Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva a dva jsou čtyři - 4. kapitola

12.09.2012 (07:00) • vampire2girls • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 803×

4. kapitola – Rockerky, roztleskávačky a jiné pohromy

V New Yorku se neodvratně blížila zima a ručička na teploměru se už odmítala vyšplhat na víc jak sedm stupňů. Všichni měli kolem krku uvázané šály a v rukou svírali kelímek s vařící kávou v naději, že je aspoň trochu zahřeje.

Čím víc se blížily vánoční svátky, tím víc byly ulice a výlohy obchodů vyzdobenější krásnými vánočními dekoracemi a lidi byli víc a víc vystresovanější. Běhali tam a zpátky s rukama plných tašek. Ve snaze ulovit pro své rodiny a známé ten nejhezčí dárek. Dokonce Pam i Ashley postihla předvánoční nálada a obě společně bloudily po obchodech.

„Tak co, jak to jde s tím tvým Jasperem?“ zajímala se Pam, zatímco si nezaujatě prohlížela novou zimní kolekci od Louise Vuittona.

„Úžasně…“ zasnila se Ash. „On je tak pozorný a dokonalý, až si někdy myslím, že snad pochází z jiného světa.“ Ano, Jasper byl opravdu oproti jiným mužům až moc dokonalý, ale to, co ho dělalo zvláštním, bylo zatím pro Ashley utajené.

„Skvělé, takže je to na dobré cestě. Přeju vám to, hodíte se totiž k sobě až moc dobře.“

„Myslíš? Já nevím, jestli na mě přece jen není až moc perfektní…“ znejistěla.

„Blbost, hlavně nezačni zase zbytečně nad tím přemýšlet.“ Pam věděla, že její kamarádka je občas trochu kritická a někdy zbytečně řeší zdánlivě banální věci. Ale na druhou stranu se jí možná ani nediví, protože posledně, když měla dlouhodobý vztah, tak to nedopadlo ani trochu růžově. Takže trochu nedůvěřivé myšlenky Ash se dají přirovnat spíš k opatrnosti.

„Už máš pro Jazze dárek?“ změní raději téma.

„No, ještě ne.“ Ash opravdu nevěděla, co by měla koupit chlapovi, se kterým chodí teprve měsíc. Na tváři Pam se rozlil podezřelý úsměv.

„Ne, poradit raději nechci. Už si snad nepamatuješ, jak to dopadlo minule?“ Vzpomínky na to, jak její kolega z práce před rokem na firemním vánočním večírku rozbaluje dárek v podobě nafukovací panny, ji bude strašit do konce života. Od té doby už na firemní večírky zanevřela a o chlípných poznámkách některých kolegů z práce raději nemluví. No, a potom nechejte vybírání dárků na kamarádce.

„Hmm, popravdě ti nezávidím.“

„Co mi přesně nezávidíš?“ nechápe Ash.

„No, ten stres kolem chlapa,“ řekne jen tak ledabyle a automaticky udělá koketní pohled na chlápka, který zrovna kolem nich prošel.

„Hlavně, že ty jsi klidná.“

„A proč bych neměla být? Víš, že chlapi jsou dobří jen na jednu věc.“

„Tak jako neříkám, že jsou všichni dokonalí, ale nekřivdíš jim přece jen?“

„Hele, zlatíčko, já vím, o čem mluvím. Včera jsem se o tom přesvědčila.“

„Vážně? Tak co ti tentokrát ten chudák udělal?“

„Tsss, žádný chudák to nebyl. Po celkem dokonalé noci mi ráno doslova vyžral ledničku, nachrchlal mi do umyvadla, pak se slovy, že musí jít vyzvednout manželku na letište, vypadnul.“

„Fuj, proč mi říkáš takové hrozné věci?“ zkřiví Ashley obličej znechucením.

„Řekla sis o to.“

„A co vlastně ty? Zase necháváš vybírání dárků na poslední chvíli?“ začne Ashley mluvit raději o něčem jiném.

„No dovol, já náhodou všechno potřebné už dávno koupené mám,“ ohradí se Pam a v hlavě si pořád přeříkává seznam a ujišťuje se, jestli její kamarádka nemá náhodou pravdu.

„Ty asi na rodinu zase kašleš, co?“

„Ne, to ne, já jim jako každý rok pošlu vánoční pohlednici. A přesto, že to stejně neocení, tak já budu mít aspoň čisté svědomí, že jsem zapojila snahu.“ Ashley to s rodinou neměla moc jednoduché. Mámu ztratila už dávno a její táta ji nikdy za nic nepochválil, spíš naopak. Doma měl vždycky navrch její starší bratr. A tak ji po nějaké době přestalo bavit se nějak přehnaně snažit.

„Ash? Děje se ještě něco, co bych měla vědět?“ Pam není slepá. A i když občas vypadá jako bezcitná mrcha, tak srdce opravdu má a pozná, když její kamarádku něco trápí.

„Ne, nic. Já jen…“

Zadívá se do země a nevypadá, že by byla schopna nějaké odpovědi. Jenže Pam se jen tak nedá odradit. Stáhne Ashley na lavičku, kolem které zrovna procházely, a čeká na vysvětlení.

„Tak povídej.“

„Víš, nechci tě s tím nějak zatěžovat. Je to stejně taková blbost.“ Pam se na ni podívá stylem, že se rozhodně nespokojí s odpovědí tohoto typu.  A tak ji Ash odvypráví její podezření, že Jazz má asi nějaké tajemství, protože se každé ráno bez dostatečného vysvětlení vypaří.

„Zkus si s ním o tom prostě promluvit.“

„Myslíš?“ Ash je skeptická, bojí se toho, co by se mohla dozvědět.

„Jasně, přitlač ho ke zdi a dostaň to z něj.“ Pam sice viděla, že Jazz je na Ashley opravdu milý a dělá pro ni snad vše, co jí na očích vidí, ale pokud něco skrývá a Ash s tím nebude nic dělat, tak vezme spravedlnost do rukou sama a to už nebude taková sranda, ne s její temperamentní povahou.

„No, udělám, co bude v mých silách. Jej, no nic, mám ještě nějakou práci, uvidíme se později.“ Líbne ji na tvář a s rukama plných tašek odkráčí směr parkoviště. 

Ashley byla nabitá odvahou zeptat se Jaspera na to, co ji trápí. Odvezla domů tašky s nákupem a zavolala Jazzovi, jestli se může stavit. Byl rád, že ji uvidí, takže souhlasil. Sedla do auta a za necelou půl hodinku klepala na dveře jeho domu.

„Ahoj, lásko, stalo se něco? V telefonu si zněla naléhavě.“

„Nic vážného, jen jsem tě chtěla vidět,“ zalhala mu.

„Taky tě rád vidím, pojď dál.“ Ash si odložila kabát a sedla si na pohovku. Jazz jí podal pití a přisedl si k ní.

„Opravdu se nic nestalo?“ zeptal se znovu a objal ji.

„No, popravdě jsem s tebou chtěla o něčem mluvit.“

„Tak povídej…“ pobídl ji.

„Víš, možná je to hloupé a asi jsem trochu paranoidní, ale dlouho se tě chci zeptat…“ zastavila se, teď, když to měla říct nahlas, tak jí to přišlo jako totální nesmysl…

„Pokračuj…“ povzbuzoval ji, aby mu řekla, co ji trápí, zároveň se bál nejhoršího. Ash se nadechla a pokračovala…

„No, přijde mi zvláštní třeba to, že ráno zmizíš ještě před rozedněním… Proč někdy u mě nezůstaneš na víkend nebo aspoň na snídani? Anebo když venku jednou za pár dní konečně vyleze slunce a my se máme jít projít, tak se pokaždé na něco vymluvíš. Vlastně skoro pokaždé, když máme podnikat něco přes den, tak najednou nemáš čas,“ vysype ze sebe rychle, protože má strach, aby ji neopustila odvaha o tom mluvit. Za to Jasper se lekne. Věděl, že Ashley tohle začne dřív nebo později vadit a bude požadovat vysvětlení, proč to tak je, ale jak jí má vysvětlit, že nemůže zbytečně riskovat, že vyleze slunce a on se rozzáří jako světýlka na vánočním stromečku.

„Tak trochu jsem tušil, že tě bude trápit zrovna tohle. Víš, vůbec to není tím, že bych s tebou nechtěl být častěji, ale jde o to, že toho v práci mám opravdu hodně,“ začal s vymlouváním. Ještě jí nemohl říct pravdu, pořád na to bylo brzo.

„Ale já taky pracuji a najdu si na tebe čas kdykoliv.“ V Ash se probudila odvaha.

„Ashley, s tou prací jsem ti neřekl všechno. Ta firma, ve které pracuji, tak ta… no, ta patří mně. Nerad se tím chlubím, ale pro mě to znamená, že tam musím být skoro pořád, abych si všechno pohlídal, než bude vše tak, jak to být má. Teprve se rozjíždíme, takže musím dohlídnout na zaměstnance, aby pracovali tak, jak mají. Věděl jsem, že když se do toho pustím, tak nebudu mít skoro žádný volný čas, ale taky jsem nečekal, že potkám někoho tak skvělého, jako jsi ty.“ Seděl tam a nalhával jí něco o práci, ve které se ukáže akorát dvakrát do týdne.

„No, vidíš, jsem vážně hloupá. Já si myslela, že třeba máš nějakou jinou přítelkyni. Nebo tak něco… Promiň mi to,“ omlouvala se mu. Teď se cítila vážně blbě, jak si mohla myslet, že má někoho jiného?

„Nejsi hloupá, jsem rád, že ses mi svěřila s tím, co tě trápí. Pamatuj si, že miluji jenom tebe.“

Jasperovi zazvonil mobil. Podíval se na číslo.

„Promiň, ale musím to vzít, “ omluvil se a odešel do vedlejší místnosti.

Zatímco Jazz telefonoval, tak ve dveřích domu se objevil Carlisle.

„Ahoj, Ashley, jak se daří?“ pozdravil ji a sedl si na pohovku naproti ní.

„Ahoj, teď už mnohem lépe,“ usměje se.

„To je dobře, copak dělá Pam?“

„Těžko říct…“ pokrčí rameny Ash, ale stoprocentně ví, že ke všemu, co dělá Pam by měla být přišpendlená cedulka s cenzurou.

„No..., jo, dokážu si živě představit, co právě teď dělá…“ I přesto, že se usmál, bylo na něm vidět, že posmutněl.

„Tobě na ní vážně záleží, viď?“ zeptá se ho.

„Sice sám nevím, jak se to stalo, ale už to tak nejspíš bude,“ povzdechl si Carlisle. Byl sám na sebe naštvaný, nikdy se na nikoho nevázal. Bavilo si ho užívat a nakonec mu hlavu poblázní žena, která se chová stejně jako on.

„Víš, Pam není taková, jak se zdá, jen je to s ní tak nějak komplikovanější. Ona má svou hlavu a své názory, a to hlavně ty, které se týkají jakýchkoliv vztahů, takže to s ní chce trochu víc trpělivosti,“ snažila se ho trochu povzbudit… Přála by si, aby Pam taky zažila, jaké to je kouzlo se do někoho zamilovat.

„Jo, zdá se, že jednoduché to s ní opravdu nebude,“ připustil Carlisle.

„Možná bychom tomu mohli trochu pomoct…“ uvažovala nahlas Ashley a v očích jí zajiskřilo.

„Jak to myslíš?“ nechápal Carlisle a čekal, co z ní vypadne.

Jasper zaklapl telefon, vrátil se zpátky. Pozdravil Carlislea a posadil se vedle Ashley.

„Jazzi, něco mě napadlo. Co kdybychom si zítra, my tři a Pam, udělali něco jako rande ve čtyřech?“ Ashley byla ze svého plánu nadšená.

„Ne, že by to nebyl dobrý nápad, lásko, ale jsi si jistá, že ti Pam neutrhne hlavu?“ smál se Jazz.

„No, možná bude trošičku zuřit, ale určitě to bude zábava.“ Věděla, že Pam nezkazí žádnou zábavu, a když ji postaví před hotovou věc, tak už taky necouvne. Teď už jen vymyslet, jak ji dostat tam, kam potřebuje.

„Já ji vylákám pod záminkou, že jdeme jen my dvě na večeři a…“ začala Ash. 

„A pak už budeme jen doufat, že nám Pam nikomu z nás nehodí tu večeři do obličeje.“ Jo, Jazz z toho měl zábavu. Už si živě představuje Pamin nadšený výraz, když bude nucena posadit se do stejné místnosti, ve které je i Carlisle.

„No, a co kdybychom povečeřeli tady? Já a Jasper bychom mohli něco uvařit. A Pam si tady může házet nádobím, jak se jí zlíbí,“ navrhl s úsměvem Carlisle. Ještě se společně domluvili na pár detailech. Usoudili, že u nich doma to bude asi nejlepší. A že i s Pam dorazí zítra v sedm večer. Ashley se ještě rychle rozloučila s Jazzem, a pak spěchala domů. Ráno musí zavolat Pam a domluvit se s ní na společný večer. Chudák Pam… Kdyby jen věděla, co se na ni chystá.

Druhý den ráno Pam probudilo zběsilé vyzvánění mobilu. Ježíš, to hoří nebo co?! Začne rukou hmatat po nočním stolku a hledat tu otravnou řvoucí věc.

„Ano?“ řekne ospale, když zvedne telefon.

„Ahoj, Pam, neříkej mi, že ještě spíš?“ diví se Ash.

„Zlato, je víkend a ráno. Spíš mi vysvětli, proč ty ještě nespíš.“

„Třeba proto, že už je půl jedné?“ zkusila to Ash. No..., dobře, zase tak brzo není, usoudila Pam.

„Fajn, vyhrála jsi… Co teda potřebuješ?“ Jo, Pam bývá po ránu příjemná.

„Půjdeš se mnou dneska na večeři?“ zeptá se jí Ashley, když se konečně dostanou k tomu, o čem s ní chtěla mluvit.

„No, proč ne…? Kde se sejdeme?“

„Já tě vyzvednu. Pojedeme mým autem.“

„Tak mi aspoň řekni, kam pojedeme,“ naléhá na ni Pam.

„To je překvapení… O půl sedmé tě vyzvednu. Zatím pa,“ zatrylkuje do telefonu Ash a položí jí to.

Pam chvíli čumí na mobil, pak ale vzdá úvahy o tom, co to mělo znamenat, a ještě na chvíli usne.

Těsně po půl sedmé dojede Ashley na Madison Avenue, aby vyzvedla Pam.

„Tak už mi konečně řekneš, kam jedeme?“ vyptává se netrpělivě, když nasedne do auta. Pam nemá ráda překvapení, protože většinou z toho vyleze něco, o co opravdu nestojí.

„Pam, vydrž, za chvíli se to dozvíš,“ uklidňovala ji Ashley.

„Ale já to chci vědět,“ vztekala se jak malá.

„To už by nebylo překvapení…“ zazubila se na ni. Ash se pomalu začínala bát, že až dojedou na místo, tak jí asi opravdu utrhne hlavu, až zjistí, kam ji dovezla.

„To mě chceš zabít a zakopat v lese?“ pokračovala ve výslechu, když si všimla, že Ash míří ven z města. Ta jenom protočila oči a uvažovala, že by pustila nějakou hudbu, aby to Pam na chvíli rozptýlilo od vyptávání. Hudba zabrala. Zbytek cesty krákoraly na celé auto svoje oblíbené hity a Pam vzdala snahu zjistit, kam ji veze. Konečně byly na místě. Ashley zaparkovala u jedné z obrovských vil a vystoupila.

„Kam si mě to dotáhla? Říkala si, že jdeme na večeři. A jestli to s tím jídlem byla sranda, tak mi nějaké sežeň, jelikož jsem kvůli tomu celý den nejedla,“ obořila se na ni Pam a zoufale rozhlížela se kolem. Žádná restaurace v dohledu nebyla.

„Vždyť jdeme na večeři, tak pojď…,“ pobídla ji a Pam se nedůvěřivě vydala za ní ke dveřím domu. Popošla k domu a přečetla si jméno majitele té nechutně velké vily. Carlisle Cullen a Jasper Cullen. Cože? Carlisle?

„Ty jsi mě dotáhla ke Carlisleovi?“ začala zuřit Pam, když si uvědomila, kde vlastně jsou. „Já jsem věděla, že když to je překvapení, tak to bude totální průser,“ pokračovala a snažila se couvat zpátky k autu.

„Tak to ne, když už jsme tu, tak se najíme,“ popadla ji Ashley za ruku a táhla zpátky ke dveřím.

„Říkala jsi, že jdeme na večeři… my dvě,“ syčela na ni potichu Pam, nechtěla dělat přede dveřmi kravál.

„Já ti neřekla, že je to večeře ve čtyřech?“ usmála se nevinně Ashley.

„Ne, zlato, detaily sis bohužel nechala pro sebe,“ řekla teď už trochu klidněji. Evidentně se smiřovala se svým programem na dnešní večer.

„No jo, promiň, chtěla jsem, aby to bylo překvapení,“ omlouvala se, když viděla, že se Pam trochu uklidnila.

„To jsi mě teda překvapila. Tak zazvoň, ať to mám za sebou.“

„Ne, ne, ty jsi tu poprvé, tak zazvoň ty,“ řekla Ash a kývla hlavou směrem ke zvonku.

„Já nikde zvonit nebudu, ty jsi mě sem dovlekla, tak si zazvoň sama,“ odsekla tvrdohlavě Pam.

„Nechápu, proč to nemůžeš udělat ty,“ rozčilovala se na ni Ashley.

Strhla se tichá hádka o to, kdo teda zazvoní, akorát ani jedna netušila, že ti dva slyší každé jejich slovo a náramně se u toho baví.

Carlisle s Jasperem stáli za dveřmi a dusili v sobě smích. Ty dvě byly neskutečné… Jen ony dokázaly strávit u zvonku deset minut hádkou o tom, kdo zazvoní.

„Co myslíš? Ulehčíme jim to a otevřeme my, nebo počkáme, jak to dopadne?“ váhal Jazz a pořád se smál.

„Pojď, otevřeme my, než se tam poperou,“ rozhodl nakonec Carlisle a otevřel domovní dveře. Ty dvě si jich ani nevšimly a dál pokračovaly v hádce.

„Ehm…“ zkusil si odkašlat Jazz a vida, už se vrátily zpátky do reality.

„Ahoj, lásko, ani jsem si nevšimla, že tady stojíte…“ vypadlo z ní rozpačitě a cítila, jak rudne. Bůh ví, jak dlouho je pozorovali.

„Sluší ti to, když se stydíš,“ pošeptal jí, když ji vtáhl do domu a ona zrudla ještě víc. Hned za ní šla Pam.

„Ahoj, Pam, jak se máš?“ pozdravil ji Carlisle.

„Už jsem se měla i lépe,“ odsekla podrážděně a pokračovala za Ashley.

Posadily se na pohovku a Carlisle s Jasperem se omluvili s tím, že musí ještě dochystat jídlo a odběhli do kuchyně.

„Taky se musíš kvůli všemu hádat…“ Ashley si neodpustila do Pam ještě malé rýpnutí.

„Jsem tu proti své vůli, měla sis zazvonit sama.“

Nakonec se tomu obě zasmály a Pam si prohlížela obrovský obývací pokoj.

„Ten obývák je větší než celý můj byt,“ připustila Pam.

„Co naděláš…“ odvětila Ashley a taky se rozhlídla. Sice tady už párkrát byla, ale Jazz si pokaždé získal celou její pozornost, takže se nikdy kolem dokola nedívala.

„Na to, že tu bydlí dva chlapi, tak je tu až nepřirozený pořádek, nezdá se ti?“ ptala se a přitom dál zkoumala plochu tmavého nábytku a pokoušela se na něm najít aspoň jediné smítko prachu. Marně.

„Třeba uklízeli, než jsme přišly. Už toho nech a pojď si sednout, než něco rozbiješ.“ Některé věci tady totiž vypadaly dost draze a Pam někdy mívá sklony k neohrabanosti. Ta na ni hodila zamračený pohled, ale než se stačila vrátit zpátky k pohovce, tak se ve dveřích objevil Carlisle.

„Večeře je na stole,“ oznámil a zmizel zpátky v kuchyni.

Pam s Ash vlezly do dveří, ve kterých on zmizel, a obě zůstaly stát s otevřenou pusou. Ve velké jídelně bylo jen tlumené světlo, které vytvářely desítky svíček rozmístěných všude kolem. Přes stůl byl přehozený rudý ubrus a na něm se válelo pár ledabyle pohozených okvětních lístků. Uprostřed stolu byla váza s hromadou růží. Vypadalo to dokonale. Bylo to tak nádherné, že to dokonce obměkčilo i Pam.

„Wow,“ ujelo jí. 

„To je nádhera…“ přidala se Ashley. Ale to už je ti dva usazovali, nalévali do skleniček víno a podávali jídlo na talíře. Menší komplikace nastala v momentě, kdy Pam zjistila, že by měla sedět u večeře vedle Carlislea, ale po prosebném pohledu Ashley nakonec svolila.

Každý měl před sebou na talíři velký kus pečeného masa, přílohu a spoustu zeleniny. Vypadalo to tak lákavě, že Ashley se hned pustila do jídla.

„Páni, to je výborné. To jste vážně vařili sami?“ chválila je a ukrojila si další kus masa.

„To si piš, že jsme to vařili sami…“ mrkl na ni Jazz a dál se ve svém jídle vrtal příborem. Páchlo mu to jako popelnice, ale holkám to očividně chutnalo.

Pam ta večeře taky moc chutnala, přitom koutkem oka pozorovala Carlislea, jak se v tom jídle hrabe jako pětileté dítě.

„Proč to nejíš?“ neodpustila si se ho zeptat.

„Protože jsem najezený,“ odpověděl jednoduše. A kdyby jí tahle odpověď nestačila, tak si začne vymýšlet nějaké výmluvy o žaludečních potížích.

„No, to ti tak věřím. Nechceš to jíst, protože jste tam do toho určitě něco nasypali,“ osopila se na něj ze srandy Pam. Snažila se však tvářit úplně vážně.

„To víš, že jo… Celou lékárničku jsem ti tam nasypal.“

„Ani bych se tomu nedivila, tak se přiznej… Co tam je? Kyanid, jed na krysy…“ tipovala, „nebo nějaké afrodiziakum, abych se ti potom bez násilí natlačila do postele?“ dodala laškovně.

„Nic takového, bohužel… Teď lituju, že mě to samotného nenapadlo dřív. Ale ještě bych ti mohl něco hodit do pití…,“ uvažoval schválně nahlas a mohl si u toho roztrhnout koutky, jak se usmíval.

Všichni se začali smát spolu s ním a Pam se zasmála taky, ale pro jistotu se rozhodla ohlídat si svou skleničku s pitím. Asi o půl hodiny později, když byli všichni… Teda spíš, když byly Ash s Pam najezené k prasknutí, se vrátili zpátky do obýváku. Jasper si sedl na jednu pohovku a k němu se přitulila Ashley a Carlisle s Pam seděli každý na jednom konci druhé pohovky. Jako malé děti.

Carlisle ještě odběhl a vrátil se s další láhví vína. Pam a Ashley dolil skleničky, přičemž ho Pam trochu nedůvěřivě pozorovala. Přece jen, když s tou láhví přišel, tak už byla otevřená.

„Neboj, opravdu jsem tam nic nenasypal…“ uklidňoval ji Carlisle, když si všiml, jak obezřetně ho Pam sleduje. Položil láhev na stůl a sedl si zase zpátky do svého rohu sedačky. Byl rád, že tu Pam je, takže ji nechtěl zbytečně děsit přílišnou blízkostí. Až bude chtít, přisedne si sama.

„Carlisle, kde vlastně pracuješ?“ zajímá se Ashley, uvědomila si, že o něm vlastně ani jedna nic nevědí. Teda Pam moc dobře ví, jak je dobrý v posteli, ale to je asi tak všechno.

„No, jsem doktor, pracuji v nemocnici ve městě, takže kdybyste měly nějaké zdravotní potíže, jsem vám k službám,“ nabídne se a mrkne u toho na Pam. Ta jen zakoulí očima a napije se vína.

„Dobrých doktorů není nikdy dost,“ odvětí Ash.

„A jen tak mimochodem, jak vy to máte mezi sebou? Jste sourozenci?“ vzpomene si Pam, že se na to chtěla Carlislea a Jazze zeptat, když si na jmenovce na dveřích všimla, že mají stejné příjmení. A taky jsou si hodně podobní… Stejná barva očí, stejná barva kůže. Jazz střelil rychlým pohledem po Carlisleovi.

„No, víš, jsme něco jako příbuzní,“ odpoví jí Jasper.

„Něco jako?“ diví se Pam a čeká na vysvětlení.

„Znáš to, můj otec zemřel a moje matka se pak vdala do rodiny za bratra jeho otce, takže jsme takoví vzdálení příbuzní,“ zamotal to Jazz tak, aby se v tom dál nikdo nechtěl hrabat. „Myslím, že mnohem zajímavější bude příběh o tom, jak jste se vlastně potkaly vy dvě…“ nadhodil další téma Jasper a Ash začala:

„No, to vlastně byla celkem sranda. V té době jsme se obě dvě čerstvě přestěhovaly do New Yorku na Manhattan. Hledaly jsme si byt a ten natvrdlý realitní makléř si na jednu schůzku pozval tři lidi…“ vyprávěla.

„Jaká ironie, že náš první rozhovor probíhal tak, že jsme se hádaly o byt,“ pokračovala teď Pam. „Vůbec jsme se neznaly, jedna o druhé jsme si myslely, že je to husa, a tak jsme se tam překřikovaly o tom, kdo viděl nabídku toho bytu jako první. O patnáct minut později nám to bylo stejně houby platné, protože ten makléř dal ten byt tomu třetímu, který tam byl s námi. Potom, jak jsme byly obě naštvané, a chtěly si někomu postěžovat, jenže jsme si uvědomily, že ve městě nikoho neznáme, a tak jsme na kafe zašly nakonec spolu,“ dopověděla Pam jejich příběh.

„Jo, bylo to jako dar z nebes. Málokdo potká svou nejlepší kamarádku při hádce o byt.“ Ashley se usmála na Pam, která jí úsměv zase vrátila. Byly rády, že mají jedna druhou.

„A já si myslel, že jste kamarádky od školy…“ kroutil hlavou Carlisle.

„No, to by asi neklaplo. I kdybychom chodily na stejnou školu, tak Pam byla na střední za roztleskávačku a s takovýma jsem se já nebavila,“ smála se Ash.

„Takže roztleskávačka, jo?“ zubil se Carlisle.

„No..., jo, dokonce kapitánka roztleskávaček,“ pyšnila se Pam, „ale nic předvádět tu nebudu,“ dodala rychle, kdyby někoho napadlo se na to zeptat.

„To je škoda. Vážně bych tě nepřemluvil?“ zkoušel to Carlisle a na tváři si vyčaroval výraz smutného štěňátka.

„Ne, vážně ne,“ umlčela ho. „Za to Ash měla na střední ránu, ukazovala mi fotku.“ Pam vyprskla smíchy a Ash s ní, když si vzpomněla, jak jí ukazovala školní fotku.

„U nás doma to bylo těžší, nikdo si mě nevšímal, a tak jsem dělala všechno proto, aby si mě někdo všiml. Vlasy jsem měla nabarvené na černo, nehty nalakované na černo… Vlastně jsem neuznávala jinou než černou barvu a poslouchala jsem jenom rockovou hudbu.“ Pořád se smála, když na to vzpomínala, i když ve skutečnosti to vždy tak vtipné nebylo. „Jsem ráda, že mě to přešlo,“ doplnila s úlevným vydechnutím.

„Věřím tomu, že by ses mi líbila i tak…“ řekl jí Jazz a vtiskl jí polibek do vlasů.

„Věř tomu, že to byla hrůza… Za to Pam měla podle fotek sladké dětství, viď?“ šklebila se směrem k ní se smíchem Ash.

„No, to jo, přímo přeslazené,“ zabrblala ironicky. „Naši, teda spíš moje máma, ze mě chtěla mít za každou cenu panenku Barbie. Pokoj jsem měla celý růžový. Vypadal jako obal od bonbónu. A taky mě tahala po všech dětských soutěžích krásy, které jen v Chicagu byly. Hrůza. Ještě teď mám na růžovou alergii,“ oklepala se při vzpomínce na hromady stříbrných korunek a princeznovských šatiček. Ne, že by si na své dětství úplně stěžovala, ale taky - čeho je moc, toho je příliš.

Nikdo ani nečekal, že z toho vyleze tak pohodový večer. Ještě dlouho do noci se bavili o zážitcích ze školy a ze života. Nevětší salvu smíchu bezkonkurenčně vyvolala historka Pam o chlapovi přivázaném k posteli. Pam totiž toho nebožáka přivázala za nohy a za ruce k posteli, potom si vzpomněla, že u Hermése mají v ten den padesátiprocentní slevy na všechny šátky. Rychle se oblékla, vypadla z bytu, aby ten obchod stihla, než tam zavřou a toho chlapa tam samozřejmě nechala bez vysvětlení přivázaného. Když se vrátila domů, nadšená z toho, jak skvěle nakoupila, stál v jejím bytě domovník a spolu s ním dalších deset sousedů. Ten chudák totiž nevěděl, co s ním bude, a tak řval o pomoc tak dlouho, až se tam šel domovník podívat, jestli ho opravdu někdo nevraždí… O Paminých sexuálních praktikách si sousedé vykládali ještě týdny a Pam na dlouhou dobu přešla touha někoho přivazovat k posteli, protože se jí pokaždé vybavil domovník.

Pam položila prázdnou skleničku na stůl a neubránila se zívnutí. Pak si uvědomila, že jí něco nesedí. A to, jak se dostanou domů, když jsou obě dvě nalité vínem.

„Ashley, mám takový dotaz. Jak pojedeme domů?“ Ta se ale o to víc natiskla na Jazze, vůbec se jí od něj nechtělo.

„Mohl bych tě odvézt, jestli chceš?“ nabídl jí Carlisle a Ash zuřivě kývala hlavou, jako že je to dobrý nápad. Bylo to sice sobecké, ale chtěla být s Jazzem. A stejně kvůli vínu řídit nemohla. Pam chvíli bojovala s myšlenkou, jestli je rozumné sednout s Carlislem do jednoho auta, pak ale přišlo další zívnutí a ona usoudila, že na to, aby se dohadovala, je až moc unavená.

„Tak dobře, bude fajn, když mě odvezeš,“ svolila a rozloučila se s Ashley a Jasperem.

Po pěti minutách jízdy Pam začalo vadit to hrobové ticho. Uvědomila si, že Carlisle asi netuší, kam má vlastně jet.

„Ty jako víš, kde bydlím?“ zeptala se, aby nějak začala rozhovor.

„A ty si myslíš, že jedeme k tobě?“ ptal se pobaveným hlasem.

„Máš v plánu mě unést nebo co?“ nadhodila a on se zasmál.

„Dost možná. Nebudeš se bránit?“ Pořád ji škádlil. I když představa, jak s Pam sjede z cesty na nějaké odlehlé místo a tam si to rozdají, ho dostávala do varu. Nepatrně zatřepal hlavou, aby si pročistil myšlenky.

„Já se tě nebojím…“ řekla bojovně. Carlisle se trpce pousmál. Kdyby jen věděla to, s kým má tu čest.

„Možná bys měla,“ varoval ji na oko vážně.

„Možná by sis měl přestat tolik věřit,“ vrátila mu a zakoulela očima nad jeho sebevědomím.

„No jo, vždycky musíš mít poslední slovo, viď?“

„Ještě sis nezvykl?“ divila se s úsměvem na rtech.

„Začínám…“ připustil. Právě proto ho Pam tak přitahovala. Nebyla jako ty ostatní puťky, které oddaně visely na každém jeho slově a všechno poslušně odkývaly. S ní by se po celý jeho věčný život rozhodně nenudil.

Pam chvíli sledovala, jak se kolem míhá krajina a neubránila se dalšímu zívnutí.

„To tě dnešek tolik unavil?“ snažil se pokračovat v jejich konverzaci.

„Jsem unavená z představy, že zítra budu muset celý den trčet v práci,“ prohodila otráveně.

„Kde vlastně pracuješ?“ uvědomil si, že se k tématu, co vlastně děla Pam, ještě nedostali.

„No, šéf vlastní velkou realitku v centru a mě nechal na starost skoro půl firmy. Teda..., nechci si stěžovat, je to super práce, akorát je toho někdy moc.“ Luis si totiž rychle zvykl na Paminu všestrannost, takže ji nechal zastat většinu práce ve firmě.

„Hezké. Šéf je ten z toho plesu?“ uchechtl se, když si vybavil Luise v těsném kostýmku Tiny Turnerové.

„Jo, to je on,“ zašklebila se.

„To je zajímavé, typl bych, že mu spíš patří obchod s blýskavým oblečením. A ne realitka,“ rýpl si trochu, ale nebyl první a asi ani poslední, kterému to přišlo zvláštní.

„To asi nejsi jediný,“ pousmála se Pam. Carlisle si až teď uvědomil, že to je vlastně poprvé, co spolu vedou nějaký smysluplný rozhovor.

Když později zastavil na křižovatce, tak pozornost Pam upoutala výloha obchodu, která upozorňovala na blížící se maturitní plesy. Carlisle si všiml, kam se dívá.

„Co? Vzpomínáš na školní léta?“ Dokázal si představit, že právě Pam byla tak úchvatná, že ji na konci večera vyhlásili královnou plesu.

„No, to určitě…“ zamumlala ironicky.

„Jak to mám chápat?“ zajímal se.

„Tak, že já jsem na svůj maturitní ples ani nestihla dojet,“ vypadlo z ní trpce.

„Měla si na práci něco důležitějšího?“ pousmál se a podle toho, jak Pam zná, tak by nemusel dvakrát hádat, co ji asi tak zdrželo.

„Někdo mě zdržel.“ No, neříkal to? Jenže Pam tak nějak zvláštně posmutněla.

„Nebyla škoda kvůli tomu propásnout maturitní ples?“ ptal se, teď už opatrně.

„Na to jsem bohužel přišla až potom…“ řekla si spíš pro sebe, ale Carlisle slyšel ten zvláštní tón v jejím hlase, který rozhodně nebyl pro Pam typický. Vycítil, že tím vzpomínání na školní léta skončilo a Pam už se o tom nebude chtít dál bavit. Předstíral, že se věnuje řízení, ale přitom ji po očku pozoroval.

Byl jí tak zaujatý, že když zaparkoval u jejího domu, tak si bohužel až příliš pozdě uvědomil, že mu ona sama neřekla, kam má jet.

„Jak jsi věděl, kde bydlím? Já jsem ti neřekla, kam máš jet.“ Sjela ho podezíravým pohledem.

„Řekla mi to Ashley… Předtím,“ vyklopil ze sebe první věrohodnou odpověď, která ho napadla. Na tohle si příště bude muset dávat větší pozor.

„Ráda bych věděla, co všechno ti Ashley ještě řekla?“ Ale znělo to celkem vesele, takže se očividně nezlobila.

„Neboj, jen to nejlepší.“ V duchu doufal, že ji opravdu nenapadne Ashley zpovídat.

„Fajn, no..., tak teda dík za odvoz. Kolik jsem dlužná?“ řekla teď už zase svým obvyklým tónem hlasu.

„Chceš to v penězích nebo naturáliích?“ začal ji znovu provokovat.

„Takže kolik?“ ptala se Pam automaticky na peníze.

„To by ses stejně nedoplatila…“ mrkl a čekal, co ona mu na to řekne.

„Dám ti dva dolary?“ řekla otráveně a schválně navrhla směšnou sumu. Až moc dobře věděla, co by chtěl, ale toho se nedočká.

„Peníze nepotřebuji… Co přejít k těm naturáliím?“ nadhodil vyzývavým tónem.

„Dobrý pokus, ale nahoru tě nepozvu…“ odpálila ho Pam.

„Aspoň jsem to zkusil,“ pokrčil rameny a nahodil výraz odkopnutého štěněte.

„No, a nepovedlo se,“ zakroutila pobaveně hlavou a otevírala si dveře, aby mohla vystoupit.

„Rád jsem tě zase viděl, Pam,“ řekl upřímně ještě dřív, než mu uteče.

„No jo, tak se měj…“ Nejistě přešlápla z nohy na nohu, pak se otočila k odchodu.

„Sladké sny…“ pošeptal ještě, když zabouchla dveře, ale to ona už slyšet nemohla.

Autor: vampire2girls (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva a dva jsou čtyři - 4. kapitola: