Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 4. kapitola

11.06.2011 (07:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2226×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Usnula jsem pozdě, a když jsem se vzbudila, cítila jsem se ještě unavenější než předtím. Hodinky mi ukazovaly půl páté a po chvíli jsem se rozhodla, že už nepůjdu spát. Raději jsem si dala rychlou sprchu a umyla si vlasy (kromě šamponu jsem našla i hřeben a zubní kartáček s pastou). Oblékla jsem si oblečení, které mi včera dala Jane. Byly to džíny, červené tričko a černá mikina. Popravdě jsem skoro nic jiného nenosila. Na rozdíl od sestry, která džíny moc v oblibě neměla a raději nosila sukně. Jakmile mi uschnuly vlasy, učesala jsem si je a stáhla do culíku. Kriticky jsem se na sebe podívala do zrcadla a vyčistila si zuby. Znovu jsem se na sebe podívala do zrcadla a zašklebila se na svůj odraz.

Pomalu jsem přešla do pokoje a prohlédla si knihovnu. Nakonec jsem si přistavila židli a vytáhla první knížku v nejvyšší poličce. Rozhodla jsem se vzít to systematicky. Co se mi nebude líbit, dám nahoru. Posadila jsem se na pohovku a začala číst.

Po chvíli mě vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Položila jsem knížku a doufala, že to bude Jane.

„Dále," řekla jsem, kupodivu normálně. Dveře se otevřely a do pokoje nakouknul Felix.

„Dobré ráno," zašklebil se. Vzpomněla jsem si, co říkala Jane – upíři nespí. To musí být super, tolik volného času, napadlo mě.

„Mám tě odvést do kuchyně. Připravili jsme nějaké lidské jídlo," vysvětlil mi a nakrčil při tom nos. Nechápala jsem proč.

Vstala jsem a následovala Felixe. Měla jsem neuvěřitelný hlad. Po cestě jsme potkávali různé lidi – upíry. Někteří se na mě dívali nechápavě, jiní se usmívali.

„Svačinka?" zeptal se Felixe jeden z upírů a potutelně se usmíval. Zamračila jsem se.

„Budoucí členka gardy," odsekl Felix.

„Nerozdělíš se?" zkusil to ještě upír a podíval se na mě svýma krvavě rudýma očima. Najednou se ozvala strašná rána a upír ležel na konci chodby, ze zdi nad ním se sypala omítka. Felix se tvářil jako vrah. Vyděšeně jsem zůstala stát na místě. Kdybych ho někde potkala s takovýmto výrazem, utíkala bych pryč.

„Má ještě někdo blbé poznámky?" zeptal se ostatních. Nikdo se nehlásil, tak jsme se vydali dál.

Po chvíli jsme vešli do kuchyně. Vypadala ponuře. Kamenné zdi kontrastovaly s moderními spotřebiči. U velkého dřevěného stolu seděla sestra a cpala se cereáliemi.

„Dobré ranko," pozdravila mě a Felixe. Vypadala, že právě vylezla z postele a jenom se rychle učesala a oblékla. Působila optimisticky, i když já k tomu neviděla sebemenší důvod.

„Dobré," odpověděla jsem a rozhlédla se po něčem k jídlu. Nakonec jsem si taky dala cereálie.

„Rád bych věděl, jak ses dostala do jejího pokoje," řekl Felix konverzačním tónem, asi jakoby nám říkal, že zítra bude celý den svítit sluníčko. Poklesla mi čelist. Jak to ví?

„O čem to mluvíte?" zeptala se Zoey. Přimhouřila oči a zjevně uvažovala nad tím samým.

„Já jenom, že v jejím pokoji byl tvůj pach," vysvětlil jí.

„Já mám taky jméno," ozvala jsem se.

„To vyřešíme potom, jenom chci vědět, jak ses tam dostala," odbyl mě a dále sledoval Zoey.

„Přelezla jsem po stromě," zavrčela po chvíli a lžící honila jednu cereálii po misce.

„Jak jste to zjistil?" zeptala jsem se.

„Hlavně nevykej, to zní hrozně. Jsem Felix," ušklíbl se na mě. Měla jsem pocit, že se vyhýbá odpovědi.

„Super, já jsem Ashley a toto je Zoey a teď odpověz," vyjela jsem netrpělivě.

„Mám hodně vyvinutý čich a každý člověk i upír má osobitou vůni, kterou za sebou zanechává rozptýlenou ve vzduchu a na věcech. Seděla na tvojí posteli, že?" vysvětlil nám. Jenom jsem přikývla. Zoey si opravdu sedla na moji postel, zatímco já jsem jí vyprávěla o Jane a o tom, co mi řekla.

„Ale teď půjdeme hezky za Jane s Alecem, ti dva vám toho více vysvětlí," řekl a po chvilce se taky posadil. Otráveně nás sledoval. Úmyslně jsem se loudala a důkladně přežvykovala.

Zoey mě pochopila a napodobila. Asi po pěti minutách se Felixův výraz změnil. Vypadalo to, že by nám nejraději nacpal do krku celou misku, jen abychom už šli.

Když jsme konečně dojedly, Felix se rychle zvednul a vyšel pryč. Musely jsme skoro utíkat, abychom mu stačily. Vedl nás naštěstí jenom kousíček, potom ukázal na jedny dveře a počkal, dokud nevejdeme dovnitř.

Zoey vešla první, já ťapkala za ní a zavřela za sebou dveře.

Byl to velký pokoj. Celá protější stěna byla skleněná a místnost byla tudíž jasně osvětlená.

V rohu stálo pár židlí, jinak místnost byla vyklizená. Až když jsem se otočila, zjistila jsem, že ve stínu za námi stojí Jane a vedle ní ten kluk, do kterého jsem před pár dny vrazila na ulici.

Když jsem ho potkala před několika dny, ani jsem si ho nestihla pořádně prohlédnout.

Byl hodně podobný Jane. Poté jsem si vybavila, že Jane se zmiňovala o tom, že má dvojče a uvědomila si, že to je nejspíše on. Byl o něco vyšší než Jane nebo já, a na rozdíl od sestry měl hnědé vlasy, ale více rozdílů jsem neviděla. Jako všichni upíři byl křídově bledý a především neuvěřitelně hezký. Oba byli oblečení v černých pláštích, ale pod nimi měli normální oblečení.

Zoey se taky otočila a přítomnost dvou dalších lidí je překvapila více než mě. Vykulila oči a vypadala, že se o ni pokouší infarkt. Lehce jsem jí dupla na nohu.

„My se už známe," začala Jane, „jmenuji se Jane a toto je mé dvojče Alec," představila nás Jane. Netušila jsem, co mám nebo nemám říct, ale nakonec jsem usoudila, že raději budu držet jazyk za zuby.

„Začneš?" zeptala se Aleca Jane. Ten jenom zavrtěl hlavou.

„Pro začátek potřebujeme vědět jména a stát a město, ve kterém žijete," řekla Jane.

„Já jsem Ashley Huston a toto je moje dvojče Zoey. Bydlíme na Aljašce, přesněji v Anchorage," odpověděla jsem.

„Dobře, včera jsi mi říkala, že máte jenom tetu, že ano?" zeptala se mě Jane. Alec byl zticha. Všimla jsem si, že se na mě pořád dívá a ruku měl zaťatou v pěst. Nechápala jsem to. Vadí mu něco na mě?

„Ano," odpověděla za mě Zoey.

„Felix nám řekl, že jsi byla u Ashley v pokoji. Převyprávěla ti náš rozhovor?" zeptala se Zoey Jane.

„Ano," přisvědčila Zoey. Vypadalo to, že se trochu bojí, obvykle byla o hodně upovídanější.

„O to jednodušší to bude. Pro tvou informaci, ten strom už tam není, ale to nevadí, od zítřka se budete moct navštěvovat normálně a nikdo vás nebude hlídat," dodala Jane. Dávala jsem na ni, ale na sobě jsem pořád cítila Alecův pohled. Bylo mi to docela nepříjemné.

„Takže asi vám vysvětlíme upíří schopnosti a také něco o zákonech a o tomto hradu," rozhodla Jane.

Popravdě, moc jsem ji neposlouchala. Něco málo mi v hlavě uvízlo, ale nemohla jsem se soustředit.

Zoufale jsem si přála, ať se alespoň na chvíli dívá jinam. Vždycky jsem dokázala vycítit, když mě někdo sleduje.

Všemi silami jsem se soustředila na to, co říká Jane a snažila se Aleca ignorovat.

Celkem se mi to dařilo.

Asi po půl hodině nás propustili a Felix nás dovedl na pokoje.

„Nepotřebujete nic?" zeptal se nás ještě na chodbě.

„Mapu," zabručela jsem a vpadla za Zoey do jejího pokoje.

Její pokoj byl podobný jako můj, jenom působil o něco zabydleněji. Postel byla rozházená, stejně jako polštáře kolem. Na pohovce ležela spousta knížek a po stolcích byly rozházené DVD. Vypadalo to, že moje dvojče dělalo důkladný průzkum. Zoey byla vždycky čuně. Uklízela jenom zřídka, ale nikdy to za nic nestálo.

„Máš tady binec," ušklíbla jsem se.

„To není binec! Ty prostě nechápeš můj systém ukládání věcí!" protestovala moje sestřička a mrštila po mě jedním polštářem. Hravě jsem uhnula a ušklíbla se.

Natáhla jsem se na její postel a dala si pod hlavu jeden z polštářů.

„Už máš plán?" změnila téma Zoey a skočila ke mně na postel.

„Jaký plán?" zeptala jsem se a nechápavě nadzvedla obočí.

„Plán k útěku."

A ještě malá poznámka na konec: Komentovanost jde přímo dolů, takže můžu poprosit o 5 komentů?

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 4. kapitola: