Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 20. kapitola

25.09.2010 (19:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2317×

20. kapitola - Není vlk jako vlk

Damonův pohled:

Tábor jsme našli bez větších problému a k velkému štěstí jsme i minuli hlídku, která kolem něho obcházela. Teď jsem se vedle Edwarda a zbytku jeho rodiny krčil za nízkými keříky a zvažoval, ve kterém stanu by mohli Bellu držet.

„Co tenhle?“ zašeptal ke mně Edward a ukázal na stan, před kterým stála dvojice stráží. Když jsem se tak rozhlížel po celém táboře, objevil jsem jenom jeden další strážený stan a to byl ten největší. Ten určitě bude patřit jejich vůdci. Dalších stanů tu bylo jenom pár a většina upírů seděla venku.

„To bude nejspíš on,“ souhlasil jsem s ním, a tak jsme se odpojili od naší skupiny, která měla jasné instrukce, co má dělat, jakmile sem Bellu přivedeme, a co dělat v případě, že se útěk nepodaří. „Opatrně, jen aby neměla nějaké stráže i vevnitř.“ Bylo to docela možné, ale doufal jsem, že ne. To by značně zkomplikovalo Bellinu záchranu.

„Budeme to muset roztrhnout,“ zašeptal znovu Edward a na souhlas jsem jenom přikývl. Tohohle si ale všichni všimnou, v tuhle chvíli jsem zrovna nadával na ty dokonalé upíří smysly. Zrovna jsme se tedy rozhodli stěnu stanu roztrhnout, když v tom se do tábora vrátil jeden z nich a zburcoval všechny, doposavad lenošící členy skupiny. Stále něco vysvětloval a ukazoval do lesa za jeho zády. K našemu velkému štěstí se tam za ním vydalo několik upírů, polehávajících nebo sedících v okolí stanu, jenom stráže zůstali na svém místě.

„Tak, teď nebo nikdy,“ řekl jsem rozhodně a jedním plynulým trhem, jsem plátěnou stěnu stanu roztrhl tak, aby se tam vytvořila dostatečná průrva k tomu, abychom se dostali dovnitř. Ani jeden jsme tedy nezaváhali a vpadli do stanu jako velká voda při povodních.

Jaký ale byl náš šok, když jsme našli stan přepychově zařízený a na hromadě polštářů neseděla podle očekávání Bella, ale nějaká cizí dívka, která na nás upírala šokovaný pohled.

„Kdo jste?“ zeptala se překvapeně. Já jsem se však místo odpovědi začal zabírat tím, kde se asi stala chyba a Bella není ve stanu přesně tak, jak jsme počítali. Vůbec mě nenapadlo se nějak tou holkou zabývat a ještě míň mi přišlo na mysl to, že je slepá a ještě k tomu člověk v táboře plném upírů. Práce na jejím uklidnění se tedy ujal Edward, když viděl, že jsem natolik rozrušený tím zjistit, co se s Bellou stalo a kde v tuhle chvíli asi je, když není v jednom z nejstřeženějších stanů v táboře.

„Uklidni se, nechceme ti ublížit. Jsme tady omylem,“ promlouval k té holce, která na něho nechápavě poulila oči, Edward a já doufal, že se z jejích myšlenek aspoň něco dozví, ale když na mou otázku, jestli se něco dozvěděl, řekl jenom to, že s Bellou ta holka mluvila, ale moc nám to nepomohlo. Nevěděla, kde je, a venku se to pomalu začalo uklidňovat, což zrovna nebylo nejlepší. Nebudeme totiž moct využít toho zmatku, který kolem z neznámých důvodů nastal, abychom vypátrali Bellu.

„Měli bychom zmizet,“ zvedl se od té dívky Edward a došel až ke mně, aby mi to mohl co nejtišeji zašeptat, tak aby to neslyšel ani jeden ze strážců venku. Nenamáhal jsem se tedy žádnou odpovědí a jenom přikývl. Od toho slepce se nic nedozvíme. Jak jsme si proboha živého nemohli všimnout, že tam je někdo živý! nadával jsem si v duchu a Edward se na mě jenom mračil. Celý ten můj myšlenkový rozhovor sledoval, když se protahoval otvorem ve stanu.

Když jsem se jím ale začal protahovat já, stalo se to, čeho jsme se předem všichni obávali. Naše návštěva nezůstala nezpozorována. Do stanu totiž vešel jeden ze stráží té dívky a samozřejmě mu moje postava mizící mezi dvěma cípy stanu neunikla.

„Hej, kdo jste? Co tady děláte?!“ rozkřikl se po mně. Měl jsem chuť mu rozbít hubu, kvůli svému nezdaru najít Bellu, ale Edward včas zpozoroval mé myšlenky, a tak mě zatáhl za ruku a donutil k útěku. To však vyprovokovalo i toho strážce. Jen co jsme zmizeli za prvními stromy v lese a dostali se ke zbytku doposavad vyčkávající rodiny, zburcoval ten strážný nový poplach a několik poflakujících se upírů se vydalo po naší stopě v čele s tím strážcem. Museli jsme zmizet.

Bellin pohled:

Skoro až vojenskou chůzí se mí věznitelé blížili zpět k táboru a já se opět loučila s tak krátce nabitou svobodou, teď už jistě nebudu mít příležitost k útěku, budou mě střežit ještě víc než doteď a pokud jsem si teď připadala jako vězeň, nechtěla jsem vědět, jak si budu připadat po svém neslavném návratu do tábora.

Potom mi však na mysl přišla spásná myšlenka a já div nezačala děkovat Bohu. Skoro se ze mě stal zapomnětlivý upír. Ještě ve stanu jsem si přece procvičovala svůj dar, abych ho mohla při svém útěku použít, tak jak to, že jsem na něj tak rychle zapomněla? Vítězně jsem se sama pro sebe usmála a s trochou námahy se mi opět dařilo rozprostírat kolem sebe štít, což mělo za následek, že ti dva burani, co mě vlekli nazpět, skončili na zemi a já byla najednou volná!

Tohle byla ta příležitost, na kterou jsem čekala. Nehodlala jsem zjišťovat, jestli se mým průvodcům něco stalo nebo ne, dokonce jsem je nehodlala ani zvedat ze země. Jediné, co mě teď zajímalo, byl útěk, a tak jsem se k nim tedy rychle otočila zády, a než stihli něco říct, utíkala jsem, co mi jenom síly stačily, co nejdále od nich a Patrikova tábora.

Krajina kolem mě se rychle střídala, než jsem se nadála, octla jsem se na západním pobřeží Španělska a přede mnou se rozprostíral jenom široký oceán, který mě dělil od kontinentu, který jsem tolik let nazývala domovem.

Možná by nebylo… Ne! Dost! Nemůžu přece jenom mámu a Phila ohrozit, navíc, mohla bych tím ohrozit i sama sebe a můj návrat do Volterry by nebyl zrovna nejslavnější, kdybych nás nechtěně prozradila a Damon by pak musel přihlížet mému zničení. Už teď jsem hodně riskovala, ale v Americe by to bylo něco jiného. Toužila jsem se tam opět vrátit aspoň na malou chvíli, než se znovu začlením do gardy a mé odjezdy z Itálie budou sice časté, ale vždy budou mít jeden jasný cíl. Nebudou to toulky krajinou, jako to bylo do teď.

Večerní mořský vánek si pohrával s mými vlasy a příliv mi smáčel nohy. Upřeně jsem pozorovala horizont a přemýšlela. Nebylo špatné změnit prostředí a prostě vypadnout, ale kdo ví, co mě bude čekat po mém návratu. Pokud se tedy budu moct vrátit. Ano, pomohla jsem jim sice při misi, jejímž cílem bylo zničení Patrika a té ženy, která mu nevědomky pomáhala, ale to ještě nezaručovalo, že se vrátím a nebudu nijak potrestána, protože jsem se nevrátila hned, abych je informovala. Damon by se mě mohl zastat, to je sice pravda, ale aby to i jemu nevysloužilo nějaký trest. A kdyby se mě nezastal…, jak bych se k němu potom chovala?

Opět jedna z těch složitých otázek, na které jsem neznala odpověď, ale doufala jsem, že tahle cesta, kterou jsem podnikla, mi umožní aspoň na několik odpovědí přijít. Teď jsem se nehlásila ani Alice, nikomu.

Možná by přece jenom nebylo špatné, kdybych do Ameriky jela. Tedy v tomhle případě, kdybych do Ameriky doplavala. Cestu letadlem, anebo lodí jsem nehodlala riskovat, moje sebeovládání bylo ještě velmi křehké a lidské životy v mém okolí snad ještě křehčí, proto jsem většinou cestovala jenom v noci, kdy to bylo pro všechny nejbezpečnější.

Rozhodnuto! Cesta nebude tak nebezpečná, a když si pohnu, tak bych mohla do Ameriky doplavat už někdy k ránu, anebo nejpozději odpoledne. Ale, jak zjistím, kam jsem doplula? Budu si muset dát hodně velký pozor a najít si nějaké opuštěné místo, kde by mě nikdo přes den nenašel. Potom se budu moct dát zase na cestu.

Po tomhle rozhodnutí ale přišlo na řadu oblečení. Co s ním? V Americe budu určitě nějaké potřebovat a nechat ho tady a potom se někde procházet nahá, to rozhodně nepřichází v úvahu. Potom se mi tedy naskytla možnost, že bych si to všechno nechala na sobě, ale potom zase stejně musela najít obchod, kde bych si koupila nějaké oblečení, protože takhle bych chodila jako vodník. Každopádně je to asi to nejlepší řešení.

Jediné, co jsem ve Španělsku nechala, byly boty. Do Ameriky jsem doplavala až kolem poledne. V noci jsem se mohla nechat unášet vlnami, ale jakmile se zvedlo slunce, musela jsem se ponořit a plavat pod vodou. Tolik různých vodních živočichů jsem neviděla ani v tom vodním světě, kam nás jednou máma vzala.

Teď jsem seděla kousek od břehu, krytá palmami. Slunce se opíralo o vodu a ta se třpytila skoro jako já. Kolem pokřikovali racci a já cítila tu vůni exotiky. Byla jsem ještě víc na jihu, než je třeba Atlanta, to mi bylo jasné, jen co jsem vystoupila na písčitou pláž. Podle všeho jsem nebyla daleko od Floridy, pokud to ovšem už Florida nebyla.

Plavání mě docela unavilo, cítila jsem, že budu potřebovat na lov, ale bála jsem se. Bála jsem se nadechnout, přestože jsem nikde neslyšela známky lidské přítomnosti. Nechtěla jsem pokoušet své štěstí, že by se tu přece jen nějaký člověk nachomýtnul a já tak znovu ztratila tu trochu odolnosti vůči lidské krvi. Budu tedy muset ještě počkat, během dne se tu může kdykoliv kdokoliv objevit, ale v noci by neměl být žádný problém vyrazit si na lov.

Zatím jsem si tedy prsty začala pročesávat vlasy, které pomalu v tom horkém dni schly, ale už na dotek jsem cítila ten odpor, jak mi na nich ulpěla vrstva soli.

„Tohle by chtělo normální vodu,“ zaúpěla jsem nešťastně, ale měla jsem smůlu, normální vodu tu nikde neměli a tak jsem raději vlasy stáhla na temeni do uzlu a s pohledem upřeným na daleký oceán jsem čekala na večer.

Edwardův pohled:

Vyběhli jsme z tábora a hnali se k mé rodině, abychom společně mohli utéct před našimi pronásledovateli. Doufal jsem, že Bellin dar opět nepůsobí na celý tábor, a tak nás Alice uvidí a zburcuje rodinu ještě před tím, než k nim dorazíme. Což se taky povedlo, a ještě než jsme doběhli ke keřům, kde jsme se schovávali, viděli jsme s Damonem vzdalující se záda rodiny.

Potom jsem však zaslechl Damonovy myšlenky a to mě velmi znepokojilo. Tohle přece nemůže myslet vážně! Tohle bylo v plánu. Ohlédl jsem se po něm a viděl, že skutečně dělá to, na co myslel. Zastavil a čekal, až ho stráže z tábora doženou.

„Damone, neblázni, takhle ji nezachráníme!“ volal jsem na něj naléhavě.

„Zachráníme, běž za rodinou. Když budu vědět, kde je Bella, podaří se mi ji zachránit samotnému,“ odpověděl mi ve chvíli, kdy ho dobíhali stráže. Nemohl jsem ho ale nechat samotného. Spojili jsme se, abychom zachránili Bellu a pokud se nechá zajmout on, udělám to taky. Ve dvou ji dostaneme ven určitě. „Běž sakra!“ zařval po mně Damon, když viděl, že jsem se také kus od něj zastavil.

Než jsme se nadáli, tak každého z nás vlekli dva ze strážců, kteří si naštěstí nevšimli pachu mé rodiny, a tak mohli aspoň oni utéct. Za jejich doprovodu jsme se tedy vrátili do tábora a já doufal, že nás dají do stejného stanu s Bellou, nebo se aspoň z myšlenek ostatních dovím, kde přesně je.

Dali nás sice do stanu, kde jsem cítil jasnou Bellinu vůni, ale Bella tam nebyla. Jeden ze členů téhle sekty zašíval roztržený stan a kolem celého stanu stálo několik strážců. Byli na pozoru, abychom se nepokusili o útěk.

„Kde je…?“ začal se mě po chvíli ptát Damon, ale včas jsem ho pohybem ruky zarazil. Zrovna jsem se soustředil na myšlenky jednoho strážce a potom jsem uslyšel výkřik. Mužský výkřik. „Co se to…,“ opět jsem ho zarazil.

„Bella tu není… utekla… a to, cos slyšel, byl jejich vůdce, který zuřil nad neschopností svých lidí, kteří ji měli na starosti,“ vysvětlil jsem mu po chvíli, kdy jsem to samé vyčetl z mysli jednoho ze strážců.

„Takže jsme tu zbytečně,“ začal potichu zuřit Damon a já jsem měl chuť začít také nadávat, ale bylo to nad Damonovým hloupým nápadem nechat se zajmout. Kdyby chvíli počkal, určitě bychom zjistili, že Bella uprchla, třeba bychom na ni dokonce narazili cestou, ale on ne, musel se nechat zajmout, aby ji mohl lépe osvobodit!

„Nevyšiluj, musíme si zachovat chladnou hlavu. Patrik, ten jejich vůdce, s námi bude chtít mluvit, pokud to bude možné, nesmíme mu prozradit nic o našich darech. Bella určitě bude informovat Ara a jeho bratry o struktuře tábora a o všem, co se tu dozvěděla,“ snažil jsem se ho uklidnit. Bella nebyla hloupá, udělá, co je nejlepší pro všechny, ale hlavně pro náš druh. Lidé se o nás nesmí dozvědět a to ona věděla.

Bellin pohled:

Odpoledne se pomalu proměnilo v noc a já se mohla vydat na cestu. Neměla jsem nejmenší představu o tom, kam se vydat, ale bylo mi to jedno. Teď jsem musela na lov a potom se uvidí, kam mě to potáhne. Nápad návratu domů - byť jenom na malý okamžik - jsem okamžitě zavrhla, přestože jsem toužila znovu spatřit mámu a dokonce i Phila. Chtěla jsem se ujistit, že jsem v pořádku a nic jim nechybí.

Vydala jsem se tedy na lov a po nějaké chvíli jsem se ujistila, že jsem skutečně na Floridě. Všude bylo spoustu komárů a ti se přitom v tropech moc nevyskytují a dokonce jsem narazila i na ohradníky s cedulemi, že by za ně neměli lidé chodit kvůli výskytu aligátorů a jiných plazivých potvor, které jsem popravdě moc nemusela a ani za ochutnání mi nestáli.

Postupovala jsem tedy podél ohradníků dál a snažila se přes ten pach, který stoupal od vody, ucítit nějakou lákavou vůni nějaké šelmy, ale kde nic, tu nic. To jsem si to pěkně dala, ještě tu umřu hlady! No, to by se asi nepovedlo, ale rozhodně to znělo zábavně.

Nakonec jsem si až skoro na samých hranicích ulovila chutnou pumu. Měla jsem sice větší žízeň, ale jelikož tu poblíž nebyla žádná další zvěř, musela mi stačit.

Pokračovala jsem v cestě celou noc, až jsem dorazila někam na opačnou stranu Spojených států. To sice nebyl můj úmysl, ale když jsem nad ránem spatřila ta hustá mračna, která slunci mařila jakoukoliv jeho snahu zasvítit na lidi, uznala jsem, že to přece jen nebylo tak špatné. Aspoň se nebudu muset ve dne schovávat.

Byla jsem kousek za Seattlem a docela se mi tu líbilo. Všude kolem mě byly husté lesy, kde bude konečně dostatek zvěře, ne jak na Floridě, kde by mě nejraději ochránci přírody už neviděli, jelikož ta puma, kterou jsem si dala ke svačince, byla chráněná, ba přímo kriticky ohrožená, jak jsem si mohla na jedné informační tabuli potom přečíst.

Teď jsem se však rozhodla prozkoumat ty hluboké lesy kolem mě a konečně doplnit zásobu krve v mém těle. Zamířila jsem si to tedy prvním stromům a potom jsem se rozběhla, nikde poblíž jsem totiž žádnou chutnou vůni necítila.

Zastavit mě však nedonutila vůně, ale právě naopak příšerný zápach. Nechápala jsem, kde se tu bere, ale o chvíli později se k tomu zápachu přidalo i poměrně hlasité vrčení, a když jsem se zaměřila na místo, odkud vychází, zahlédla jsem nad křovím dvě velké uši a mezi větvičkami prosvítaly velké zelené oči.

„A jéje.“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla, protože ten tvor, který tak trochu připomínal vlka, ale byl na rozdíl od něj hrozně velký, jasně vrčel na mě a pomalu z toho křoví vystupoval, až jsem ho mohla spatřit v celé jeho kráse, tedy spíš hrůzostrašnosti, protože to byl skutečně nějaký zmutovaný vlk a ten pach vycházel opravdu z něj.

Chvíli jsem na něj hleděla, než na mě znovu zavrčel. Nebylo to milé zavrčení, spíš jako by mě vybízel k boji, anebo útěku. Nevěděla jsem, čeho je to zvíře schopno, jelikož jsem přesně nevěděla, s kým mám tu čest, a tak jsem si raději vybrala tu druhou možnost a dala se na útěk.

Pelášila jsem, co to jen dalo, ale stále jsem slyšela dusot vlčích tlap někde za mnou, když jsem však přeskočila malou říčku a běžela dál, ten dusot utichl v dálce, a když jsem se ohlédla, spatřila jsem, že vlk stojí na kraji té říčky a pozoruje mě.

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář - byla bych ráda aspoň za 5 komentářů

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 19. kapitola <<< >>> 21. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 20. kapitola: