů – nanejvýš týdnů... To mi hlava nebere... A proč najednou měli o mě strach, když jejich vinou jsem přelétla přes celou učebnu, jako nějaký létající talíř?

Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a vběhla do domu. Zapomněla jsem zase nakoupit, vzpomněla jsem si a ještě víc jsem byla vytočená ze zjištění, že jsem si u nich nechala své věci do školy, včetně mobilu. Christian bude naštvaný, jestliže mu nezavolám.

„Hrom do všech upírů,“ zabručela jsem a šla se kouknout kolik je hodin. Bylo sedm. To jsem byla u nich tak dlouho? Podivila jsem se.

No nic. Dnes to Christian bude muset vydržet a zítra mu zavolám, i když nevím od kud...

Další den ráno jsem vyrazila do školy pěšky, protože jsem byla bez auta. Jen doufám, že bude stát před školou. A taky doufám, že TI tam nebudou. Ale bylo zataženo, takže jsem bez špetky naděje.

Cesta mi trvala asi 40 minut, než jsem dorazila ke škole. Úlevně jsem vydechla, jakmile jsem zahlédla mé Audi. Šla jsem k němu s úsměvem, ale můj úsměv zamrzl, když jsem si všimla, že ke mně kráčí... Edward. Přes rameno měl přehozený můj batoh a na tváři měl frustrovaný výraz.

Když došel ke mně, spustil: „Jak ses od nás dostala?“

„Dík za věci,“ vzala jsem si od něj tašku, kterou mi podával. Ještě buď k upírovi slušná!

„Nemáš zač,“ pousmál se. „Tak jak ses dostala z domu?“ propaloval mě svýma očima.

Zamračila jsem se na něj, moje bojovná povaha se zase vrátila. „Co je ti po tom?“ prskla jsem a odešla do školy. Cítila jsem ho pořád za mnou, tak jsem přidala do kroku.

Znovu jsem zklamala sama sebe. Teď byl sám bez té jeho rodinky. Měla jsem ho zatáhnout někam do lesa a vypořádat se s ním. Ale když jsem s ním, tak se mi nechce zabíjet... Co to plácáš za blbosti? Okřikla jsem se a vlezla do učebny, kde jsem měla první hodinu. Sedla jsem si do volné lavice a vzdychla. Ještěže mám jenom jednu hodinu s Edwardem...

Vedle mě se žídle pohnula a já tiše zaúpěla.

„Co tady krucinál děláš?“ zeptala jsem se rozzlobeně Edwarda.

„Jdu se učit,“ řekl nevinně a přihodil k tomu sladký úsměv.

„Pokuď vím, tak nemáš se mnou hodinu.“

„Opravdu?“ záhadně se usmál. „No tak teď už ano.“

Zamračila jsem se na něj. „Tak si jdi sednout jinam. Tato lavice je už obsazená!“ zavrčela jsem.

„Pozdě,“ zamumlal, když učitel vešel do třídy. Odsunula jsem si od něj co nejdál svou židli a tiše zírala na učitele. Jak já ho nenávidím, jak já nenávidím všechny upíry. Proč se mi pořád pletou do cesty?

Jakmile zazvonilo otočila jsem se k němu a vražedně jsem se na něj zadívala. „Nebudu ti to říkat stokrát. Drž se TY i tví kamarádi ode mě co nejdál, rozumíš tomu, co říkám?“

„A co když ne?“

Zamrkala jsem. Asi jsem špatně slyšela. „Co prosím?“

Pousmál se. „Co když se od tebe nebudu držet dál?“

Zavrčela jsem na něj a jeho oči se zužily. „TY a JÁ odpoledne na louce. A buď tam sám a uvidíme jestli změníš svá slova. Teda pokud vůbec budeš moci mluvit,“ uchechtla jsem se.

