Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá strana nebe - Prolog - Jasper

03.01.2011 (18:45) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1987×

„Nesnáším tě! Já tě nesnáším!" vykřikla jsem hystericky na svou matku. Utřela jsem si rukávem slzy a vyběhla ven z toho hrozného a těsného domu, ve kterém se nedalo dýchat. Nejsme tu ani hodinu a moje matka se ke mně zase chová, jako kdyby jsem byla cizí. Přes slzy jsem neviděla na cestu, ale běžela jsem dál. Chtěla jsem být od toho odporného domu a ještě odpornější rodiny co nejdál. Nesnáším je! Všechny! Mého nevlastního bratra Mikea, nevlastního otce a ze všech nejvíce svoji matku, která mi také nejvíce ubližuje. Tolik mi chybí táta. Jeho bezstarostný smích, milý úsměv a pevné objetí, to, jak se na mě vždy díval, když jsem mu udělala radost, jak mi vždy pomáhal, že mě dokázal rozesmát, když mi bylo nejhůře. Od jeho smrti se vše změnilo. Já jsem se změnila a moje matka ještě více. Z matky se stala chladná žena, která se znovu vdala a má radši svého nevlastního syna než mě, její vlastní dceru.

Slzy se mi řinuly z očí stále a já si je snažila v běhu rukávem stírat, nicméně to nepomáhalo. Dorazila jsem až k lesu a vběhla mezi stromy. Větve mě šlehaly do obličeje, ale bolelo to rozhodně méně, než to, co mi způsobila matka. Běžela jsem dál a namáhavěji, ale slzy mi stále více a více tekly v malých potůčcích z očí, až jsem nic neviděla a začala jsem zakopávat o spadlé větve a pařezy, i přes to to bolelo pořád málo oproti tomu, co jsem cítila díky matce v srdci. Ani jsem nepomyslela, že se mohu ztratit, a běžela jsem stále rovně, hlouběji do toho tmavého lesa. Normálně by mi připadal děsivý a bála bych se k němu vůbec přiblížit, ale nyní mi ten pocit děsu připadal rozhodně lepší než ten druhý. Ten pocit, který mě sžíral, který mě ubíjel, který byl bolestivý, který mě neuvěřitelně rozčiloval a který mi způsobila matka.

Vyběhla jsem z lesa a přeběhla přes malou mýtinku, než jsem se opět ponořila do tmavého prostoru, který byl tvořen stromy a keři. Padala jsem častěji a také jsem zakopávala častěji, avšak ignorovala jsem to. Chtěla jsem se dostat co nejdál, aby měli důvod se o mě vůbec zajímat. Jak dlouho bude trvat, než si všimnou toho, že jsem pryč? Týden, měsíc, rok? Možná, že si toho ani nevšimnou, stejně jako si mě nevšímali posledních pět let. Rukáv jsem měla úplně promočený od slz.

Nečekaně jsem se ocitla na útesu, který zespoda omývalo rozbouřené moře. Málem jsem z něj spadla, však naštěstí jsem to vyrovnala. Díkybohu za lekce baletu. Oddechla jsem si a utřela mokrým rukávem zbytek slz, jelikož tak špatně, abych se chtěla zabít, na tom ještě nejsem. Odvážila jsem se a naklonila se dolů, avšak zamotala se mi hlava. Nikdy jsem neměla ráda výšky, protože mi připadaly moc nebezpečné. Pomalu jsem si sedla, spustila nohy volně ze skály dolů a pohupovala jimi sem a tam. Bylo to uklidňující. Připadala jsem si jako bych se vrátila do dětských let, kdy bylo všechno tak perfektní, hezké a bezstarostné. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Koukala jsem se na moře a skoro ani nedýchala, jelikož to byla skutečná nádhera. Nic takového jsem v Dallasu, ze kterého pocházím, neviděla. Jak taky, když tam nemáme moře, pomyslela jsem si sarkasticky, nicméně pravdivě.

Asi jsem se příliš zamyslela, protože, jsem si ani nevšimla, ale za mými zády se ozval praskot větviček. Ale vždyť jsem nikoho přicházet neviděla! Zachvátila mě panika. Co když je to nějaký člověk, který mě znásilní, zabije a pak mé bezvládné tělo shodí dolů z útesu? Nebo je to zvíře, které mě zabije a pak mou mrtvolu rozcupuje, sežere a nechá po mě pouze lebku? Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu, a pomalinku otočila hlavu. Slunce mi mezi stromy prudce a nečekaně zazářilo do očí a mě to donutilo je přivřít. Za mnou nebylo žádné divé zvíře, nýbrž hoch, který mohl být ve stejném věku jako já. Delší blond vlasy mu zakrývaly tvář, a i když jsem měla oči přivřené, viděla jsem ty jeho, které se na mě starostlivě dívaly.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, jak musí má poloha vypadat, jako bych se rozmýšlela, jestli jestli mám skočit či neskočit, tak jsem si nohy přitáhla k hrudníku a obmotala okolo nich ruce, abych mu dala najevo, že nehodlám skákat dolů a že tedy může jít, avšak nic to s ním neudělalo. Stále stál v té samé poloze a jeho medové oči se na mě dívaly ještě starostlivěji, až mě to začalo uvádět do rozpaků, jak tu na mě zíral. Sklopila jsem hlavu a nechala si obličej zakrýt vlasy, aby nebyla vidět moje nově nabraná červená barva. Jeho pohled mě neuvěřitelně znervózňoval a zlobil. Nebyla jsem zvyklá, aby na mě lidé zírali. Obvykle se na mě jen letmo podívali a šli dál a já s tím neměla problémy, protože mi to plně vyhovovalo. Neměla jsem ráda, když se na mě lidé dívali, ale nebyla jsem vážně zvyklá, že by se na mě dívali tak krásní kluci jako tenhle. Ucítila jsem, jak ve mně všechen dnešní vztek a stres vřou a chtějí vybuchnout. Klid, Alice! Nebudeš si přece vylévat zlost na nevinném člověku!

„Budeš na mě ještě dlouho zírat?" procedila jsem skrz zuby naštvaně.

„Tak dlouho, jak ty budeš sedět na kraji útesu," odpověděl klidně. Zvedla jsem se a rozhodla se odejít, jelikož přeci nebudu na místě, aby na mě mohl zírat. Rozešla jsem se směrem, kterým jsem si myslela, že jsem přišla.

„Ne, tudy jsi nepřišla." Hodila jsem po něm naštvaný pohled a rozešla se na druhou stranu.

„Tudy také ne." Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase slyšela výsměch?! Nevěřícně jsem se na něj otočila a založila si trucovitě ruce v bok. Podíval se na mě s úsměvem, založil si ruce na hrudníku a začal si zamyšleně prsty přejíždět po rtech. Vpadal roztomile, ale nechtěla jsem si to připustit, protože jsem na něj byla rozzlobená.

„Tak, když jsi tak chytrej, tak mi řekni kudy! A přestaň se na mě takhle dívat!" zakřičela jsem na něj z plných plic. Jeho to nejspíše pobavilo, jelikož jsem si byla jista, že jsem slyšela, jak se uchechtl. Temně jsem se na něj zamračila a snažila vypadat hrozivě, ale na něj to mělo opačný efekt.

„Pojď se mnou," máchl pobaveně rukou a rozešel se směr les.

„A... proč bych s tebou někam měla chodit? Neznám tě a navíc můžeš být třeba úchyl. Někde mě znásilníš a zabiješ a co já potom?" koktala jsem a rozmachovala jsem dramaticky rukama, abych svým slovům dodala důvěryhodnost. Zakroutil hlavou.

„Nemyslíš, že kdybych s tebou chtěl něco provést, tak bych to udělal rovnou a nesnažil bych se ti pomoct?" zeptal se tónem, jako by to bylo už od začátku jasné a obdařil mě skeptickým pohledem. Musela jsem uznat, že má možná pravdu. Pokrčila jsem rameny a nejistě se za ním rozešla. Přece jen mě vždy učili nedůvěřovat neznámým lidem a kluci v tomhle věku jsou celkem... vždyť to znáte. Otočil se a vydal se směrem, kterým byl podle něj náš dům.

„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se nejistě, abych aspoň věděla, jak se jmenuje.

„Proč to chceš vědět?" odpověděl na mou otázku otázkou. Zamračila jsem se.

„No, jen tak. To se nemůžu zeptat kluka, který mě nejspíše zachránil před divou zvěří, na jméno?" Doběhla jsem ho a drkla do jeho boku loktem. Zastavil a otočil se na mě.

„Jasper. Jsem Jasper Cullen," odpověděl a šel dál.

„Já jsem Alice. Alice Brandonová," odpověděla jsem slušně .

„Alice. Hezké jméno a sedí k tobě. Jsi tu nová, že ano, Alice?" zdůraznil mé jméno.

„Jak jsi to poznal, Jaspere?" oplatila jsem mu stejnou mincí a jeho jméno zdůraznila, co nejvíce to šlo.

„No, řekněme, že je to na tobě vidět," usmál se na mě mile a pokračoval stále rovně.

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá strana nebe - Prolog - Jasper: