Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí bratrstvo - 6. Rande

27.02.2010 (08:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4092×

RANDE
(Edward)

„Jedeme!“ slyšel jsem zvolat Alice, když mě zahlédla, jak se vracím z lovu.
„Oblečení máš nachystané na posteli a pohni,“ pokárala mě ještě Alice. Rychle jsem se vysprchoval a hodil na sebe to, co mi přichystala. Pak jsem se rozeběhl před dům a chystal se nasednout k Jasperovi a Emovi, měl jsem s nimi jet na tu výstavu s Bellou. Před domem jsem však zaraženě koukal na porshe, ve kterém byla Alice a Jasper a na jeep, kde seděl Emmett s Rose. To je divný.
„My jdeme do kina, já jsem přemluvila Jazze a Rose Emmetta. Takže Belle jsi zbyl jen ty,“ zasmála se Alice mému nechápajícímu výrazu. Když mi došlo, že budu s Bell sám, v duchu jsem zajásal radostí. Chtěl jsem jim poděkovat, ale obě dvě auta už byla pryč. Na nic jsem nečekal a vběhl do garáže pro své Volvo.

Za pět minut už jsem parkoval před domem Dragonových. Ale v domě jsem neslyšel bít žádné srdce. Copak Bella jela nakonec taky do kina? To by mi neudělal, že ne? Podíval jsem se na hodiny v autě a zjistil, že je za pět minut čtyři. Vylezl jsem z auta a v ten okamžik jsem ji spatřil, vycházela z lesa za domem. Mířila prosklenými dveřmi dovnitř, ale pak si mě všimla. Na tváři vykouzlila neodolatelný úsměv a zamířila ke mně.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala se.
„Všichni jeli do kina,“ usmál jsem se na ni.
„A já na ty auta vážně chtěla,“ zamračila se.
„A já jsem vosk?“ zeptal jsem se naoko uraženě.
„Dojdu se převléknout,“ zajásala a vběhla do domu. Usmál jsem se jejímu počínání, ale vrtalo mi hlavou, jestli to nadšení je z těch aut nebo ze mě. Nejspíš v tom budou ty auta. Ani nevím, jak dlouho jsem nad tím uvažoval, když jsem zahlédl tu bohyni vycházet ze dveří. Měla na sobě tmavě modré šaty s dlouhým rukávem, které ji sahaly kousek nad kolena. Kráčela si to v modrých balerínách s vlasy rozpuštěnými.
„Sluší ti to,“ vydechl jsem omámeně.
„Děkuju, tobě taky,“ usmála se. Otevřel jsem jí dveře a vydal se na místo řidiče.

„Takže vy jste adoptovaní?“ zeptala se ihned, jak jsme vyjeli. Nechtěl jsem jí lhát, ale musel jsem.
„Ano, já, Emmett a Alice nemáme s rodiči žádné pokrevní vztahy, ale Rose a Jasper jsou Carlislovi synovci. Jejich rodiče se zabili při autonehodě, když byli malí. Carlisle s Esme se jich ujali, i když sami byli ještě velmi mladí. Esme nemůže mít děti, tak po čase adoptovali i nás,“ převyprávěl jsem jí veřejnou verzi a moc si přál, aby znala pravdu. Ale co by asi řekla na to, že jsem upír? S křikem by ode mě utekla a už nikdy mě nechtěla vidět.
„Taky jsme v podstatě adoptovaní,“ usmála se Bell. Vykulil jsem na ni oči. Cože? Takže nejsou sourozenci? Ale vždyť se i objímala s tím Bryanem. Co když spolu něco mají?
„Arthur, náš otec, nám pomohl a ujal se nás. Jenže na nás neměl moc času, tak jsme se rozhodli žít sami,“ dodala, když jsem se neměl k odpovědi.
„A co tvoji rodiče?“ nedalo mi to a zeptal jsem se.
„Nevím, neznám je ani jejich jména,“ řekla. Vypadala, že je s tím smířená a nevadí ji to.
„Už jsme tady,“ ukončil jsem náš předešlý rozhovor. Právě jsem zaparkoval na parkovišti před obrovskou halou, kam na pár dní přivezli pár horkých novinek ze světa aut. Docela jsem se těšil a i Bella se tvářila nadšeně.

Celé dvě hodiny na výstavě jsem absolutně nevnímal auta, jen Bell, jak si je všechny prohlíží a zkouší. Sem tam se někoho na něco zeptala nebo si četla listy u jednotlivých aut. Vážně se vyzanala, to se jí musí nechat. Je tak dokonalá. Ovšem všechno jednou skončí a stejně tak i čas, který mi umožnila strávit v její blízkosti. Chtěl jsem ji vzít ještě na večeři, ale odmítla. Má ještě nějakou práci, tak jsem ji zavezl domů. Po cestě jsme nemluvili, Bella si broukala nějakou písničku z rádia a já ji fascinovaně poslouchal.
„Tak zítra ve škole,“ usmála se na mě naposledy a vystoupila z auta. Podle svítících oken a hluku z domu už byli i její bratři doma nejspíš právě útočili na kuchyň.
„Hezky se vyspi,“ zavolal jsem ještě, než zmizela v domovních dveřích.

***

„Ale ne, ten stůj je malý, budeme vás obtěžovat,“ stěžovala si právě Bella v jídelně mým sourozencům. Rychle jsem prošel místností až ke stolu, kde se ty dvě přely. Bella si chtěla jít s bratry sednout k vedlejšímu stolu. Ti dva jen mlčky přihlíželi a vypadali naštvaně a hladově. Ale Bell poslouchali jako beránci a trpělivě čekali, až se rozhodne o místě jejich obědu.
„Neblbni, sedněte k nám,“ usmál jsem se co nejmileji. Bella se na mě usmála a nakonec přikývla. Všichni jsme se posadili kolem stolu a vešli se tam docela v pohodě.
„Brácha, jak ty to děláš,“ zakroutil hlavou Emmett. „Všichni ji tu přemlouváme a pak stačí jediná tvá věta a poslouchá jako beránek,“ rozřezal se Emmett. Ben a Bryan se začali dusit rýží, nebo co to jedli a všechny nás tím poprskali. Na to se začali smát i ostatní, jen já s Bellou jsme je rozzuřeně sledovali. Když její sourozenci pochytili její pohled, ihned sklapli a dál se věnovali jídlu. Ale koutky jim cukali a brzy se zase rozesmáli. To už jsem nevydržel a Bella taky ne. Pak ale její smích zmizel. Mrkl jsem jejím směrem a ona se zvedala s mobilem v ruce a mířila z jídelny.

Po „jídle“ jsme vycházeli na parkoviště a já se rozhlížel po Belle.
„Přiletím,“ řekla a hovor ukončila. Pak se rozešla k nám.
„Musím za tátou, problémy s rodinou z Austrálie,“ řekla a objímala bratry.
„Něco vážného?“ zeptali se vyděšeně.
„Vypadá to, že se chtějí dohodnout,“ řekla Bell, ale tvářila se vážně.
„Vrať se nám brzy,“ řekli zároveň a všichni tři se rozesmáli. Jen přikývla a zamířila k autu. Všichni se zase vydali ke škole, ještě jsme měli vyučování.
„A se mnou se nerozloučíš?“ zeptal jsem se smutně, když všichni odešli.
„Ty bys chtěl?“ zeptala se překvapeně.
„Samozřejmě,“ usmál jsem se na ni. Přišla ke mně a pevně mě objala.
„Proč?“ vydechla mi těsně u ucha.
„Protože tě miluju,“ zašeptal jsem omámený její blízkostí. Svíral jsem ji v náruší a tiskl na sebe. Omítal jsem ji pustit, tohle jsem si již tolikrát představoval.
„Já tebe taky,“ zašeptala mi do ucha. Vypáčila se z mého sevření a naskočila do auta. Stál jsem tam jako přikovaný. Ona mě miluje? Ten anděl miluje zrůda jako jsem já? Byl jsem nejšťastnější tvor na světě. Když jsem se vzpamatoval z toho zjištění, byla už pryč. Vydal sjem se na hodinu a přemýšlel, zda jsem se nepřeslech. Ale to bych byl nejspíš první upír na světě se špatným sluchem... Je to pravda. Řekla, že mě miluje!

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí bratrstvo - 6. Rande: