Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 4. kapitola

26.03.2010 (08:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6083×

4. kapitola

„Za hodinu,“ zamumlala jsem směrem k Edwardovi, když jsem kráčela ke svému autu. Přikývl a sedl si za volant do stříbrného Volva. Zřejmě čekal na ostatní.

Zakoulela jsem očima a nasedla do svého a vyjela. Cestou jsem přemýšlela, co asi udělají ONI, když jim zabiju Edwarda. No... nejspíš by se mě pokusili zabít. A taky by se jim to povedlo.

Cestou jsem se zastavila ještě v obchodě a nakoupila si nějaké to jídlo. Potom jsem zavolala Christiánovi. Povídali jsme si snad hodinu, dokaď se mi nepovedlo hovor ukončit s tím, že mu zítra zavolám.

„Pokud to přežiju,“ dodala jsem, když jsem zaklapla mobil a koukla se na hodinky. Cha, měla jsem už skoro půl hodiny spoždění.

Dojedla jsem namazaný rohlík s máslem a rozběhla se do lesa. No co? Musela jsem se trošku posilnit. I když co je rohlík v porovnání s krví?

Doběhla jsem na louku a ostražitě jsem ji přelétla očima. Snažila jsem si tentokrát té nádhery nevšímat a soustředit se na upíra, který ležel uprostřed louky a měl zavřené oči. Vduchu jsem se uchychtla. Nic jednoduššího jsem si snad ani nedovedla představit. Ale musím uznat, že když tak ležel mezi vším tím kvítím, tak vypadal opravdu úžasně... Na co to zase kruci myslíš, Bello? Okřikla jsem se. Zatřásla jsem hlavou a pomalu se k němu vydala. Byla jsem u něho jen na dva kroky. Když jsem byla připravená po něm skočit, zarazila jsem se. Vypadal tak uvolněně s mírným úsměvem na rtech. Bylo by to nefér, kdybych po něm skočila, aniž by o tom věděl.

Povzdechla jsem si. „Vstávej.“

Otevřel oči a zaraženě se na mě podíval, ale potom se usmál. „Promiň, neslyšel jsem tě. Co kdybys sis lehla vedle mě... Je to opravdu příjemné...“

„Zešílel jsi?“ vyhrkla jsem. On je snad opravdu duševně chorý. Jinak se to nedá vysvětlit.

Snažil se přemáhat úsměv, ale stejně se mu to nepovedlo. „Proč si to myslíš?“ nadzdvihl obočí, ale vstát nehodlal.

Zužila jsem oči. „Kdybych ti měla říct všechny své argumenty vůči tvé osobě, byli bychom tady do rána.“

Založil si paže pod hlavu a pobaveně mě sledoval. Bože... ještě nikdo mě tak nevytočil, jako on.

„Já mám času dost,“ informoval mě.

„Vím,“ odsekla jsem. „Ale já zrovna nehodlám trávit s tebou čas. Takže okamžitě vstaň, pokud nechceš abych po tobě ihned skočila,“ zavrčela jsem.

Uchycht se. „To chci vidět. Můžeš to zkusit. Mohlo by to být zajímavé,“ zazářily mu oči.

Najednou jsem viděla rudě. On si ze mě ještě bude dělat srandu? Zatnula jsem prsty v pěst a vražedně se na něj zadívala. Budu počítat do deseti a jestli mu nezmizí ten jeho připitomělý úsměv a nepostaví se na nohy, tak za sebe neručím!

1. 5... 6... Pořád se culil a čekal co udělám. 8... 9... 10!

Se zavrčením jsem na něj skočila. Ale on zareagoval k mému překvapení docela pohotově. Byl opravdu hodně rychlý... Přehodil si mě pod sebe a začal ke mně naklánět tu svou zabedněnou hlavu. Než stihl cokoliv udělat, odkopla jsem ho a vrhla se na něj. Ještě s žádným upírem jsem se takhle neprala. V tomto souboji bylo něco víc... On byl něco víc.

„Odjedete všichni z města,“ rozkázala jsem, když mě zrovna nedržel ve svém ocelovém sevření.

Jeho smích se odrážel až do hloubky lesů. Využila jsem toho a třískla s ním o zem. Vzpamatoval se rychle a stáhl mě sebou. „Tady jsem JÁ, kdo může udávat podmínky...“ Teď jsem se zahihňala já a on mě zalehl svým tělem. Chytil mi ruce nad hlavu a já se snažila ho od sebe odtáhnout, ale byl silnější. „Být tebou, tak sebou moc nešiju,“ poradil mi jemně.

„Jdi do háje,“ zavrčela jsem a ještě více se pod ním kroutila.

Jeho koutek úst se nadzdvihl a v jeho očích se zračila pobavenost. „Proč bych měl jít z ráje do háje?“

Nepříjemně jsem zavrčela a kousla ho do ramene. Cukl sebou a já ho převrátila pod sebe. „Ještě ti to tady pořád připadá jako ráj?“ zeptala jsem se s malým úšklebkem. V mých žilách koloval jiný druh adrenalinu na jaký jsem byla zvyklá.

„Když mě políbíš, tak ano,“ řekl rozpustile. „Ale za ten kousenec si to pěkně schytáš,“ zamumlal. Byla jsem jeho slovy zaskočená a on mě zase přehodil pod sebe. Převalovali jsme se tam snad dalších dvacet sekund, než jsem zase zkončila pod ním.

„Teď tě políbím,“ zamumlal a přitiskl své rty na ty mé. No ještěže mě informoval, jinak bych asi nezjistila, o co se pokusil.

Zase jsem ochabla, jako u toho posledního polibku. Mé tělo jakoby opustila veškerá síla a já jen nehybně ležela a nechala ho laskat mé rty. Věděla jsem, že to není správné... Chytila jsem ho za vlasy a snažila se jeho obličej od sebe odtrhnout. Začal mě mnohem vášnivěji líbat... Teď už jsem ho netahala za vlasy, abych ho od sebe odtáhla, ale naopak, abych ho k sobě více přitáhla. Pocit touhy byl větší, než pocit nenávisti. Naše jazyky se střetly ve vášnivém souboji.

Najednou mi začala vybrovat noha. Ztuhla jsem a rychle se od něj odtáhla. Popošla jsem o několik metrů od něj a vytáhla z kapsy kalhot mobil.

Christian... Odmítla jsem hovor. Bála jsem se podívat zpátky do Edwardovy tváře. Nevěděla jsem, co mě to popadlo. Jak jsem jen mohla podlehnout? Teď ho nenávidím ještě víc. Po tváři se mi rozutekla osamocená slza. Skousla jsem si ret a utekla. Neběžela jsem domů... Vlastně ani nevím kam, jsem běžela. Nechala jsem vítr, ať mi rozfoukává slzy, které se mi proudily z očí. A ano. Jako poloupír můžu plakat, což je další věc, kterou na tom, že jsem poloupír nesnáším. Upíři to mají lehčí, ti nemusí ukazovat takovou slabost, jako jsou slzy.

Proseděla jsem v úvahách – co mám dělat – až do rána na jedné mýtině. Nebyla sice tak krásná, jako tamta loučka... Ale byl tu klid. Když samozřejmě nepočítám zvuky proudící řeky a zvířat. Někde kousek dál jsem taky uslyšela menší vodopád... Lákalo mě se o tom přesvědčit, ale mé tělo nereagovalo. Nehnula jsem se z místa a v sedě koukala na noční oblohu.

Zabít ho asi nedokážu, ale mohu se pokusit si jich nevšímat.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si a vydala se domů. Dala jsem si vlažnou sprchu, hodila něco na sebe a uháněla ve svém Audi do školy. Vůbec se mi tam nechtělo... Budu muset vytrpět několik hodin ve společnosti Edwarda. Toho s tou zabedněnou hlavou.

Dojela jsem na místo a zahlédla jsem, jak se Edward s úsměvem opírá o své nablýskané autíčko. Ostatní jeho sourozenci zřejmě už byli ve škole. Vzdychla jsem a vystoupila z auta.

„Smím tě o něco poprosit?“ zeptala jsem se ho, když ke mně došel.

Přivřel zamyšleně oči. „To bude záležet na tom, co chceš.“

Skousla jsem si ret a zamračila se do země. „Chci abys ses držel ode mě co nejdál... Já...“ povzdechla jsem si. „Už toho mám dost. Jsem unavená a jestli toho nenecháte, tak zřejmě odejdu.“ Nechala jsem ho tam zaraženého stát a odešla na první hodinu.

Trochu mě překvapilo, že jsem byla schopna mu to říct takhle v klidu. Ale má slova byla pravdivá.

Bez klepání jsem vstoupila do učebny a schytala jsem nepěkný úšklebek od učitele, který už začal probírat látku. Zamumlala jsem omluvu a šla si sednout do prázdné lavice. Jakmile jsem se usadila, někdo zaklepal na dveře a poté Edward vplul do třídy. Vymyslel si nějakou omluvu a přisedl si ke mně. Všichni spolužáci na nás vyseli pohledem.

„Pan Cullen a slečna Swanová zůstanou dnes po škole,“ poznamenal učitel a začal recitovat úryvek nějaké knihy. Poznala jsem slova z Romea a Julie.

„Fakt díky,“ zašeptala jsem k němu ironicky.

„Nemáš vůbec za co,“ předvedl bílé zuby v překrásném úsměvu.

Odrkla jsem si a zaposlouchala se do slov, jenž říkal Romeo své Julii. Tuhle knihu znám od slova z paměti, ale nikdy mě nepřestane bavit.

Dopoledne jsem docela snadno přetrpěla. Edwardovi se mi snažilo vyhýbat, ale když jsem se blížila k jídelně, někdo mě popadl a přehodil si mě přes rameno. Vypískla jsem a podle pachu to byl ten svalouš.

„Okamžitě mě pusť,“ zaprotestovala jsem. Byla jsem už strašně rozzlobená. Oni ze mě mají snad hračku, nebo co. Ale on mě neposlouchal a s pískáním si to trádoval přes celou jídelnu.

„Jseš mrtvej,“ zavrčela jsem a praštila ho do zad. Trošku se zapotácel, ale nijak to s ním nic neudělalo. Pustil mě až u jejich stolu a to rovnou do Edwardova klína.

„Brácha, dávej si na ni pozor. Má docela velkou sílu,“ poznamenal a zakoulel očima. Sedl si vedle blondýny, která se zase tvářila jako kakabus.

„Buď rád, že ti nezanechala kousanec, jako Edwardovi,“ zasmála se upírka, která vypadala jako skřítek.

„Alice,“ oslovil ji Edward káravým hlasem.

„Jejda,“ usmála se a ta hrouda svalů se rozesmála na celou jídelnu.

„Tak to máš dobrý Edwarde. To jsi mu zanechala na památku?“ zeptal se mě a pořád měl zdvižené koutky do úsměvu.

„Jo. Chceš taky?“ zamumlala jsem a přivřela oči.

Zavrtěl hlavou. „Ne díky. Ale tady Edward zatoužil po další tvé značce. Kampak to bude dnes?“ zeptal se svého brášky.

„Emmette sklapni,“ napomenula ho bloncka. Takže Emmett se jmenuje?

Celou dobu co tady sedím, jsem se pokoušela dostat z Edwardova sevření, ale tropit scénu v plné jídelně se mi opravdu nechtělo. Už tak všichni analizovali každý náš pohyb. Něco mě napadlo. Zaprvé abych naštvala ještě více blondýnu a zadruhé taky Edwarda. No co... Nemá se mi pořád plést do cesty.

Usmála jsem se na Emmetta. „Chceš něco, co si vzal Edward?“

„Jasně,“ odpověděl dychtivě.

„Ale to mě bude muset ON pustit,“ kývla jsem směrem k Edwardovi.

Alice se zahihňala a Edwardův stisk zesílil. „Ne.“

Emmett mě doslova vyrval z jeho paží a posadil si mě na svůj klín. Musela jsem protočit oči. Copak jsem nějaká panenka?

V Emmettových očích se zračila výzva.

Pousmála jsem se a políbila ho.