„Platí,“ souhlasil s tajemným úsměvem a podal mi ruku. Ten vůbec neví, do čeho jde. Nevšímala jsem si jeho dlaně a postavila se. Odcházela jsem na další hodinu a Edward se mě držel jako klíště.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyjela jsem na něj, protože už mi lezl na nervy. Pár tváří se k nám otočilo, ale já si jich nevšímala.

Zatvářil se nechápavě. „No přece na hodinu. A myslím, že ji máme společnou,“ usmál se. Vykulila jsem na něj oči. To si snad dělá prdel.

„Tak si kráčej jinudy a ne vedle mě,“ odsekla jsem.

Čekala jsem, že zase vymyslí nějakou blbost, kterou by mi řekl, ale z jeho úst nevyšel ani hlásek. Což mě překvapilo.

Přisedla jsem si rychle k jednomu klukovi, co s námi seděl u oběda. S NÍM už sedět nebudu. Edward se na mě zaraženě podíval a sedl si přes uličku do volné lavice. Tohle nečekal.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě s nadšením můj spolusedící.

„Ahoj. Neva, že sedím s tebou? Jediné volné místo je jenom už u Cullena a s ním sedět nechci,“ usmála jsem se na něj a uslyšela, jak mu vynechal jeden úder srdce.

„N-n-ne,“ vykoktal ze sebe. „Ehm... jasně, že mi to nevadí.“

„Dobře,“ přikývla jsem s úsměvem a poočku se koukla na Edwarda. Trošku mě jeho pohled překvapil, protože zuřivě upíral své oči na mého souseda. Překvapením jsem nadzdvihla obočí a trošku mě ponoukalo, ho ještě více podráždit. No... moc se v mužích nevyznám, ale trošku to vypadalo, že žárlí. Tak proč to neotestovat?

S tím nejzářivějším úsměvem jsem se zpátky otočila k tomu klukovi. Trošku se začervenal, když jsem ho přistihla, jak po mně kouká.

„Ehm promiň, ale nemohu si vzpomenout na tvé jméno...“

„Taylor,“ řekl a samolibě se na mě usmál. Uslyšela jsem tiché zavrčení a můj úsměv se více prohloubil.

Do třídy vešel učitel, ale já si ho nevšímala. Pořád jsem se usmívala na Taylera, i když se mi vůbec nelíbil.

„N-ne-šla bys dneska n-někam?“ zeptal se trošku rozechvělým hlasem.

„Možná,“ zamrkala jsem a on na mě doslova čuměl. Zaslechla jsem, jak něco prasklo, tak jsem pootočila hlavu. Edwardovy prsty ničily lavici. Ale vypadalo to, že si toho ani není vědom. Tiše vrčel a díval se nepřátelsky na Taylera.

Zakoulela jsem nad tím očima.

Jakmile hodina zkončila, postavila jsem se a Tayler se mnou. Usmíval se na mě.

„Tak kdy teda někam zajdeme?“

Skousla jsem si ret, protože jsem nevěděla, co mám odpovědět. Nechtěla jsem mu ublížit, ale taky jsem nechtěla jít s ním na žádné rande.

„Na dnešek je už zabraná,“ promluvil Edward, který okolo mě omotal paže. Ztuhla jsem a potom jsem se mu vytrhla.

„Myslím, že ta naše schůzka proběhne rychle,“ opáčila jsem a otočila se k Taylerovi. „Co třeba dnes večer? V osm před školou,“ navrhla jsem.

„Dobře,“ souhlasil a nedůvěřivě se zadíval na brzy roztrhaného upíra. Jeho srdce se rozbušilo, což byl důsledek strachu. No bezva.

Celé dopoledne měl Edward se mnou společnou hodinu, ale já si vždy přisedla k někomu jinému. Bavil mě pohled na holky, které si k němu přisedly a začaly s ním flirtovat. Ale on je naprosto ignoroval.

Oběd jsem taky přežila a ty poslední dvě hodiny uběhly jako voda.

Blížil se čas, kdy se poloupírka utká v souboji s upírem. Který z nich to přežije, neví však nikdo.