Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 6. kapitola

01.04.2010 (16:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6767×

6. kapitola

S vyjeknutím jsem se otočila a ztuhla jsem při pohledu do Edwardových černých očí.

Tak tohle už bylo na mě moc. Co si o sobě myslí? Zrudla jsem, ale ne stydlivostí, ale zlostí! Když jeho oči sjížděly dolů z obličeje k mým ňadrům, zavrčela jsem a zakryla si je. Díval se na mě, jakoby mě viděl poprvé v životě.

Až teď jsem si pořádně uvědomila, že před ním stojím nahá a že voda mi sahá jenom k pupíku. On si to zřejmě uvědomoval celou dobu. Zasranej upír! Jen co si na sebe něco hodím, tak ho rozcupuju.

„Vypadni!“ vyštěkla jsem. Kdyby nebyl upír, myslela bych si, že mě neslyšel. Pořád zíral na mé dlaně, které chránily mé prsa, před jeho zvědavým zrakem.

„Hele ty nadrženče, zmiz!“ Konečně se mi podíval do očí, ve kterých jsem uviděla touhu, až mě to trošku vykolejilo a já na něj zírala s otevřenou pusou.

Zdvihl ruku a pohladil mě po rameni. Automaticky jsem udělala krok dozadu a zavrčela: „Dotkni se mě a já tě zabiju!“

Ještě pár sekund jsme se dívali do svých očí a potom je rezignovaně zavřel. „Obleč se,“ nakázal mi a já se posměšně ušklíbla. Copak jsem to celou tu dobu neměla v plánu? Kdyby pořád na mě nečuměl jak na marťana, který jí popcorn, tak bych už dávno byla od něho několik kilometrů daleko.

Doplavala jsem ke břehu a došla jsem k větvi, na které bylo mé oblečení. V rychlosti jsem si na sebe dala tričko a ani jsem nepřemýšlela nad tím, jestli si ho oblékám správnou stranou. No hlavně, když mě zakryje, ne? S kalhotama to bylo těžší, protože jsem byla stále mokrá, ale nakonec jsem je na sebe dostala.

Otočila jsem se k lesu a rozběhla jsem se. Uběhla jsem jenom pár metrů, když mě ten upírskej úchyl shodil na zem a přilehl mě.

„Řekl jsem obleč se a ne uteč,“ napomenul mě rozzlobeně.

„A já jsem zase řekla, že jestli se mě dotkneš, tak tě zabiju!“ vykřikla jsem a začala sebou šít. Ležela jsem na břiše a on mi ležel na zádech tak, abych se nepohnula ani o píď.

„Nedalas mi na výběr,“ zamumlal tiše a něco jsem ucítila ve svých vlasech. Jeho rty?

„Jestli mě nepustíš, tak zmasakruju tvou rodinu,“ vyhrožovala jsem zoufale. Už jsem opravdu nevěděla, co na něj platí.

Cítila jsem, jak na chvíli ztuhl a potom zavrčel. „Mou rodinu do toho netahej. Je to mezi mnou a tebou.“

Zaúpěla jsem. „Ne není. Mezi námi nic není. Jsi odporný upír, který mi pořád leze do života...“

Otočil si mě pod sebou a zuřivě se přisál na mé rty a tím zastavil proudy urážlivých slov, které jsem měla ještě v úmyslu, vypustit z úst.

Jeho dlaň mi vjela pod tričko a ve chvíli kdy jsem ztuhla, ztuhl taky. Okamžitě ji vytáhl z pod mé halenky a přiložil ji k mé tváři. Oddělil naše rty a přiložil si čelo na to mé. Zhluboka dýchal a měl zavřené oči. „Nechci ti nijak ublížit,“ promlouval ke mně tichým, líbezným hlasem. „Ale jestli se pokusíš něco udělat mé rodině, tak za sebe neručím...“ Otevřel oči a očekávaně se na mě zadíval. Už nebyly tak tmavé, jako před chvilkou a já se od té barvy nemohla odtrhnout. Tak trochu mě to mátlo, přece jen to nevypadalo na kontaktní čočky.

„Proč máte zlaté oči?“ zeptala jsem se zmateně. Překvapením nadzdvihl obočí, ale nakonec se mu jeden koutek úst roztáhl do úsměvu.

„Protože se živíme krví zvířat,“ prohlásil a já vykulila na něj oči. Takže žijou taky upíři, co nezabíjejí nevinné lidi? Mají stejnou stravu jako já? A to jim nevadí, že se ochuzujou o mnohem lepší chuť? Mně třeba více voní lidská krev, ale nikdy jsem ji nezkusila, protože jsem se snažila být co nejodlišnější od těch zrůd.

„Na co myslíš?“ zeptal se zvědavě.

„Na to, jak tě od sebe odhodit,“ zalhala jsem a přidala k tomu zamračení. Vůbec ho nemusí zajímat, na co myslím. Je to snad moje věc, ne? Ale třeba, kdybych se posprejovala nějakým sprejem proti hmyzu, nebo tak něco, tak se ke mně nepřiblíží... Nebo bych mohla sama pracovat na přípravku, který kdykoliv ho upír ucítí, tak se mu objeví na jeho bledém těle fialové skvrny, které by se dostaly až na samotný zadek...

Hmmm... „Co bys říkal fialové skvrně na tvém pozadí?“ Nadzdvihla jsem obočí a přemýšlela, jestli jsem vybrala správnou barvu.

Odskočil ode mě a polekaně se na mě zadíval. S tichým uchychtnutím jsem vyskočila na nohy a pokoušela jsem se ze sebe trošku otřít bahno, do kterého jsem spadla.

Začal zvonit mobil a vím jistě, že můj to není. Zvědavě jsem zdvihla hlavu a koukla se na Edwarda, který si to mířil ke stromu, kde vysela košile. Až teď jsem si stačila všimnout, že je jenom v mokrých kalhotách. Měl pěkně vypracovanou hruď, musela jsem uznat.

Vytáhl z kapsy mobil a přiložil si ho k uchu. Přitom nespouštěl zrak ze mě. „Co se děje Alice?“

Na druhém konci se ozvala ta upírka, kterou jsem dnes odpoledne ve škole potkala. „Nechceš ji přivézt domů? Chtěla bych se s ní víc skamarádit. A Esme by ji taky ráda poznala...“

Edward ji skočil do řeči: „Možná. Ale teď nás nech!“ zaklapl telefón a nepřestával mě sledovat.

„Nikam nejdu,“ řekla jsem rozhodně.

„Myslel jsem si to,“ pousmál se.

„A taky se s vámi nebudu kamarádit.“

„To se budeš muset nějak vyhnout Alici, která to má v plánu.“

„Má smůlu.“

Naklonil hlavu na stranu a svůdně se pousmál. „A já taky?“

Ty máš tu největší, blbečku! „A ty se chceš se mnou kamarádit?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Kamarádit...“ přemítal, ale potom se zakřenil. „Chtěl bych více, než to.“

„Tak si to více strč do prdele,“ zavrčela jsem. To tak... Má štěstí, že ho nezabiju. Zatím...

Vzdychl a oblékl si tu černou košily, která mu slušela. Na co to myslím! Vůbec mu nesluší!

„Carlisle se pokoušel zjistit, co jsi zač,“ řekl jakoby nic.

„Ten upír v bílém plášti, co si hraje na doktora?“

Usmál se. „On je doktor... Ale to je jedno,“ zakroutil pobaveně hlavou. „Myslíme si, že jsi něco jako poloupír. Máš pár vlastností z upíra, ale stále jsi jakoby člověk...“

„Vy jste ale tupí,“ povzdechla jsem si. „To jste zjistili až teď, že jsem poloupír?“

„Takže jsi?“ zeptal se dychtivě.

Zamračila jsem se na něj. „Není to jedno?“

Chvíli přemýšlel, ale potom zakroutil hlavou. „Vlastně mi to je docela jedno... Ale jsem zvědavý.“

„Tak svou zvědavost zaměř na něco jiného. Třeba zkus strkat hlavu do písku jako pštros, abys věděl, jaké to je,“ navrhla jsem mu a v duchu se zasmála nad představou Edwarda, jak mu mizí hlava pod pískem a pštros ho kouše do vystrčeného zadku.

Zdvihl oči v sloup. „Měla bys jít spát. Mluvíš nesmysly.“

Zužila jsem oči a zavrčela na něj. „Neříkej mi, co mám dělat.“

Skousl si ret, jak se pokoušel se nesmát. To mě vytočilo, ale abych zase nezkončila s ním na zemi, tak jsem se otočila a běžela domů.

***

Další den ráno jsem vyrazila do školy. Kdyby mi nechybělo nadšení, bylo by to mnohem lepší. Komu by se chtělo jít do školy, kde na vás čekají nesnesitelní, vlezlí upíři? Ale v noci, jsem tak nějak přemýšlela, že bych se Edwardovi za včerejší přepadení mohla pomstít. No co? Neměl zase lozit, kam neměl. Copak jsem ho zvala na večerní koupačku? A navíc na ostro?

„Bello!“ zavolal na mě někdo na parkovišti. Otočila jsem se a spatřila Taylera, jak běží za mnou. Kruci... Já jsem zapomněla, že jsem s ním měla mít včera večer schůzku. Ne že bych toho litovala, že jsem na ni zapomněla...

„Ahoj Taylere?“ usmála jsem se na něj trošku rezervovaně.

„Proč jsi včera nepřišla?“ zeptal se mrzutě.

Skousla jsem si ret a zapřemýšlela. „Udělalo se mi špatně a já neměla tvé číslo, abych ti zavolala, že nepříjdu. Promiň,“ omluvila jsem se mu a v duchu si gratulovala, že jsem vymyslela smyslplnou výmluvu.

„Hmm. Tak příště,“ zamumlal lítostivě. „Můžu tě doprovodit ma hodinu?“ zeptal se, ale já upřela svou pozornost na přijíždějící auta. Moc dobře jsem věděla, že to jsou ti blbouni. Když zaparkovali, lidskou rychlostí vystoupili z auta a zahleděli se na mě. Uhla jsem očima a koukla se na Taylera, který stále čekal na mou odpověď.

Hmmm. Tak bych mohla zatím začít takhle... „Budu velmi ráda,“ usmála jsem se tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem uměla vykouzlit. Jeho srdce vynechalo úder a potom se strašně nahlas rozbušilo, že jsem měla potíže uslyšet pár metrů ode mě varovné zavrčení. Cha, ušklíbla jsem se v duchu na Edwarda a jeho rodinku a v ruku v ruce jsem s Taylerem šla do školy. Všichni na mě zírali ještě hůř, než včera.

Před učebnou jsem se otočila na Taye a všimla jsem si vražedného výrazu na Edwardově tváři, když okolo nás procházel. Rychle jsem líbla Taylera na tvář a zmizela ve třídě. Jediné volné místo bylo vedle Cullena, takže jsem si vedle něho sedla a užívala si vrčení, jenž potichu vycházelo z jeho hrudi. Bože, jak může být někdo tak žárlivý? A přitom nemá důvod, zakroutila jsem nechápavě hlavou. Copak mu patřím? Jsem snad část jeho milovaného auta, nebo tak něco?

Přede mnou se objevil lísteček, na kterém bylo napsané:

Proč mi to děláš?

Zakroutila jsem pobaveně hlavou a odepsala mu:

Co myslíš?

Takže ti příjde normální, se olizovat s každým klukem na potkání?

Zamračila jsem se na ty slova a odepsala mu:

Hmm. A tobě příjde normální, když se na mě pořád vrháš? I když tě nesnáším?

Povzdechl si, ale odpověď mi nepřišla. Další bod pro mě, usmála jsem se spokojeně.

Po hodině jsem vešla před třídu, kde stále stál vyvedený z míry Tayler. Zamračila jsem se. Copak tu celou hodinu stál a koukal někam mimo? To jsem si teda vybrala. Když kolem mě prošel Edward zahihňal se a luskl před jeho obličejem prsty.

Tay se probral a koukl se na mě. Omámeně zamrkal, ale to už jsem ho chytila za paži a táhla na ošetřovnu. Asi bych si měla vybrat radši jiného obětního beránka. Tenhle je trošku mimo.

„Chceš pomoct?“ zeptal se mě kluk s blond vlasama a kývl směrem k Taylerovi. Našpulila jsem pusu a chvilku zauvažovala, ale nakonec jsem s úsměvem přikývla. Myslím, že hledací fáze je uzavřená.

Pomohl mi ho donést na ošetřovnu, kde si ho nechali a vyšli jsme před budovu.

„Páni. Ten je ale mimo. Ale kdo by nebyl po tak sladké puse ještě od tak krásné holky,“ usmál se na mě.

Zakoulela jsem očima, ale pousmála jsem se. „Ehm, dík.“

„Jsem Mike, ty se jmenuješ Isabella, že?“

Rozmrzele jsem si povzdychla. „Jen Bella.“

„Jak chceš,“ pokrčil s úsměvem rameny.

Měli jsme stejnou hodinu, tak jsme na ni šli spolu. Před dveřmi jsem ho rychle vzala za ruku a šli jsme dovnitř. Znovu mě potěšil Edwardův nakrknutý výraz. A tak to bylo do oběda, kdykoliv jsem se takhle objevila s Mikem.

Kdyby jen věděl, že to je jenom začátek mé pomsty.