Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 2. kapitola

13.05.2011 (08:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2500×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Felixi," promluvil onen muž. Znělo to spíše jako zavrnění kočky. Ačkoli se mírně usmíval a choval naprosto nenuceně, najednou mi instinkty začaly radit, ať utíkám. Nechápala jsem proč, ale rozhodla se pro jednou věřit něčemu jinému, než rozumu. Ostatní turisté vypadali trochu zmateně. Začalo mi docházet, že se nejedná o obyčejnou prohlídku hradu.

Pootočila jsem hlavu a podívala se na své dvojče. Zoey se dívala přímo před sebe, ale poznala jsem, že myslí na to samé.

Otočila jsem hlavu a raději se dívala před sebe. K tomu černovlasému muži přišel vysoký hromotluk. Přirovnání, chlap jako hora, na něj sedělo dokonale. Měl krátké černé vlasy a z obličeje se mu nedalo nic vyčíst.

„Pane?" zeptal se zdvořile.

„Vyber si dva nebo tři, musíme doplnit ztráty," odpověděl mu.

Hromotluk – Felix si celou naši skupinku prohlížel. Chvílemi se na někoho zaměřil a bylo vidět, že dotyčnému to není příjemné.

„Tamty dvě vzadu," rozhodl se po asi dvou minutách. Se Zoey jsme se na sebe podívaly. Nesporně mluvil o nás. Vůbec jsem nechápala, co se děje.

Přistoupila k nám Heidi a obě nás popostrčila. Nerozhodně jsem udělala pár kroků a Zoey cupitala za mnou.

Felix k nám rychle přešel a chytil nás, každou za paži, a málem nás táhl pryč. Měl neuvěřitelný stisk a ruku jsem měla jako ve svěráku.

Vedl nás temnými chodbami někam pryč.

„Co se to děje? Kam jdeme?" zeptala jsem se po chvíli.

„Vše vám vysvětlím za chvíli," odpověděl a zvolnil tempo.

„Mohl byste mě konečně pustit?" vyjekla po chvíli Zoey, zřejmě se jí nějakým zázrakem vrátila odvaha. Byla jsem si jistá, že ruku už ani necítí, sama jsem na tom byla stejně.

Felix se na ni krátce podíval a cítila jsem, jak povolil sevření.  Úlevně jsem vydechla a pohnula s rukou.

Nevěděla jsem proč, ale už jsem se tolik nebála. Felix rozhodně nevypadal na masového vraha nebo někoho podobného.

Došli jsme do nějaké místnosti. Vypadalo to jako společenská místnost. Velký krb, několik obrovských křesel a pár drobných stolečků.

„Sedněte si," zamumlal Felix. Zoey se zabořila do křesla a nohy si opřela o stolek – obrázek pohody. Ale skoro jsem slyšela, jak jí splašeně tluče srdce. Já jsem se jenom opřela o opěradlo jednoho z křesílek.

„Slíbil jsem, že vám vysvětlím, co se vlastně děje," začal Felix. Stál na koberečku před krbem a přes skleněné dvířka se díval do plamenů. Lehce jsem přikývla. Zoey kupodivu mlčela. Vždycky to byla ona, komu pusa jela k nezastavení. Teď jsem měla pocit, že je to na mě.

„Takže, věříte na nadpřirozené bytosti?" zeptal se.

„Myslíte čarodějnice, vlkodlaky a tak?" otázala jsem se po chvíli.

„Přesně," přisvědčil.

„Ne," odpověděla Zoey. Na rozdíl ode mne měla pevný hlas a bylo vidět, že své odpovědí věří.

„Možná," připustila jsem. Popravdě jsem byla docela velký strašpytel. Na horory jsem se nikdy dobrovolně nedívala. Kdybych viděla ducha nebo nějaký přízrak, zjevně by to se mnou švihlo. Proto jsem přikývla.

„Dobře. Kdybych vám teď řekl, že jsem upír, věřily byste mi?" zeptal se Felix. Až teď jsem si se zděšením uvědomila, že nemá černé oči, jak jsem se domnívala, ale temně rudé. Najednou se mi v krku udělal knedlík.

„Dokažte to," ozvala se Zoey. Sundala nohy ze stolku a lehce se napřímila v křesle.

Felix se pobaveně usmál.  Přešel k jednomu ze stolků a lehce do něj žduchnul. Zapraskalo dřevo a stolek se složil na zem. Vzal jeden velký kus dřeva a během necelé vteřiny se mu z dlaní sypal jemný prach.

Cítila jsem, jak mi na rukou naskočila husí kůže. Podívala jsem se na Zoey. Tvářila se dost vyděšeně. Podívala jsem se na dveře.

„To bych být tebou nezkoušel," varoval mě Felix. I tak jsem to ale zkusila. Nestihla jsem udělat ani jeden krok a Felix najednou stál u dveří.

„Takže my jsme svačinka?" vypadlo ze sestry. Popravdě, stejná myšlenka mě už napadla.

„Ne," odpověděl a lehce se usmál. Pohnul se tak rychle, že jsem to ani nezaregistrovala. Prostě v jednu chvíli stál u dveří a najednou zmizel.

„Patříme k rodu Volturiů. Volturiovi jsou pány v upířím světě," ozval ose za mnou. Vyděšeně jsem sebou trhla a spatřila za sebou usmívajícího se Felixe.

„Vám se dostalo pocty, že můžete být v jejich gardě," dodal.

Vzápětí do místnosti vstoupila drobná dívka s blond vlasy. Měla na sobě dlouhý černý plášť.

„Jane," pozdravil ji Felix. Všimla jsem si, že před onou dívkou měl respekt. Zřejmě měla vyšší postavení, nebo něco podobného.

„Odvedu je do pokoje. Musí si odpočinout," řekla Jane.

„Dobře, základy už vědí. Asi bude lepší, když se nedozví všechno naráz," připustil Felix.

„Pojďte se mnou," pobídla nás Jane. Pomalu jsem k ní udělala několik kroků. Právě jsem viděla, jak rychlý a silný byl Felix. Odhadovala jsem, že Jane na tom i přes svůj malý vzrůst bude podobně.

Zoey taky vstala. Vydaly jsme se za Jane. Chodby byly liduprázdné. Házely jsme po sobě se Zoey vyděšené pohledy.

Jane se po chvíli zastavila.

„Takže, tyto dva pokoje jsou volné. U každého je i koupelna," vysvětlila nám.

Měla jsem pocit, že se nemůžu hýbat. Byla jsem ztuhlá, v šoku.

„Vím, jak vám asi je. Prostě buďte v pokoji, dokud někdo nepřijde. Zítra se toho dozvíte víc. Zkuste se prospat a možná si dejte teplou vanu, lidem to prý pomáhá," doporučila nám. Asi si myslela, bůhví jak nás uklidnila. Mě spíše vyděsila k smrti.

„Budeme vás hlídat, doporučuji vám nevycházet z pokojů," upozornila nás ještě Jane a během necelé vteřiny zmizela. Místo ní se na druhé straně chodby objevil jakýsi vysoký chlap.

Zoey otevřela jedny dveře a tiše do nich vklouzla. Já raději zmizela ve druhém pokoji.

Zabouchla jsem za sebou dveře a chvíli napjatě poslouchala. Nic jsem neslyšela, nepočítám-li vlastní srdce.  Otočila jsem se směrem k pokoji. Udiveně jsem zalapala po dechu. Ta místnost, které říkali pokoj, byla obrovská.

Nevím, co mě uchvátilo nejvíce. Jestli ta úžasná postel s hromadou polštářů, pracovní stůl, obrovská knihovna, velká LED televize visící na stěně, veliké okno do nějaké zahrady, věž a spousta CD s hudbou nebo něco jiného. Fascinovaně jsem na to všechno zírala a v hlavě jsem měla vakuum.

Po chvíli jsem vystřelila k posteli a skočila na ni. Já vím, chovala jsem se jako malé děcko v novém pokojíku. Okamžitě jsem zapadla do té hory polštářů. Chvíli jsem jen tak ležela, ale poté mi došla vážnost situace. Věděla jsem, že bych se měla bát, ale kupodivu jsem byla relativně v klidu. Spíše jsem začínala být zvědavá a v hlavě se mi začaly množit otázky.

Felix nám řekl, že nás nezabijí, ale budeme tady žít. Proč? Jak dlouho? Vrátíme se někdy? Nerozmyslí si to a nebudeme jenom přesnídávka? Ležela jsem na posteli a přebírala své myšlenky. Byly čím dám tím šílenější a děsivější. Uklidňoval mě jenom fakt, že Felix působí dojmem normálního člověka. Byla jsem zabraná do vlastních myšlenek, že jsem vyjekla, když někdo zaklepal na dveře.

„Ehm...dále," pípla jsem. Netušila jsem, co se děje a připadala si jako korunovaný blbec.

Ve dveřích se objevila Jane. Byla jsem ráda, že je to ona a ne někdo cizí. Ale zároveň se ve mně probudil jakýsi pud sebezáchovy a rozhodla se z ní nespustit oči.

„Nemáš hlad?" zeptala se mě. Stála u dveří a občas přenesla váhu z jedné nohy na druhou.

„Ne," vypadlo ze mě dříve, než jsem si uvědomila, o čem vlastně mluví. Ve skutečnosti se mi žaludek svíjel hlady.

„Dobře," přikývla, ale k odchodu se neměla.

„Tvoje sestra toho více namluvila," poznamenala.

„Je Zoey v pořádku?" zeptala jsem se a vyškrábala se na nohy.

„Nic jí nechybí," přikývla. Oddechla jsem si.

„A ty nic nepotřebuješ?" zeptala se mě.

„Jenom bych ráda dostala odpovědi na nějaké otázky," přiznala jsem po chvíli. Netušila jsem, co udělá.

„Felix vás zítra víc zasvětí," odbyla mě.

„Prosím, deset otázek," zaprosila jsem a popošla kousek k ní.

„Pět," rozhodla po chvíli. Lehounce jsem se na ni usmála a zvažovala, na co se zeptám teď, a co počká do zítřka.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 2. kapitola: