Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 5. kapitola

29.03.2010 (15:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6641×

5. kapitola

Uslyšela jsem zavrčení a najednou jsem byla v Edwardových paží. Emmett překvapeně zamrkal, ale to už mu blondýna ušťedřila pohlavek a na mě zavrčela. Otočila jsem se k Edwardovi s mírným úsměvem. Mračil se a v jeho hrudi se ozývalo tiché vrčení.

„Víš, že Emmett líbá lépe než ty?“ uchychtla jsem se a uslyšela další zavrčení. Edward ztuhl a zaraženě mě sledoval. Otočila jsem se, podívala se naposledy na Emmettův obličej, který byl úplně mimo a s úšklebkem jsem odešla ven z jídelny. Jen co jsem zalezla za roh, utřela jsem si rukou pusu. Jasně že jsem lhala... Edward líbal mnohem líp, ale nemusí to vědět. Je to přece jen vlezlý upír.

Šla jsem rovnou do učebny biologie a s povzdechem jsem si sedla. Byla jsem ve třídě úplně sama a tak jsem si vytáhla sešit a začala jsem si do něj kreslit, abych nemusela na nic myslet. Hlavně na Edwarda. Myslím tím, jak se ho zbavit a tak, samozřejmě...

Věděla jsem ještě dřív, než jsem zdvihla hlavu, že vešel do třídy. Úšklíbla jsem se, když jsem ho spatřila. Tvářil se jako bůh pomsty. Než jsem stihla vyslovit jediné slovo, tvrdě přitiskl své rty na ty mé a začal mě vášnivě líbat. Po chvilce se odtrhl, vzal mi do dlaní hlavu a s přivřenýma očima mě pozoroval.

„Pořád si myslíš, že Emmett líbá lépe než já?“

„Jo!“ vyštěkla jsem a odtrhla jeho ruce ze mě. Postavila jsem se naproti němu a rozzuřeně jsem na něj upírala oči. Měl zaťatou čelist a můj pohled mi oplácel. Naše zírání přerušil zvonek a do třídy se nahrnuli spolužáci.

Jeho výraz se změnil a on se pousmál. „Můžu si k tobě přisednout?“

„Ne!“ odsekla jsem vztekle a posadila se. K mému ještě většímu rozčílení si sedl vedle mě. Fajn, chlapečku... Teda upírku... Chceš válku, máš ji mít!

Do třídy vešel učitel a nařídil nám, ať si vezmeme do lavice ze skříňky jeden mikroskop. Že prý budeme pracovat ve dvojicích. No to mi hned zvedl náladu... Zamračila jsem se na učitele a měla jsem nutkání, si vzekle dupnout nohou. Edward jej přinesl a postavil ho doprostřed lavice.

„S tebou pracovat nebudu,“ upozornila jsem ho a chtěla vstát a jít si pro svůj, jenomže mě chytil za ruku.

„Myslím, že už tam žádný není,“ usmál se a stáhl mě zpátky na židli.

„Hmm. Tak si vezmu tenhle a ty si sežeň jiný!“ Přitáhla jsem si mikroskop na svou půlku lavice.

Uchychtl se a přisunul ho zpátky. „Tak lehké to nebude.“

„Jdi do háje!“ řekla jsem o trošku více nahlas, než jsem chtěla a učitel nadzdvihl obočí.

„Slečna Swanová chce zřejmě zůstat po škole, nemám pravdu?“ zeptal se trošku vyvedený z míry učitel.

Zbledla jsem jsem a tiše pípla s očima upřenýma na lavici. „Omlouvám se, už se to nebude opakovat.“

„To očekávám,“ zamručel a začal chodit po třídě a rozdávat sklíčka.

Cítila jsem se zahambeně... Dnes je to už druhý profesor, co mě chtěl nechat po škole. Vlastně jednomu se to přece jen povedlo.

Povzdechla jsem si a koukla se do pobavené Edwardovy tváře. Zamračila jsem se na něj a mu zacukaly koutky. Jak já bych mu nejraději rozdrtila ten jeho úsměv v prach. On mě bude vytáčet stále a stále dokola.

Učitel nám položil pět sklíček na lavici a já hned po prvním šmátla. Edward se potichu zahihňal, ale já jsem to přešla bez povšimnutí a začala ho zkoumat přes mikroskop. Po prohlédnutí sklíčka jsem si chtěla vytrhnout papír a napsat co to je, ale to už Edward přede mne podstrkoval list papíru. Napsala jsem na něj: Profáze a šahala po dalším sklíčku, ale Edwardovy ruce mě zastavily a on si k sobě přitáhl mikroskop a vyměnil sklíčko za druhé.

Celou hodinu jsme nemluvili a jenom spolupracovali. Když jsme byli hotoví, učitel nám to zkontroloval a odcházel spokojený s naším výsledkem.

Jakmile zvonek ohlásil konec hodiny, bez jediného slova jsem se zdvihla a šla na tělák. Ten doufám, že s ním mít nebudu.

Vešla jsem do šatny a ztuhla jsem, protože jsem ucítila pach té blondýny. Tady si nic nedovolí, pokrčila jsem rameny a šla se převléct. Jen co jsem se převlékla, kráčela jsem s ostatními holkami do tělocvičny. Šla jsem jako poslední a jen co jsme byly už před dveřmi, něčí ruce mi přikryly ústa a odvlekly za roh. Moc dobře jsem věděla, kdo to je!

Blondýna mě přirazila na stěnu, chytila za krk a nadzdvihla do vzduchu.

„Nepleť se naší rodině do cesty, rozumíš!“ vrčela na mě a já se na ni vykuleně dívala. Si snad dělá prdel, ne? To oni mě pořád otravujou. Ať se zeptá svého milovaného bratříčka, ten jí to potvrdí. „A už vůbec nešahej na mého muže!“ Zesílila stisk, až se mi protočily panenky z nedostatku vzduchu a já ztrácela vědomí...

„Rosalie!“ Uslyšela jsem vykřiknout Edwarda a najednou už mě nedržela pod krkem a já spadla na zem. Snažila jsem se popadnout dech.

„Edward... Já...“

„Co jsi to udělala?“ zeptal se nevěřícně se stopou nenávisti blondýny. Edward mě chtěl zdvihnout do náruče, ale já jsem na něj zavrčela. Postavila jsem se na nohy a skočila po blondýně, která vypadala kapánek zděšeně. Obě jsme spadly na zem a vrčely na sebe. Kdyby mě ten upírský debil od ní neodtrhl, tak bych ji ukousla hlavu.

„Už dost!“ zakřičela jejich malá sestra, která se se zbytkem rodiny tady objevila. Emmett pomohl blondýně a zakryl ji za své mohutné tělo.

„Copak jsi Alice neviděla, že chce Rosalie Bellu zabít?“ prskl vztekle na svou sestru Edward a ignoroval mé pokusy se od něj odtáhnout. Spíš svůj stisk zesiloval.

„Ale já ji nechtěla zabít. Jen ji...“

Edward na ni zavrčel a ona zavřela pusu.

„Ona by nezemřela, Edwarde,“ mírnila ho upírka. „Nic takového jsem neviděla. Jen by ztratila vědomí... Což, jakmile jsem uviděla, jsem samozřejmě sem spěchala.“

Vůbec jsem nevěděla, o čem to blábolí. Asi jsou to upíři, kteří zdrhli z psychiatrické léčebny vyhrazené pouze pro upíry s mozkovou poruchou, kterou zavinila proměna. To potom by mohlo vysvětlovat jejich divnou barvu očí. Asi podle toho je ostatní upíři od sebe rozeznávají. Samozřejmě, že nemám žádný důkaz, který by dosvědčil, že nějaká taková léčebna opravdu existuje... Ale když je pozoruji, tak všechny mé pochybnosti zmizely. S tím hromotlukem by mohli klidně prorazit aji Velkou čínskou zeď. Tak proč ne stěny blázince?

Edward vzdychl a uvolnil své sevření. O dva kroky jsem od něj odstoupila a se zdviženým obočím je pozorovala. „Už žádný pokus mě zabít?“

Ta malá... ehm, Alice ke mně se smíchem přiskočila. „Jasně, že ne. Z Rose si nic nedělej.“ Kývla směrem k blondýně. Ale mou pozornost upoutalo uchychtnutí od Edwarda a uviděla jsem, jak mu cukají koutky a přitom se díval na podlahu. „Co máš v plánu dnes odpoledne?“ Než jsem stačila ji odseknout, že ji do toho nic není, nachvíli se zadívala do prázdna a potom vypískla: „Nic! Takže si můžeme zajet na nákupy. To by bylo bezva.“

Neschopná slova jsem na ni zírala. Další důkaz, že jsou blázni. Alice se na mě dívala štěňěčím pohledem a já slyšela tichý smích Emmetta.

Zamračila jsem se na ni a hned vedle ní stál ten druhý blonďák a potichu na mě zavrčel. Alice ho pohladila po ruce a čekala, co řeknu. Byla jsem úplně zmatená. Co to na mě kruci hrajou?

Otevírala jsem pusu, abych ji řekla, že s ní bych nešla ani do senatoria, natož na nákupy, jenže na necelou sekundu zase její oči koukaly někam za mě a potom se zamračila.

„Hmm. Tak jindy,“ povzdechla si, vzala svého upíra za ruku a odcházela. Ještě se na mě otočila a usmála se na mě. „Zatím ahoj, Bello. Nezapomeň si odpoledne užít.“

Nechápavě jsem se dívala na její záda, dokaď nezmizela v jiné chodbě.

„Jste cvoci,“ zamumlala jsem a šla do tělocvičny. Naštěstí za mnou nikdo nešel.

Tělocvik uběhl docela rychle, jenom jsem dostala trochu zdupané, že jsem přišla pozdě. Ale když jsem se omluvila, že se mi udělalo nevolno, tak mou omluvu učitel přijal.

Když hodina zkončila, se zmučeným výrazem jsem kráčela do třídy, ve které jsem měla být s tím bláznem po škole.

Už tam byl. Seděl v první lavici a usmíval se na mě. Jeho úsměv jsem mu oplatila zamračením.

Sedla jsem si do vedlejší lavice, jenže si ten blb přisedl ke mně. „Chci se ti omluvit za svou sestru,“ vpíjel se do mě svým zlatým pohledem.

„Udělal bys líp, kdybys ses neomlouval a zmizel mi ze života,“ prskla jsem. Zase ten jeho úsměv... Ach jo. Proč mě musí pořád dráždit?

Do třídy vtrhl učitel, který vypadal, že nějak nestíhá. Řekl nám, že si máme vzít papír a napsat obsah knihy Romeo a Julie a potom mu to odevzdat. Sedl si za stůl a začal opravovat písemky.

Ani ne za patnáct minut jsem byla hotová a se svou prací spokojená. Koutkem oka jsem zachytila, že mě Edward zaujatě pozoruje a jeho list papíru byl celý popsaný. Proč to učitelovi neodevzdal a neodešel? Odpověď je jasná – protože je to debil!

Spolu jsme to odevzdali a vyšli jsme na parkoviště, kde čekaly pouze naše auta.

„Co budeš teď dělat?“ zeptal se se zájmem.

„Do toho ti nic není,“ opáčila jsem a otevřela dveře od auta a vyjela. Vlastně jsem moc dobře věděla, co budu dělat. Chtěla jsem se jít podívat na tu mýtinu, na které jsem seděla až do rána. Ale ne tak úplně na tu mýtinu, ale spíš jsem chtěla vyhledat ten potůček, který jsem slyšela.

Zaparkovala jsem auto před domem, zavolala Christiánovi a udělala si něco k jídlu. Potom jsem vyběhla do lesa a mířila na místo, kde jsem chtěla pobýt. Cestou jsem si dala srnku, jako večeři. Jakmile jsem dorazila na místo, zaposlouchala jsem se do zvuků vody a vydala se k ní. Došla jsem k malému jezírku s vodopádem a užasle jsem vzdychla. Voda byla křišťálově čistá a já měla ihned ponoukání do ní skočit.

Neváhala jsem a svlékla si přebytečné oblečení, které jsem pověsila na větev stromu. S úsměvem jsem skočila do té nádhery a pod vodou doplavala k vodopádu. Nevnímala jsem nic, kromě zvuků tekoucí vody a proto mě vyděsilo, když se kolem mého nahého těla omotaly ruce.