Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dream of liberty Love 9. kapitola

21.11.2010 (18:15) • NikkiReed • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2692×

9. kapitola

Edward:

„Kdo koho miluje?“ zeptala se Esme, když vešla do dveří…

Okamžitě jsem se postavil a vylekaně vzhlédl ke Carlislovi. Esme stála mezi dveřmi. Dlouhé šaty měla na kolenou lehce umazané, ale i tak se usmívala jako sluníčko. Očka jí zářila barvou tekutého zlata, kterou nabraly její oči po nejspíše vydatném lovu. Střídavě nám hleděla do tváří a vyčkávala s nepatrným zvídavým úsměvem na naši odpověď. S prosbou jsem se podíval ke svému otci. Přestože se díval na svoji ženu, vycítil moji prosbu. Vstal a pomalým rozvážným krokem přicházel k Esme.

„Já tebe, zlatíčko. Trochu jsem Edwardovi připomněl, že nechci, aby ses trápila. Užila sis lov?“ zeptal se jí a políbil jí na ledové líčko. Snažil jsem se zachovat vážnou tvář, jen s lehkým úsměvem. Ale kdybych nemusel zadržovat dech, aby nebylo poznat, že nejsem ve své kůži, zhluboka bych si oddechl. Esme zářila štěstím. Trochu si mě přeměřila pohledem a v myšlenkách jsem jí četl pochybnosti.

„Ano, ale bylo mi smutno. Nerada chodím sama,“ řekla tiše a sklopila zrak k zabláceným střevícům. To byl signál pro mě, abych odešel a nechal je o samotě.

„Tak dobrou noc. Půjdu do svého pokoje a budu o sobě přemýšlet,“ zazubil jsem se na Carlisla. Sehnul jsem se, abych matku políbil na čelo, a pak už jsem se bez ohlížení vydal po schodech do pokoje. Věděl jsem moc dobře, co mě čeká. Další noc plná samoty a vtíravých myšlenek dvou zamilovaných.

Posadil jsem se do křesla a lokty jsem si opřel o kolena. Prsty jsem zajel do umytých vlasů a přemýšlel nad dnešním večerem. Jaký bude můj další krok? Nejspíš bych se měl zítra Isabelle omluvit. A možná bych ji mohl pozvat na procházku městem. Mohl bych se třeba vymluvit na to, že to tu moc neznám. Což je vlastně pravda. V mysli mi zajiskřila naděje.

Bella:

Když jsem se konečně trochu vzpamatovala z příjezdu domů. Matka si vyžádala moji společnost v salonku. Chtěla si dát šálek čaje na dobré spaní, ale já moc dobře tušila, proč se mnou chce mluvit. Buď se chtěla vyptávat na pana Edwarda. Co jsem mu udělala anebo chtěla probrat další zajímavou nabídku jednoho z mých nových nápadníků. Ač to bylo neslušné, vymluvila jsem se na bolest nohou a také hlavy. Nejspíš uznala, že dnes jsem moc velkou ostudu na tanečním parketu neděla, tak mě propustila do mého pokoje s varováním, že zítra se tomu nevyhnu.

V pokoji na mě čekala Luisa. Připravila mi koupel a já jí byla tak vděčná. Určitě chtěla, abych jí vyprávěla o všech tanečnících a paláci, ale já neměla na nic náladu. Když jsem byla vykoupaná a přichystaná do postele, propustila jsem jí. Chtěla jsem být sama. Ze složitého účesu jsem vyndala zdobené hřebínky. Každý jsem si pozorně prohlédla a uložila do vyřezávané šperkovnice. Kartáčem jsem si pročesala vlasy a pak jen tak tiše seděla u zrcadla. Prohlížela jsem si svůj odraz a hledala změnu po tom vroucím polibku v zahradách.

Vše bylo jako odpoledne, když jsem se připravovala. Jen moje rty byly červenější a trochu opuchlé. Špičkami prstů jsem se jich dotkla a cítila horkost. Ztěžka jsem polkla a zavřela oči. Vybavovala jsem si tu dokonalou chvíli. Jemné doteky jeho krásné tváře a ostře řezaných rtů. Vypadaly tvrdě, ale byly nesmírně hebké. Otevřela jsem oči. V zrcadle se objevil pár černých očí. Polekala jsem se a prudce ohlédla za sebe. Ale v pokoji jsem byla sama. Úlevně jsem si vydechla a svoje vidiny přisoudila nadměrnému počtu vypitých sklenic vína. Uložila jsem se do přichystané postele, ale nemohla jsem usnout. Také jsem myslela na Williama. Byl tak sladký. Obyčejný kluk, který by mě miloval, proto jaká jsem. Ne jako výhodný obchod. Jeho polibek byl nevinný a opatrný. Za to pan Edward si dovolil odvážnější doteky. Nedokázala jsem se rozhodnout, který z těch dvou mužů mě okouzlil víc.

William byl něco jako můj bratr. To vlastně zní jako urážka. Byl bratrem, kterého jsem vždy chtěla. Staral se o nás, když jsme byly s Angelikou malé. Hrál si s námi a byl vždycky milý. Edward byl muž. Každý jeho pohyb vyjadřoval, že ví, co od života chce. Jistý si sám sebou, ale zároveň tichý a vážný. Jaké by to bylo, kdyby se jeho dokonalá tvář anděla do srdce usmála.

Ráno jsem vstala časně. Stejně jsem celou noc myslela na oba muže. Ani jsem nečekala na pomoc Luisy a oblékla se do bílých šatů s modrou stuhou v pase a modrými kraječkami v živůtku dekoltu. Vlasy jsem si vyčesala a několik loken jsem nechala spadaných kolem obličeje. Potichu jsem vyběhla z pokoje a zamířila rovnou do kuchyně. Celé služebnictvo připravovalo velkou snídani pro pány domu. Neměla jsem tady co dělat, ale všichni byli zvyklí, že jsem občas snídala v kuchyni. Občas jsem i pomohla s něčím jednoduchým. Nikdo nerad viděl, abych něco dělala. Kdyby to viděla paní Roberta, bylo by z toho pozdvižení.

Po vydatné snídani, kdy jsem si sama připravila krajíc chleba s čerstvým máslem a teplým mlékem jsem se rychle uklidila do obchodu. Při cestě jsem šla kolem salonku. Na všech stolcích byly čerstvé květiny. Jedna bílá mi padla do oka. Opatrně jsem ji vyndala a u zrcadla si ji zapletla do účesu. Měla jsem tuhle venkovskou krásu ráda.

Angelina už na mě čekala za pultíkem a hned se na mě vrhla a chtěla slyšet úplně všechno. Vyprávěla jsem jí o slizkém Lordu Goldwinovi a hlavně o Cullenových. V obchodě nebyla ani noha. Tak nějak jsem s tím počítala. Málo kdo si jde koupit šaty, když ten nejdůležitější ples byl předešlí den. Všechny dámy odpočívaly anebo se svými přítelkyněmi klevetily o každém kroku významných hostů nad šálkem čaje.

Jediné co jsem úplně vynechala, byl pan Edward. Nevěděla jsem, co přesně bych Angelině řekla. Určitě by se vyptávala, jaké to bylo, a já bych musela přiznat, že to bylo nezapomenutelné. Jedinou naší dnešní prací bylo urovnávat všechny látky a zboží pořád dokola. Šičky a kloboučnice ale pracovaly jako vždy. A tak naším jediným rozptýlením bylo vystavování nového zboží. Angelina se pustila do převlékání dřevěných figurín a já si vzala na starost doplňky a klobouky. Rozhlížela jsem se po obchodě a hledala vhodná místa.

Rozhodla jsem se, že vyměním černý zaprášený klobouček vhodný akorát tak na pohřby, za krásně zdobený barevný. Byly na něm květiny všech barev a jedná velká žlutá stuha. V komůrce jsem si vzala dřevěné schůdky. Postavila je před polici se zbožím. Barevný klobouk si dala na hlavu a pracně se vyškrábala na schůdky. Přidržovala jsem se zdi a přitom se snažila sundat klobouk plný pavučin. Bylo to pracnější, než jsem si myslela a začínala jsem litovat, že jsem si vymyslela tak těžký úkol. Nikdy jsem se nebála výšek, ale dlouhé šaty se mi zapletly pod nohy a já tak ztratila svoji jistotu. Klobouk se pravděpodobně za něco zachytil a tak jsem se postavila na špičky a snažila se ho vyháknout.

Když v tom mě překvapil ten krásný hlas.

„Slečno Isabello,“ řekl lehce, ale ve mně okamžitě hrklo. Hrozně jsem se lekla. Zpanikařila a posunula jsem nohu do prázdna. Zamáchala jsem rukama ve vzduchu, ale nepovedlo se mi pádu zabránit. Naštěstí jsem neupadla přímo na zem, ale do chladivé náruče pana Edwarda. Ztěžka jsem polkla a podívala se mu do zlatých očí. Zhluboka jsem dýchala a nevím, jestli to bylo tím, že jsem se málem přizabila nebo jeho blízkostí.

Jen tak tiše tam stál se mnou přitisknutou na prsou a vážně si mě prohlížel. Zlehka jsem se usmála mé nešikovnosti a on mi to oplatil. Lehce se mu nadzvedly koutky úst a já měla pocit, jako kdybych byla v nebi. Byl neskutečně krásný. Cítila jsem potřebu zaštítit jeho úsměv svými rty. I on vypadal, jakoby váhal. Aniž by to bylo patrné, cítila jsem, že se přibližuje. Zavřela jsem oči.

„Isabello Marie Swanová!“ zařvala matka ze dveří, které vedly do našeho domu. Rychle jsem se probrala ze sna a snažila se okamžitě dostat na zem. Podle Edwardova výrazu se mu to moc nelíbilo, ale rychlostí blesku jsem stála na svých. Trochu jsem se zapotácela, ale povedlo se mi udržet rovnováhu.

Aniž bych se na něho podívala, sundala jsem si klobouk a položila ho na schůdky. Vypochodovala z rohu obchodu a pospíchala za matkou. To, že mě volala celým jménem, znamenalo jediné. Zlobila se. A to moc.

„Matko,“ řekla jsem tiše a plouživým krokem jsem došla až k její osobě.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady děláš? Neříkala jsem ti včera večer, že si s tebou potřebuji promluvit,“ prskala na mě rozčíleně. Nejspíš si myslela, že v obchodě nikdo není, jinak by si zanechala chladnou tvář.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a sklopila oči k zemi.

„Co to máš ve vlasech? Kolikrát jsem ti říkala, že pro dámu tvého postavení se tyto venkovské zvyky nehodí.“ Prudce mi hrábla dlouhými prsty do účesu a vytáhla bílou květinku, kterou jsem si pracně zapletla do vln. Tiše jsem zasyčela bolestí, protože mi vytrhla i několik vlasů. Kytku hodina na zem a na důkaz svého vážného úmyslu, ji rozdupala střevícem. Popadla mě za ruku a táhla mě do domu, kdyby ji nevyrušil mužský hlas.

„Dobrý den, madam Swanová. Omlouvám se, že jsem Isabellu zdržel od povinností. Pomáhala mi s výběrem nové vázanky,“ promluvil Edward rázně. Matka se zastavila na místě a zkameněle se otočila za hlasem. Na tváři mu hrál líbezný úsměv, ale jeho očí žhnuly hněvem. Matka si mě změřila přísným pohledem a pustila moji paži.

„Dobrý den. Ale, Pan Masen. To je nám ale návštěva. Doufám, že se Isabella chovala slušně,“ zašvitořila líbezně a já měla sto chutí po ní plivnout. Ano vím, to už by bylo opravdu moc. Ale nesnášela jsem její divadélka. Ladným krokem pospíchala k panu Edwardovi. Podala mu svoji dlaň oblečenou v rukavičce a on zdvořile naznačil polibek. Přitom se mi díval do očí.

„Jistě, Isabella je vynikající společnice,“ řekl mile a přitom se stále díval na mě.

„Proto jsem se jí chtěl zeptat, jestli mě nechtěla doprovodit na malou procházku městem. Moc to tu neznám,“ řekl se zranitelností v hlase. Z povzdálí jsem čekala, co se bude dít dál. Matka se po mě otočila a šťastně se usmála. Byla radostí bez sebe. Další vlivný a bohatý muž projevil zájem o její dceru. A získat pana Edwarda do rodiny, by znamenalo mnohem víc. Byla by oblíbená a všechny ženy by jí záviděly.

„Doufám, že vás Isabelle neodmítla.“ Šlehla po mně vražedným pohledem a já se radši podívala do země.

„Vlastně jsem se k pozvání ještě nedostal. Bohužel jsme byli vyrušeni,“ řekl rázně a já snad prvně v životě viděla matku v rozpacích před někým důležitým. Musela jsem se usmát. I on určitě hrál divadlo. Hrozně moc jsem chtěla být s ním o samotě. Chtěla jsem s ním mluvit. Třeba měl pan Carlisle pravdu. Třeba je jeho švagr jiný než si myslím.

„Děkuji moc za pozvání. Jistě bych ho ráda přijala, ale musím se věnovat matce,“ řekla jsem slušným tónem za jejími zády.

„Ale to nebude nutné. Jste mladí a venku je takové teplo. Sice se nám schovalo sluníčko, ale proč nevyužít hezkého dne. Trochu se uprav. Pan Masen na tebe určitě rád počká.“

„To nebude nutné. Slečna je krásná jako vždy,“ skočil matce do řeči. Přešel kolem ní až ke mně. Nabídl mi svoje rámě a já s radostí přijala. Vděčně jsem se na něho usmála a následovala jeho kroky ke dveřím z obchodu. Zastavil se těsně před matkou.

„Nemusíte se obávat, madam. Přivedu vaši dceru k odpolednímu čaji,“ řekl jako správný kavalír.

„Není třeba. Nebudu doma. Musím navštívit přítelkyně v místním klubu. Budu ráda, že je o ni dobře postaráno.“ Promnula si ruce a já bych dala ruku do ohně za to, že se jí v očích odrážel symbol libry.

Edward se poklonil, já také a pak jsme spolu vycházeli na ulici. Šli jsme tiše. Znovu jsem se na něho vděčně usmála a on mi úsměv oplatil. Bylo mi s ním dobře. To, že nás všichni pozorují, jsem ignorovala. Něžně svíral moji paži a pomalými krůčky mě vedl k tržišti. Cestu jsem znala moc dobře.

„Kam půjdeme?“ osmělila jsem se.

„Kam byste ráda? Opravdu to tu neznám. Byl jsem jen u vás v obchodě v bance a v královském paláci.“

Zajímavé. Takový krásný a bohatý muž a on nebyl ani v jednom pánském salonku? A že jich byl Londýn plný.

Edward:

„Mohla bych vám ukázat místní kostel. Má krásné barevné vitráže. A je plný kolosálních soch. Jako malá jsem tam často chodila,“ zasnila se a prohlížela si naše spojené ruce.

„Jako malá? Mám tomu rozumět, že už do kostela nechodíte?“ zeptal jsem se. Podívala se mi do tváře a já čekal na její odpověď.

„Chodím. Ale jen s matkou. Sama už nikam nesmím,“ povzdechla si. Bylo mi jí líto. Chtěl jsem jí pomoci. Když jsem viděl, co jí všechno paní Roberta řekla a udělala. Chtěl jsem po ní skočit a ukončit její život. Byla to nemilosrdná a zlá žena. Každá její myšlenka se týkala peněz a slávy.

„Když se budete chtít zase někdy projít, stačí říct. Já budu rád. Je mi s vámi hezky,“ vyznal jsem se ze svých myšlenek. Její slaďoučké tvářičky se začervenaly a já je toužil laskat. Zastavil jsem se na rohu ulice a opatrně ji pohladil po líčku. Usmívala se a přitom se její tvářičky zalily ještě silnějším ruměncem.

„Květiny. Čerstvé květiny,“ volal jeden z trhovců. Hned jsem si vzpomněl na bílou květinu, kterou měla Isabella ve vlasech, když mi spadla do náruče. Působila tak něžně a sladce.

„Počkejte tu prosím,“ řekl jsem a pustil jsem její tvář. Trochu udiveně na mě koukala, ale poslechla a čekala na rohu. Přišel jsem k dřevěnému stánku. V koších na něm i před ním byly květiny všech barev a druhů.

„Dobrý den pane. Kytičku pro milou?“ zeptal se s úsměvem a já si všiml, že několik předních zubů mu chybí. Nejistě jsem přikývl. Nikdy jsem ženě nekoupil květiny. Pouze mé lidské matce anebo Esme. Ohlédl jsem se za sebe, jestli je Isabella stále na místě. Trochu nesměle se na mě usmála.

„Teda, mladý pane. Ta se vám ale povedla. Taková krasavice. Co třeba růže? Podívejte,“ vnucoval mi puget rudých růží a já jen tiše odmítl. V jednom z proutěných košíků byla kytice všech různých druhů. Byla barevná a určitě to nebyly žádné složitě pěstované odrůdy.

„Tuhle,“ ukázal jsem na ni.

„Jste si jist. Určitě si můžete dovolit lepší,“ pohlédl na mě jako na lakomce.

„Nejde o peníze,“ řekl jsem a podal mi dostatečně velkou bankovku. Rozzářila se mu očíčka a už tahal kytici z koše. Podal mi ji a já si všiml ještě několika volně prodejných bílých rostlin.

„Ještě mi dejte tuhle. Jednu,“ požádal jsem ho a on se div nepřetrhl.

Rozloučil jsem se s ním a ještě slyšel, horečné děkuji z jeho úst. Isabella si nejistě pohrávala se sukní svých šatů.

„Snad to není moc troufalé,“ řekl jsem, když jsem přišel k ní a podával jí kytici. Nejspíš jí trochu zarazila volba druhu. Začínal jsem litovat, že jsem nevzal růže.

„Jestli se vám nelíbí, vyměním je,“ nabídl jsem se. Chtěl jsem hlavně, aby byla šťastná.

„Ne, moc děkuji. Miluji luční kvítí. Jen mě zarazilo, že muž jako vy, považuje takové jednoduché kvítky za dostačující. Opravdu mě to potěšilo.“ Usmála se a vzala mě za ruku. Její dotek mě probudil. Přešel jsem za ní a poslední kytičku zapíchl do jejích vlasů. Trochu se napnula, ale vyčkávala. Byl jsem nešikovný, ale když se mi to povedlo, postavil jsem se vedle ní. Nejistě si sáhla do vlasů. A když se dotkla okvětního lístku, rozzářil se jí pohled.

„Moc vám to sluší. Měla byste nosit květiny ve vlasech častěji. Jsem tak jemná a sladká,“řekl jsem, a přestože jsem umíral touhou ji políbit, nabídl jsem ji pouze rámě. Přijala ho a neustále se na mě usmívala jako sluníčko. Vešli jsme do víru tržiště. Na každém kroku jsem cítil pohledy kolem jdoucích. Jejich myšlenky byly ještě horší než pohledy. Dívky mě obdivovaly a Isabellu zatracovaly. Muži mi záviděli a smýšleli o úchvatné dámě jako o majetku. Bylo mi z nich zle. Tiše jsme si prohlíželi nabízené zboží. Hledal jsem v její tváři zalíbení. Okamžitě bych jí koupil vše, co by se jí líbilo. Ale nic jsem v jejích očích neviděl. Byl jsem unesen její skromností. Všude kolem mě byly dívky, kterým se v hlavě stále opakovaly přání. Jedna chtěla novou látku na šaty, jiná zase pletené košíky na květiny. Každá měla jiné přání, ale Isabella nic. Bohužel jsem jí do hlavy neviděl, ale doufal jsem, že bych na ní poznal, kdyby o něco měla zájem.

Bylo mi s ní krásně. Vůbec jsme si nepovídali, ale vůbec mi to nevadilo. To ticho bylo tak chápavé. Na rozcestí jedné ulice mě něžně zatáhla do jiné uličky. Neptal jsem se, kam mě vede. Věřil jsem jí. A byl jsem zvědavý, kam ji nohy ponesou. Po několika minutách jsem už chápal, proč si vybrala tuto cestu. Zavedla mě do krásného parku. Byl plný květin a kamenných cestiček. Vešli jsme velkou železnou bránou, která byla tepaná v různých tvarech. Všechny vůně byly tolik intenzivní. Cítil jsem lidské jídlo, vodu a rozkvetlé stromy.

„Sem mě vodíval tatínek, když jsem byla malá. Od té doby jsem tu nebyla. Tolik se to tu změnilo,“ povzdychla si smutně. Pohladil jsem ji lehce po paži a ona se usmála. Zahnal jsem chmury, které jí zahalily tvář. Šli jsme v protisměru všech návštěvníků. Isabella se lehce usmívala na neznámé tváře a razila si cestu přes ně. Měla jasný cíl. Sešli jsme z cestičky a šli dál do jabloňových sadů. Když jsme byli daleko od hluku všeho veselí, vzala mě za ruku. Druhou rukou, kterou držela květiny, si přidržela sukni a lehce se rozeběhla. Překvapila mě, ale moc se mi to líbilo. Pospíchal jsem za ní a nechal se vést. Hrdelně se zasmála a já se nedokázal udržet a musel jsem se taky smát.

Při pomalém běhu jsem ji pozoroval a nakonec jsem byl tak unešený, až jsem zůstal stát na místě a jen zíral. Pustil jsem její dlaň a kochal se jejím ladným během. Byla jako srnečka. Ztěžka jsem polkl. Trochu mě vyděsilo to přirovnání. Chtěl jsem se ujistit, že žízeň mám pod kontrolou. Vše bylo v pořádku.

Bílé šaty za ní vlály a lokny jejích vlasů se pohupovaly na štíhlých ramenou. Rytmicky pohupovala boky a já šílel. Měl jsem pocit, že jsem se zakořenil do trávy.

„Edwarde?“ zavolala za mnou a já se probral z transu. Zastavila se před velkou košatou rozkvetlou jabloní. Otočená ke mně a usmívala se. Byla tak překrásná. Natahovala ke mně ruku. Doběhl jsem k ní a vložil svojí dlaň do její.

„Pojďte, něco vám ukážu,“ táhla mě pod korunu stromu. V kůře byly vyryté iniciály.

„To jsem si sem napsala, když jsem tu byla naposledy. Moc jsem tenhle strom milovala. Otec seděl pod ním, četl si básně a já si hrála. Jednou jsem vyšplhala až nahoru. Bohužel jsem si roztrhla šaty. Matka se moc zlobila, zatrhla naše vycházky a pak už jsem musela být jen doma. Jsem ráda, že tu ta památka pořád je.“ Bylo mi jí tak líto. Měla to moc těžké. Prohmatal jsem si kapsy a našel pero. Otevřel jsem ho a začal vyrývat svoje iniciály. Chvilku sledovala, co se snažím do kůry stromu vyškrábat a když poznala, zářivě se usmála. Rozpačitě jsem pokračoval, a když se mi konečně povedlo všechno viditelně zvýraznit, svůj výtvor jsem si prohlédl. Ale něco tomu chybělo.

Moc dobře jsem věděl, co to bylo. Zaváhal jsem, jestli mám pokoušet štěstí. Moc jsem jí miloval. Zhluboka jsem se nadechl a dal jsem se do práce. Vyškrabával jsem kolem svého jména oblouček. Dal jsem si na tom záležet. Sice to tak asi moc nevypadalo, ale mělo to být srdce. Tedy půlka.

Neodvážil jsem se podívat jí do tváře. Nevěděl jsem co s rukama a čekal na nějakou její reakci. Chvilku si prohlížela poničenou kůru stromu, ale nic neudělala. Cítil jsem její prsty ve své dlani. Pevně mě zvala za ruku a já nemohl jinak než se jí podívat do očí. Byla v nich lítost. Totálně jsem se ztrapnil.

„Děkuji, je to moc milé, ale ještě vás moc neznám. Jste opravdu milí a vážím si vás,“ řekla opatrně a pohladila mě po tváři. Slastně jsem zavřel oči. Její slova mě pohladila po mrtvém srdci. Bylo to víc, než v co jsem mohl doufat. Vůbec nevím, co jsem si myslel, když jsem tam ten symbol vyrýval.

„Netrapte se tím. Pojďme si užívat krásný den,“ nabídl jsem a usmál se na ni. Nechtěl jsem, aby si něco vyčítala.

Vyvedl jsem nás znovu na cestičku, která se linula kolem velkého rybníka. Přešli jsme přes dřevený mostík na kterém jsme se i zastavili a prohlíželi si celý park. Isabella se opřela o zábradlí a dívala se dolů do vody. Udělal jsem to samé a tiše poslouchal její údery srdce.

„Vyprávějte mi něco o sobě,“ vyzvala mě. Toho jsem se bál. Co jí mám vyprávět?

„Já nejsem moc zajímavý. Spíš bych rád slyšel další z vašich vzpomínek,“ zkusil jsem.

„Myslím, že jsem vám o sobě řekla dost. Ráda bych vás poznala více. Tak mi dejte šanci,“ řekla nekompromisně a usmála se na mě. Znovu jsem svěsil hlavu dolů a přemýšlel, co bych na sebe mohl prozradit.

„Miluji hudbu. Omlouvám se, to není moc zajímavé,“ usmál jsem se ostýchavě.

„Ne, povídejte. Také mám ráda hudbu. Chodíte často do divadla?“ zeptala se.

„Vlastně jsem dlouho nikde nebyl. Hraju na klavír. Často si skládám vlastní skladby.“

„Opravdu? To bych do vás neřekla. Zahrajete mi někdy něco? Byla bych poctěna.“

„Moc rád,“ vyhrkl jsem. Hrdelně se zasmála mé horlivosti.

„Moc se omlouvám, za to co se stalo včera,“ řekl jsem tiše a prohlížel jsem si svoje boty.

„Nemáte se za co omlouvat. To já. Nechtěla jsem být tak vzteklá. Mám trochu problém s muži. Matka se mě snaží provdat za každou cenu a já jsem z toho nešťastná,“ povzdechla si.

„Nechcete se vdávat?“ podivil jsem se. Všechny dívky v jejím věku už byly někomu zaslíbené. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že zrovna ona byla ještě volná a já se jí mohl dvořit.

„Nevím, jestli se to hodí, vám vyprávět. Už včera jsem se neudržela a vašemu švagrovi jsem prozradila víc, než jsem chtěla.“

„Prosím,“ zašeptal jsem. Váhala. Otočila se zády k zábradlí a zadívala se na druhou stranu parku.

„Nevím, jestli jste si toho všiml, ale spoustu mužů má o mě zájem. Podle nich jsem dobrá partie. Bohatá, trochu i hezká a mladá. Matka je chamtivá a snaží se za moji ruku získat maximum. Ale mě to uráží. Byla bych šťastnější, kdybych byla šeredná a chudá jako kostelní myš. Chtěla bych žít normální život. Zamilovat se do obyčejného chlapce, vzít si ho a starat se o rodinu. Ale já nemůžu. Nejspíš si mě vezme starší pán, kterého bude zajímat jen to, že mu budu dělat dobrou a poslušnou ženu ve společnosti. Budu ho doprovázet na různé akce a budu se usmívat a moje jediná starost bude, že musím být krásná, aby mu všichni záviděli. Dělá se mi z toho špatně.“ Pěkně se rozpálila a já cítil její hněv. Moc dobře jsem jí rozuměl.

„Proto jste říkala, že jsem jako všichni ostatní,“ dovtípil jsem se.

„Mrzí mě to. Já doufám, že jsem se spletla. Pan Carlisle říkal, že jste slušný a jiný. A něco mi říká, že má pravdu. Opravdu jsem vám vděčná za dnešní den. Je to krásné být s někým kdo mě vyslechne a ještě se mi nesnažil dostat pod sukně,“ řekla s úsměvem, ale pak si uvědomila, že to bylo nevhodné. Dlaní si zakryla ústa, ale já se musel usmát. Stáhnul jsem jí ruku z úst a něžně ji políbil. Nevině se usmála a pak se jí zarděly tváře.

„Děkuji, že jste se mi svěřila a také za to, že jste šla se mnou. Jsem zvyklý být stále sám, ale zjišťuji, že už se mi to asi nelíbí,“ připustil jsem sklesle.

„Tak to je dobře. Pokud mě znovu pozvete, ráda přijmu. Je to zvláštní. S vámi jsem tak uvolněná. Svá. Matka mě neustále nutí myslet na svoje postavení. Ale s vámi jsem jako obyčejná dívka,“ řekla potěšeně a přičichla k lučnímu kvítí.

„Vy jste všechno. Jen ne obyčejná,“ neodpustil jsem si. Z po za barevných květů na mě vyvalila svoje krásné hnědé kukadla. Vyrušil nás hluk dětí hrajících si na mole pod námi. Zrovna krmily kachny a jedna z nich se dožadovala další dobrůtky hlasitým mácháním křídel. Isabella se na mě podívala a konečně jsem viděl v jejích očích touhu. Okamžitě jsem jí popadl za ruku a vedl na druhou stranu mostu. Zavedl jsem ji na molo.

„Počkejte prosím,“ poprosil jsem jí a zašel za prodavačem k dřevěnému stánku. Prodával sušenky a sladké rohlíčky se skořicí. Řekl jsem si o pytlíček sušenek a zaplatil. Pospíchal jsem za Isabellou. Ta ale nebyla sama. Povídala si s malým chlapečkem. Měl červené tvářičky a uplakané oči. Nejspíš se ztratil.

„Copak je maličký?“ ptala se ho a přitom ho hladila po vláskách. Nikdy jsem netoužil po vlastní rodině. Pořád jsem se utápěl v lidských vzpomínkách, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych chtěl děti. Ale když jsem jí tak viděl. Tu krásnou osobu, jak se chovala k malému uplakánkovi, věděl jsem, že přesně tohle bych si přál ze všeho nejvíc. Tedy hned po tom aby mě ta krásná éterická bytost milovala. Přistoupil jsem k nim a chlapečkovi nabídl jednu ze sušenek. Trochu si mě nejistě prohlížel, ale po jedné okamžitě chňapnul a narval si ji celou do malé pusinky. Isabella se usmála a nepřestávala klučinu hladit. Snažila se ho uklidnit a moc dobře se jí to dařilo.

„Timy?“ volala zoufalá maminka. Chlapeček se otáčel a hledal svojí rodinku. Přiběhla mladá paní a klučíka objala. Poděkovala nám za hlídání a v náručí s chlapcem odešla. Isabella se za nimi dívala a stále se usmívala. Určitě chtěla být matkou. Měla na to věk. Maminka malého chlapečka byla dokonce mladší než ona. To mě zabolelo. Ona chtěla děti. Ty já jsem jí nemohl dát.

Nechtěl jsem dále myslet na tu bolest, která mě svírala v hrudi. Podal jsem jí pytlík sušenek a koukal se jak krmí kachny. Později jsem se k ní přidal, ale krmil jsem je z bezpečné vzdálenosti. Ne, že bych se bál vodního ptactva, ale cítil jsem respekt vůči své osobě. Nevím, jak bych vysvětlil, že se mě bojí.

Strávili jsme krásný den, ale pomalu se začínalo připozdívat. Nechtělo se mi ji odvádět domů. Bylo mi jasné, že bude trpět matčiným výslechem. Moc jsem se jí zamlouval. To mohlo hrát v můj prospěch, ale nechtěl jsem se k Isabelle dostat špatnou cestou. Už vím jak na ní. Musím být hlavně svůj. Tedy z té lidské stránky. Musím najít to, jaký jsem byl před proměnou. Musím být zase jako živý Edward Anthony Masen.

„Nerad to říká, ale už vás budu muset doprovodit domů, Isabello,“ připomenul jsem smutně. Trochu si povzdechla.

„Bello. Vím, není to zrovna vhodné, ale přátelé mi tak říkají,“ usmála se a já byl šťastný, že mě považuje aspoň za přítele. Oplatil jsem jí úsměv a pak jsem jí doprovodil domů. Cesta byla neskutečně krátká. Pomalu se stmívalo a já dávala pozor, abychom nenarazili na nějaké nebezpečí. Noční Londýn nebyl nic pro slabé nátury. Užíval jsem si dotek její teplé ruky.

Už jsme byli před jejím domem. Pomohl jsem jí do schodů, které vedly k jejich hlavním dveřím. Nevěděl jsem, jak se s ní mám rozloučit. Chytil jsem ji za obě dlaně a dlouho se jí díval do očí. Byla nesvá. Skoro stejně jako já. Nesměle se usmála a já se odvážil. Vtiskl jsem jí letmý polibek na tvář, když neuhnula, vzal jsem si jednu její ručku a políbil ji na hřbet ruky.

„Dobrou noc, krásná Bello,“ řekl jsem a ona se zatetelila. Zčervenala jí líčka a usmála se na mě.

„Děkuji, vám také Edwarde,“ řekla a pak se natáhla na špičky. Znejistěl jsem, ale poslušně jsem stál na svém místě a ani jsem se nepohnul. Rychle mi líbla malou pusu na ústa a zmizela v domě. Ještě chvilku jsem tam stál jako pařený. Stála za dveřmi a sledovala mě z okna, kde se pohnula záclonka. Pak se její zrychlený tep ztratil v domě a já se vydal ke svému domu. Byl jsem šťastný.

Bella:

Den s Edwardem byl úchvatný. Moc se mi líbil, až mě to děsilo. To roztomilé gesto v sadu mě úplně rozhodilo, ale nechtěla jsem dělat něco, na co jsem se ještě necítila. Určitě mě pochopil. Byl velmi něžný a milý. Vždy když se mě dotkl, cítila jsem záchvěvy ve svém srdci. Určitě to něco znamenalo. Ale ještě jsem nevěděla co. Potichu jsem se vkradla do jídelny, ale nikdo tam nebyl. Měla jsem hrozný hlad. Až na pár sušenek, které jsem uloupila kachnám, jsem neměla nic. Vešla jsem do kuchyně, která byla taky podezřele prázdná. Vzala jsem si jednu tvarohovou buchtu, která byla schovaná v ošatce přikryté utěrkou. Opřela jsem se o pultík a cpala se.

„Bello,“ řekl mužský hlas a já se polekala. Rychle jsem se otočila. Byl to William. Ulevilo se mi, ale v zápětí jsem svoji úlevu zhodnotila. Byl rozzlobený. Paže se mu chvěly a jeho oči mě probodávaly vražedným pohledem.

„Wille? Stalo se něco?“ zajímala jsem se polekaně.

„Stalo?“ vyštěkl na mě, až jsem nadskočila. Přibližoval se ke mně blíž. Pevně jsem svírala buchtu ve svých prstech a couvala před jeho zlobou. Zády jsem narazila do pultíku s dřezem. Vylekaně jsem se otočila za sebe a zase se podívala do rozčílených očí.

„S kým ses to tahala?“ zeptal se mě a prskal na všechny strany.

„Tahala?“ ptala jsem se nechápavě. Vůbec jsem nevěděla, o co mu jde.

„Kdo byl ten chlap, co na tebe šahal?“ zajímal se znovu a stále se ke mně přibližoval.

„Můj přítel,“ odpověděla jsem stále nechápající, o co tu jde.

„Přítel. Myslel jsem, že jsi jiná. Doufal jsem, že jednou si uvědomíš, že jedině já, můžu být s tebou,“ zanaříkal.

„Edward je opravdu jen přítel. Vysvobodil mě dnes z matčiných spárů,“ vysvětlovala jsem a přitom se klepala strachy, protože William byl už u mě. Stačilo by, kdyby natáhl ruku před sebe.

„Líbala jsi ho,“ řekl tiše a já slyšela tolik bolesti. Viděl nás. On nás sledoval.

„Bylo to jen děkovné gesto,“ řekla jsem tvrdě. Začínala jsem se zlobit. Neměl právo, aby mi nadával za něco tak nevinného. To kdyby věděl, jak se mě dotýkal včera večer. Přistoupil co nejblíže ke mně a přitáhl si mě k sobě za pas. Tiše jsem vypískla. Nebyl vůbec něžný.

„Co kdybys mi taky poděkovala?“ zeptal se s tónem neurvalce a dýchl mi silný odér kořalky do nosu.

„Ty jsi pil?“ podivila jsem se a snažila se dostat z jeho objetí. Připomínal mi mého bratra a to bylo snad to nejhorší, co se mohlo stát. Kde byl ten milý kamarád z dětství.

„Nechceš? Tak já tě přinutím,“ řekl s hrozbou v hlase a přitiskl mi svoje ústa pěvně na má. Přes moje protesty se snažil dostat do mých úst jazykem. Zápach alkoholu mi zhoupl žaludek. Už jsem si myslela, že to nemůže být horší, když v tom se otevřely dveře do kuchyně…

Zhrnutie BadLovelyLucy

Moje zhrnutie  ↓

Autor: NikkiReed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dream of liberty Love 9. kapitola: