Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - 3. - Co ty tady?

07.02.2011 (17:45) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1076×

Bez zájmu jsem se nimrala v tom humusu, kterému zde říkají jídlo. Seděla jsem sama u stolu v nejodlehlejším koutu jídelny, daleko od toho neutichajícího šumu. Bylo to příjemné. Být dál od těch řečí, které mě vůbec nezajímaly. Vyhovovalo mi to, ale jedna věc mi kazila náladu. Vztekle jsem zmáčkla prázdnou láhev od vody na stole. Sakra! Hněvně jsem se podívala na stůl, u kterého seděli Mike a ta bruneta.

Zjistila jsem, že se jmenuje Jessica. Tedy aspoň myslím podle toho, co jsem oposlouchala z jejich rozhovoru. Mluvili vážně dost hlasitě. Okamžitě jsem si o ní udělala svůj vlastní názor. Působila na mě jako namyšlená Barbie. A taky taková byla. Až na ty vlasy. Mluvila hrozně povýšeným tónem, stále se lísala k Mikovi, nehorázně vrtěla při každém kroku zadkem a hihňala se jak idiot. Myslím, byla přesně podle Mikova vkusu. Stejně jako Beca, Sophia, Silvia a další jeho předešlé „oběti". Vadilo mi už jen to, že seděla vedle Mika. To, že se k němu vůbec přiblížila. Ne ze žárlivosti, ale z úplně jiného důvodů. Mého soukromého důvodu.

Rozmrzele jsem pleskla vidličkou do toho blafu, až pár kousků odletělo. Ignorovala jsem zhnusené pohledy a nadávky těch, na kterých to přistálo a dále se soustředila na toho zrádce. Ano, byl to zrádce. Minule mi slíbil, tedy pod výhrůžkami jeho táty, že to znovu neudělá. Dělal to tiž naschvál. To bylo jisté. Monogamie je prostě krásná věc. Avšak on si to nejspíš nemyslí. Opřela jsem se o židli a založila si ruce na prsou.

 Přimhouřila jsem oči. Pokoušela jsem se Mika zabít pohledem, avšak bylo to nejspíše marné. Ani bolest hlavy jsem mu nedokázala vyvolat. Byť jsem se sebe více snažila. S povzdechem jsem to vzdala. Stále se smál a pokukoval po ostatních dívkách v jídelně. Nechápala jsem, že si Jessica nevšimla toho, jak flirtuje s jejími kamarádkami. Zkoušel to i na ty, které měly kluka. Ona to prostě přehlížela. Jako by byla slepá, nebo měla jinou zrakovou vadu. A to to bylo tak viditelné!

Jessica zbystřila a zpozorovala můj pohled. Nahnula se k Mikovi a něco mu pošeptala. Oba se podívali na mě a hloupě se zasmáli. Mike odpověděl na její neslyšnou otázku kývnutím. Protočila jsem oči a zabořila bradu hluboko do výstřihu mikiny. Oni se zatím smáli a něco si říkali. Koukali se při tom na mě. Opravdu byli nenápadní. Jako slon za komárem. Pohrdavě jsem si odfrkla a zakroutila hlavou. Nechala jsem se zcela ovládnou svými myšlenkovými pochody. 

Došla jsem k závěru, že je mi jedno co si o mně říkají. Byla jsem zvyklá na to, že mě lidé pomlouvají a klidně přímo přede mnou. Ať už kvůli mému vzhledu, povaze, chování nebo kvůli úplné hlouposti. Za ta léta jsem se to naučila docela dobře ignorovat. V jistých případech.

Uslyšela jsem zavrzání židličky, jak ji někdo sunul po podlaze. Můj pohled okamžitě a téměř automaticky směřoval ke stolu mého nevlastního bratra. To on vstal a vzal za ruku Jessicu. Koukl se na mě s ďábelským úsměvem a jedním okem na mě mrkl. Nechápala jsem význam toho jeho zvláštního úšklebku. Cítila jsem, jak se mi mezi obočím tvoří vráska. Mike se uchechtl a Jessica se na něho tázavě koukla. Pouze zakroutil pobaveně hlavou. Jeho výraz se změnil a on ji chytl dravě za zadek. Ona ho na oplátku živočišně políbila. Děkuji pěkně! Teď už se nenajím! Znechuceně jsem odstrčila tác a pozorovala jak Mike vychází s Jessicou z jídelny. Nevím, kam měli namířeno, ale bylo to podezřelé.

Chvilinku jsem ještě seděla nehnutě na místě. Přemýšlela jsem o tom. Co to mělo znamenat? Opravdu jsem někdy Mikovo chování nechápala. Byla to šifra? Nebo nějaké podivné gesto? Morseovka? Nevyznala jsem se v tom. Ani malinko jsem to nechápala a to se mi nelíbilo.

Vypustila jsem Mika z hlavy a začala normálně přemýšlet. stejně zbytečné se tím zabývat. Zvedla jsem se od stolu. Do jedné ruky jsem popadla tác s nedojedeným obědem a odnesla ho tam, kam patřil. Vyrazila jsem z jídelny a cestou vytahovala rozvrh. Tělocvik. Málem bych na to úplně zapomněla. Vyndala jsem z tašky plán školy a začala jsem hledat halu. Avšak. Ať jsem se snažila sebevíc, nevyznala jsem se v tom. Opět. Byla jsem dokonale zmatena jako křeček v kolečku.

Nakonec jsem vzdala své snažení cokoliv vyčíst z mapky. Trvalo mi dlouho přiznat sama sobě, že můj orientační smysl stojí za houby. A tak jsem zmateně jsem pobíhala po chodbách a hledala veliké dveře. Styděla jsem se kohokoliv z lidí, kteří se potulovali na chodbách, zeptat na cestu, ale stejně by mě poslali někam. A to někam by určitě tělocvična nebyla. Chodby na Forkské střední byly jako labyrint. Ještě Minotaura a máme to kompletní. Sarkasticky jsem pozvedla koutek úst. Třeba by mohl sežrat Mika. Zasmála jsem se svým myšlenkám.

Chvíli jsem ještě bez cíle bloudila po chodbách, ale přeci jsem je našla. Byla jsem neskutečně šťastná. Veliké dvojkřídlé dveře s pozlaceným štítkem, který hlásal, že přesně za nimi se nachází tělocvična. Mnou dlouho hledaná tělocvična. Úlevně jsem vydechla a zářivě se usmála. Rozešla jsem se směrem k nim. Vzala jsem za kliku, a dveře se bez větších potíží otevřely. Pouze mírně zavrzaly, když jsem do nich zatlačila. Nesměle jsem nakoukla dovnitř. Z dálky ke mně doléhaly hlasy a zvuk tekoucí vody. Zavřela jsem za sebou pečlivě dveře a rozešla se za zvukem k šatnám. Chodba byla potemnělá. Působilo to na mě depresivním a stísněným dojmem. Hlasitě jsem polkla.

Přímo přede mnou byly dvoje dveře. Koukla jsem se na hodinky. Za deset minut mělo zvonit. Zpanikařila jsem a zrychlila krok. Nechtěla jsem přijít pozdě. V tom spěchu jsem si nevšímala, které dveře jsou od šaten pro dívky a které pro chlapce. Prostě jsem do jedněch dveří vpadla.

Otevřela jsem dveře a ihned jsem věděla, že jsem udělala přímo obrovskou chybu. Na vlhké podlaze mi to uklouzlo a já se odporoučela k zemi. Přistála jsem efektivně na břiše s ještě efektivnějším plácnutím. Bolestivě jsem sykla. Docela to bolelo. Opřela jsem se zpomaleně o lokty a nadzvedla hlavu. Uslyšela jsem uchichtnutí. On tu někdo je? Koukla jsem se před sebe. Uviděla jsem něčí chodidla. Vyděšeně jsem vytřeštila oči. Jela jsem pohledem výš na nohy. Opatrně jsem jela pohledem výš. Ten muž... nebo chlapec měl na sobě pouze ručník okolo pasu. Sakriš! V duchu jsem zaklela. Jsem v pánské šatně! Tak tohle je vážně trapas! Po očku jsem se koukla dotyčnému do obličeje. Udiveně jsem otevřela ústa.

„Alice?"

„Jaspere?" vypadlo ze mě šokovaně. Divila jsem se, že na něj vůbec dokážu hanbou promluvit.

„Co ty tady děláš?" zeptal se se smíchem. Cítila jsem, jak rudnu. Nevěděla jsem kam s očima. Tváře mi přímo hořely. Jasper ke mně ochotně s úsměvem natáhl ruku. Přijala jsem ji a nechala se od něj vytáhnout na nohy. Prožívala jsem takové menší dejá vu. Avšak s menším rozdílem. Tentokrát jsem se mu téměř nedokázala hanbou podívat do očí. Cítila jsem nutkání, že bych mu to měla vysvětlit.

„Já... jsem tady... to... no, šla na... na tělocvik a... jaksi jsem tak trochu... netrefila?" koktala jsem tázavě. Sama jsem nevěděla, co přesně jsem udělala. Jako bych měla amnézii. Spojila jsem stydlivě ruce za zády a sklopila pohled k zemi. Jasper se vesele zasmál. Oddychla jsem si, že to nebere jako nějaké sexuální harašení. Nebo něco podobného.

„Myslím, že to asi chápu. Mimochodem, šatny pro holky jsou vedle," promluvil na mě Jasper. V jeho hlase bylo slyšet, jak mu přijde tato situace zábavná. Zmateně jsem se otočila ke dveřím. Chňapla jsem zbrkle po klice. Zamumlala jsem něco na rozloučenou a pevně za sebou zavřela. Opřela jsem se o dveře a hluboce vydechla. Stále jsem držela kliku a nemohla se jí pustit. Tak tohle bylo hloupé! Jsi tak trapná, Alice! nadávala jsem si v duchu. Co kdyby tam byl nahý? Přejela jsem si dlaní po obličeji. Bože! Ruka mi samovolně sklouzla z kliky.  Sáhla jsem raději po té druhé. Klice vedlejších dveří od správné šatny.

 Nejistě jsem vešla a pozdravila dvojici holek, které zrovna odcházely na tělocvik. Ani mi neodpověděly. Zklamaně jsem si povzdychla.

Čtyřicet osm. Opakovala jsem si tohle číslo skoro celý den. Nechtěla jsem ho zapomenout, protože to bylo číslo mé skříňky na převlékání. Měla jsem v ní oblečení na tělocvik a jiné školní sportovní aktivity. Koukla jsem se, která ze skříněk je ta moje. Uviděla jsem ji téměř ihned. Opatrně jsem se k ní rozešla. Nechtěla jsem opět spadnout. Sice jsem se párkrát opět málem důvěrně seznámila s podlahou, ale došla jsem až ke své skříňce. Vytáhla jsem z kapsy klíč a odemkla si. Začala jsem se pomalu svlékat a převlékla se do cvičebního úboru. Šortky a tričko. Na nohy jsem nazula obyčejné sálovky. Vzala jsem si láhev s pitím a vyrazila do haly.

Hala byla obrovská a vybavena vším možným. Konečně něco, co bylo lepší než v Dallasu. Pozvedla jsem koutek úst. Tady se mi bude cvičit skvěle. Všimla jsem si basketbalových košů na stěnách, a kluků, kteří okolo nich pobíhali. Holky měly v prostoru natažené sítě a také jsem si všimla otevřených dveří do ještě jedné, menší místnosti. Trochu jsem se naklonila, abych tam mohla nakouknout. Uvnitř byly různé posilovací stroje, rotopedy, běhací pásy a činky. Více jsem toho přes škvíru mezi dveřmi neviděla, ale usoudila jsem, že to bude posilovna. Nebo něco podobného. Celkově mi to vyhovovalo. Sport jsem měla ráda, jelikož jsem se při něm mohla skvěle zabavit a dostat ze sebe přebytečnou energii.

Zamířila jsem ke skupině holek z mé třídy. Hrály něco, čemu by se, při troše dobré vůle, dalo nadávat volejbal. Zakroutila jsem si pro sebe hlavou a odložila pití na zem. Sundala jsem si z ruky gumičku a vlasy dala do jednoduchého culíku. Pár neposedných pramenů, které mi spadaly podél obličeje, jsem si zastrčila za uši. Rozhodla jsem se, že si půjdu zahrát s nimi. Ve volejbalu jsem byla vždy dobrá.

Učitelka zrovna někoho vypískávala, což upoutalo mou pozornost. Viděla jsem pouze, jak Jessica nakvašeně rozhazuje rukama a učitelka ji posílá sednout. Mírně jsem se uchechtla, ale nemohla mě slyšet. Když procházela kolem mě, hodila na mě vražedný pohled. To jsem ji tolik naštvala? Vždyť mě ani nemohla slyšet! Raději jsem to nechala plavat a doběhla jsem ke svým spolužačkám. Učitelka mě ihned zařadila do jednoho z družstev. Šla jsem na místo Jessiky.

Učitelka pískla a my mohly začít hrát. Taková menší tmavovlasá dívka z mého družstva podávala. Musela jsem uznat, že to nebylo nejhorší. Plně jsem se vložila do hry. Míč létal z jedné strany na druhou, ale já se k němu téměř nedostala. Stála jsem v pozadí a čekala, až nastane moje chvíle. Ale nikdo jako by mě k němu nechtěl pustit. Vždy, když jsem zakřičela, že to vyberu, tak se ke mně někdo přihnal a vybral to místo mě. Začínalo mi to lézt na nervy. Jako by mě zatlačily do pozadí ony.

Viděla jsem, jak na mě opět letí míč. Rozhodla jsem se, že si tuhle šanci nenechám utéct. Odstrčila jsem dívku, která se přihnala přímo přede mě. Rozeběhla jsem se k míči a práskla jsem do něj co největší silou. Krásně jsem smečovala, ale nikdo nebyl schopen to odrazit a tak si letěl dál, až narazil do hlavy mého nic netušícího spolužáka. Vyděšeně jsem se nadechla. Holky se začaly smát jako smyslů zbavené. Mě pouze zajímalo, co je s ním. Rozeběhla jsem se ke klukovi, který se zatím válel po zemi. Cítila jsem se hrozně. Co když jsem mu něco udělala? Bude mít doživotní následky?

„Hrozně se omlouvám," volala jsem z dálky na ležícího kluka. Ten se pomalu s hekáním zvedl a otočil se na mě.

„Zase ty, Alice?" zasmál se Jasper a třel si místo, kam jsem ho trefila. Zvedl míč a vzal ho do ruky.

„Promiň. Hrozně se omlouvám, ale ten míč letěl a nikdo ho nezatavil." Soucitně jsem se zatvářila a mávla rukou k družstvu. Jasper se mile usmál a vrátil mi míč.

„Příště, až budeš smečovat, tak se mě prosím nesnaž zabít," pověděl mi s úsměvem. Úsměv jsem mu opětovala a zvonivě se zasmála.

„Pokusím se," škádlila jsem ho. Jasper se se smíchem otočil a dál se věnoval basketu. Bylo neuvěřitelné, jak mi setkání s ním zvedlo dokonale náladu. Jako by mi ji dobil. Omluvila jsem se učitelce a my mohly pokračovat ve hře. Pokusila jsem se ignorovat štěbetání ostatních holek a věnovat se pouze hře, kterou jsme hrály. Nebylo to nejsnazší, ale přeci jen se mi to povedlo. Nakonec moje družstvo vyhrálo.

Dobrá nálada mi vydržela až do odchodu do šaten. Svlékla jsem si zpocené oblečení a obmotala si tělo ručníkem. Vzala jsem si sprchový gel, šampon a vyšla jsem do sprch. Zapadla jsem do jedné a ručník si přehodila přes okraj zástěny. Bylo příjemné, pustit si na namožené svaly proud teplé vody. S radostí jsem nastavila tvář padajícím kapkám a přivřela oči. Cítila jsem neskutečné uvolnění a relaxaci. Stála jsem po tím proudem a přemýšlela o tom, co jsem mi dnes stalo. Stále mi vrtalo hlavou to, co mi chtěl naznačit Mike. Bylo to jako odporný červ, který je zavrtán hluboko. Hodně hluboko. Vypnula jsem vodu a zabalila se do ručníku.

Když jsem vešla do šatny, nikdo tam už nebyl. Nechala jsem ze sebe spadnout ručník na zem a začala se oblékat. Vytáhla jsem si ze skříňky oblečení a navlékla ho postupně na sebe. Měla jsem oblečeno již všechno. Tedy, skoro všechno. Nedokázala jsem najít podprsenku. Ať jsem hledala kdekoliv, nikde nebyla. Prohledala jsem pečlivě své věci a i ostatní prostory šatny, ale prostě nic. Bezmocně jsem pohodila rukama. Řekla jsem si, že když je konec vyučování tak bych to mohla zvládnout bez. Natáhla jsem si na sebe mikinu, která zakryla to, že nemám jeden důležitý kousek oblečení a vyšla jsem ven.

Šla jsem po koridoru. Nemohla jsem si dovolit běžet, jelikož jinak bych běžela. Mike na mě již jistě čekal. Všimla si malého hloučku smějících se studentů. Co se to tam děje? Přišla jsem blíže, abych věděla důvod jejich zábavy. Stáli okolo nástěnky a jen se smáli. Vecpala jsem se tvrdě mezi ně a to co jsem uviděla, mě naprosto šokovalo. Na nástěnce byla připíchnutá moje podprsenka a u ní byl lísteček s nápisem: „Hledá se vlastník." . Procpala jsem se dopředu a strhla ji z nástěnky. Smích mých spolužáků ještě zesílil. Cítila jsem se trapně. Rychle jsem vyběhla ze školní budovy a podprsenku strčila do tašky. Došla jsem k autu, kde už na mě čekal Mike. Bohužel nebyl sám. Opět byl v obětí s Jessicou. Odfrkla jsem si. Určitě to byla ona! Pocítila jsem vůči ní neobyčejnou nenávist a vztek.

„Vážně to bylo nutné?!" rozkřičela jsem se na ni a nevadily mi pohledy zvědavých spolužáků, kteří byli na parkovišti také. Byla jsem na ni naštvaná. A to hodně. Chvilku se na mě nechápavě dívala, ale pak jí to nejspíše došlo. Políbila ještě jednou Mika a podívala se na mě. Mike jen vyjeveně stál a těžce oddychoval. Rádoby svůdně se rozešla ke mně.

„Maximálně," šeptla těsně u mého obličeje. Zatvářila jsem se co nejvíce znechuceně. Ona se pouze uchechtla a odešla. Stačila do mě ještě tvrdě vrazit ramenem. Naštvaně jsem se za ní otočila. Co si o sobě myslí? Měla bych za ní jít a jednu jí vrazit. Zase vrtěla tím svým zadkem. S odporem jsem se otočila zpět.

Prošla jsem kolem Mika, který vypadal, jako by prožil orgasmus. Nebyl se schopen pohnout. Tak to to ještě chvilku potrvá, než se dostaneme domů. Otevřela jsem si dveře od auta a nastoupila. Ve zpětném zrcátku jsem viděla jak stále Mike omámené stojí a dívá se za tou... Vztek na ni ve mně přímo vřel. Musela jsem si nějak ulevit, a tak jsem pořádně praštila rukou do palubní desky. Blbá, blbá, blbá Jessica! Malinko to pomohlo. Uslyšela jsem bouchnutí dveří. Slyšela jsem, jak Mike ještě těžce oddechuje. Nevěnovala jsem mu jediný pohled a počkala, až nastartuje. Motor zavrčel a my mohli vyjet.

Celou cestu domů jsem se koukala z okna. Nikdo nemluvil. Necítila jsem potřebu si o tom s Mikem promluvit. stále jsem přemýšlela nad významem Mikeova gesta a kam s Jessicou odešli. Došla jsem k závěru, které mu jsem nemohla uvěřit. Nebo spíše nechtěla. Alice, vzpamatuj se! Vždyť je to Mike! 

Zaparkovali jsme a já vystoupila. Snažila jsem se co nejrychleji zmizet, abych nemusela mluvit s Mikem. Viděla jsem mu na očích, jak ho to užírá. Na jazyku ho určitě svrběla otázka.

„Co ti na ní sakra vadí?" zeptal se mě náhle Mike. Zastavila jsem se a otočila se na něj. Nedokázal prostě být zticha!

„Na kom?" dělala jsem nechápavou.

„Na... na... na Jessice." Já věděla, že si ani nepamatuje její jméno.

„Co mi vadí? Chceš to vědět? Zaprvé, je neuvěřitelně namyšlená! Zadruhé, je prostě hrozná! Zatřetí, chová se jak... prostitutka! A za čtvrté jste spolu... to!" řvala jsem jak smyslů zbavená.

„To?" optal se Mike nechápavě. Vztekle jsem zamručela a dupla nohou.

„Jen se nedělej! Moc dobře víš, o čem mluvím!" vmetla jsem mu do tváře. Přešla jsem tu vzdálenost mezi námi a vztekle mu šťouchla prstem do hrudníku.

„Aha, ty myslíš tohle! No a? Co s tím hodláš dělat?" smál se. Chytl mě za ruku a podíval se mi do očí. Jeho stisk bolel. Ale více mi vadil ten jeho pohled. Rozzuřený. Co on má být co rozzuřený?! Svraštila jsem zlobně obočí. Vytrhla jsem mu svojí ruku a kopla ho vší silou do holeně. Okamžitě se skácel k zemi. Samovolně jsem se vítězně zasmála. Spokojeně jsem se otočila a ignorovala jeho nadávky na mou osobu. Pouze jsem pohodila vlasy a ještě jednou se zvonivě zasmála. A máš to, Miku!

Nevím, čím jste mě k tomu donutili, ale rozhodla jsem se to Alice trochu ulehčit. A čím? Správně, poslala jsem Jaspera. Tohle znělo, jako bych je snad stvořila. :D No nic. Minule jste mi s těmi komentáři moc radost neudělali! Ne proto, že by se mi nelíbily, ale bylo jich málo. Hodně málo! Takže bych prosila tentokrát hodně komentářů! ;) Proč? Protože mi pomáhají v psaní a také jsou známkou toho, že se vám to, co píšu, líbí. Takže vás prosím. KOMENTUJTE. :D Já vím! Jsem otravná! :D

PS: Samozřejmě, že přijmu i kritiku. ;)