Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 5. kapitola

22.06.2011 (17:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2180×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Aleca

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Dále," zavrčel jsem. To mě nemůžou alespoň na chvíli nechat na pokoji?

Dveře se pomaličku otevřely a nakoukla do nich Jane.

„Ahoj, potřebuju pomoc se zasvěcením dvou lidských dívek," vysvětlila mi rychle, když si všimla mé nálady.

Jenom jsem přikývl a zvedl se z postele a vydal se za svou sestrou. Kupodivu šla pomalu, lidským tempem, což ji obvykle popuzovalo. Měla ráda upíří rychlost.

„Co se děje?" zeptala se mě, jakmile jsme vešli do jednoho z nepoužívaných pokojů. Přešli jsme až úplně dozadu.

„Vůbec nic," odsekl jsem. Jenom se ušklíbla a odvrátila hlavu.

„Už dva dny se chováš divně," pokračovala.

„Mám žízeň, to je všechno," vymyslel jsem si první, co mě napadlo. Koneckonců, včera jsem nestihl večeři, doufal jsem, že mi to uvěří. Jenom přikývla.

„Jak se jmenují ty dvě?" zeptal jsem se po chvíli.

„Ashley a Zoey, jsou to dvojčata," vysvětlila mi. Pousmál jsem se. V upířím světě jsou často dvojčata talentovaná, zrovna jako já a Jane nebo byli Michelle s Peterem, dokud se našim vládcům nezprotivili.

„Budeš mluvit ty?" zeptala se mě Jane. Obvykle mě to celkem bavilo, ale dnes jsem to chtěl mít co nejrychleji za sebou.

„Dnes to vezmi ty, já ti když tak pomůžu," řekl jsem. Občas je lepší, když jsme na to dva, lidé často mají úplně stupidní otázky.

Jane mlčela a já se ztratil ve vlastních myšlenkách. Myslel jsem, že se sebeovládáním už problémy nemám. Obvykle jsem odolal i při poranění nějakého člověka. Ale ta dívka nebyla zraněná a navíc jsem na ni narazil na přelidněné ulici. Je možné, aby něčí krev tolik voněla?

Přitom ta vůně nebyla nějak výrazná. Byla jemná, přirozená. Jenom z té vzpomínky jsem ucítil v krku pálivou bolest.

Z úvah mě probraly až rychlé kroky na chodbě. Felix našlapoval potichu, dvoje kroky byly trochu hlasitější.

Felix otevřel dveře a krátce se na nás podíval.

„Zoey byla u Ashley v pokoji," zašeptal, tak, že to ty dvě nemohly slyšet. Jane spokojeně přikývla. Mě do nosu znovu udeřila ta samá vůně, které jsem před dvěma dny na ulici téměř neodolal. V krku se mi rozhořely plameny. Okamžitě jsem přestal dýchat a zaťal ruku v pěst. Do místnosti vešla dívka, ale okamžitě jsem poznal, že ona tak nevoní. Její vůně byla sice podobná, ale výraznější. Za ní vešla druhá dívka. Byla to ona.

Obě se nejdříve rozhlédly po místnosti, ale poté si nás všimla ta, která tak voněla. Srdce jí mírně zrychlilo. Lehounce přimhouřila oči a podívala se na mě. Pamatovala si mě. Poté se otočilo i její dvojče, které naše přítomnost více vyděsila. Zatvářila se vyděšeně, ale vzpamatovala se, jakmile jí její sestra dupla na nohu.

Byly si podobné, ale všiml jsem si několika drobných rozdílů, teda pokud nepočítám vůně.

Jane nás dva krátce představila. Mluvila anglicky, usoudil jsem, že ty dvě tady asi nežijí a jsou nejspíš z Ameriky.

„Začneš?" zeptala se mě. Věděl jsem, že je radši, když mluvím já, ale to jsem nemohl. Nemohl jsem ani otevřít pusu a nadechnout se. Nezvládl bych to. Upír uvnitř mě by zaútočil. Rychle jsem zavrtěl hlavou.

„Pro začátek potřebujeme vědět jména, stát a město, ve kterém žijete," začala Jane.

„Já jsem Ashley Huston a toto je moje dvojče Zoey. Bydlíme na Aljašce, přesněji v Anchorage," představila se ona dívka.

Ashley, zajímavé jméno, napadlo mě. Nepatrně při tom potřásla hlavou a odhalila tím svůj krk. Upír ve mně hladově zavrčel a přikazoval mi nadechnout se. To jsem ale nemohl. Tomu nejhoršímu jsem se sice ubránil, ale nedokázal jsem od ní odrhnout zrak.

Podívala se na mě jasně modrýma očima, ale poté se otočila na Jane.

Ta se jich mezitím vyptávala a poté plynule přešla na vysvětlování pravidel.

Já mezitím stále sledoval Ashley.

Byla o něco málo menší než já a její dvojče a štíhlá. Blond vlasy měla stažené v culíku a na sobě měla džíny a triko s mikinou. Poznal jsem, že jí ty věci úplně nepadnou a poté jsem usoudil, že jsou od mojí sestry.

Nebyla příliš opálená a v obličeji jí vynikaly velké modré oči. Bylo zajímavé, že její sestra měla o dost tmavší oči.

Rozhodl jsem se, že se za žádnou cenu nenadechnu a pokusím se co nejdříve odejít.

Bohužel jsem ale nemohl odejít. Po třiceti sedmi minutách nesnesitelné bolesti je Jane konečně pustila. I když už byly pryč, neodvažoval jsem se nadechnout, ale vyběhl jsem do svého pokoje. Až tam jsem se nadechl.

Tu vůni ale nešlo dostat z hlavy. Zbytek dne jsem strávil v svém pokoji a uvažoval, jak to monstrum v sobě překonat. Tohle se mi ještě nestalo. Nechápal jsem, proč mi zrovna ona tolik voní. Proč zrovna její krev tolik pokouší mé sebeovládání?

Byla pro mě la tua cantante, zpěvačka. Její krev mi zpívala. Ničí krev mě ještě tak nelákala.

K večeru jsem se zvedl a vydal se do kuchyně, kde se mimo jiné skladovala i krev.

V kuchyni jsem ani nerozsvěcel, vydal jsem se rovnou k lednici a vytáhl jsem jednu krevní transfuzi. Zuby jsem protrhl sáček a začal pít. Během několika setin vteřiny byl sáček prázdný.

Cítil jsem se lépe a jako první jsem se rozhodl jít se omluvit Jane za své zvláštní chování.

Pohled Ashley

Se Zoey jsme dlouho debatovaly o možnosti útěku, ale shodly jsme se na jednom: Je to nemožné. Tvrdila jsem to už od začátku a Zoey mi nakonec dala zapravdu.

Z jejího pokoje jsem odešla až večer. Krátce jsem se osprchovala a v hlavě si přehrávala můj rozhovor se Zoey.

Posadila jsem se na pohovku a zapnula televizi, kterou jsem ale pustila spíše jako zvukovou kulisu, moc jsem si jí nevšímala.

Alec, Alec, bzučelo mi v hlavě. Nedokázala jsem z hlavy vyhnat ten jeho pohled. Pořád jsem viděla jeho obličej, jak mě pozorně sleduje.

Zamračila jsem se na tácek s večeří, který ležel na stole, jako by za to mohl.

Pořád ještě jsem nevěděla, co znamenají barvy upířích očí, ale po chvíli jsem usoudila, že rudé oči mají asi jenom po "jídle".

Cítila jsem se čím dál unavenější, ale i tak jsem uvažovala dál.

Najednou jsem stála uprostřed svého pokoje. Věděla jsem, že se mi to zdá, ale cosi mě i ve spánku nesmírně znepokojovalo. Byl to jeden z těch snů, kdy člověk ví, že má něco udělat a jakýsi vnitřní instinkt ho nabádá a radí mu, co má dělat.

Automaticky jsem se vydala ke dveřím a vyšla jsem na chodbu. Tam jsem se na chviličku zastavila, ale ten instinkt mě poháněl dál přímo do sestřina pokoje. Bez zaklepání nebo čehokoli jiného jsem vpadla dovnitř.

Rychle jsem se rozhlédla po místnosti. Všechno stálo na stejném místě, jako jsem si to pamatovala – pohovka, skříň, křeslo...

Až na druhý pohled jsem si všimla Zoey. Seděla v rohu na zemi, bezvládně opřená o stěnu. Měla zavřené oči a vypadalo to, jakoby spala. U ní se krčila nějaká jiná postava zahalená v černém plášti. Naprosto jsem nechápala, co se děje, dokud jsem si nevšimla dvou malých ranek na Zoeyině krku, ze kterých vyteklo několik kapek krve.

Opožděně jsem začínala chápat, co se tady stalo. Chystala jsem se vystřelit směrem k sestře, ale než jsem se stihla pohnout, upír dřepící u Zoey se otočil přímo na mě. Strnula jsem. Byl to Alec. Vteřinku na mě zíral karmínovýma očima a poté povytáhl koutky do zlověstného úsměvu.

Začala jsem ječet.

Posadila jsem se na pohovce a hlasitě lapala po dechu. Byla jsem zpocená a vyděšená.

Rychle jsem ze sebe shodila deku a vyběhla na chodbu a do Zoeyina pokoje. Potmě jsem nahmatala vypínač a rozsvítila světlo. Zoufale jsem potřebovala vědět, že je v pořádku.

Zoey se posadila na posteli a rozespale na mě mžourala. Oddechla jsem si, rychle zhasnula a vplížila se zpátky do svého pokoje. Rozsvítila jsem ve svém pokoji a snažila se uklidnit. Srdce mi zběsile bušilo a tep mi vystřelil nejméně na dvě stě.

Pohledem jsem propalovala deku, kterou jsem byla přikrytá a snažila se uklidnit. Až po chvíli jsem si uvědomila, že si nepamatuji, že bych se přikrývala. A tácek s jídlem určitě ležel na malém stolku.

Někdo byl v mém pokoji, uvědomila jsem si.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 5. kapitola: