Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 18. kapitola

13.09.2010 (20:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2060×

18. kapitola - Dva bratři

Bellin pohled:

„Sakra! Už mě pusťte!“ začínala jsem na ty dva být sprostá.

„Nemel sebou tolik, jsi jako pytel blech,“ odsekl mi ten jeden a spolu s tím druhým a mnou v jejich pevném sevření vešel do předpokoje druhého největšího stanu. Tam něco řekl strážci, který tam stál, a ten nám dovolil vstoupit.

„Madam, omlouváme se za vyrušení, ale je tady někdo, kdo chce mluvit s Patrikem,“ řekl hned na začátku ten, co mě nazval pytlem blech. Já jsem se však teď trochu zklidnila, ale jenom proto, že mě přemáhala zvědavost, jinak bych ten pytel blech předstírala dál.

„Proč toho dotyčného za ním tedy neodvedete?“ zeptala se naprosto nezaujatým hlasem a pak jsem ji uviděla. Seděla na hromadě polštářů v nejvzdálenějším rohu stanu a pročesávala si dlouhé havraní vlasy. Byla naprosto klidná, ale co mě překvapilo ještě víc, bylo to, že jsem slyšela její srdce. Zaměřila jsem se na ni tedy trochu víc, a když trochu nadzvedla hlavu, uviděla jsem její mléčné oči a zalapala po dechu.

„Copak? Snad naši návštěvu nepřekvapilo, že jeden z vůdců je slepý?“ zeptala se s úsměvem a vstala z té hromady polštářů. Čekala jsem, že před sebe natáhne ruce a bude podle nich pátrat po předmětech ve svém okolí, ale to se nestalo, ona se místo toho začala volně pohybovat po stanu, jako by viděla! „Dá si návštěva něco k pití? Co třeba trochu vody? Nebo raději víno?“ zeptala se zvědavě a otočila se přímo na mě.

„Ne-e,“ řekla jsem zamítavě.

„Takže dívka, ano? Ale pánové, vy jste takoví burani, nechat dívku stát!“ plísnila je. Ona snad nevěděla, že si zahrává s upíry a jejich ješitností! Ale co proboha dělá v táboře plném upírů, živících se lidskou krví, lidská dívka a ještě k tomu slepá?! Než jsem nad tím ale měla čas začít přemýšlet, podrazil mi jeden z těch hulvátů nohy a já letěla vzduchem, dokud jsem s bolestivým a hlasitým žuchnutím nedopadla na zem.

„Tak je to dobře, teď můžete jít,“ řekla těm dvou.

„Ale madam…,“ začal protestovat ten, co si nebyl jistý tím, že by mě měli odvést k Patrikovi. Zatraceně! Co to tady všichni hrají za divadlo? Přece nemůže horda upírů poslouchat slepou lidskou dívku!

„Řekla jsem, že máte jít,“ odpověděla mu klidně a když jsem se ohlédla po těch dvou nekňubech, co mě sem dotáhli, viděla jsem už jenom jejich záda, jak vycházeli ze stanu. Oni ji skutečně poslechli! Co je to za ženskou? Chová se ledově klidně, když je v její přítomnosti tolik upírů, a ještě jim dokonce rozkazuje! Nedávalo mi to žádný smysl.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se zvědavě avšak asi ne dost na hlas, protože se ke mně jenom otočila, ale neodpověděla. Zapomněla jsem, za tu dobu, co jsem žila ve Volteře, že bych na lidi měla mluvit trochu hlasitěji, a tak jsem zopakovala svou otázku trochu hlasitěji, aby ji slyšela i ta prapodivná dívka.

„Rebeca a ty?“ zeptala se mile. Její milé přijetí mě překvapilo, byla jsem zajatcem a ona se mnou mluví skoro jako s kamarádkou! Rebeca mě nepřestávala překvapovat a o to víc jsem ji přestávala chápat.

„Bella,“ odpověděla jsem jí a snažila se zachovat přátelský tón, přestože jsem měla chuť na ni začít skoro křičet, jestli se nezbláznila, že je v táboře plném upírů a tak dál a podobně. „Jak ses dostala k Patrikovi?“ zeptala jsem se zvědavě ještě před tím, než měla možnost začít mluvit o něčem jiném.

„Jako jediný z lidí mi věřil. Dokonce ani rodina mi nevěřila a potom se objevil on a řekl mi, že je přesně ten, koho jsem tolik let očekávala,“ řekla a na tváři se jí mihl náznak úsměvu. „Potom mě odvezl od rodiny. Ne, neděs se, bylo to mé vlastní přání a bylo to, to nejlepší, co jsem za celý svůj život udělala,“ řekla po chvíli a dál se nepřítomně usmívala. Nevidomýma očima sledovala plátěnou stěnu stanu napravo od mé hlavy.

„A ty se ho nebojíš? Jeho ani nikoho v tomhle táboře? Dokonce se nebojíš ani mě?“ vydechla jsem plna očekávání na její odpověď. Její vztah k našemu druhu jsem trochu chápala, ale jenom trochu, ale zároveň jsem ho nepodporovala. Tohle mohlo vést jenom k jedinému.

„Co bys mi udělala? Zabila mě? Vždyť tu nemáš žádnou zbraň a než bys mě udusila polštářem, tak by se tu objevil někdo ze stráží a odtrhl tě ode mě,“ řekla lehce, ale už se nesmála. „Navíc bych ti to neradila. Patrik se umí mstít a mou smrt by jistě pomstil,“ dodala přísně.

„Copak ty nic nevíš?“ zeptala jsem se zoufale a pomalu mi začínala docházet ta strašná skutečnost. Ona nemá nejmenší tušení, že je v táboře plném upírů. Myslí si, že jsou to obyčejní lidé! Tohle zjištění pro mě bylo snad ještě nepředstavitelnější než to, že by se třeba zamilovala do upíra, tak jako se to stalo mně.

„Vím všechno, jenom se mi nechce věřit, že dívka jako ty patří k nepřátelům.“

„Jak k nepřátelům? To vy porušujete náš nejsvětější zákon. Ohrožujete naše tajemství, o kterém ty stejně nemáš potuchy. Jak je vidět, nic nevíš, Patrik ti lhal, není ten, na koho jsi čekala, ne…“

„Tak a dost! To stačilo!“ zastavila můj plamenný proslov. „Stráže!“ vykřikla a do stanu vešel ten, co před ním hlídal. „Odveďte ji!“ rozkázala, a tak jsem se nechala zvednout na nohy a odvést se. To, že jsem se nebránila, bylo způsobeno šokem z Rebečina chování. Nevěřícně jsem zírala před sebe, a když jsme vyšli ze stanu, uhodilo mě do očí slunce, které si i mezi těmi stromy našlo cestu, a tak mi ozářilo kůži na pažích a obličeji. Nebyla jsem však jediná, kdo se leskl. Všichni, kdo byli venku se na slunci, se odráželi jako malé kousky drahokamu.

„Jsi hloupá, nehorázně hloupá, ale byla by tě škoda. Přidej se k nám, staň se jednou z nás a nic se ti nestane,“ nabídl mi ten Rebečin strážný. V tu chvíli jsem měla chuť ho pořádně kopnout a tak jsem se začala vzpouzet, až jsem se mu vytrhla. Postavila jsem se do obranného postoje a čekala, kdy na mě zaútočí, ale on jen kývl na dva poskoky, kteří mě opět zpacifikovali.

Musím utéct. Přesně to byla myšlenka, která mi bleskla hlavou, když mě odvedli do stanu, který stál takřka uprostřed. Smykem a setrvačností jsem se octla uvnitř na hliněné podlaze. Opatrně jsem se posadila a protřela si paže. Od toho jejich sevření a mých marných pokusů se jim vysmeknout mě trochu bolely.

Musím utéct.

Edwardův pohled:

Alice opět čekala na Bellin telefonát, stávala se na tom skoro závislá. Každou druhou noc proseděla u telefonu a dokonce ani Jazz jí to nerozmluvil. Teď ale jenom hypnotizovala telefon před sebou a jen co s hodinovým zpožděním zazvonil, tak ho zvedla a začala švitořit.

„Bello, měla jsem strach…,“ odpověď na její slova jsem neslyšel, ale když minutu na to zavěsila, tak jsem pochopil, že tohle Bella nebyla. „Esmé, Carlisle bude mít zpoždění, prý nějaký akutní případ,“ zavolala na Esmé a potom dál čekala na telefon od Belly.

Ale nedočkala se. Už bylo ráno a my museli do školy, když Alice stále seděla na pohovce a hypnotizovala telefon. Kvůli tomu, že nemohla Bellu kvůli jejímu daru vidět, pro ni byly jejich každodenní telefonáty velmi důležité, to jsem chápal. Sám jsem byl za jakoukoliv zprávu o Belle vděčný, díky Alici jsem totiž věděl, jak se má, jak probíhá její den a tak. Ale dneska nezavolala.

Edwarde, něco se muselo stát. Stěžovala si v myšlenkách Alice.

„Alice, uklidni se, nic se jí nestalo. Třeba jenom musela trénovat, nebo se začetla do těch irských příběhů. Uvidíš, že ti večer zavolá a všechno ti vysvětlí,“ chlácholil jsem ji, ale Aliciny černé myšlenky mi moc optimismu taky nedodávaly a já se začal taky trochu strachovat.

Do školy jsem ji však dotáhl a doufal, že Bella při tréninku opět stáhne svůj štít a Alice ji uvidí a uklidní tak sebe i mě. Celý den jsem sledoval její myšlenky, ale nic. U oběda si div nekousala nehty nervozitou. Prostě mi nevěřila, že by jí Bella zavolala až večer. Vsugerovala si, že se jí něco stalo.

A tak jsem se to rozhodl vyřešit. Jazz tu napjatou atmosféru, kterou Alice vytvářela, už nemohl déle snášet, a tak jsem se rozhodl zavolat Damonovi.

Damonův pohled:

„… byla to léčka, pane,“ zaslechl jsem Peterova slova, když jsem vešel do sálu, „už tam na nás čekali. Nechali nás, abychom si mysleli, že jich je pět a chtějí vás zničit. Mysleli jsme si, že dva z nich jsou vždy na hlídce, ale oni byli vždy v tom větším táboře. Nejprve jsme se postarali o toho, o kom jsme si mysleli, že je vedoucí té skupiny, a když jsme se vydali za těmi zbylými a začali bojovat, najednou tam přišlo dalších deset upírů…,“ vyprávěl a já si až teď všiml, že nemá ruku.

„Co se stalo potom?“ vyzvídal Aro, ale Peter k němu výmluvně natáhl ruku. Aro ji přijal a soustředěn s přivřenýma očima se dovídal to, co Peter nechtěl říct nahlas. Já jsem v tu chvíli ale začal hledat v sále Bellu. Jela přece s nimi, ne? Proto by přece měla stát vedle Petera a Jesse a dalších dvou, kteří jeli s nimi… a kteří tu nebyli.

„Co se tam stalo?“ začal vyzvídat Caius, když Aro odtáhl od Petera.

„Je to velmi nemilé, bratře, a bude to chtít vymyslet nějaký plán, protože podle všeho jich je daleko víc, než s kolika jsme počítali. Minimálně dvacet jich je určitě, ale předpokládal bych i padesát,“ promlouval zamyšleně a já jsem netrpělivě postával bokem a čekal na důležitou informaci, kde je Bella, proč tu teď není s nimi.

V sále jsem však neměl možnost dozvědět se, co se stalo s Bellou, protože se hned začalo plánovat, co se proti takové skupině bude muset podniknout. Ten nomád, co nás na ni upozornil byl v tuhle chvíli bůh ví kde, a tak jsme nemohli zjistit, jestli to, co říkal, byla pravda, nebo úmyslně lhal.

„Je mi to líto, Petere, ale už se boje zúčastnit nemůžeš,“ řekl po několika nápadech, jak skupinu zničit, Peterovi a tomu se obličej zkroutil do podivné grimasy. Tušil jsem, jak se v tuhle chvíli musí Peter cítit. Boj pro něj byl všechno a teď, když nebude moct odčinit příkoří, kterému se mu dostálo kvůli útěku, zblázní se z toho.

„Pane, promiňte, že odporuju, ale jsem schopný boje,“ namítl Peter.

„To, že odporuješ, ti prominout můžeme, ale do boje tě stejně nenasadíme. Budeme potřebovat celé muže. Je mi to opravdu líto, protože patříš k nejlepším z našich lidí, ale musíš se s tím smířit. Můžeš se zapojit do strategického plánování boje, ale do skutečného boje tě nepustím,“ řekl klidně a skoro až otcovsky Aro.

„Ale pane…“

„Dost, už jsem řekl,“ zarazil rázně další Peterovy námitky. Ten jenom poraženecky sklonil hlavu a propaloval pohledem podlahu. Aro potom mluvil na jeho společníka, kterému se táhl po tváři šrám, který musel být rozhodně hlubší, když ho utržil. Po dalších dvou hodinách směl konečně Peter i s Jessem odejít ze sálu, a tak jsem se rozhodl, se konečně dozvědět, co se děje s Bellou.

„Petere, počkej!“ zavolal jsem na něj, když vycházel na chodbu. Peter se tedy zastavil a sklíčeně se na mě podíval. „Řekneš mi, co se tam stalo? Kde je Bella? Proč nebyla v sále?“ začal jsem na něj chrlit vlnu otázek.

„Zastav, Damone. Sám musíš nejlíp vědět, co znamená, když se všichni nehlásí po návratu z mise, nejsi tu nový…,“ začal Peter, „…mise nedopadla tak, jak měla. Přišli jsme o Michaela a Henryho a teď možná i o Bellu. Chtěl jsem jí pomoct, ale bylo jich tam moc a my museli podat hlášení!“ vypálil po mě Peter.

„Tím chceš říct, že…,“ nedokázal jsem to vyslovit nahlas a přesně to bylo to, čeho jsem se obával, že by se mohlo stát na její první misi. Proto jsem chtěl být s ní, mohl bych ji ochránit. Nic by se jí nestalo.

„Nic tím nechci říct. Nejsem si tím vůbec jistý. Poslední je, že ji zajali. Neodvažuju se tvrdit, že je ještě na živu, anebo jestli ji už zabili. Jak říkám, kvůli tobě jsem se ji snažil chránit, ale potom toho bylo moc. Byli jsme tři a jich bylo patnáct! Pochop to,“ osvětloval mi situaci, do jaké se dostali, ale já jsem ho v tu chvíli už moc neposlouchal. Hlavní pro mě bylo to, že Bella je v zajetí a já ji musím zachránit, i kdyby mě to mělo stát třeba život.

Bez nějakých dalších úvah jsem se obrátil a rychlým krokem se vracel do sálu.

„Aro! Chci tam jet!“ řekl jsem rozhodně a vládci na mě překvapeně hleděli. Takhle se k nim nikdo veřejně nechoval a já jsem musel uznat, že jsem to možná trochu přepískl, ale nemohl jsem jinak. Musím Bellu zachránit, musím se přesvědčit, že je v pořádku.

„Damone, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Tvé city k Isabelle by ti bránily uvažovat racionálně a nechci přijít ještě i o tebe,“ řekl naprosto klidným hlasem Aro. Chtěl jsem něco namítnout stejně jako před chvílí Peter, ale věděl jsem, že, když je Aro o něčem rozhodnut, svůj názor nezmění. Budu muset vymyslet něco jiného. Jednoduše musím zjistit, jestli je Bella v pořádku, tohle je teď na prvním místě.

Jen co jsem došel do pokoje, mohl jsem začít naplno zuřit. Všechno, co bylo na psacím stole, skončilo na zemi a židle, která stála u stolu, letěla přes celý pokoj. Cítil jsem se tak bezmocný, protože nebylo v mé moci, abych sám zachránil Bellu a taky, jak řekl Peter, nebylo jisté, že je ještě na živu.

Chodil jsem po pokoji jako zuřivý býk a nedokázal jsem se uklidnit. Aro věděl, že jsem jeden z nejlepších na podobnou akci a jenom kvůli tomu, že mi na Belle záleží trochu víc než na ostatních, mi to zakazuje. Nechápal jsem tu jeho logiku. Přece právě tím, že mi na zajatci záleží, bych si dal víc záležet na dokonalém plánu i jeho provedení, tak co mu na tom vadí?!

Než jsem si stačil na tohle odpovědět, rozezvonil se v pokoji telefon. Díky tomu, že jsem ho obvykle míval položený na stole a ten teď byl prázdný, musel jsem ho nejdříve najít, což mi nějaký čas zabralo a já doufal, že dotyčný nezavěsí, než ho zvednu.

Po čtvrtém zazvonění jsem konečně telefon měl v ruce a překvapil mě volající.

„Ano, Edwarde?“ ozval jsem se do telefonu a čekal, až mi řekne důvod, proč mi volá. Jenom aby mě pozdravil a zeptal se, jak se mám, to asi nebude. Potom mě napadl důvod. Přesněji, pomyslel jsem na Alici, možná něco viděla a teď mi Edward volá.

„Zdravím tě, Damone. Omlouvám se, že volám, ale má sestra je už od včerejšího večera nervózní, protože jí měla zavolat Bella a ona se až doteď neozvala. Vím, že toho asi má hodně, ten trénink daru, boje a všechno kolem, ale mohl bys jí prosím vyřídit, aby Alici dneska zavolala?“ požádal mě a já přemýšlel, co mu na tohle odpovědět. Unaveně jsem si protřel obličej.

„Rád bych ti vyhověl, ale nepůjde to. Bella odjela včera na misi, proto Alici nezavolala, a doteď se ještě nevrátila,“ řekl jsem popravdě a zaslechl tiché zavrčení na druhé straně telefonní linky.

„Co tím chceš říct, že se nevrátila?“ řekl přísně a mně bylo jasné, že ho napadlo to samé, co napadlo mě, když jsem neviděl Bellu v sále, když se Peter a Jesse vrátili.

„Neměl bych ti to říkat, ale vypadá to, že garda padla do léčky, dva členové byli zabiti a Bella zajata. Aro s bratry teď plánuje postup proti vzbouřencům, kteří na sebe pomalu přitahují pozornost, ale ještě nevím přesně, kolik jich je a kde mají tábor,“ vybalil jsem na něj všechno, co jsem věděl. „A Aro mě navíc nechce v záchranné skupině,“ přiznal jsem sklíčeně.

„Co budeme tedy dělat?“ vyhrkl.

„Jak my? Musím něco vymyslet, nějaký důvod, aby mě Aro s nimi musel poslat. Už vyloučil ze záchranné skupiny Petera, který se vrátil bez ruky, nemůže vyloučit i mě, kvůli mým citům k Belle,“ řekl jsem zoufale a nedbal na to, že mluvím s Edwardem, který v tuhle chvíli musí cítit to samé, co já.

„Řekl jsem my, protože jsem odhodlaný se do toho všeho zapojit. A i kdyby ti Aro nedovolil účastnit se té mise, můžeš se přece dostat z hradu, aniž by to vzbudilo nějakou pozornost, ne? Pokud jsi ochoten riskovat, pomůžu ti ji zachránit,“ navrhl bez jediného zaváhání a já jsem snad poprvé cítil to bratrské pouto, které nás spojovalo ještě za dob, kdy jsme oba dva byli lidé a užívali si svého prostého lidského života.

„Souhlasím,“ to bylo jediné, co bylo podstatné. Jeho dar se bude hodit, a pokud půjde dobrovolně, bude to ještě lepší, „díky… brácho,“ zašeptal jsem do telefonu.

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 17. kapitola <<< >>> 19. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 18. kapitola: