Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 9. kapitola

13.07.2011 (18:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2294×

Pohled Ashley

„Mám tě!“

Trhla jsem sebou a rychle se posadila. Byla jsem zmatená, ležela jsem na černé pohovce a během vteřinky si uvědomila, že jsem v Zoeyině pokoji. Rozhlédla jsem se a spatřila Zoey s Felixem, jak vedle sebe sedí před televizí a hrají nějakou videohru. Zoey se svým žlutým sporťákem právě namáčkla Felixe na svodidla. Felix ze sebe vydal jakési zavrčení a rychle mačkal tlačítka na ovladači. Jeho bledá ruka se jenom míhala.

„Co zase vyvádíte?“ zeptala jsem se.

„Dělám z Felixova auta konzervu,“ ušklíbla se Zoey, dala kousek Felixovi náskok a poté se do něj znovu pokusila narazit. Zakoulela jsem očima a zakroutila krkem, který jsem měla ztuhlý.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo devět ráno. Spala jsem sotva šest hodin.

Protáhla jsem se a vydala se ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Zoey a vzhlédla od obrazovky. Felix mezitím vytlačil její auto z cesty a spokojeně se ušklíbl.

„Udělat ze sebe člověka,“ odpověděla jsem a zmizela, ale i tak jsem zaslechla Zoeyiny nadávky, když zjistila, že její auto leží v příkopě a k všemu na střeše.

Prošla jsem svým pokojem a ze skříně vybrala čisté oblečení, které mi koupila Jane. Vydala jsem se do koupelny, kde jsem si dala dlouhou teplou sprchu a umyla si vlasy. Oblékla jsem si čisté oblečení a ručníkem si sušila vlasy.

Ještě s navlhlými vlasy jsem si sedla na pohovku a pustila si televizi. Přepínala jsem programy, ale nakonec jsem se spokojila s ranními zprávami. Byla jsem izolovaná od světa, tak jsem hltala každou informaci. Bohužel to byly většinou nezajímavé zprávičky, které vysílali jenom, aby nějak zabili vysílací čas. Koho by taky zajímalo, že nějaký chovatel v Jižní Americe postavil svým papouškům bazén a naučil je jezdit na vodních lyžích?

Přetrpěla jsem i spoustu reklam a poté televizi vypnula. Vlasy jsem už měla téměř suché, tak jsem si je jenom rozčesala a nechala je rozpuštěné.

Vyrazila jsem směrem do kuchyně. Ze zvyku jsem vyrazila k ledničce a až, když jsem zjistila, že ji někdo skoro celou vyjedl, rozhlédla jsem se.

U stolu seděla asi třináctiletá dívka a vedle ní nějaký muž. Dívka na mě upírala čokoládová kukadla a muž si mě měřil topazovýma očima. Ona měla dlouhé vlnité bronzové vlasy a kůži podobného odstínu jako já. A jedla moje čokoládové kuličky! Muž byl jistě upír, byl nezdravě bledý a měl ostře řezaný obličej.

Zaskočeně jsem je sledovala.

„Ehm... dobrý den. Omlouvám se, jestli ruším,“ vykoktala jsem ze sebe. Chvíli jsem uvažovala, jestli mluví anglicky a v hlavě namáhavě překládala svou omluvu do italštiny.

„Ne, nerušíte,“ ujistil mě sametovým hlasem muž a poodsunul židli vedle sebe. Popadla jsem z kuchyňské linky jablko a přisedla si. Kuličky jsem nechala té holce. Rozhodně měla apetit, protože už si podruhé dosypávala misku. Uvažovala jsem, jestli je člověk. Upír rozhodně nebyla.

Nejistě jsem si přisedla a znovu se podívala na ty dva.

„Omlouvám se, ale mohu se zeptat, co tady děláte?“ zeptal se mě po chvíli onen muž.

„Jsem tady se svým dvojčetem a zřejmě se z nás stanou upírky,“ odpověděla jsem trochu kysele. Muž se na mě soucitně podíval, jakoby ho vyhlídka na mou budoucnost trápila stejně jako mě.

„Můžete mi vy dva odpovědět na tu samou otázku?“

„Jsme tady hosté, pozval nás Aro,“ vysvětlila mi ta dívka. Jenom jsem přikývla.

„Nevím, jestli neporušuju nějaké pravidlo upíří etikety, ale ty jsi člověk?“ Nevydržela jsem to a zeptala se toho otesánka, který spokojeně dojedl.

„Ne, jsem poloupírka,“ odpověděla naprosto klidně. Zarazila jsem se a rychle vzpomínala, jestli o tom Jane nebo Felix nemluvili, ale usoudila jsem, že slovo „poloupír“ slyším poprvé.

„Moje matka byla člověk a zamilovala se do upíra. Otěhotněla s tátou, donosila mě a po porodu ji taťka přeměnil v upírku,“ vysvětlila mi. Přikývla jsem a zapamatovala si tento nový poznatek.

„A kde máte dvojče?“ zeptal se mě ten muž.

„Máte hlad, nebo co?“ odpálkovala jsem ho a zakousla se do jablka. Oba dva se rozesmáli. Znělo to krásně, byl to příjemný a uklidňující zvuk.

„My neuznáváme stejný životní styl ani způsob stravování jako Volturiovi,“ usmál se na mě ten muž a ukázal při tom dvě řady dokonale bílých zubů. V ten okamžik mi něco docvaklo.

„Vy jste ta rodina, která pije zvířecí krev?“ vyhrkla jsem zaujatě.

„Ano, mimochodem jmenuji se Carlisle Cullen a toto je má vnučka, Renesmé Cullen,“ představil oba pan Cullen. Vnučka? Carlisleovi mohlo být něco přes dvacet.

„Můj adoptivní syn je otcem Ness,“ vysvětlili mi Carlisle.

„Kolik vás je?“ zeptala jsem se.

„Devět.“ Vykulila jsem oči. Devět upírů?

Najednou do místnosti vletěl jakýsi kluk, kolem dvaceti s černými vlasy. Svými svaly předčil i Felixe, který se mi zdál, jako by celý život jenom posiloval.

„Ness,“ vyhrkl, aniž by mi věnoval jediný pohled, „prosím, potřebuju pomoc. Jaké kytky mám Rose koupit?“

Sice se tvářil, jako by to byla životní otázka, ale i tak jsem vyprskla smíchy. Překvapeně se na mě podíval.

„Já nevím, jaké květiny má teta Rose nejradši,“ odpověděla rozpačitě Renesmé. Carlisle se raději do debaty nevměšoval. Já se uculovala čím dál tím více.

„Myslíš, že se jí budou líbit rudé růže?“ zeptal se se zoufalým výrazem typu: „já jsem chudáček, všichni mě zradili, nikdo mi nechce pomoct“.

„Rudé růže jsou klasika, nevím, jestli by nebylo lepší něco jiného,“ zabručela jsem. Přes prázdniny jsem vždy pracovala v květinářství naproti našemu domu, proto jsem se rozhodla zasáhnout. Ne, že by mě ta práce nějak bavila, ale uvnitř bylo teplo a bavilo mě čichat ke květinám a poznávat je. Hodně se mi tím zlepšil čich a teď jsem byla schopná určit skoro každou okrasnou rostlinu jenom po čichu.

„Zkus třeba rudé a bílé růže, vypadá to hezky a krásně voní,“ navrhla jsem a zakousla se do jablka. Vteřinku nad tím uvažoval a poté se mu rozjasnil obličej.

„To není špatný nápad. Díky, mrně!“ usmál se a zmizel.

„Mrně? Měřím metr šedesát pět!“ zařvala jsem za ním. Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšel, ale doufala jsem, že ano.

„Bylo příjemné si s vámi popovídat, ale už půjdu,“ zamumlala jsem po chvíli a vydala se ke dveřím.

„Mohu se ještě zeptat, jak se jmenujete?“ zavolal za mnou Carlisle.

„Ashley Hustonová,“ odpověděla jsem a pokračovala směrem ke svému pokoji, kde jsem si vlasy ještě jednou důkladně učesala a vyčistila si zuby. Jakmile jsem byla spokojená se svým vzhledem, vystřelila jsem za Zoey. Chtěla jsem jí říct, koho jsem potkala a znát její názor na věc.

Otevřela jsem dveře a to, co jsem viděla, mi málem způsobilo infarkt. Moje milé dvojče se totiž právě vášnivě líbalo s Felixem. Felix si mě všimnul a střelil po mně omluvným pohledem.

Potichu jsem zavřela dveře. Uvažovala jsem, jestli jí nemůže ublížit. Má přece ohromnou sílu. Vteřinku nebo dvě jsem stála nerozhodně za dveřmi a poté se rozhodla, že to raději nechám tak, jak to je. Felixovi jsem věřila a byla jsem si jistá, že Zoey neublíží. Z principu jsem ale už plánovala, co všechno mu udělám, pokud jí zkřiví třeba jenom vlásek na hlavě.

Rychlým krokem jsem se vzdálila od našich pokojů a bezcílně bloumala hradem s rukama zaraženýma hluboko v kapsách. Prohlížela jsem si staré obrazy na stěnách a potloukala se chodbami. Snažila jsem se neztratit a kupodivu se mi to dařilo. Zaujal mě jeden obraz. Z těch, co jsem viděla, patřil k těm novějším. Byli na něm vyobrazeni Aro, Marcus a Caius, ale mě zaujala postava, která stála v pozadí. Stoupla jsem si na špičky a zaostřila na ni. Byl to Carlisle Cullen. On tady žil? Znovu jsem si celý obraz prohlédla a vydala se dál. Dlouho mě nic nezaujalo, až do té doby, než jsem objevila obraz černovlasé ženy. Sledoval mě hlubokýma temně rudýma očima. Měla jemnější rysy než většina upírů tady a plné rty. Lehce se usmívala a působila milým dojmem. Podle ozdobného popisu dole to byla Didyme.

To jméno mi něco připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout. Bylo to k vzteku.

Najednou jsem si vzpomněla – právě jsem se dívala na portrét Marcovy manželky.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 9. kapitola: