Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 17. kapitola

01.09.2010 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1903×

17. kapitola - Léčka

Bellin pohled:

Na místo určení jsme dorazili po dalších dvou hodinách jízdy. S Peterem jsme toho potom moc nenamluvili. Zajímalo mě, proč bych se ho měla držet, proč se o mě bojí, ale neptala jsem se. Možná to dělá jenom kvůli tomu, že tak nějak patřím k Damonovi a on zase patří k jeho přátelům, takže má ke mně nějakou povinnost.

„Proč s námi nejel i ten nomád? Mohl nám být prospěšný,“ zahučel za mými zády směrem k Peterovi jeden ze členů gardy, co jel s námi. Skoro mi připomínal Emmetta, ta jeho medvědí postava, která byla skoro o hlavu a půl vyšší než já. No, rozhodně bych z něho měla respekt i tehdy, když by neměl tmavší plášť než já.

„Nechtěl se do toho motat. Prý raději bude dál cestovat a podávat hlášení, kdyby se zase dělo něco, co nemá,“ odpověděl mu Peter.

„Tak tedy dobrá. Teď ale k věci,“ řekl mrzutě a tak jsem si prohlédla Petera, který se mi druhou polovinu cesty zdál být zachmuřený a jako by nad něčím usilovně přemýšlel, potom jsem pohlédla na toho hromotluka a další dva členy naší skromné výpravy, ale kromě Petera jsem nikoho neznala.

„Dobře, od našeho informátora jsme se dozvěděli, že by se všichni měli skrývat někde zde, neudal přesnou polohu, a tak musíme být opatrní, dokud je neobjevíme, potom se je pokusíme obklíčit a využijeme moment překvapení. Bella by nás mohla zaštítit svým darem, pokud při tom zvládne i bojovat, pokud ne, bude mít každý svůj život jenom ve svých rukách, srozuměno?“ otázal se všech přítomných a ti jako na povel přikývli a tak jsem je napodobila. Poté se Peter otočil jenom ke mně. „Jsi schopná nás zaštítit a přitom bojovat?“ zeptal se.

„Popravdě, nejsem si tím jistá. Můžu to zkusit, ale nespoléhejte na to.“

„No to je pěkné, proč si Aro myslel, že nám bude prospěšná?“ rozohnil se ten hromotluk, co prvně oslovil Petera.

„Mlč! Bella se nikoho neprosila o to, aby jela s námi. Aro to rozhodl, protože je potřeba, aby se cvičila na jednoduchých misích. Podle něj má určitý potenciál, který je potřeba využít a její dar bude hodně prospěšný,“ vrátil mu to mírně naštvaně Peter.

„Bojovat umí, to máš recht, ale ani tak na ni a její štít nebudu spoléhat. Svůj život si uchráním vlastníma rukama.“ Nechápala jsem, co proti mně ten hromotluk asi má. Kromě Felixe, který měl důvod na mě být naštvaný, jsem nevěděla o nikom na hradě, komu bych byla tak nepříjemná,

„Tak dost, blíží se večer, je potřeba, abychom je do rána našli. Terén je tu složitý a tak se budeme muset zřejmě i rozdělit. Nebudeme od sebe však daleko,“ rozkázal opět Peter a pak jsme jako se dvě skupiny, první já s Peterem a druhá zbytek, vydali prozkoumávat okolí.

Na okolí se pozvolna snášela tma, a tak jsme mohli doufat, že nás k táboru dovedou zapálené ohně. Přesto jsme nepřestávali být ve střehu. Opatrně jsem našlapovala a snažila se nevydávat žádný hluk. Peter si mě však stále držel za zády a nenechal mě vést. Vždy mi však galantně podržel větev, když jsme procházeli nižším podrostem a pomáhal mi přes spadané kmeny staletých stromů. Ani jedno nebylo potřeba, ale pokud to považoval za nutné, nic jsem nenamítala.

A když už jsem namítnout něco chtěla, zadržel mě jeho odmítavý pohled. Musím být potichu, abych nás neprozradila. Stále jsem si to připomínala a snažila se tak chovat. Avšak i to bylo těžké. Hlína byla nasáklá vodou a listy, spadané ze stromů loni na podzim, vydávaly při každém našlápnutí mlaskavý zvuk.

„Stůj!“ zastavil mě najednou, div že jsem do něj nenarazila. Avšak na to mi nic neřekl, pohledem sledoval jeden bod před námi. Zahleděla jsem se také tím směrem a stromy k nám prosvítal malý ohníček. Měli jsme štěstí, nevěřili, že by Aro někoho v tak brzké době poslal a tak si nedávali ani pozor.

Mezi stromy jsem zahlédla i naše tři společníky. Zřejmě zahlédli to, co Peter a teď se blížili k nám. Nejdřív jsem nechápala, jak si můžou být jistí, že jsou to zrovna ti, co je hledáme, ale když jsem od ohniště zaslechla veselý smích a poznámku o Arovi, která mu ale vůbec nelichotila, bylo mi to jasné.

„Co bude teď?“ dožadoval se instrukcí bojechtivý hromotluk. Peter se znovu zahleděl k ohni a chvíli poslouchal veselý rozhovor. Zatím si nás nikdo nevšiml, což bylo dobře, moment překvapení byl na naší straně.

„Nejsou tam všichni,“ zamračil se po chvíli Peter.

„Jak to myslíš, že tam nejsou všichni?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Má jich být pět, ale hlasy slyším pouze tři. Že by přece jenom někoho poslali na hlídku? Mají strach, že přece jen někdo z Volterry přijde,“ vysvětlil Peter.

„Aha, takže co teď?“ zeptala jsem se dřív, jak ten hromotluk. Asi bych se ho mohla po tom zeptat i na jméno, takhle bych totiž mohla nazývat půlku Volterry a potom bych v tom mohla mít pěkný chaos.

„Počkáme, dokud se ti dva nevrátí do tábora, potom je obklíčíme a zaútočíme. Toho, co sedí mezi těmi dvěma, chci pro Ara, zřejmě tomu všemu velí a tak s ním bude chtít Aro zajisté mluvit,“ řekl a tak jsme všichni v podřepu, zakrytí keříky sledovali dění u ohně, avšak ani po dvou hodinách se ti dva chybějící nevrátili a pokud strážili, nemohli projít v kruhu za námi, protože by narazili na náš pach a zburcovali by své komplice. Z nějakého důvodu se mi na tom všem něco nezdálo.

O další dvě hodiny později se konečně začalo něco dít. Oheň pomalu dohoříval a dva z doposud sedící trojice se jako na povel zvedli a odešli mezi stromy na druhou stranu od nás. Zřejmě se tedy střídaly směny. Jak to tak tedy vypadalo, všech pět jich pohromadě mít nikdy nebudeme.

„Budeme muset zaútočit. Nejdřív sejmeme toho jednoho, pak ty dva co se vrátí a nakonec ty, co odešli,“ navrhl hned hromotluk. Nemohl se dočkat boje a mně se popravdě jeho plán líbil, konečně by se totiž začalo dít aspoň něco, už mě to čekání unavovalo.

Peter však váhal. Zřejmě se mu ta celá situace nelíbila o nic víc než mně, ale ani jeden jsme neměli žádný důvod k tomu se nějak strachovat. Bylo nám jasně řečeno, že jich je pět, a že ohrožují tajemství, které my máme chránit. Nebyla jiná možnost, než je zničit. A to co nejdřív.

„Souhlasím,“ zašeptala jsem a Peter se po mně podíval.

„Nejsem si jistý…,“ zaváhal, „ale asi nám nezbude nic jiného,“ řekl poraženě, když viděl nedočkavé obličeje svých spolubojovníků. Bez jediného dalšího slova jsme se všichni jako na povel zvedli a skoro procházkovou chůzí jsme došli až k tomu malému táboru, kde u ohně pořád seděl poslední z té pětice.

„To je dost, že jste tu,“ řekl z ničeho nic ten u ohně, asi předpokládal, že se vrátili jeho společníci a tak se Peter významně odkašlal, aby tak upoutal jeho pozornost, a přesně jak očekával, neznámý upír se na nás podíval, ale na jeho tváři byl úsměv, místo obvyklého zděšení, když nás poznal. „Trvalo vám to,“ řekl a to už můj známý hromotluk nevydržel a vrhl se po něm. Za chvíli z toho upíra zůstala jenom hromada kousků, které se v ještě menší chvilce octla na dohořívajícím ohni.

„Michaeli, měl jsi ho nechat mluvit. Něco se mi na tom nezdá a od něj jsme se mohli dozvědět všechno. Navíc, měli jsme ho dovést k Arovi!“ vyčítal mu ledově klidným hlasem Peter.

„Odvedeme tam jednoho z těch jeho strážců, co ho moc dobře nehlídali,“ odsekl mi na to Michael - hromotluk. A ostatním nezbývalo než souhlasit. Vydali jsme se tedy směrem, kudy odešli ti dva a kde jsme předpokládali výskyt i posledních dvou členů jejich skupiny.

Postupovali jsme pomalu a rozhlíželi se kolem sebe, jestli ti čtyři nezaslechli něco z toho krátkého boje a nezačali být ve větším střehu než doteď. Nikoho jsme však nepotkali a to jsme se od toho tábora vzdalovali docela hodně. Pocit nejistoty ve mně rostl stále rychleji.

Pak jsme najednou zaslechli opět smích a na chvíli strnuli ve svých pozicích. Je jasné, že o skonu svého vůdce ti čtyři ještě nevěděli, a tak náš okamžik překvapení opravdu vyjde. Bez nějaké předchozí porady jsme se na ně vrhli. Tedy, oni se na ně vrhli, mě nechali stát v pozadí, přece jen teď bych jim tam tak nějak překážela, když mi Michael zabil mého soupeře.

Ani jeden z mých kolegů svého soupeře nešetřil a já jsem jenom přihlížela, když se objevil důvod mé předchozí nejistoty. Na druhé straně toho ringu jsem zahlédla několik rudých očí, které poté vykročily ze stínu stromů a tak k nim přibyly i obličeje a těla. V tu chvíli boj na okamžik ustal. A stejně jako já, tak i mí spolubojovníci věděli, že je zle. Pocit nejistoty se zvětšil a mně se zhloupl žaludek. Přeci jenom budu muset bojovat.

Ještě než se ke mně některý z nově příchozích protivníků přiblížil, snažila jsem se aktivovat štít, ale ne jenom na sebe, ale také na Petera, Michaela a ty dva další. Tohle bude totiž hodně lítý boj, a pokud je budu moct ochránit aspoň trochu a tak nám dát aspoň malou naději na vítězství, neváhala jsem ani okamžik.

Avšak… něco se zvrtlo. Soustředila jsem se na štít v mé hlavě a zatím necítila, že by někdo z příchozích používal nějaký dar. Možná to bude jenom obyčejný boj bez nějakých podvodů s dary. I přesto jsem začala pomalu štít roztahovat, ale když už se skoro dotýkal Petera, který stál ke mně nejblíže, bez nějakého varování se znovu stáhl jenom do mé hlavy a já jsem neměla čas ho znovu aktivovat, protože se na mě vrhl první z příchozích a ostatní se vrhli pomoct svým.

Rychle jsem si v hlavě tedy přehrála všechno, co mě Felix i ten druhý učili a začala se bránit, jak nejlépe jsem v tu chvíli byla schopna. Docházelo mi, že to všechno byla léčka, která nás měla vlákat do pasti. Odrážela jsem jednu ránu za druhou, vyhýbala se těm, které bych neodrazila a sama jsem jich několik nepříteli zasadila.

Můj protivník musel být v boji aspoň trochu zkušený. Věděl, na co se při boji zaměřit a tvrdě si šel za svým. Snažila jsem se znovu aktivovat štít, když už jsem nemohla pomoct Peterovi, musela jsem si poradit s tím blonďákem, proti kterému jsem sama bojovala, a který se mi neustále šklebil do tváře.

„Pánové, tak tohle je pěkná tygřice!“ zavolal, když jsem po něm znovu vystartovala a on skončil na zemi. I přes hluk boje jsem zaslechla smích a to mě dopálilo. Rychle jsem se zvedla na nohy a ten blonďák taky. Štít se na malý okamžik umoudřil a najednou se rozepjal v padesáti-centimetrovém kruhu kolem mě a blonďák do něj narazil. Vítězně jsem se na něj usmála. Teď nastala chvíle, kdy mu ukážu, že se mnou není radno si zahrávat.

Když jsem měla blonďáka z krku a na malé kousíčky, mohla jsem se vrhnout na pomoc Peterovi, který zrovna bojoval se dvěma najednou, a vypadalo to, že to nezvládá. Opět jsem však neměla šanci, protože ze stejného místa, kudy přišel blonďák s posilou, přišla další pěti členná posila.

„A sakra,“ zaklela jsem si pro sebe. Tohle bude ještě hodně těžké. Než jsem se nadála, řítil se na mě další protivník a můj štít znovu vypověděl službu. Tohle Nikolovi nedaruju, jak to se mnou cvičil, že štít teď nefunguje! V duchu jsem nadávala a nahlas jsem jenom vrčela na nového protivníka. Opět velmi zdatného v boji. Rozhodně to nebyl novorozený, ten by takhle neuměl bojovat.

Když jsem bojovala se třetím protivníkem, Peter nakázal ústup. V protivníkově nepozornosti jsem se rozhlédla a zjistila, že nikde nevidím Michaela a jednoho z těch dvou, u kterých jsem neznala ani jméno. Peter byl bez ruky a tomu jednomu neznámému se po tváři táhl hluboký šrám. Tohle ne! Zavrčela jsem zoufale a začala se pomalu stahovat. Peter mě dohonil i s tím neznámým a pomalu se stahovali. Ti, co zrovna nebojovali, se začali smát.

Neodvážili jsme se k nim otočit zády a tak jsme celou dobu couvali, což se mi vůbec nevyplatilo, protože mě najednou stiskly dvě ruce a já se octla ve vzduchu. Než jsem stačila nějak zakřičet, zakryla mi nějaká ruka ústa.

„Bello!“ zaslechla jsem ještě Peterův výkřik, když mě ten neznámý za mými zády táhl někam od mé skupiny. Kopala jsem kolem sebe ve snaze ho zasáhnout a donutit ho tak mě pustit a nechat uprchnout, ale nedařilo se a on se dál jenom smál.

Damonův pohled:

Netrpělivě jsem se snažil přimět hodinovou ručičku k rychlejšímu tempu, ale nedařilo se mi to. V pokoji jsem strávil zbytek noci a ráno už bylo také pomalu na ústupu, a zatím jsem neměl žádné nové zprávy o tom, že by se konečně vrátili. A každá další minuta se pro mě stávala větším utrpením.

Čekal jsem na jakoukoliv zprávu o jejich úspěchu a návratu do Volterry, ale žádná nepřicházela. Minuty se vlekly dál svým pomalým tempem a mně došlo, že pokud nezačnu něco dělat, tak se snad zblázním. Zvedl jsem se tedy z postele, že zajdu třeba za Antonem, jestli by neměl chuť si trochu protáhnout svaly. Prostě abych aspoň něco dělal, když v tom mi někdo zabušil na dveře.

„Dále!“ zabručel jsem a dovnitř vešel jeden z nejnovějších nadaných přírůstků naší malé rodinky. Měl na sobě jeden z nejsvětlejších plášťů člena gardy a jeho karmínové oči si mě se zájmem a zároveň s trochou obavy prohlížely. „Co se děje?“ zeptal jsem se trochu netrpělivě, když se neměl k tomu, aby mi řekl, proč sem vlastně přišel a co po mně chce.

„Už-už se vrátili,“ zadrhl se, ale nakonec mi zprávu sdělil. Bella se vrátila! S neskrývanou radostí a zároveň velkou starostí jsem se vydal do sálu. Museli Arovi říct, jak probíhala mise a tak tam Bella určitě bude.

Bellin pohled:

„Pusťte mě!“ křičela jsem po těch dvou pacholcích, co mi svírali paže a vlekli mě někam pryč. Aro podcenil nepřítele, a tak jsme nebyli dost silní na to, aby se nám podařilo nepřítele zničit. Bylo jich příliš mnoho a můj dar jako naschvál selhal. Nechápala jsem to, tolik hodin jsme spolu s Nikolou ten štít trénovali, vždy fungoval perfektně jenom teď ne!

„Nebraň se, jinak to budeš mít ještě horší,“ zasyčel mi do ucha jeden z těch dvou a oba se tomu zasmáli, jako by to byl ten nejlepší vtip, jaký kdy slyšeli. Přesto mě ani jeden z nich na malý okamžik nepustil nebo neoslabil svůj stisk kolem mé paže. Stačila by mi jenom chvilička a už by mě tu neviděli, ale oni byli silní a na novorozené se dokonce i dobře ovládali. Já jsem na rozdíl od nich svou počáteční sílu, kterou bych mohla vyžít, pozvolna ztrácela a přitom teď by se mi hodila.

„Chci mluvit s někým, kdo tomu tady velí,“ zkusila jsem to tedy jinak.

„Cha-cha-cha…,“ začal se znovu smát jeden z mých věznitelů. Co mu na mém přání přišlo tak vtipné? „Ona chce mluvit s Patrikem, cha-cha-cha…,“ smál se dál a já se dozvěděla, kdo má tohle všechno na starosti. Takže nějaký Patrik, hm, to zní zajímavě. Pokud se odtud dostanu, Ara to bude jistě hodně zajímat.

„Odveďte mě za ním, chci s ním mluvit!“ ječela jsem na něj.

„Co myslíš, máme ji tam odvést?“ zeptal se nejistě ten druhý a ten, co se doteď smál, se zarazil. „Víš, myslím, že to není špatný nápad. Navíc nebojovala zrovna nejhůř, takže minimálně k ní bychom ji zavést měli,“ začal dedukovat.

„Dobře, ona pak rozhodne, jestli ji k Patrikovi zavedeme,“ souhlasil s ním a tak, jen co jsme došli do jejich provizorního tábora, mě dovedl k jednomu z největších stanů. Na celé mýtině jich bylo asi deset, což jasně napovídalo, že nás pět, co jsme vyrazili z Volterry, nemělo proti této skupině pražádnou šanci.

„Kam mě to vedete?“ začala jsem vyzvídat, když mi bylo jasné, že k Patrikovi to rozhodně nebude. Kdo je ta ona, kterou ani nejmenovali, a která má o mé návštěvě jejich velitele rozhodnout?

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 16 kapitola <<< >>> 18. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 17. kapitola: