Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva a dva jsou čtyři - 2. kapitola

10.08.2012 (21:45) • vampire2girls • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1368×

2. kapitola – Následky z předešlé noci

Když se Ashley ráno probudila, při prvním nepatrném pohybu hlavy téměř okamžitě zjistila, že těch tequil bylo přece jen víc, než bylo nutné. Vzpomněla si na úžasnou noc, kterou zažila.

Začala se otáčet, aby se k němu mohla ještě na chvíli přitulit, ale nebyl tam. Se zklamáním se otočila zpátky k oknu a všimla si, že skrz žaluzie prosvítá víc světla, než by mělo. Slunce se už zpoza domů vyšplhalo na oblohu.

„Do háje, kolik je hodin?“ vyletěla Ashley z postele a hledala mobil. Všude kolem se, jako důkaz divoké noci, válelo oblečení, které ze sebe ještě před pár hodinami narychlo strhávala. Podle hodin by měla být za půl hodiny v práci. Ranní hygiena proběhla v naprosté rychlosti. Nasoukala se do béžového kostýmku a v kuchyni zapila vodou tabletku proti bolesti hlavy. Z misky na botníku popadla klíče od auta a už netrpělivě mačkala tlačítko k přivolání výtahu. Vyjížděla z podzemních garáží, vytáhla mobil a vytočila číslo na Pam.

„Dobré ráno,“ řekla Pam s úsměvem do telefonu. Kdo by se po včerejším výkonu neusmíval. Ten chlap to opravdu uměl. Na krátkou vteřinu dokonce pomyslela na to, že by bylo fajn si to s ním ještě někdy zopakovat. Ale to je blbost… Ona nikdy s nikým dvakrát nespala.

„Neříkej mi, že už jsi v práci?“ ozvalo se nevěřícně na druhé straně telefonu.

„Už celou hodinu,“ pochlubila se jí Pam.

„Kde si se včera ztratila? Že by tě ten hezounek nakonec ukecal?“

„Vždyť mě znáš. Ale spíš mě zajímá, jak jste dopadli vy dva?“

„Večer byl pozorný a neodolatelný, v noci romantický a zároveň vášnivý a ráno byl pryč.“ Pam neušlo, jak se Ashley na konci věty zlomil hlas. „A já, naivní husa, si myslela, že zrovna tenhle nebude jako ti ostatní, že zůstane aspoň na tu blbou snídani, nebo nechá vzkaz, ale on se prostě vypařil jako pára nad hrncem,“ posteskla si Ash.

„Zlatíčko, to bude dobré. Je to prostě chlap, no. Užil si a vypařil se… klasika. Akorát je mi líto, že si to musel vyzkoušet zrovna na tobě. Najdeš si někoho mnohem lepšího,“ utěšovala ji Pam.

„No jo, asi máš pravdu. Ale jinak není čeho litovat. Mám totiž dojem, že to byl nejlepší sex, jaký jsem kdy zažila…,“ rozplývala se Ashley, když si vybavila úryvky z dnešní noci.

„No, to mi povídej, holka, já jsem na tom stejně.“ Když Pam něco takového prohlásila, tak to opravdu muselo stát za to. „Mám pocit, že mi ho někdo poslal do cesty naschvál. Aby mi udělal dobře jako nikdo a já pak, jako trest za to, jak jsem si doteď užívala, byla do konce života frustrovaná tím, že už nikdy nic lepšího nepoznám.“ Ashley se pousmála. Když Pam filozofovala o sexu, tak to pokaždé byla perla. Tohle může vymyslet jenom ona.

„No jo, Pam… To víš, na každého musí někdy dojít,“ smála se jí ještě Ashley, když si představila Pam v depresi z nedostatku kvalitního uspokojení.

„Co si takhle zajít později společně na oběd?“ navrhla jí Ashley.

„Proč ne? V poledne v té restauraci u tebe na rohu?“

„Ok, platí. Zatím pa.“

Pam zaklapla mobil a uvelebila se v křesle. Odpověděla na zbývající emaily, papíry válející se volně po stole zařadila zpátky do svých složek a podle diáře zjistila, že má půl hodiny čas, než bude muset na schůzku. Sáhla po pilníku a volný čas využila k úpravě svých nehtů. Ovšem její oázu klidu narušil vpád jejího teplého šéfa.

„Božínku, Pam, to jsou překrásný botičky. To je Gucci, viď že je?“ Vletěl do její kanceláře jako vichřice Luis a rozplýval se nad jejími novými kozačkami.

„Ano, to je,“ přikývla mu Pam.

„Normálně tomu neuvěříš,“ spustil Luis.

No, rozhodně uvěřím tomu, že se ho teď tu volnou půl hodinu nezbavím, pomyslela si a on nadšeně pokračoval: „Včera večer jsem se příšerně, ale fakt jakože příšerně nudil, tak jsem si zašel do mého oblíbeného podniku a tam, no, představ si to, tam jsem potkal Mikea. Zlatíčko, kdybys ho viděla. Je tak sladký a ta jeho pevná prdelka.“ Skákal nadšením a bohužel ještě neskončil.

„A pak jsme šli ke mně, otevřeli jsme si šáňo a on se na mě vrhnul jako nějaké divoké zvíře, a když si mě otočil zády k sobě…“ Do prdele, co? Tak tohle už vážně slyšet nemusím.

„Luisi, dost, dost, dost… Já teď opravdu spěchám. Mám schůzku s klientem. Zatím se tu měj.“ Pam popadla kabelku a utíkala z kanceláře tak rychle, jak jí to jen vysoké podpatky dovolovaly. Usoudila, že radši se bude chvíli procházet, protože když naposled vyslechla jeho zážitek o tom, co všechno se dá dokázat se zeleninou, tak ji skoro měsíc nebyla schopná pozřít. Nevěřili byste, jak může být někdo tak kreativní.

Ashley dobíhala do svojí kanceláře, když za sebou uslyšela ten otravný hlas, který zkazí ráno snad úplně každému.

„Slečno Collinsová, máte patnáct minut zpoždění. Ať se to příště neopakuje,“ hulákala na ni šéfová přes půl chodby.

„Kráva,“ ulevila si pro sebe Ash, když zaplula do své kanceláře. Okamžitě k ní přiběhla její asistentka s horkou kávou a hromadou lejster ke kontrole.

„Dobré ráno, Jane, mám nějaké vzkazy?“ optala se jí a lila do sebe kafe.

„Jen, že to focení té nové kolekce od Versaceho, co mělo být dnes odpoledne, se odkládá na zítřek.“ To Ashley potěšilo, protože to znamenalo, že tady dneska nemusí trčet do desíti večer.

Projela postupně fotky, které jí poslali ke schválení z grafického, a překontrolovala tu hromadu papírů, co Jane, donesla. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále…“

„Dobré ránko, jaký byl víkend?“ Do kanceláře vpadla její věčně usměvavá kolegyně Kate.

„Zábavný… Ještě teď mě bolí hlava…“

„Potkala jsi někoho zajímavého?“

„Dá se to tak říct...,“ připustila Ash.

„Povídej, jaký byl?“ Na Kate bylo vidět, jak hoří zvědavostí. Jenomže Ashley si o včerejšku neměla chuť s nikým povídat.

„Kate, já se omlouvám, ale mám domluvený oběd. Popovídáme si jindy.“ Kate je sice milá, ale občas i hrozně zvědavá, a tak si Ash detaily ohledně svého intimního života nechá radši pro sebe.

Pam a Ashley znuděně přehrabovaly vidličkou kousky kuřecího masa, co měly na talíři.

„Nepřišlo ti včera na těch dvou něco zvláštního?“ ptala se zamyšleně Ash.

„Co přesně myslíš?“ nechápala.

„No, například to, že když si padala z té tyčky, tak se tam Carlisle zjevil z ničeho nic. Celou dobu jsem se na tebe dívala a nikoho jsem tam neviděla, a pak tě najednou držel v náruči,“ uvažovala Ash a v mysli si tu scénu snažila znova představit. „Anebo Jasper… V tom baru bylo snad třicet stupňů a on studil jako kus ledovce,“ pokračovala ve své analýze.

„A nezkusila si popřemýšlet nad teorií o tom, že jsme toho prostě jen moc vypily?“ Ano, Pam si taky všimla, že je i Carlisle studený, ale bylo jí takové horko, že jí to přišlo spíš vhod, než aby si stěžovala. A tak mu prostě byla zima, no. Víc to neřešila. Zbytek oběda probíhal tak, že se Pam snažila sbalit číšníka, který je obsluhoval.

Odpoledne se Ash nekonečně táhlo. Jejich skvělá šéfová je ještě v pět nahnala do zasedačky kvůli poradě před uzávěrkou a až v sedm je milosrdně propustila. Unavená, vyčerpaná a hladová se blížila k domu. Ale tam ji čekalo milé překvapení…

„Co… Co tady děláš?“ vykoktala ze sebe Ashley a nemohla uvěřit vlastním očím. Jasper, který se ráno vypařil dřív, než stihla rozlepit víčka, tam stál v celé své kráse a v ruce svíral puget nádherných rudých růží.

„Chtěl jsem tě znova vidět.“ Tajemně se usmál a jí se zase podlomila kolena. „A ty jsou pro tebe,“ řekl a podal jí květiny.

„Aha… děkuji,“ vypadne z ní, ale netváří se moc důvěřivě, ovšem nelze popřít, že ho nevidí ráda, právě naopak. Srdce jí buší jako o závod a má chuť mu skočit do náruče a tentokrát ho opravdu nepustit.

„Já vím, že to, jak jsem se ráno vypařil, bylo nevhodné, ale spěchal jsem do práce,“ omlouval se Jazz. Ona se nezmohla na nic jiného, než němě přikyvovat.

„Mohla bys mi to odpustit? A pokud bys chtěla, tak bychom mohli společně zítra zajít na večeři, co ty na to?“ navrhoval Jazz a doufal, že jeho nabídku příjme.

„Já no… Půjdu moc ráda.“ Hlas se jí nervózně zadrhával. Nemohla uvěřit, že ji zve na rande.

„Takže, co kdybych tě vyzvedl třeba v sedm? Mohli bychom zajít do Olive Garden na Times Square? Doufám, že máš ráda italskou kuchyni.“

„Miluju italskou kuchyni.“ Připadala si jako omámená.

„To jsem rád, takže zítra. Budu se na tebe těšit.“ Políbil ji na tvář a odešel. Stála tam a jako ve snách ho pozorovala, jak nasedá do auta a odjíždí. Mohla se radostí zbláznit. Kdyby nebyla k smrti unavená a nebyl by to takový trapas, tak samou radostí tancuje po celé Páté Avenue.

Jasper nasedl do svého auta a ve vteřině byl na cestě domů. S Carlislem měli dům až na kraji města. Bylo tam opravdu málo dalších domů a většinou sloužily jen jako letní sídla, takže v tuhle roční dobu už tady nikdo nebýval. Navíc jejich dům byl obehnán vysokým, živým plotem, takže se ve slunečné dny nemuseli obávat, že by je jen tak někdo zahlédl. Další výhoda tohohle místa byl rozsáhlý les přímo za domem. Lepší místo v New Yorku už najít nemohli. Zaparkoval před garáží a všiml si, že Carlisleovo auto už tady je. Nejspíš odešel z práce dřív.

„Kde jsi byl?“ zeptal se ho Carlisle, když vešel do domu a svlékal si bundu.

„U Ashley,“ odpověděl jednoduše.

„Jo? A jak to dopadlo?“ zajímal se.

„Zítra spolu jdeme na večeři,“ zazubil se Jazz. Byl upřímně rád, že Ash jeho pozvání přijala.

„To ti přeju. Plánuješ jí říct, co jsme zač?“ narážel Carlisle na jejich nelidskou podstatu.

„Na to je určitě ještě brzo, známe se teprve od včerejška.“

„Však uvidíš.“ Carlisle Jasperovi opravdu přál, aby potkal tu pravou.

„A co ty a ta tvoje dračice?“ pousměje se Jass při vzpomínce nad temperamentní povahou Pam.

„No…,“ usměje se Carlisle, „co dodat? Je divoká, drzá, bezprostřední… Mám strašnou chuť ji zkrotit.“

„Tak to si teda počkám, jestli se ti to podaří.“

„Neboj se, dokážu být velice přesvědčivý.“ Nakonec se tomu zasmějí oba. Ale Carlisle to v hloubi duše myslel vážně. Pam mu opravdu přišla zajímavá. Nikdy nepotkal nikoho, kdo by mu tak imponoval. Většinou mu každá skákala do náruče dobrovolně a při vší smůle i ty, o které vůbec nestál, a když po dlouhých letech konečně najde ženu, kterou by chtěl i jinak, než jako objekt fyzického uspokojení, tak je to ta jediná na světě, která nechce jeho. Jaká ironie…

„Co plánuješ dnešní noc?“ zeptal se Jaspera, aby změnil téma.

„Uvažoval jsem o lovu…,“ přemýšlel Jazz nahlas. Naposled byl asi před týdnem a nechtěl, aby mu oči ztmavly víc, než je nutné. Nebude riskovat, že si toho někdo všimne.

„Ok, dávej pozor, ať tě nikdo nevidí. Abychom se zase nemuseli stěhovat,“ upozornil ho Carlisle. Znělo to spíš jako otcovská rada než výčitka, ale i tak ho na krátký okamžik zamrzelo, že se díky jeho neuváženosti museli odstěhovat z města, ve kterém tenkrát bydleli jen krátce.

„Neboj, už si dávám pozor. Ty nejdeš?“

„Dnes ne, byl jsem včera, po cestě z baru,“ vysvětlil.

„Tak se uvidíme ráno…“ Jasper se ve svém pokoji převlékl do něčeho pohodlnějšího, otevřel okno a vyskočil. Tiše dopadl na trávník, posetý spadaným listím, a rozběhl se do černé tmy…

Ash vcházela do domu s o hodně lepší náladou. Na recepci si vyzvedla poštu a nastoupila do výtahu, a když si projížděla stoh obálek, narazila na něco, co jí doslova vyrazilo dech. V tom samém okamžiku, v té samé situaci, rozlepovala tu samou obálku i Pam…

Písnička ke kapitolce: :-)

Autor: vampire2girls (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva a dva jsou čtyři - 2. kapitola: