Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 1. kapitola

01.05.2011 (17:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4334×

„To není možné, volám mu už potřetí a stejně to nebere!“ zaslechla jsem svou sestřičku. Živě jsem si dokázala představit Zoey, jak naštvaně přechází po místnosti a šklebí se na mobil.

„Vždyť víš, že tvoje vztahy tak většinou končí,“ rýpla jsem si do ní, aniž bych vzhlédla od televize, ve které zrovna vysílali dokument o Austrálii.

„Ségra, zmlkni!“ ozvalo se z kuchyně. Pokrčila jsem rameny a uvelebila se na pohovce. Zoey tohle dělá pořád. Je neuvěřitelné, jak jsme rozdílné, i přesto, že jsme dvojčata. Děsila jsem se toho, jak se mi mění před očima. Vždycky jsem měla sklon starat se o ni, hlavně po smrti rodičů. Byla jsem prostě ta starší, moudřejší a rozvážnější. Mám svoji mladší sestřičku ráda, ale to její neustálé flirtování a vztahy na jednu noc mi už lezou na nervy. O jejích klucích toho většinou moc nevím, a když něco náhodou zjistím, jsou to buď pomluvy, nebo krutá realita.

Ani já ani teta jsme ji už nezvládaly. Tento výlet do Itálie byla jakási poslední naděje, zoufalý pokus, jak probrat sestru.

„Nechceš se jít trochu provětrat?“ navrhla jsem po chvíli. Televizi jsem vypnula a čekala na odpověď.

„Proč ne,“ odpověděla. Překvapilo mě to.

„Tak jo, pojď,“ houkla jsem na ni a popadla z nočního stolku foťák. Zdejší památky mě neuvěřitelně lákaly, jako ostatně celé město, ale chtěla jsem být se Zoey.

Společně jsme se vydaly na průzkum města.

Volterra je skutečně krásné město, vypadá stejně úchvatně, jak jsem si ji představovala. Fotila jsem v podstatě všechno. Zoey se rozhlížela spíše po lidech kolem, popřípadě si prohlížela výlohy obchodů.

Všimla jsem si, že po nás lidé dost pokukují. Oproti zdejším lidem jsme obě měly typické severské rysy. Světlá kůže, blond vlasy a jasně modré oči se sem příliš nehodily. Celý život jsme také strávily na Aljašce, kde si sluníčko cestu mezi mraky probilo pouze občas.

Sledovala jsem Zoey, hlavně proto, že na rozdíl ode mě, ona má aspoň nějaký orientační smysl. Kdybych se ztratila (to se mi stává poměrně často), asi bych chodila sem tam po městě, dokud bych nenašla náš hotel. A tím jsem si čtrnáct dní v Itálii nechtěla kazit.

Ohlédla jsem se za sebe, abych se podívala, u kterého obchodu okouní moje střelená sestřička. Při tom jsem do něčeho vrazila. Naštěstí jsem nešla moc rychle, jinak bych se už válela po chodníku. Ale i tak jsem měla pocit, že z toho budu mít modřinu.

Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, do čeho nebo spíš do koho, jsem vrazila.

Přede mnou stál kluk, kterému mohlo být asi šestnáct jako mě, možná o trochu víc. Nejnápadnější na něm byly černé oči, které prudce kontrastovaly s bledou kůží a krátkými hnědými vlasy.

„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě anglicky. Chtěla jsem se opravit, ale on mi kupodivu odpověděl.

„Nic se nestalo,“ zamumlal, téměř neotevřel pusu a rychle se kolem mě prosmýkl a skoro vyběhl původním směrem.

Jenom jsem pokrčila rameny a podívala se po Zoey. Už klusala ke mně.

„Cos tomu klukovi udělala? Zíral na tebe jako vrah,“ zeptala se mě a dusila v sobě smích.

„Nevím,“ odsekla jsem. Taky jsem si toho jeho pohledu všimla.

„Chvíli jsem myslela, jestli jsi ho nějak nenakopla,“ rozesmála se tentokrát naplno.

„Neskočíme na zmrzlinu?“ zeptala jsem se a odvedla tím její pozornost. Nadšeně přikývla a

vydala se ke stánku, který stál pár kroků od nás.

***

Druhý den jsem si na tu příhodu už ani moc nepamatovala.

Zoey mě přemluvila k velkým nákupům. Ze začátku jsem neměla nic proti, ale po chvíli jsem ale měla pocit, že to bylo nejhorší rozhodnutí mého života. V podstatě jsem jenom seděla na židli před kabinkami a hodnotila tu spoustu oblečení, které si Zoey zkoušela. Podívala jsem se na stůl, kam jsem si položila svůj nákup, který čítal tři trička, dvě lehké mikiny, troje džíny a tenisky. Oproti sestřinu nákupu působila moje malá hromádka oblečení téměř žalostně. Naštěstí na stole ležel papír a několik propisek, tak jsem si alespoň mohla čmárat. Měla jsem pocit, že se zblázním nudou.

Když jsem konečně zaregistrovala, že mé „úžasné“ dvojče vyšlo z kabinky, rychle jsem ji i s oblečením dostrkala k pokladně a odvlekla zpátky do hotelu, protože jsem si nebyla jistá, jestli jí do oka nepadne něco dalšího a nestrávíme tak další dvě hodiny v obchodě.

Zbytek dne jsme strávily v hotelu, venku bylo hrozné horko, tak jsme seděly na gauči, popíjely studenou limonádu a já zlikvidovala sáček gumových medvídků.

Ven jsme vyšly až večer. Procházely jsme se po městě, až jsme se dostaly na náměstí.

Uprostřed stála skupinka lidí, hlavně turistů.

„Kam půjdeme teď?“ zeptala se Zoey troch znuděně. Vyloženě ji to nebavilo. To má za ty nákupy, pomyslela jsem si zlomyslně.

„Netuším,“ přiznala jsem a rozhlédla se. Bylo spíš pod mrakem a já uvažovala, jestli se nevrátíme do hotelu.

„Dobrý den,“ ozvalo se za mnou italsky.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem. Za námi stála vysoká štíhlá žena s dlouhými, téměř černými vlasy.

„Pokud máte chvíli čas, tak můžete jít na prohlídku zdejšího hradu,“ nabídla nám.

„No, nevím, už jsme chtěly jít domů,“ řekla jsem opatrně. Ta žena se mi moc nezdála. Asi to bylo tím, že si na oči nasadila fialové kontaktní čočky. Vypadalo to divně a možná i trochu děsivě.

„Taková příležitost se vám nemusí znovu naskytnout,“ přesvědčovala mě ta průvodkyně. Zoey si moc nevšímala.

„Mohly bychom jít,“ vložila se do toho Zoey, které se nelíbila ta ignorace. Musela jsem se nad tím pousmát.

„Skvělé, pojďte za mnou,“ usmála se ta žena a celkem rychlým krokem šla ke skupině turistů. Připojily jsme se k nim a chvíli čekala, naše průvodkyně sháněla další lidi na prohlídku.

Po chvíli, kdy se k nám připojilo více lidí (bylo nás kolem třiceti), jsme se konečně vydali směrem k hradu.

Hrad stál na mírném kopci a působil opuštěným, skoro zanedbaným dojmem. Ale byl obrovský. Hádala jsem, že část je i v podzemí.

Zastavili jsme se před velkou bránou z masivního dřeva. Naše průvodkyně – Heidi, jak se nám představila, ji hladce otevřela a pobídla nás všechny dovnitř.

Procházeli jsme temnými chodbami, které na mě působily spíše jako labyrint. Na zdech viselo pár obrazů, jinak tam nic zajímavého nebylo. Začínala jsem litovat, že jsem se nechala přemluvit.

Turisté před námi nevypadali taky zrovna dvakrát nadšeně. Poté jsme ale došli do velké haly. Ze začátku jsem trochu mžourala, protože byla jasně osvětlená a oproti přítmí, které zahalovalo chodby, to byla nepříjemná změna. Rozhlédla jsem se kolem. U druhých dveří stál pult, za kterým seděla drobná žena a listovala stohem papírů. Naproti stály jiné dveře, za kterými jsem zaslechla šum hovoru.

Ostatní členové naší skupinky si prohlíželi obrovský lustr, visící nad námi nebo fotili strop, na němž byla vyobrazena část dějin.

Vytáhla sem foťák a udělala několik obrázků.

„Nádhera, je to tady tak starodávné,“ slyšela jsem se rozplývat malého plešatého mužíka.

„Krásný lustr,“ zaslechla jsem nějakou ženu.

„Nic moc,“ zamumlalo mé dvojče.

„Souhlas,“ přikývla jsem. Zoey se na mě překvapeně podívala a asi chtěla něco říct, ale vzápětí se přes celou halu ozvalo:

„Vítejte, milí hosté! Vítejte ve Volteře!“ Nebyla jsem si jistá, kdo to řekl. Znělo to spíše jako zpěv. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že to řekl muž.

„Následujte mě do hlavního sálu,“ ozvala se Heidi a vydala se k oněm velkým dveřím. Všichni ji poslušně následovali.

Já a sestra jsme do sálu vešly jako poslední. Vepředu na třech starých trůnech seděli muži v dlouhých černých pláštích. Všichni tři byli nezdravě bledí. První, na kterého mi padl zrak, měl dlouhé černé vlasy a díval se prázdným pohledem někam na stěnu. Uvažovala jsem, jestli si nás vůbec všiml.

Další měl dlouhé, světle blond vlasy a měřil si pohledem celou naši skupinku, jako by nás hodnotil.

Poslední, který se mezitím postavil a pomalu se k nám vydal, měl rovné černé vlasy, které mu spadaly asi po lopatky.

Sice se na mě podíval jenom na necelou vteřinu, ale v ten okamžik mi přejel po zádech mráz.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 1. kapitola: