Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 9. kapitola

11.04.2010 (21:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7334×

9. kapitola

Začala jsem se pomalu probouzet, ale otevřít oči se mi ještě nechtělo. Trošku mi bylo divné, že se mi leží až moc pohodlně. Víc jsem se zachumlala do peřiny a otočila se na druhý bok. Cítila jsem, jak můj obličej ozařují sluneční paprsky a já se spokojeně usmála. Počkat! Neznamená náhodou, že když už svítí slunce, tak už je ráno? Škola!

Rychle jsem otevřela oči a posadila se. Automaticky jsem se podívala napravo na noční stolek, kde jsem měla budík, ale... Kde je?

Zmateně jsem se porozhlédla kolem, ale vůbec jsem to tu nepoznávala. Matně jsem si vzpomínala na včerejší večer... Pohladila jsem zlatou přikrývku, do které jsem byla zabalená a při pomyšlení, že je to skoro stejná barva, jakou mají Edwardovy oči a ostaní Cullenovi, jsem ztuhla.

Vymotala jsem se z přikrývky a co nejtišeji jsem se dotkla bosýma nohama podlahy. Můj pohled utkvěl na látku končící na mých stehnech. Měla jsem na sobě světle modrou noční košilku a něco mi říkalo, že to má nasvědomí Alice. Potichu jsem ťapkala k pootevřenému oknu a nahlídla ven. Ten výhled mi byl povědomý a já si vzpomněla, jak jsem odsud minule utekla. V duchu jsem si povzdechla... Takže jsem opravdu v Cullenovic domě.

Otočila jsem se čelem zpátky do pokoje a pořádně si ho prohlídla. Když opomeneme tu velkou postel, tak ten dotyčný, jehož ten pokoj je, tady měl spoustu poliček s CD a knihami. Došla jsem k jedné z nich a četla si hřbety knih. Dobrý výběr knih, uznala jsem. Jakmile se má ruka vydala k jedné z nich, zarazila jsem se. Přece tady nebudu nikomu na nic šahat. V pokoji se mísila vůně skoro všech Cullenů. Ale Edwardova tady byla cítit nejvíce. No... jen doufám, že to není jeho pokoj. Ale to by tady zřejmě ještě ležela Jessica, ne?

Zamračila jsem se na postel a koukala se všude možně, jestli tu náhodou nenajdu nějaké oblečení. Takhle dolů nejdu!

No, ale kde je nějaká skříň? Vždyť aji upíři mají skříně, ne? Ach jo...

V pokoji byly dvoje dveře a já nevěděla, kterými odejít. S povzdechem jsem vzala za kliku těmi napravo a já zděšením úplně zkoprněla. Za dveřmi byl pokoj větší, než ténhle a byl plný různých poliček a věšáků s oblečením. S otevřenými ústy jsem ty dveře zase zavřela. Asi jsem blázen, pomyslela jsem si, tak jsem je zase otevřela, jestli se mi to náhodou nezdálo. Ne, nezdálo. Po druhé jsem je zavřela a otočila se k těm druhým dveřím. Trošku jsem se bála je otevřít. Děsilo mě zjištění, co bych za těmi dveřmi našla. Že by další obrovskou šatnu, nebo něco horšího? Děsivějšího?

Když jsem tak přemýšlela, vzápětí se ty dveře otevřely a já automaticky o krok ucouvla. S úsměvem ke mně Alice skočila a objala mě.

„Dobré ráno. Tak co ti dneska obléknem?“ odtáhla se ode mě a sjela mě očima od hlavy až k patě. Zamračila jsem se. Já se dobrovolně od nikoho oblékat nebudu. Na to ať rychle zapomene. Jestli chce, tak jí koupím barbinu.

Alice se zaškaredila. „Myslela jsem si, že nechceš jít dolů jen tak, ale když jsi už změnila názor,“ pokrčila zklamaně rameny.

„Co tu dělám Alice?“ To byla má prioritní otázka.

Usmála se. „Usnula jsi v autě a kluci nevěděli, kde bydlíš, tak tě přivezli sem,“ vysvětlila mi a já chápavě přikývla. To mě nenapadlo, že neví, kde bydlím...

„Měli mě vzbudit,“ zamručela jsem. „A kde vůbec jsou ostatní?“

„Ostatní? Nebo Edward?“ zasmála se.

Zužila jsem oči a zavrčela, ale ta se znovu zasmála. „Edward mě nezajímá! A vůbec... Jdu domů.“ Chtěla jsem okolo ní projít, ale skočila mi do cesty.

„Takhle?“ kývla směrem k mému oděvu.

Našpulila jsem rty a poraženecky jsem zavrtěla hlavou. Čekala jsem, že mi ihned s radostí dá nějaké šaty, ale ona se na mě vyzývavě dívala. Já ji jako prosit o nic nebudu! Nadzdivhla jsem obočí, ale ona se zaculila. Ať jde do háje. Já přece nebudu prosit upíra o oblečení, abych mohla jít domů.

Obě jsme si založily paže na prsou a vyčkávavě se dívaly do svých očí. Bylo vidět, že se bavila, ale já rozhodně NE! No... možná trošku...

Vyprskla jsem smíchy a Alice se ke mně přidala.

„Dobře... Alice,“ smála jsem se. „Mohla bys mi prosím dát nějaké oblečení?“ Našpulila jsem dolní ret a zamrkala. To nás povzbudilo k dalšímu záchvatu smíchu.

„Hele, já chci taky,“ vtrhl do pokoje Emmett a koukal se z jedné na druhou, přičemž mu zacukaly koutky. Pokusila jsem se zhluboka dýchat, abych se vyvarovala dalšímu výbuchu, ale Emmettův výraz mi to neulehčoval.

„Jdu ti něco vybrat,“ vypískla radostí Alice a vyběhla ze dveří. Ztuhla jsem, protože jsem spatřila Edwarda, jak stojí ve dveří a pozoruje mě. Měl oči tmavé, jako noc a já nasucho polkla.

„Tak já vás tu nechám, vy dvě holubičky,“ zasmál se Emmett a já na něj zavrčela. Čekala jsem, že Edward udělá to samé, ale nic. Propaloval mě svýma očima a to zavinilo, že jsem si skoro ani nevšimla, že Emmett tu už není a že za sebou zavřel dveře. No skvělé. Nechte mě tu samotnou s nadrženým upírem!

Jeho oči klouzaly po mém skoro nahém těle a já se trošku ošila a zase jsem pocítila to zvláštní šimrání v podbříšku.

„Jaké bylo rande s Jessicou?“ prolomila jsem to nesnesitelné ticho. Kde sakra je ta Alice. Upírovi by to nemělo tak dlouho trvat.

Jeho oči se znovu zasekly v mých, ale jeho výraz se nezměnil. Trošku to vypadalo, že s něčím bojuje. Měl zaťaté ruce v pěst a celý vypadal jako z kamene.

„Dobrý a jaké bylo to tvoje?“ Jeho hlas byl chladný, až jsem trošku ztuhla.

„Taky dobrý,“ pokrčila jsem mírně rameny.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se stále tím chladným tónem.

„Dobře,“ odpověděla jsem stejně chladně.

Přivřel oči do úzkých štěrbin. „Fajn.“

„Fajn,“ opakovala jsem po něm už nasupeně. Ten mě zase vytočil! Proč tady vůbec je? „Proč tu jsi, když je ti má přítomnost tak nesnesitelná?“

„Neřekl jsem, že je mi tvá přítomnost nesnesitelná,“ nesouhlasil. „Ale jsem tu, protože je to můj pokoj.“ Udělal dva kroky ke mně a já o jeden ucouvla. Přistoupil až ke mně, ale já se nemohla už nikam pohnout, protože za mnou byla postel.

Vystrašeně jsem se podívala do jeho černých očí a podívala se za ním na dveře. Kde je ta Alice? Všimnul si, kam se dívám a promluvil: „Alice neměla tvé číslo oblečení, tak ti jela nakoupit do města a Emmetta vzala sebou. Jsme v celém domě sami,“ vydechl. Změnila jsem názor. Alici nenávidím a stejně tak Emmetta! A Edwarda nejvíce!!!

Zamračila jsem se na něj a dlaněmi jsem ho tlačila do hrudi, když jsem se ho snažila odstrčit. „Běž ode mě!“

Zavrčel. „A Mikeovi bys to dovolila? Samozřejmě, že ano.“

„Jdi do háje!“ zakřičela jsem na něj.

„To říkáš často,“ poukázal. „Umíš říct i něco jiného?“

„Nenávidím tě!“

„To je dobře,“ zamumlal a přisál se na mé rty. Než jsem stačila zareagovat, byl pryč.

„Proč mi to děláš?“ zasténala jsem tiše do prázdného pokoje. Nechtěla jsem tu být už ani minutu. Říkal, že v domě nikdo není, tak jsem potichu otevřela dveře a seběhla dolů. Nikdo v hale nebyl, tak jsem došla k hlavním dveřím a když jsem šahala na kliku, ozvalo se za mnou: „Nechceš počkat na Alici, až ti přiveze oblečení?“

Aniž bych se na Edwarda otočila, odpověděla jsem mu: „Ne nechci.“ A vyběhla jsem do té zimy. Zrovna začalo pršet, tak jsem na malý okamžik zůstala stát, ale potom jsem se zase rozběhla. Byla mi strašná zima a cestou jsem drkotala zubama. Další nevýhoda, že jsem jenom poloupír. Byla jsem bez bot, takže to kamení a jehličí, bylo opravdu super. Hlavně ty větve.

Domů jsem doběhla totálně promočená a ihned jsem vlezla pod horkou sprchu. Do školy už dneska nejdu, tak budu relaxovat...

Oblékla jsem si hrubou mikinu, protože mi byla opravdu hrozná zima a zalezla jsem si do postele, abych se co nejvíce zahřála. Po chvilce jsem usnula...

***

Hrozně mě bolela hlava a vůbec nepomáhalo, když už po několikáté mi začal zvonit mobil. Nevěděla jsem, že je možné, aby se poloupír nachladil. No asi to je stejně nepravděpodobné, jako když může poloupír nabourat auto, že Bello? Zasténala jsem a přehodila si přes hlavu peřinu. Já mám ale pech.

Když už mi konečně přestal mobil vyzvánět, tak jsem zase upadala do spánku. Já bych lehce usnula, kdyby ovšem někdo nezačal zvonit na domovní dveře.

„Nejsem doma,“ zaskřehotala jsem a zavřela oči.

„Bello!“ vykřikl ten známý hlas zděšeně. Co tady dělá? Ale byla jsem moc unavená, abych se ho na to zeptala. Ucítila jsem jeho dlaň na své tváři a tak jsem zamžourala očima. Opravdu tady byl. Ne... Já ho tady nechci! Běž pryč!

„Musíme ji vzít za Carlislem,“ promluvila Alice. Ty jdi taky pryč!

„Máš pravdu,“ souhlasil s ní a vzal mě do svých paží. Chtěla jsem protestovat, ale zmohla jsem se jenom na zakňučení.

„Na. Dej přes ní ještě jednu deku,“ řekla Alice a pak jsem už jen cítila vítr, jak Edward se mnou utíká a potom, když si se mnou zřejmě sedl do auta. Poslouchala jsem tichou melodii, která vycházela z jeho úst a já zase pomalu upadala do hlubin spánku.

***

„Bello, slyšíš mě?“ ptal se další sametový hlas a mě trošku zamrzelo, že to není Edwardův. Opravdu jsem nemocná!

„Hm.“ Otevřít oči jsem, ale v úmyslu neměla.

„Co tě bolí?“ Tak to bude asi ten upírskej doktor, když se mě takhle ptá. „Bello?“

„Všechno. Hlavně hlava a v krku,“ odpověděla jsem mu. Cítila jsem, že mě někdo hladí ve vlasech a další dlaň spočívala na mém čele.

„Bello, jsi opravdu poloupír?“ ujišťoval se.

„Teď si spíš připadám, jako polomrtvola,“ zabručela jsem a uslyšela jsem něčí smích. „Nechte mě spát.“

Nic jsem neslyšela, tak jsem zase za dnešní den snad po sté usnula. Proč musím mít takovou smůlu?