Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 26. kapitola

21.11.2010 (08:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1780×

26. kapitola - Tys mi lhal!

Bellin pohled:

Damon mě svíral v náručí, líbal mě a já se mu vůbec nebránila. Ba právě naopak, v tu chvíli jsem chtěla jenom tohle. Tiskla jsem se k němu a polibky mu náruživě oplácela. Ten polibek byl tak jiný a zároveň v něčem podobný tomu, který mi dal na naší první hodině boje.

Nevnímala jsem nic kolem sebe, jedině Damona. A potom to přišlo, stejně jako všechno krásné musí jednou skončit, skončil i náš polibek, když se ode mě Damon odtáhl a vypadalo to tak, že se snad chystá odejít, ale naštěstí se zastavil jenom o dva kroky dál. Nechápala jsem to. Že by váhal? Možná i litoval svého činu?

Hned na to jsem však dostala odpověď. Po chodbě totiž přicházel nějaký člen gardy, a jak se zdálo, Damon jeho přítomnost odhalil dřív než já.

„Damone, omlouvám se, jestli ruším, ale vládce si tě žádá,“ promluvil na mého společníka. Ten jenom přikývl a hned ho následoval zpátky do sálu. Já jsem zůstala stát uprostřed chodby, neschopna jediného pohybu. Stále jsem se nějak nemohla vzpamatovat z toho, co se tu ještě před malou chvílí stalo.

Prsty jsem si přejela po rtech, a jako bych na nich ještě cítila ty Damonovy. Chvíli jsem pak ještě hleděla směrem, kudy odešel, a nakonec jsem se otočila a šla k sobě do pokoje rozhodnuta, že si později budeme muset promluvit.

Cestou do pokoje jsem sice stále přemýšlela nad tím polibkem, ale zároveň, když jsem si vzpomněla, že jsem mluvila i o Edwardovi, mě zajímalo, jestli je tady, nebo se s rodinou vrátil do Swords. Rozhodně bych to měla zjistit, a pokud by tomu tak bylo, tak bych si mohla od Alice vyžádat nějaké nové informace o sestře, tátovi a babičce. Už dlouho jsem o nich neměla nové zprávy, a přestože jsem měla spoustu vlastních problémů, nepřestala jsem na ně myslet. Strašně moc mi chyběli a já jsem doufala, že se na ně budu moct jednou jet podívat. Teď to však nebylo možné, Arova slova byla jasná, a pokud nebudou nějaké nepokoje přímo v Irsku, někde poblíž Dublinu, tak je ještě pěknou řádku týdnů, měsíců nebo možná i let neuvidím.

V podobných myšlenkách jsem došla až ke dveřím pokoje, ale nejdřív jsem se zastavila u dveří do Damonova pokoje. Z náhlého popudu jsem stiskla kliku a dveře se tak otevřely. Obestřela mě Damonova vůně, byla sice poněkud slabá, jako by tu už nějakou dobu nebyl, ale to, co jsem následně uviděla, mě dost překvapilo. Všechno tu bylo rozbité, poházené po zemi a já se lekla, co se tu asi mohlo stát.

Ano, budu si s ním muset promluvit, takhle to dál nepůjde.

S tou myšlenkou jsem se vydala do svého pokoje, ve kterém se během mé nepřítomnost vůbec nic nezměnilo. Všechno tu bylo tak, jak jsem to tu nechala, dokonce i ten Edwardův obraz se stále opíral o stěnu otočen ke mně rubem. Nikdo můj pokoj během mé nepřítomnosti nenavštívil.

Zavřela jsem za sebou dveře a následně se svalila na postel. Venku už byla poměrně tma a do pokoje pronikal jenom bledý proužek měsíčního světla. Konečně je tenhle šílený den za mnou, oddychla jsem si. Ale hned na to jsem si vzpomněla na to všechno, co mě bude v následujících dnech čekat a znovu jsem si povzdechla. Budu si muset promluvit s Damonem, všechno si to s ním vyříkat a potom ještě budu muset mluvit s Edwardem.

Vstala jsem z postele a přešla ke stěně, kde byl opřený Edwardův obraz mé lidské maličkosti. Otočila jsem ho k sobě a znovu se na sebe samu podívala. Stále jsem v něm viděla tu lásku, s jakou ho Edward maloval. Nakreslil mě takovou, jaká jsem byla, a přestože teď už nemám karmínově červené oči jako ve chvíli, kdy jsme se s Edwardem loučili, a já se změnila, pořád jsem nebyla tou dívkou, co se na mě dívala z obrazu.

Trochu mě to štvalo, ale doufala jsem, že díky Arovu zákazu lovit se k té staré Bells aspoň trochu přiblížím. Nemuselo by být zase tak špatné přiblížit se ještě o kousek k té bezstarostné, věčně usmáté holce, jakou jsem bývala dřív. Elinor by se asi divila, jak moc jsem se změnila.

A nebyla by jediná, divila by se celá rodina. Možná i Alice by mě nepoznala a to nemyslím jenom vzhledově. Třeba bych jí mohla zase zavolat, že jsem se konečně vrátila. Mohly bychom znovu obnovit ty naše telefonáty, aspoň bych opět byla v obraze, co se týče rodiny. A hned jsem tak i učinila, znovu jsem opřela obraz o stěnu jeho lícem ke zdi a vrátila se na postel. Z nočního stolku jsem si vzala telefon a chystala se vytočit známé číslo, když se mi telefon rozvibroval v ruce.

„Ano, Alice?“ přijala jsem příchozí hovor, jen co jsem si přečetla, kdo volá.

„Ahoj, Bello. Před chvíli jsem zrovna mluvila s Irinou, říkala, že jsi už odjela?!“ mluvila a hlas jí přeskakoval z jedné oktávy na druhou.

„Uklidni se, jinak ano, odešla jsem z Denali. Jsem zpátky ve Volteře,“ odpověděla jsem jí na nevyřčenou otázku a potom se v telefonu ozval výkřik, až jsem se lekla, co se to asi na druhé stráně děje.

„A proč jsi mi to neřekla dřív, hned jsem u tebe,“ řekla a pak se mi v telefonu ozval vyčkávací tón. Překvapeně jsem hleděla na telefon a nějak mi nedocházelo, co tím Alice chtěla říct. Z toho zadumání mě vyrušilo až vytrvalé klepání na dveře, a tak jsem se zvedla a dveře otevřela.

Jako velká lavina se na mě vrhla… Alice! Pane jo, to se mi snad zdá! Oni jsou skutečně tady!

„Panebože, Bello, ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ pištěla Alice a objímala mě a já stála jako solný sloup, natolik mě překvapila. Když jsem se však probrala z počátečního šoku, že ji tady vidím, jsem ji musela taky obejmout.

„Já tě taky ráda vidím, Alice,“ přitakala jsem a usmála se. Tahle malá divoška mi tu ale pořádně chyběla, kromě Damona a Nikoly jsem si tu neměla s kým promluvit a ženskou společnost jsem nutně potřebovala. „Jsem tak ráda, že jsi tady, moc se mi po tobě stýskalo, i když jsme spolu byly skoro pořád v kontaktu, tak tohle je mnohem lepší.“ Nevydržela jsem to a z hrdla se mi vydral vzlyk.

„Byly jsme na tom asi podobně. Kromě Edwarda nikdo doma nechápal, co se se mnou děje, a já jim to nedokázala ani vysvětlil,“ odpověděla mi Alice a odtáhla se ode mě.

„Ale teď dost o tom, že jsme se dlouho neviděly. Chci vědět všechno, co se stalo od chvíle, kdy jsem zmizela, co je doma nového, jak se má Esmé a Carlisle… No prostě všechno,“ pobízela jsem ji, aby se konečně dala do vyprávění.

„Jasně, ale všechno popořádku, Esmé a Carlisle jsou tu, stejně jako Rose s Emmettem. Nemohli jsme přece nechat Edwarda ve štychu, když nás potřeboval, tak se rodina nechová,“ řekla a já se nemohla dočkat, až uvidím i ostatní, ač jsem Emmetta s Rose moc neznala.

Damonův pohled:

Nějak jsem stále nemohl uvěřit tomu, že mi Bella polibek opětovala, čekal jsem od ní facku nebo výčitky nebo… já nevím, ale rozhodně jsem nečekal tuhle reakci, která se mi však neskutečně líbila.

„Vidím, že jsi spokojený,“ poznamenal Aro, kterému neušel můj blažený úsměv na tváři. Připadal jsem si hloupě, takto předstupovat před vládce, ale nemohl jsem si pomoct, ten úsměv prostě nechtěl ani za nic z mé tváře zmizet a já se vlastně ani nedivil. Úsměv jsem měl na tváři pokaždé, když jsem si vzpomněl na Bellu.

„Ano, pane, mám důvod ke spokojenosti,“ přitakal jsem a doufal v jeho taktnost, že to nebude chtít nadále nějak více rozebírat.

„Jistě je ten důvod velmi zajímavý, ale teď to bohužel nebudeme řešit, mám pro tebe totiž jiný úkol,“ řekl a zamyšleně se na mě podíval. Tak, co to bude pro tentokrát? Nějaké další nepokoje? „Neboj, tentokrát je všude klid, všichni se doslechli o našem vítězství nad Patrikem, a tak se nám klidí z cesty. Tento úkol pro tebe bude jednoduchý. Budeš mít ze začátku na starosti Rebecu, seznámíš ji se vším, co by ji zajímalo, a také spolu s ní budete k ruce Heidy, která bude připravovat takovou malou oslavu - tak sto až dvě stě přátel. Pomůžeš jí se seznamem hostů,“ řekl a já nedokázal zakrýt překvapení.

„Ano, pane,“ souhlasil jsem a lehce se poklonil. Tohle bylo vskutku nečekané, nikdy jsem žádnou oslavu nepořádal, vždy se maximálně účastnil její konečné fáze.

„Jsem rád, že jsme se domluvili. Rebeca se za chvíli probudí, budu rád, když tam u ní budeš, Heidy sem také přivede několik lidí, aby se hned mohla nakrmit, sám budeš moct také utišit svou žízeň,“ řekl mírně a pak mě propustil, abych mohl jít do pokoje, kde probíhala Rebečina přeměna.

Její srdce pomalu zpomalovalo, až vydalo poslední úder a nakonec se zastavilo úplně. Její život člověka v tuhle chvíli skončil a nastal pro ni zcela nový život, život upíra.

„Rebeco?“ promluvil jsem na ni opatrně a čekal, až otevře oči, které by po hodně dlouhé době měly konečně spatřit denní světlo a nežít ve stínech. Přestože na život ve stínech bude odkázána celá.

„Kde to js…“ začala se ptát, když otevřela oči, ale v polovině věty se zarazila.

„Jak se cítíš?“ ptal jsem se pomalu dál a snažil se nedělat nějaké prudké pohyby, ačkoliv jsem byl vyškolený v boji, novorození jsou silní a Aro by samozřejmě neuvítal, kdybych mu jeho oblíbenkyni v sebeobraně roztrhal na malé kousky.

„Moje oči!“ vyjekla najednou a rukama si přejížděla po obličeji.

„Co se děje?“ lekl jsem se, že by přece jenom proměna nedopadla tak, jak měla, a Rebeca by přece jenom zůstala slepá, což by se stát nemělo, náš jed by jí měl zahojit všechny rány a dokonce jí navrátit i zrak, což se lidským doktorům nemohlo nikdy v životě podařit.

„Já… já vidím!“ vykřikla nadšeně a já se jenom spokojeně usmál, všechno je tak, jak má být. Teď ji jenom musím vysvětlit všechno o nás a našich pravidlech.

„To jsem neskutečně rád. Jistě to musí být velmi příjemný pocit,“ odpověděl jsem jí přátelsky a Rebeca se na mě poprvé za celou dobu podívala a následně zalapala po dechu, který jí však uvízl v plicích, a ona na mě překvapeně hleděla.

„Neboj se, tohle se stává, teď nepotřebuješ dýchat, stal se z tebe totiž jeden z nás. Rebeco, je z tebe upír,“ řekl jsem co možná nejklidnějším hlasem a doufal jsem, že jsem ji tím příliš nevyděsil. Což se asi nepovedlo, protože Rebeca se v tu chvíli rozkřičela na celý pokoj a následně to musela slyšet převážná část osazenstva hradu.

Bellin pohled:

S Alice jsme proklábosily snad tři hodiny, když musela odejít. Sháněl se po ní Jasper, a tak jsem jí slíbila, že se později zastavím u ní v pokoji, kde se přivítám i se zbytkem rodiny, což samozřejmě znamenalo i Edwarda. Přece ho nemůžu jenom tak přehlížet, když se mě snažil zachránit.

Ještě chvíli jsem pak seděla u sebe v pokoji, když jsem to nemohla vydržet a vydala jsem se na obchůzku hradu. Damon ve svém pokoji očividně nebyl a mě docela zajímalo, co dělá. Třeba by mohl být v hale a trénovat, je teď dokonce jeho čas, takže by tam skutečně mohl být.

Docela mě překvapilo to, že jsem na něj začala okamžitě myslet, ale neřešila jsem to, stále jsem byla ráda za to, že je tu Alice a že jsme si po dlouhé době konečně mohly popovídat jako skutečné kamarádky, aniž by nás omezoval telefon. Doufala jsem, že se tu zdrží co nejdéle, přestože jsem věděla, že to kvůli jejich vegetariánství nemůže být navěky, sice jsem věděla o jedné výjimce, která dokázala tohle vydržet, ale i tak jsem nepředpokládala, že Cullenovi by byli ochotni takto ohrozit své sebeovládání jenom kvůli mně a mým sobeckým touhám být s nimi. Bude stačit, když se jako vegetarián se vším popasuju sama a nebudu je do toho jakkoliv dál zatahovat.

To snad né! ozval se ve mně varovný hlas, když jsem procházela chodbou a zaslechla tlukot srdce. A nebylo jenom jedno. Bylo jich několik a zběsile tloukly v hrudi jejich majitelů, jako by se snad snažily dostat ven.

Ten tlukot však nebyl to nejhorší. To, co mi na tom všem vadilo nejvíc, byla ta vůně lidské krve, která se začala šířit právě chodbou, po které jsem šla. Následně jsem zaslechla i nějaké výkřiky a potom bylo ticho. Vůně byla stále intenzivnější a plameny v mém hrdle se ozvaly.

„Tohle né,“ zakňourala jsem si sama pro sebe a chytla se za krk a přemlouvala jsem se, abych se otočila a odešla, co nejdál to půjde, tady nesmím zůstat ani minutu, už kvůli trestu a svému vegetariánství.

„Na co čekáš, nepřidáš se?“ prošel kolem mě nějaký stejně postavený gardista. Když však nezaslechl mé kroky za ním, otočil se na mě a já jasně věděla, co spatřil. Byla jsem šílená žízní, oči jsem musela mít černé jako dva uhlíky a tvář zkřivenou pod tím žárem v krku. „Tak pardon, nepoznal jsem tě hned,“ omluvil se, a jak nejrychleji mohl, zmizel za dveřmi onoho pokoje, který mě tak strašně lákal svým obsahem, ale zároveň ve mně probouzel mé horší já, které bylo odhodláno neuposlechnout vládcova příkazu a protivit se i vlastní vůli.

Vůně linoucí se z pootevřených dveří mě naplno obklopila a já se o krok přiblížila. Vůně strachu a bezmoci se míchala s adrenalinem a srdce lidí v místnosti pomalu a jistě začínala utichat a já udělala další krok. Byla jsem čím dál tím blíž a nemohla si v tom zabránit.

Další krok a dveře na dosah ruky. Stále jsem někde v kousku mysli doufala, že si zabráním v tom, ten poslední krok udělat a otevřít ty dveře, ale lovec a predátor ve mně samotné byl opět silnější. Mé pudy mě přemáhaly a žádné rozumné důvody mě nedokázaly přesvědčit o tom, abych se teď otočila a odešla pryč.

Nedokázala jsem to, opět zvítězila má podstata a já udělala poslední krok, natáhla ruku, sevřela v ní kliku a otevřela dveře dokořán. Čekala jsem, že se na někoho okamžitě vrhnu, ale pohled, který se mi v tu chvíli naskytl, mě zamrazil na místě tak, jak jsem byla, a najednou oněměl i ten predátor uvnitř mě.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Nikola mi lhal! Tvrdil, že je vegetarián, já mu to věřila. Věřila jsem, že je možné nestát se vrahem a žít celkem normální život bez násilí. Tedy v rámci možností, ale teď jsem viděla, že to všechno byla lež. Možná… ne, to není možné… ale nechápala jsem, proč to dělá. Proč se mnou o tom vegetariánství mluvil, jak to, že měl zlaté oči?!

Teď jsem na vlastní oči viděla, jak se sklání nad tou nebohou dívkou a vysává z ní s každou další kapkou krve život. Bylo to pro mě jako dostat ránu elektrickým proudem. Vždyť já jsem Nikolovi věřila, brala jsem ho za přítele, který by mě nikdy nezradil.

Bez dalšího rozmýšlení jsem se otočila a utíkala pryč, jen abych byla co nejdál od toho zrádce a všech jeho přeslazených řečiček o tom, jak se cítí hrozně, že zabil svou snoubenku a od té doby je vegetariánem.

Cítila jsem se najednou bezradná, Nikola byl někdo, kdo mi dokázal, že i zde jde žít jinak, než je předepsaná norma a já mu věřila a on mě v tom takhle nechal. Pořád jsem měla před očima jeho slastí přivřené rudé oči, jak saje krev z té dívky.

„Bello, co tady děláš?“ zaslechla jsem ten zrádný hlas kousek před sebou. Zastavila jsem se, hrad jsem prošla snad celý a doufala jsem, že se trochu uklidním a najdu rozumné vysvětlení toho všeho, ale nic, a tak s vší tou nenávistí, kterou jsem k němu v tenhle okamžik cítila, jsem se na něj podívala.

„Nech mě projít a raději na mě ani nemluv. Jsi totiž zrádce, Nikolo!“ vykřikla jsem a snažila se kolem něj projít, což se mi docela dařilo, dokud jsem neřekla poslední dvě slova a Nikola mě tak nezastavil.

„Normálně bych tě asi nechal projít, ale protože jsi mě nazvala zrádcem, je tedy logické, že bude následovat má otázka. Proč?“ zeptal se a já jenom překvapením nad jeho drzostí otevřela pusu dokořán. Je nevídané, s jakou lehkostí ten chlap lže.

„Proč? Ty se mě ještě ptáš proč? Celou tu dobu, co se známe… panebože, nechápu, jak jsem mohla být tak blbá, ještě štěstí, že jsem to pochopila celkem včas…, mi mažeš kolem pusy jenom med!“ odpověděla jsem mu naštvaně a sledovala jeho nechápavý výraz na tváři, jako by snad skutečně nevěděl, co s ním v tuhle chvíli projednávám. Vlastně, jak pak by to mohl vědět, když mě v tom pokoji neviděl.

Snad se tedy kapitola líbila a necháte mi tu nějaký ten komentář, který mě vždy moc a moc potěší.

Na dořešení záhady jménem Nikola si budete muset počkat do další kapitoly - věřím, že to všechny z vás velmi překvapí.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 25. kapitola <<< >>> 27. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 26. kapitola: