Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 8. kapitola

10.04.2010 (08:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6078×

8. kapitola

Přitiskla jsem se víc k Mikeovi a přitiskla své rty na ty jeho. Začala jsem ho vášnivě líbat, i když se mi to vůbec nelíbilo. Slintal jako bernardýn a mně se chvílemi natahovalo. Když už se to nedalo vydržet odrthla jsem se od něj, ale zanechala jsem na své tváři úsměv. Mike vypadal trošku mimo, ale v jeho očích byla touha. Touha po mně. Tak to máš smůlu, chlapečku.

Podívala jsem se na ty dva, co přišli a mé čelo se ihned zkrabatilo. Edward Jessicu objímal a líbal ji na šíji. Jess měla slastí přivřené oči a její hlasitý tlukot srdce jsem rozeznala od všech lidí v téhle místnosti.

„Nepůjdeme si sednout, zlato?“ zeptal se mě skoro až přeslazeně Mike a obtočil svou paži okolo mých ramen. Ještě jednou mi řekneš zlato, tak tě vysaju! Pohrozila jsem mu alespoň ve své hlavě.

U baru jsem si obědnala další panáky a nechápala své chování. Tolik jsem chtěla za nima jít a chytnout Jess za vlasy a vyškubat jí je. Zakroutila jsem hlavou a vzala barmanovi z rukou celou láhev vodky a napila se rovnou z ní.

Uslyšela jsem jeho smích. „Opatrně. Přece bys nechtěla zkončit pod stolem.“

Odložila jsem láhev – teď už poloprázdné vodky – a přiopile jsem se na toho fajn barmana usmála. „Pod tvým?“

„Jo to by bylo bezva. Ale přece jen bych věděl o nějakém lepším místě,“ naklonil se ke mně a stále se usmíval.

„Hele, ona je tady se mnou,“ vmísil se do našeho rozhovoru Mike a majetnicky mě objal.

„Jeden džus a vodu.“ Edward stál hned vedle mě a vyčkával, až mu to barman připraví.

„Čau Edwarde,“ pozdravil ho Mike a nadzdvihl své poloprázdné pivo. Edward mu oplatil pozdrav přikývnutím, ale na mě se ani nepodíval.

Hmmm. Znovu jsem si lokla a už jsem se cítila taková vláčnější.

„Měla bys brzdit.“

„Já ti taky nekecám, kolik toho máš, nebo nemáš vypít,“ zamračila jsem se na něj a Mike jen pokrčil rameny.

Edward odešel se svými nápoji za svou láskou a já se kolébavě postavila na nohy a vytáhla sebou Mike.

„Chci si zatančit,“ usmála jsem se na něj. Zrovna začala hrát pomalá písnička a kdybych tady jen tak seděla, tak bych usnula a nebo se vrhla na Jessicu a její doprovod.

Došli jsme doprostřed parketu a já dala své ruce za jeho krk. Byl asi stejně vysoký jako já, takže to bylo v pohodě.

Začali jsme se podle hudby pomalu pohybovat. Ta píseň se mi teda líbila víc, než tanec s Mikem. Tisknul si mě více k sobě a jeho oči hltaly každý kousek mého těla. Myslím, že za pár minut budu jeho oči hledat v mém výstřihu, kde mu vypadnou.

Vedle nás se objevili oni a začali tančit. Pokusila jsem se zbavit otráveného výrazu a usmívala jsem se.

Přiložila jsem si tvář na Mikovou hruď a tiše se Edwarda zeptala: „Mrtvoly vás už nebavily?“

Nic neřekl a ani se na mě nepodíval. Tak ať jde někam. Já se ho nebudu doprošovat, aby mi odpověděl.

Píseň zkončila a já se chystala s Mikem vrátit k baru, ale ledové ruce mě chytili za pas a stáhly zpátky.

„Nevadí ti, když si s Bellou zatancuji?“ zeptal se Edward Mika. A co já? Já jsem snad vosk?

Ten zrádce pokrčil rameny a s Jessicou si to trádoval k baru, kde si sedli. A Jessica zrovna na mou barovou židličku! Jen počkej! Jen abys nezkončila na zemi!

Edward mě přitiskl hrubě na své tělo a tím získal mou pozornost.

„Já jsem neřekla, že chci s tebou tančit,“ zavrčela jsem, ale pocítila jsem divné šimrání v mém břiše. Fakt divné.

„Já nečekal na odpověď,“ propaloval mě svýma zlatýma očima a začal se se mnou pohybovat. Držel mě těsně u svého těla a já pořád pociťovala to mravenčení v bříšku.

„Jak jinak. Ty se nikdy neptáš, ale ihned jednáš,“ zamumlala jsem.

Kousek ode mě poodstoupil a zatočil semnou. Potom si mě znovu přirazil na své tělo a já zalapala po dechu. Nebyla jsem stejně tvrdá, jako ostatní upíři, tak ať si to sakra uvědomí!

„Už jsem ti řekl, že ti to sluší?“ zamumlal mi svůdně do ouška a přejel mi svými rty po mém ušním lalůčku. Nechtěně jsem se otřásla a nebyla jsem schopna nijak reagovat. Nejvíce mi vadilo, že musel slyšet tlukot mého zrychleného srdce.

Vtiskl mi malý polibek na krk a potom se mi podíval do očí. Jeho oči neměly už ten zlatý nádech, ale byly mnohem tmavší. Vpíjel se do mých očí a jeho obočí bylo zdvižené pobavením.

„Jdi do háje,“ zamručela jsem a pokusila jsem se od něj odtáhnout. Nepovedlo se.

„Líbilo se ti to, přiznej se,“ přejel svými rty po mém krku.

„Nelíbilo,“ zalhala jsem. „A nelíbí.“

„Nevěřím ti,“ řekl jemmě.

„Nejsi tu náhodou s Jessicou?“

„Hmm.“

„Tak si běž za ní.“

Edward si povzdechl a zamračil se na mě. „Proč jsi taková?“

„Myslíš chytrá?“ nadzdvihla jsem obočí.

„Proč se chováš, jako kdyby každý byl něco míň, než ty? Proč nebereš ohled na ostatní?“

Zírala jsem na něj s otevřenými ústy. Tak tohle bolelo. „Já že se takhle chovám?“ zeptala jsem se tiše a vykroutila jsem se z jeho paží. „Tak to mě neznáš,“ pípla jsem a kráčela jsem směrem k východu. Vzala jsem si svou bundu a vyšla ven, kde se okolo mě rozprostřel chladný vzduch. Já že neberu ohled na ostatní? Beru. Beru?

Zakňučela jsem a pěstí vrazila do zdi, ve které se oběvil můj otisk. Tak ať se koukne sám do zrcadla. To on je ten, který nebere ohledy na ostatní. Zejména na mě. Když mu řeknu po sté, ať mě nechá na pokoji, tak mě otravuje ještě víc.

„Ty vole. Viděl jsi ji?“

Automaticky jsem zdvihla hlavu a podívala se na dva chlapy, kteří zrovna vyšli z klubu. Jeden kmital očima ze mě na tu díru ve zdi, kterou jsem tam před chvilkou udělala a ten druhý skoro spal. Do pytle! Že mě neviděl? Že ne?

„Tvoje ruka prošla zdí,“ koukal na mě vykuleně, ale mluvil trošku přiopile. Musel mít něco vypito.

„Jasně,“ ušklíbla jsem se. „Jsem napůl duch. Chceš vidět, jak umím zmizet?“

„Ty jsi duch? Já myslel, že jsi anděl,“ posmutněl a odcházel se svým kámošem ulicí pryč. Ale anděl umí taky zmizet, ne?

„Ach jo,“ vzdychla jsem a nasedla do auta. Když jsem vyjela, všimla jsem si, jak Edward s Jessicou zrovna vychází ven. Moc dlouho tam teda nepobyli. No... snad jsem jim nezkazila zábavu.

Cestu jsem znala, takže jsem na chvilku zavřela oči a vzdychla. Ani jsem nevnímala kolikátkou jsem jela, ale když jsem do něčeho narazila, vyděšeně jsem otevřela oči. Že bych usnula? Co to bylo?

Čekala jsem všechno, ale tohle ne. To se může stát jenom mě. Před mým autem stálo jiné auto, které trošku mělo zničený nárazník. Ale to nejhorším na tom bylo, že to bylo policejní auto. Ou. Mám zmizet?

„Prosím vystupte si!“ Otevřel mi dveře jeden z policistů.

„Já-já se omlouvám,“ koktala jsem ze sebe omluvu.

„Vystupte!“

Vytřeštila jsem na něj oči a poslechla ho. Tak to je tedy super večer. A zase za to může Cullen.

„Můžete nám to vysvětlit,“ řekl druhý polda a ukázal rukou k zničenému autu.

„Já se omlouvám pane...“

„Jsem slečna!“

Pozorně jsem si ji prohlédla, jestli si náhodou ze mě nedělají prdel, ale opravdu. Byla to žena. Měla vlasy v drdolu a měla ženské křivky.

„Promiňte,“ začervenala jsem se.

„Dýchněte do toho,“ podal mi ten druhý policista nějaký přístroj a já si ho raději pořádně prohlédla, abych ho náhodou neoslovila paní. Dobrý. Byl to muž. Ehm, myslím. Zkoumat to rozhodně nebudu.

„Stačí,“ vzal mi ho z rukou a zamračil se. „Myslím, že pojedete s námi.“

„Cože?!“

„Máte s tím problém?“ zeptala se mě ostře ta žena – ehm, policistka. No jasně, že mám problém. Jsem unavená a chci jít spát. Kdybych byla člověk, tak po tom co jsem vypila, bych zřejmě nebyla schopna se postavit ani na nohy. Ale i tak to pro poloupíra bylo dost. Chci si jít lehnout! Nikam nejedu!

„Žádný problém,“ zamumlala jsem poraženě.

„Nastupte si do auta,“ otevřel mi dveře.

„A co moje auto?“ zeptala jsem se zděšeně.

Chvíli se zamyslel. „Dejte mi vaše klíče a já vám ho zaparkuji dál od cesty.“ A co se tím vyřeší? To ho tu mám nechat?

Hodila jsem mu klíče do nastavené dlaně a sedla si dozadu.

***

Když jsme dorazili na stanici, s povzdechem jsem si sedla na židli. Měla jsem zaplatit škodu vzniklou na policejním autě a chtěli si mě tam nechat přes noc.

„Ne, to ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Musím zítra do školy!“ řvala jsem přes mříže. Byla jsem tu uvězněná jako nějaké zvíře. Vím, že bych se odtud klidně dostala, ale jak potom vysvětlovat, jak jsem vyrvala mříže?

„Má pro vás kdo přijet?“ zeptal se mě jeden z poldů, když jsem tady už asi deset minut nadávala, že mě tady nemůžou jen tak držet.

Zarazila jsem se. „Ehm, ne.“

„A jak byste se dostala odtud domů, když nemůžete řídit?“ To mi musí připomínat, že jsem přišla o řidičák? Hajzl.

„Pěšky,“ pokrčila jsem rameny.

„Máte jeden dovolený telefonát, tak si to pořádně promyslete.“ Jdi do háje! Od kdy jsem vůbec taková hnusná? Nikdy jsem se takhle nechovala. Už vím! Od té doby, co jsem potkala Cullena! Cullen... Ne! Nikomu z nich nezavolám, vždyť ani neznám číslo. Počkat. Neříkali, že jejich upírskej otec si hraje na doktora? Teda, že je doktor?

„Neznáte doktora Cullena?“ zeptala jsem se jako totální blbec.

Policajt odtrhl své oči od novin a nadzdvihl obočí. „Myslíte Carlisle Cullena?“ Jak mám vědět, jak se jmenuje?

Přikývla jsem. Snad to bude on.

„Vy se s ním znáte?“

„Chodím s jeho... ehm, dětmi do školy. Nemohl byste zavolat do nemocnice a zjistit jeho číslo? Že by pro mě přijel,“ poprosila jsem ho co nejvlídnějším tónem a zamrkala. Reagoval, jak jsem čekala. Jeho srdce se rozbušilo a on omámeně přikývl a zdvihl sluchátko. Asi to byl blbý nápad, ale noc ve věznici jsem strávit nechtěla.

„Doktor Cullen má ještě službu, ale prý zavolá jednomu ze svých dětí a přijedou pro tebe.“ No bezva.

„Děkuji.“

Snad to bude Emmett, nebo Alice. Edward asi zřejmě dovádí se svou Jessicou a Blondýna by mě tu klidně nechala zhnít. No, já být na jejím místě, udělám to samé. Možná ten druhý blonďák – Jasper. Myslím, že se tak jmenuje...

Už to bylo patnáct minut a já byla čím dál netrpělivější. Už jsem si dokonce začala podupávat nohou. No jde vidět, že upírům se nedá věřit a to mi věř!

„Tak kdepak je ten trestanec?“ uslyšela jsem ten známý hlas a mně se roztáhly koutky úst do úsměvu.

„Hurá, Emmett,“ vypískla jsem. Neměla bych se tak radovat, ale to prostě jinak nešlo.

Můj úsměv pohasl, když se vedle něho objevil Edward. Hm, tak mám zase po náladě.

***

„Jak se ti to povedlo?“ chechtal se mi Emmett v autě.

„Omilem jsem nabourala policejní auto,“ pokrčila jsem rameny a opřela hlavu o opěradlo sedačky. Zívla jsem.

„Opravdu jsi napůl upír?“

„Hm,“ souhlasila jsem už v polospánku a nakonec opravdu usnula.