Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 22. kapitola

09.10.2010 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1832×

22. kapitola - Ty ho znáš?!

Bellin pohled:

„Jak dlouho jsi už vegetarián?“ otázal se mě jedno odpoledne Eleazar. Svou zvídavou povahou mi hned připomněl Carlislea a nebo dokonce Ara. A hned mě také napadlo, že snad všichni vůdcové klanu jsou tak zvědaví.

„Není to moc dlouho. Chtěla jsem se o to pokusit už od své přeměny, ale ve Volteře to nějak nešlo. Bylo tam mnoho pokušení, a pokud s vámi není někdo, kdo vás vede a nenechá vás uklouznout... tak jsem to dokázala až teď,“ odpověděla jsem mu upřímně, neměla jsem nejmenší důvod mu lhát. Naopak, chovali se moc mile, když mě pozvali k sobě domů.

„Takže ty jsi z Volterry?“ zeptal se překvapeně a jeho otázka přilákala zbytek osazenstva domu. Eleazarova družka si sedla na opěrku křesla, na kterém Eleazar seděl, Tanya s Irinou a Kate obsadily velkou sedačku. Všichni netrpělivě očekávali mou odpověď.

„Ano, i tak by se to dalo říct. Jako člověk pocházím tak trochu z Atlanty a trochu ze Swords, to je taková vesnice kousek od Dublinu,“ vysvětlila jsem pro jistotu, protože ne zrovna všichni na celé zemi vědí, kde taková malá, mezi lesy zapadlá vesnička v Irsku je. „Upírem jsem se stala až ve Volteře. Není to vlastně ani tak dávno. Proměnili mě kvůli mému daru tři dny před Novým rokem a tak jsem vlastně upírem od začátku roku,“ vysvětlila jsem jim svou spojitost s Volterou.

„To znamená, že jsi člen gardy? Jak je vůbec možné, že Aro strpěl to, že jsi opustila gardu, aby ses mohla stát vegetariánem?“ pokládal další zvídavé otázky Eleazar a ostatní stejně zvědavě poslouchali.

„Máš pravdu, jsem členem gardy. Avšak můj plášť je zatím pouze světle šedý. Pokud se tam vrátím, mám možnost zabojovat o lepší postavení, ale zatím tak neplánuji. Chci protrénovat svou sebekontrolu, naučit se odolávat. Vím, že to bude hodně těžké, ale pokud byste byli tak laskaví a nějakou dobu mě tu nechali, mohla bych se v sebeovládání zlepšit. No, a k otázce ohledně Ara, tak ten o mém plánu stát se vegetariánem tak úplně neví a pokud to bude na mně, tak se to ani nedozví. Našla jsem způsob, jak ve Volteře žít i jako vegetarián, aniž by to někdo odhalil,“ řekla jsem a lehce se na všechny usmála, když se na mě plni překvapení podívali. Ani jsem se nedivila, Nikola svým způsobem života překvapil i mě.

„Skutečně?“ ozvala se překvapeně Kate.

„Ano, dokonce bych nebyla jediná, kdo by tak žil, ale to je tajemství. Jeden z mála přátel, které jsem si tam udělala, je vegetarián. Za celý svůj upíří život zabil jenom jednoho člověka a potom se hodně toulal a naučil se žít z krve zvířat. Naprosto mu to vyhovuje, a když se rozhodl usadit, byla Volterra dobrým řešením. Kontaktní čočky mu vyřešily problém se zlatýma očima a tak tam žije.“ Nehodlala jsem Nikolu ohrožovat tak, že bych zmiňovala jeho jméno, přestože jsem nevěřila, že by vládci měli s Denalijskými tak blízký vztah, že by Eleazar nebo někdo jiný z jeho domácnosti měl potřebu všechno královským sdělit.

„To je úžasné!“ řekl s překvapeným úsměvem Eleazar. „Škoda jen, že ve Volteře nechápou náš způsob života. Znám Ara i jeho bratry. Stále jsme slabé články v řetězci a přitom jsme jedni z těch silnějších, protože vytváříme velké skupiny. Přesto jsme podle nich ohroženi našimi city. Ti, co se živí lidskou krví, jednou o své lidské cítění přijdou, i kdyby se sebevíc snažili. Někdo tomu říká třeba duše. My nejsme jediná vegetariánská rodina, která královským leží v žaludku, ale nemůžou s tím nic dělat, dokud neporušíme zákony a ty my ctíme.“

Vzpomněla jsem si na Cullenovy, ti jsou mnohem větší skupina vegetariánů trvale žijící pospolu. Aro se už nějakou dobu snaží získat Edwarda, Alici a Jaspera do gardy, ale zatím bezúspěšně. Jejich pouta k rodině a způsob života by je stále odlišovaly, a přestože chápou, jak je nutné dodržovat pravidla, nechtějí se stát jejich strážci.

„Já to plně chápu. Vím, co se může stát, pokud se pravidla nebudou dodržovat, přestože nejsem upírem zrovna nejdelší dobu. Dokonce za sebou mám jenom jednu misi a k tomu ještě ne zrovna podařenou,“ přiznala jsem zahanbeně.

„Pokud tedy ještě máš zájem tu s námi nějakou dobu zůstat, budeš jenom vítaná. Tanya ti připraví hostinský pokoj, kde se budeš moct trochu zabydlet a jak to tak vypadá, tak ti zajedeme koupit i něco na sebe. Ty šaty vypadají, jako bys je měla na sobě nejméně dva týdny,“ řekla s úsměvem Irina. Kdyby jen věděla, jak blízko je k pravdě. Čisté oblečení jsem na sobě neměla od chvíle, kdy jsme jeli na misi a to už skoro dva týdny budou. Od té doby jsem se pořád jenom toulala a na nějaké nakupování jsem čas neměla, pokud jsem nechtěla zmařit nějaký další život.

„Jsi moc hodná, všichni jste na mě moc hodní,“ řekla jsem dojatě a to už mě Tanya vedla po schodech do patra, kde jsem měla na nějakou dobu najít nové útočiště.

„Eleazarovi z nás pukne hlava. Pořád si dělá legraci z toho počtu bab pod jednou střechou a teď k nám přibyla další,“ smála se po cestě a z přízemí jsem zaslechla smích i všech ostatních. Nebyla jsem tu ani dva dny a už jsem si tu připadala dobře. Bála jsem se, že mě jako neúplného člena gardy nepřijmou, ale opak byl pravdou.

„Tadá, tohle bude tvůj pokoj, doufám, že se ti líbí,“ začala mi Tanya nadšeně ukazovat pokoj.

„Je pěkný, opravdu se mi líbí,“ pochválila jsem pokoj, který byl laděn do béžové.

„Fajn, takže, koupelnu máš tady, šatnu tady - jenom ji budeme muset dneska trochu naplnit. Teď ti jenom donesu něco na sebe, protože takhle by tě do obchodu asi nepustili. Mohla bys mít stejnou velikost jako Kate, tak chvíli počkej,“ řekla a zmizela z pokoje jako pára nad hrncem. Po několika vteřinách už byla zpátky a nesla plnou náruč oblečení, které položila na postel. „Snad si tedy něco vybereš, až budeš, přijď za námi dolů,“ udílela mi poslední instrukce a potom zmizela z pokoje a zavřela za sebou dveře.

Přešla jsem tedy po pokoji až k posteli, kde leželo několik triček, svetrů, kalhot i sukní a přemýšlela, co bych si mohla obléct. Nakonec jsem si vybrala pomněnkově modrý svetr a černé kalhoty. Vzala jsem si to a odešla do koupelny, kde jsem vysvlékla své oblečení, které jsem bez nejmenšího smutku hodila rovnou do koše. Tohle by se už nikdy nevypralo. Pak už mě čekala jenom příjemně teplá sprcha, která byla přesně to pravé ořechové.

„Můžeme tedy vyrazit?“ zeptala se mě Irina, když jsem asi po hodině scházela po schodech do přízemí. Vlasy mi voněly po nějakém ovocném šampónu a celkově to byl velmi příjemný pocit, konečně se umýt.

„Jistě,“ souhlasila jsem a oplatila jí její milý úsměv.

„Tak fajn, Kate, Tanyo, jedeme,“ zavolala do nitra domu a za chvíli už po schodech scházela Kate a z obývacího pokoje přicházela Tanya. Obě se na mě mile usmívaly, až mě tak trochu mimo napadlo, že z toho věčného úsměvu musí mít snad křeč.

„Bello, můžu ti tak říkat, že jo?“ zeptala se trochu nejistě Kate, když jsme společně vycházely z domu. Souhlasně jsem tedy přikývla a Kate pokračovala, „Chtěla jsem tě jenom upozornit na Tanyu, v obchodě bývá trochu k nezadržení a teď když ví, že kromě nějakého mého oblečení nemáš co na sebe, tak ji nebude mít co zadržet. Je možné, že v tom obchodě ztvrdneme až do zavíračky,“ šeptala mi, ale i tak ji musela Tanya slyšet, protože se na ni uraženě podívala.

„Neboj se, na něco podobného jsem připravená. Sama jsem totiž jednou strávila celý jeden den s Alicí v obchodech a večer jsem skoro necítila nohy,“ přiznala jsem s úsměvem.

„Počkej, ty se znáš s Cullenovýma?“ zarazila mě Kate. Copak já to neříkala?

„Jo, nějaký ten pátek je už znám,“ odpověděla jsem jí, když jsme nasedaly do auta. V tu chvíli mě však ani v nejmenším nenapadlo, že by moje kladná odpověď mohla odstartovat takovou lavinu v podobě Tanyiných otázek, jakou odstartovala. Kdybych to věděla, tak bych raději pomlčela a vůbec se o Cullenových nezmiňovala.

„Víš, oni jsou něco jako naše rodina,“ vysvětlila mi Irina, která seděla za volantem a snažila se soustředit jenom na cestu, ale přes zpětné zrcátko na mě házela soucitné úsměvy.

„Kdy jsi je naposledy viděla? Kde teď zrovna bydlí? Irino, mohli bychom je navštívit, že ano?“ Tanyino nadšení bych chtěla sdílet. Cullenovy bych viděla ráda, to nepopírám, a dokonce snad i všechny, ale teď jsem se rozhodla věnovat jenom sobě, pak by rozhodování mělo jít jednodušeji.

„Naposledy jsem je viděla před Vánocemi, a pokud je mi známo, tak žijí ve Swords,“ odpověděla jsem Tanye na všechny její otázky, krom té, která byla směřována na řidiče.

„Je Edward stále sám?“ vyzvídala dál.

Nákupy jsem přežila s vypětím sil. Pokud jsem si myslela, že Alice já nákupní maniak, nikdy jsem nenakupovala s Tanyou a Kate, ty dvě dohromady, to byla hotová nakupovací smršť. Anebo to bylo taky proto, že když jsem nakupovala s Alicí, tak jsem byla ještě člověk a ona se musela v rámci možností krotit.

Domů jsme dorazily až pozdě večer a to si ještě holky stěžovaly, že nestihly koupit všechno a v nejbližší době budeme muset na nákupy znovu. To jim však Irina okamžitě zatrhla, protože šatna, kterou jsem měla přidělenou, po dnešních nákupech praskala ve švech a já věděla, že tohle nemám šanci nikdy vynosit.

Večer mi pak nechali trochu soukromí, hned ráno jsme si totiž měli vyrazit na společný lov, na kterém se opět mělo testovat mé sebeovládání, ale ani tak nehodlali riskovat a předem zkontrolovali, jestli v okolí není nějaký člověk, kterému bych nedej bože mohla ublížit.

„Uvidíme se tedy ráno a zítra mi toho musíš tolik říct,“ těšila se Tanya, když mi do pokoje donesla poslední tašku s oblečením. Bylo mi jasné, o čem si bude chtít zítra povídat. A v tu chvíli mě napadlo, že mi o Denaliových Edward nikdy neřekl, natož o Tanye, která se ho už nějakou tu dobu snaží získat.

Ležela jsem tedy jenom tak na posteli a přemýšlela, jestli zavolat Alici nebo ne. Nakonec jsem však telefon odložila, stulila se na posteli do klubíčka a zavřela oči. Ale neusnula jsem. Tolik jsem chtěla tu noc spát, pomalu ve spánku vstřebat to, co se za posledních několik měsíců stalo, ale nemohla jsem. I přesto jsem dál ležela bez jediného pohnutí až do rána, kdy mi na dveře zaklepala Carmen, aby mi řekla o tom, že vyrážejí na lov a jestli se chci přidat.

Nebylo to z nutnosti, ale přece jenom jsem se přidala a na lov jsme tedy vyrazili všichni. Nebylo vlastně ani potřeba jezdit někam daleko, vždyť na Aljašce je široko daleko spousta lesů a zvěře také.

„Sejdeme se tady za dvě hodiny a společně se potom vrátíme domů. Nikde v okolí by neměl být žádný člověk, co by nám mohl náš lov změnit ze zábavy na… no prostě, Bello, můžeš být klidná, nehrozí tady žádné nebezpečí, že by jsi mohla selhat. Kdyby se však něco stalo, tak rozhodně zavolej,“ dával mi Eleazar poslední instrukce před lovem. Bylo to až dojemné, takhle se nestaral nikdo.

„Díky, budu se snažit. Ve Volteře to nešlo, ale tady v tom nevidím problém. Všechno bude v pořádku,“ usmála jsem se na něj mile a doufala, že se všichni rozejdeme za svými chuťovými buňkami. Což hned po tom, co jsem si to pomyslela, všichni udělali.

„Nezapomeň,“ uchichtla se Kate, „za dvě hodiny tady,“ připomněla mi.

„Pokusím se nezapomenout,“ přislíbila jsem a Kate zmizela mezi hustým porostem stromů. Zůstala jsem tam sama, vedle auta, kterým jsme sem přijeli. Opřela jsem se o kapotu a chvíli se jenom tak rozhlížela. Měla jsem dost času, nehodlala jsem ani dlouho lovit, neměla jsem to zapotřebí. Oči jsem ještě neměla zase tak tmavé, aby u mě lov byl velmi nutný.

Bylo to tu tak jiné, než v tom lese, kde jsem poprvé zabila. Nějak mě ten lehký vánek, ve kterém se pohybovaly listy stromů vyluzující tichý šum, uklidňoval. Široko daleko nebylo nic jiného slyšet.

Ale to ticho nezůstalo tichem na moc dlouho, anebo právě naopak jsem se já na hodně dlouho ponořila do svých myšlenek a nevšímala si, jak rychle ten čas běží, když se vedle mě z ničeho nic objevila Tanya s širokým úsměvem na rtech.

„Ty už jsi zpátky?“ zeptala se překvapeně.

„Vlastně jsem ani lovit nešla. Spíš jsem se tu tak nějak zamyslela, je tu takový klid,“ přiznala jsem to, proč mě našla u auta.

„A víš, že je vlastně super, že jsme tu první?“ vypálila na mě najednou. Nechápavě jsem se na ni podívala a doufala, že mi to vysvětlí. „No, myslím to tak, že jsme vlastně ještě neměly ani pořádnou příležitost si popovídat. Pořád se něco dělo… tak fajn, nebudu chodit kolem horké kaše. Chtěla jsem se jenom zeptat na Edwarda, nějak jsme to posledně zamluvily,“ přistoupila hned k tématu, o kterém jsem moc mluvit nechtěla.

„A co bys chtěla vědět?“ zeptala jsem se mile.

„No, to ohledně toho, jestli je pořád sám nebo jestli už narazil na „tu pravou“ nebo jestli mám ještě aspoň malou šanci… no však víš, samotnou tě to muselo někdy napadnout, Edward je až moc přitažlivý, aby to žádnou holku netrklo,“ vyhrkla a já na ni zůstala doslova civět, tohle jsem nečekala, takovéhle přiznání.

„Ehm… no… já nevím, popravdě, naposledy jsme se viděli před asi měsícem a to pokud je mi známo, neměl žádnou známost,“ odpověděla jsem jí a raději se dívala do země, aby nepoznala, že jí tak trochu lžu. Nechtělo se mi bavit o tom, že jsem s Edwardem nějakou dobu chodila.

„Víš, mám takový pocit, že… neber si to osobně, ale mám pocit, že mi lžeš. Že tobě se Edward taky líbí a teď doufáš, že ho ukořistíš pro sebe?“ zeptala se spiklenecky a já jen rychle zavrtěla hlavou.

„Ne, ono je to jinak,“ uznala jsem, že bude nejlepší, když půjdu s pravdou ven, takhle by si o mně mohla myslet bůh ví co. „Ještě před svou proměnou jsem s Edwardem chodila. Sice jsme se rozešli, ale… pořád nás něco spojuje, chápeš?“ nehodlala jsem jí říkat o tom, jaký mám zmatek v citech, ani o Damonovi. Natolik jsme zase nebyly dobré kamarádky.

„Páni, tak to bych nečekala. A tys věděla, že on, že je upír?“ vyptávala se zvědavě a tak jsem jenom přikývla. „To je tedy něco. Pokaždé tak dbal na dodržování toho zákona a pak to řekne lidské holce, oh, pardon,“ omluvila se mi rychle.

„To je v pohodě. Ono to ale nebylo tak jednoduché. Já se to vlastně nedozvěděla tak úplně od Edwarda, řekl mi to někdo jiný, ale to je dlouhý příběh a na to my teď nemáme čas,“ řekla jsem rychle, když jsem zahlédla vracející se Irinu a Kate.

„Jednou mi to ale povíš, tohle mě totiž hrozně zajímá,“ ujistila mě o tom, že tenhle náš rozhovor bude ještě jednou pokračovat. Minimálně do doby mého odjezdu se ze mě bude snažit dostat všechno o mně, Edwardovi, našem vztahu a potom nejlíp všechno, co se událo ve Swords, z čehož jsem moc nadšená opravdu nebyla, ale co jsem mohla dělat, kromě Tanyi se ke mně všichni chovají moc mile.

„Jo, jednou si popovídáme,“ slíbila jsem neurčitě a nasedla do auta, protože už přišli i Eleazar s Carmen. Spolu jsme tedy mohli vyrazit domů. Eleazar si mě však cestou zpátky zkoumavě prohlížel ve zpětném zrcátku, asi si hned všiml, že jsem na lovu nebyla, ale nahlas nic neřekl.

Ten večer mi naštěstí Tanya nechala trochu soukromí. Společně jsme se jenom podívali na nějakou šílenou komedii, při které jsem se taky zasmála, ale potom jsem odešla do svého pokoje a znovu si lehla na postel a zírala na strop. Neměla jsem co dělat a tak jsem se rozhodla po dlouhé době zavolat Alici.

Natáhla jsem se pro telefon na nočním stolku a po paměti jsem vyťukala číslo.

„Ano?“ ozval se do sluchátka po druhém zazvonění známý zvonivý hlas.

„Ahoj, Alice, tady je Bella…“ představila jsem se jí a už jsem musela odtahovat telefon od ucha, jak do něj nadšením začala pištět. „Alice, uklidni se, nebo to hned položím,“ začala jsem jí trochu vyhrožovat, ale jen co se uklidnila, mohly jsme si společně zase po dlouhé době promluvit. A že jsem se dozvěděla hodně novinek.

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 21. kapitola <<< >>> 23. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 22. kapitola: