Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 10. kapitola

05.11.2012 (07:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1279×

10. kapitola

Na okno bubnovaly kapky deště, vítr ohýbal větve stromů. Sychravé počasí jakoby jen umocňovalo moje rozpoložení.

Zády opřená o zeď a zabořená v polštáři jsem seděla na posteli, nohy pokrčené v kolenou jsem tiskla k sobě a opírala o ně bradu. Peřinu jsem měla pečlivě omotanou kolem těla tak, aby mi nepronikl chladnější vzduch do vyhřátého pelechu, ze kterého se mi dnes opravdu nechtělo.

Strnule jsem zírala na skříň přede mnou a nechávala myšlenky volně plynout. Nebrečela jsem, dnes už ne. Spíš jsem se marně snažila najít řešení…

Pokud tu nějaké bylo.

Snažila jsem se smířit se světem, ve kterém jsem neměla co pohledávat a přesto tu musela žít. Za ty necelé tři týdny jsem dokázala pochopit všechno kolem, sic mi to stále připadalo jako noční můra. Teď už jsem Jaka chápala dokonale – nebylo tu nic pozitivního. Prostě nebylo…

Po Edwardovi jako by se slehla zem. Jedinou útěchou mi byl ten dopis. A jeho příslib, že se vrátí, jak jen to půjde. Ignorovala jsem to našeptávání v mé hlavě, že vlastně nenapsal, kdy to bude. Mohlo to znamenat čtrnáct dní stejně jako rok. Teď už mi nezáleželo na tom, co se stalo v tom lese. Dávno to přebil stesk. Věřila jsem mu a doufala v jeho návrat. Každý den…

Až do včerejšího odpoledne.

Sama jsem nevěděla, co bude následovat. Mezi tím vším jsem totiž úplně opomněla základní věci, které se najednou jevily důležitějšími, než cokoliv jiného.

Zvonek dveří mě upozornil na Jacobův příchod. S nespokojeným mrčením jsem se vyhrabala zpod vyhřáté peřiny, v rychlosti přes sebe přehodila župan a vydala se po schodech dolů. Vlastně jsem byla ráda, že přišel. Mohla jsem se jej zeptat…

„Pojď dál,“ zamumlala jsem a co nejrychleji za ním zavřela. Stál přede mnou celý promáčený, kapucí si zakrýval hlavu, zatímco kapsy chránily jeho ruce.

„Dneska nejdeš?“ zeptal se, ale překvapenou tvář si nedokázal udržet příliš dlouho - hned vzápětí se rozjasnila škodolibým úsměvem. „Myslel jsem si to,“ dodal, když věšel bundu na háček.

Milovala jsem to tu! Všechno bylo jinak, jen to dokonalé počasí zůstalo stejné…

Mlčky jsem se otočila a chtěla jít zpátky do pokoje, když mě zastavila jeho ruka.

„Stalo se něco?“ Všechna hravost šla stranou.

„Potřebuju se tě na něco zeptat. Nahoře,“ rozešla jsem se a on mě následoval. Nemohl tušit, co se mi honí hlavou, jeho nervozita však byla patrná. Snad i kvůli včerejšku, kdy jsem chtěla být sama.

„Tak?“ nevydržel to a zajímal se hned, jakmile zavřel dveře. Zapadla jsem do postele, nemělo nejmenší smysl vylézat. Čas tu příliš neznamenal.

V určitém směru…

Na druhou stranu jsem si totiž byla víc než jistá, že jsou věci, při kterých hraje právě čas tu největší roli…

„Přemýšlela jsem. Co kdyby se ti stalo něco vážného? Rozsáhlé vnitřní krvácení nebo něco jiného, co by nedokázalo spravit to tvoje zázračné léčení?“ Nejspíš jsem neměla odvahu zeptat se jej přímo.

Věděla jsem o spoustě věcí. Ptala jsem se. A on mi odpovídal - dokud se to netýkalo upírů. Stačila zmínka a ukončil konverzaci na to téma ještě dřív, než vůbec mohla začít.

Sedl si na postel vedle mě, na čele hlubokou vrásku. „Jak jsi na to přišla?“

Uhnula jsem pohledem. „Na tom nezáleží,“ vyhnula jsem se odpovědi a kousla do spodního rtu. Jen jsem se modlila, aby se dál nevyptával.

„Záleží. Stalo se ti něco?“ ptal se naléhavě, nebylo pochyb, že mu to došlo. Podívala jsem se zpátky na něj, když s hlubokým výdechem pokračoval. „Na vážná zranění umíráme, ale kvůli tomu všemu se to jen málokdy stane. Lékařskou pomoc nemáme k dispozici. Bello, prosím tě, řekni mi, že se ti nic nestalo!“ zvyšoval postupně hlas, něžně přitom rukama svíral obě moje paže. Upíral na mě prosící pohled, nervozita byla z jeho hlasu téměř hmatatelná.

„Nic vážného,“ ujistila jsem jej a pokusila se o úsměv. Nelhala jsem. Ne, pokud by bylo všechno tak, jak mělo být. Jenomže s tím jsem tady nemohla počítat… „Jen jsem chtěla vědět, jestli je možné něco třeba jen prokonzultovat…“ Kličkování mi bylo celkem k ničemu, poznal to na mně téměř okamžitě. K tomu všemu mě ty upřené oči znervózňovaly.

„Jsi nemocná? Horečku ale nemáš,“ konstatoval, když mi chvatně sáhl na čelo. „Tak co to je? Máš nějaké bolesti? No tak mluv, Bello,“ chrlil na mě neústupně další otázky.

„Ne, nic takového,“ kroutila jsem nesouhlasně hlavou a skrčila se pod jeho pohledem. Do očí se mi vhrnuly slzy. „Jsem těhotná,“ zašeptala jsem přiškrceně v odpovědi, na kterou celou dobu čekal.

„Těhotná?“ obočí mu vylétlo vzhůru a hned na to sklouzl pohledem k mému břichu. Nic by neviděl, ani kdybych přes sebe neměla přehozenou peřinu. Nebylo to poznat. Zatím.

„Nejsem si jistá. Dělala jsem si test, ale funguje jen napůl, jako všechno tady. Nejde na něm nic vidět a já nevím, jestli tam ta druhá čárka opravdu je, nebo si ji jen nalhávám. Sice jsem měsíčky měla, ale divné, hodně slabé, a nevěnovala jsem tomu pozornost! Bylo to… předtím.“ Rozhazovala jsem zoufale rukama, napětí uvnitř mě se stupňovalo. Bylo mi úplně jedno, s čím vším se mu svěřuju. Nemohla jsem porodit dítě. Prostě nemohla! Ne tady v tom nanicovatém světě! Připravila bych ho o budoucnost, o přátele, o všechno. Pokud by vůbec dokázalo přežít…

„Nemusí to tak být, to ještě nic neznamená,“ snažil se mě uklidnit, ale on sám byl strnulý. A já věděla, že nemá pravdu…

„Říkal jsi, že trvá několik týdnů, než si zvyknu na jídlo. Jsem tady sice jenom tři týdny, ale, Jaku, málokdy ho v sobě dokážu udržet.“ Vytřeštil na mě nechápavě oči a mně se automaticky nahrnula do tváří provinilá červeň, ačkoliv to bylo to poslední, co jsem v tuto chvíli řešila. „Tajila jsem to před tebou, myslela jsem si, že to přejde a nechtěla tvoji lítost a obavy. Jenomže já to ani tentokrát nedostala. A pak… Říká se, že to žena pozná. A já to cítím,“ zašeptala jsem do ticha pokoje a ukončila tak salvu svých odůvodnění.

Chvíli bylo ticho, vstřebával a srovnával si myšlenky, tak jako jsem to dělala já včera.

„Jsi si jistá?“ zeptal se pak po chvíli a já přikývla. Jeho tvář zvážněla ještě víc, došlo mu to. Věděl, co to znamená, stejně jako jsem to tušila já. „A ti doktoři?“ vrátil se k původu naší konverzace, ale byla to spíš řečnická otázka. Přemýšlela jsem, jestli myslí na to samé, jako já…

„Musím na potrat. Nemůžu si to dítě nechat, i kdybych chtěla. Nemůžu!“ Slzy i přes můj odpor přetekly a já se cítila stejně jako včera. Všechno se to vrátilo…

Sklopil hlavu, rukou si zajel do vlasů a sevřel ji v pěst. Druhou křečovitě svíral prostěradlo.

„Nejsou,“ protlačil žalostně skrz zuby. Nechápala jsem… „Doktoři. Nemáme možnost lékařské péče. A já doufal, že tě my všichni uchráníme, aby se ti nic vážného nestalo,“ ztrápený hlas jen dodával realitě ten správný kabát. I kdyby slovy sebevíc kamufloval, bude to právě jeho hlas, co ho vždycky prozradí.

Teprve teď se na mě podíval, čekajíc na mou reakci.

Srdce se mi na okamžik zastavilo, každá buňka v mém těle křičela a vzpírala se.

„Jaku! Jacobe, nemůžu si ho nechat! Prostě nemůžu!“ křičela jsem na něj, v dlaních přitom svírala jeho tričko. Objal mě a přitlačil k sobě, zatímco jsem mu usedavě vzlykala do ramene.

„Carliesle je amatérský doktor, ale…“

„Carliesle? Doktor?“ chytila jsem se okamžitě naděje, přestože to byly spíš jeho myšlenky, které snad ani nechtěl říct nahlas. „Kdo to je?“ podívala jsem se na něj a setřela si slzy z tváře.

Naděje. Cesta, u níž nikdy nevíte, jestli vede do ráje nebo pekla. Zároveň vás drží nad propastí, do které byste se bez ní ve vteřině propadli, stejně jako vás pošle až na samé dno, je-li zbytečná. Ale copak bylo možné, abych se jí nechytila? Bylo to to jediné, co jsem nyní měla…

Povzdechl si, do odpovědi se mu očividně nechtělo. „Je jedním z nich. Lékařství se věnuje teprve krátce. Krátce na to, jak velkou možnost má uplatnit své teoretické znalosti v praxi…“ Kličkoval. Tak, jako to dělal pokaždé, kdykoliv nechtěl odpovídat. Stejně, jako jsem to dělala já. A právě proto mi to došlo.

„Jedním z nich? Z upírů?“ zeptala jsem se přímo, potřebovala jsem to vědět co nejrychleji. Kvůli sobě – to napětí bylo nesnesitelné.

„Jo,“ potvrdil mi a já s žalostnou nedočkavostí sledovala, až se odhodlá říct mi úplně všechno. A spolu s tím možná i něco, co přede mnou pořád tak pečlivě střežil. „Carliesle je něco jako hlava rodiny, jejich vůdce. To díky němu jsou všichni spolu. Nehledě na to, že jen společně dokážou v tomto světě přežít. Moc toho o nich nevíme a je jen náhoda, že se navzájem nepozabíjíme. Vlastně jsme s nimi někdy před dvěstě padesáti lety uzavřeli něco jako příměří.“ Nebyl nadšený, když mi tohle všechno říkal. A já se raději ani nepokoušela zjistit, jaký to má hlubší význam. Jen jsem poslouchala a čekala. „Nevím, jak dlouho se tomu věnuje, ale o medicínu se začal zajímat až tady, ve druhém světě. Což by nevadilo, může ti poradit. Nepochybuju, že má nespočet informací…“

„A kde je? Najdu ho, potřebuju jeho pomoc,“ chytla jsem se bez dalšího přemýšlení příležitosti. Už jsem neměla víc času, nemohla jsem čekat, až přijde…

„Bello, počkej,“ mírnil mě, když jsem se snažila vyhrabat z postele, a donutil mě si zpátky sednout, i když mi to bylo proti srsti. „Ty to nechápeš, že?“ Chvíli mlčel, asi čekal, že se v mé tváři objeví pochopení nad něčím, o čem jsem ani vůbec neuvažovala. To nebylo třeba. Až když se ho nedočkal, pokračoval sám, „on nemá žádnou, vůbec žádnou praxi. Nikdy nepíchal nikomu injekci, nikdy neměnil kapačku, nikdy ani nepřevazoval obvaz! Ačkoliv teoreticky to má všechno nepochybně do posledního detailu prostudované.“

Nevím, jestli opravdu čekal, že mě to zastraší. Ale to by se nikdy nestalo. Nikdy…

„Ne, Jaku, to ty to nechápeš. Je mi jedno, že nemá jedinou praxi. Je mi to jedno. Já prostě nemůžu to dítě přivést na svět. A udělám pro to cokoliv. Chápeš?“ Upřeně jsem se mu vpíjela do očí a on mi pohled stejnou měrou oplácel.

„Jo, asi jo,“ vydechl nakonec. A mně se ulevilo. Doufala jsem, že jsem si ho tím získala na svoji stranu.

„Takže mi pomůžeš?“ zněla má otázka. Srdce mi bilo jako na poplach. Na jeho odpovědi záleželo strašně moc, ačkoliv jsem si to příliš nepřiznávala.

„Jo. Půjdu je najít. Alespoň Carliesla…“

***

Vymrštila jsem se do sedu hned, jakmile jsem procitla. Prudce jsem vydechovala a s obtížemi do plic nabírala nový vzduch. Srdce mi uhánělo šílenou rychlostí, zatímco můj mozek pracoval žalostně pomalu.

Tiskla jsem k sobě peřinu s bláhovou představou, že by mě snad mohla nějak uchránit, kdyby se to opravdu stalo, a přitom se ostražitě rozhlížela po pokoji.

„Jaku…“ vydechla jsem úlevou. Spadla jsem zpátky do postele a zavřela oči se snahou vrátit dech do normálu. Nikdy se mi tady nic nezdálo, o to víc mě to dneska vylekalo. Možná to bylo i tím, že byl Jake už tři dny pryč. A já se tady bez něj cítila jako uprostřed nekonečného bludiště, uprostřed písčité pouště. Až s jeho odchodem jsem si uvědomila, jak moc pro mě jeho přítomnost znamenala. Bez něj to bylo nesnesitelné…

„Jaku?“ oslovila jsem ho znovu, když mi to došlo, a zase se v rychlosti posadila. Okamžitě jsem vylezla z postele a objala ho. Byl zvláštně strnulý, ale obmotal okolo mého pasu ruky, spíše automaticky.

Ovál mě nepříjemný studený vítr a já se otřásla zimou. Otočila jsem hlavu tím směrem a s překvapením zjistila, že mám otevřené okno. Rozešla jsem se jej zavřít, a když jsem otáčela starou klikou do svislé polohy, vzpomněla jsem si…

Pomalu, až nepřirozeně pomalu jsem se otočila zpátky čelem k němu. Byl jen kousek ode mě, i když jsem o jeho krocích nevěděla.

„Našel jsi ho?“ zeptala jsem se a modlila se, aby byla jeho odpověď kladná.

Usmál se, jen ten úsměv mi nebyl ani trochu příjemný. Byl křečovitý, nucený. Bála jsem se, co to znamená.

Němě přikývl…

„A?“ ptala jsem se dál, toto jeho mlčení mě ubíjelo. Nemohla jsem z jeho souhlasu mít radost. Ne, když se choval tak divně. Nespouštěla jsem z něj pohled.

„Jsou tady. Všichni…“

Za čtrnáct dní dělám zkoušky z autoškoly, takže teď trošičku nestíhám. Snažím se dělat testy a konstrukci, abych alespoň toto nemusela dělat víckrát.  Čímž se snažím tak lehce naznačit, že jedenáctá kapitola bude asi znovu s větší prodlevou. Budu se ji snažit přidat hned ten víkend po...

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 10. kapitola: