Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - prolog

21.02.2010 (11:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3192×

Rekapitulace:

Bella tráví prázdniny u svého otce ve Swords. Kousek od nich se nastěhuje nová rodina a ona se během několika setkání zamiluje do Victora, který jí je neskutečně sympatický. Láska je zde na obou stranách, ale ta Victorova je trochu jiná a to proto, že mu Bell připomíná jeho životní lásku, Brianu.

Victor má také své tajemství, je nesmrtelný, ale není to upír, přesto se s nimi zná. Jednoho má za nejlepšího kamaráda a ten ho přijede navštívit. Edward se do Belly zamiluje, ta je však až po uši zamilovaná do Victora. První pocit zaláskování však pomalu vyprchává a Bella se na Victora dívá úplně jinýma očima. Odhalí tajemství, které je kolem něho opředeno, stejně jako tajemství Edwarda.

Tím však na sebe upozorní Volturiovi. Bellu se jim podaří před nimi uchránit, ale Victora ne, ale jak zabít nesmrtelného?

Bella se s Victorem rozejde a začne chodit s Edwardem. Pomalu končí prázdniny a do města se stěhuje nový kluk, Stefan. Edward z něho má hned od začátku zvláštní pocit, je totiž velmi podobný jeho bratrovi. Nakonec se ze Stefana vyklube Arův gardista Damon. Škodí Edwardovi kde může a hlavně v jeho vztahu s Bellou

Damon později zjistí, že je skutečně Edwardovým bratrem, ale to na jeho chování nic nemění. Jednoho předvánočního odpoledne dojde k malé nehodě a Bella se kvůli ní rozejde s Edwardem. Dva dny po Štědrém dni odjíždí s matkou do Atlanty, ale hned další den je unesena do Voltéry a proměněna v upíra - první den nového roku pro ni znamená i první den její nové existence...

Prolog

Edwardův pohled:

Byl tu nový rok. Emmetovi jeho nápad s obrovským ohňostrojem neprošel, ale i přesto si neodpustil malinký, jak tomu říkal. Je to asi týden po tom, co Bella odjela s mámou zpět do Atlanty. Stále jsem chodil jako tělo bez duše a mou duší byla Bella. Ach Bello, proč musíš být tak daleko? Možná bych dokonce lépe snášel, kdybys zůstala tady a já na tebe mohl dohlížet.

Opět jsem seděl ve svém pokoji a poslouchal klavírní skladby, když v tom jsem zaslechl dunivé zvuky vycházení z chodby. Někdo běžel po schodech nahoru, ale nikdo z rodiny to být nemohl. Sotva kroky ustaly, ozvaly se hrozné rány na dveře. Na MOJE dveře! Kdo to sakra je?

Zvedl jsem se ze sedačky a přešel ke dveřím. Sotva jsem je otevřel, vpadl do pokoje Victor jako velká voda. Neměl náhodou jet s Lilly do Paříže? Trochu jsem se divil, že je ještě tady, vždyť dneska měli odlétat, pokud se nemýlím.

„Victore, co tady proboha děláš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Nesu… hroznou… zprávu,“ řekl a začal se vydýchávat, jak celou cestu běžel a rozhodně se mu v tom sněhu neběželo moc dobře. Kalhoty měl mokré až po kolena jak se proběhl závějemi sněhu, ale nějak mi to nepřišlo k smíchu. „Stalo se… stalo se něco… něco hrozného.“

„Počkej, v klidu se vydýchej a potom mi to řekneš. Pojď si sednou.“ Vzal jsem ho kolem ramen a donutil ho, si sednou si na sedačku, kde jsem před chvílí seděl. Pak jsem přešel vypnout rádio, abych se mu mohl plně věnovat. Jeho chování bylo divné. Co se mohlo stát tak hrozného, že sem vtrhne jako velká voda? Že by se něco stalo Lilly? To bych jeho chování určitě chápal, ale co bych mohl já udělat, abych jí mohl pomoci? Nebo se stalo něco někomu jinému z rodiny?

„Bella, ona se ztratila.“ Řekl a já jsem ustrnul v pohybu. Nebylo to jenom tím jejím jménem.

„Co-co jsi to řekl?“ snažil jsem se ujistit, že jsem slyšel správně.

„Ano, zmizela hned tu noc, co se vrátili do Atlanty, René neví, kde by Bella mohla být. Jako by se po ni slehla zem. Henry s Elinor už letěli do Atlanty, ale ani policie si neví rady. Nikdo nechápe, proč by utíkala. A navíc, jak by mohla takhle beze stopy zmizet.“ Mluvil hodně rychle, ale naštěstí jsem v jeho slovech našel jistý řád, navíc jsem v jeho myšlenkách viděl, jak s ním mluvila Lilly, které tekly po tvářích slzy, jak mu to říkala a taky, že musí zrušit jejich cestu do Paříže, protože chce počkat, dokud se neobjeví Bella a tak jede do Atlanty.

„Alice!“ zavolal jsem na sestru a ta v ten okamžik stála ve dveřích do pokoje a zkroušeně se na mě dívala. Všechno slyšela.

„Edwarde, já jsem nic neviděla. Sám si navíc nechtěl, abych se jí dívala do budoucnosti a teď, když se tam podívám, vidím jenom tmu,“ řekla nešťastně. Ztěžka jsem dosedl vedle Victora na sedačku a složil si hlavu do rukou. To nemůže být pravda. Nejenom, že ji ztratím já, ale ještě se musí ztratit. Měl jsem neblahý pocit, že se jí stalo něco hrozného, něco proč ji Alice nevidí. Mohla třeba…, ne Edwarde, na to nemysli, na tento konec je ještě času dost. Bella určitě žije. Ale kde může být?

„Co tím chceš říct, že vidíš jenom tmu?“ zeptal jsem se. Musím uvažovat v klidu, určitě přijdeme na to, kde by mohla být.

„Podívej se sám, nic nevidím. Předtím bylo obtížné ji zahlédnout ve vizích a teď ji nevidím vůbec, jako by byla…“

„To neříkej, Alice! Bella žije. Musí žít!“ nenechal jsem ji dokončit větu. Na tohle nesmí ani pomyslet. Na to nesmí nikdo ani pomyslet, dokud to nebude potvrzeno nálezem jejího těla. Dokud nepřijde oznámení a jejím pohřbu. Do té doby bude stále tvrdit, že žije, jenom nikdo neví kde zrovna je.

Bellin pohled:

Probuzení to bylo opravdu stylové. Pěkně do nového roku. No super, a co jako budu dělat? Stala jsem se tím, čím jsem být nechtěla a navíc už nebudu moct vidět svou rodinu. Hleděla jsem na Arův a Damonův spokojený výraz a bezmocně rozhodila rukama.

Překvapila mě ta rychlost. Překvapilo mě asi všechno, co se teď dělo. Seděla jsem na posteli a hleděla na ty dva, kvůli kterým je ze mě to, co ze mě je. Je ze mě upír. Rozhlídla jsem se po pokoji, vypadal tak nějak jinak, než když mě sem Damon vedl, ale to jsem si vysvětlila tou přeměnou. Vnímala jsem věci tak nějak jinak, tak nějak více ostřeji. Byl to zvláštní pocit vidět každé zrníčko prachu, ale nebyl nepříjemný.

Pomalu jsem se nadechla a vzduch v mých plicích se zadrhl. Lekla jsem se, ale hned jsem si zase uvědomila, že jsem de facto mrtvá a vzduch teď není nutná potřeba k životu. Dokonce mi ani nebije srdce. Jaká radost, pomyslela jsem si ironicky a zašklebila se. Znovu jsem se nadechla, ale tentokrát jsem necítila ten zádrhel v plicích, tentokrát jsem cítila ostrou pálivou bolest v mém krku. Zvedla jsem pomalu ruku ke krku a dotkla se ho. Měla jsem pocit, jako by mi hořel.

„Bude muset na lov, kdy přijde Heidy?“ zaslechla jsem Damona, jak šeptá Arovi.

„Bude tu co nevidět,“ odpověděl mu. Už první jejich slova u mě vyvolala zájem. Já budu muset na lov? Tak to se chci vidět, nikdy jsem nic nelovila. Potom mi ale tak úplně docvaklo, co mysleli lovem. Prvně jsem si myslela, že to bude jako u Edwarda, au nesmím na něj myslet, že budu lovit zvířata, ale když jsem teď hleděla do jejich tmavě červených, skoro až černých očí, došlo mi, že budu muset lovit lidi. Budu muset vraždit. Stanu se monstrem.

„Tak to pr, já nebudu zabíjet,“ obořila jsem se na něj.

„Slyšíš ten hlas, jsi dokonalá, Bello.“ Damon přešel ty dva kroky, které ho dělily od postele, a sedl si vedle mě. Opět položil ruku na tu mou. Nějak jsem si nemohla zvyknout, že naše tělesná teplota je stejná, stále jsem čekala ten chladný dotek, ale nedočkala jsem se. Na kolik si toho budu muset zvykat? No, asi na hodně.

„Jsem zvědavý na její dar,“ dodal Aro, jako by ani jeden neslyšel, co jsem před chvílí řekla, nebo to jenom schválně ignorovali.

„Haló, poslouchá mě tady někdo? Já nebudu zabíjet, na to hned zapomeňte,“ vedla jsem si zase svou, zatím co oni obdivovali mou novou vizáž a přemýšleli nad dary.

„Bello, přece cítíš ten oheň v krku, nic jiného ti nezbude,“ promluvil Damon a něžně mě pohladil po tváři. Chtěla jsem se do jeho dlaně opřít a užívat si ten dotek, ale potom mi došlo, co řekl.

„Jak, že mi nic jiného nezbude?“ vyhrkla jsem na něj.

„Bell, copak to nechápeš? Jsi upír a ti se krví živí normálně.“

„To ano, ale…“ rychle jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych nemusela zabíjet „… ale přece se můžu živit zvířecí krví, to jde taky ne?“ zeptala jsem se, když jsem se zvedla z postele a zamířila si to k jednomu z úzkých oken v pokoji. Zadívala jsem se ven. Slunce pomalu zapadalo a já se dívala na to do ruda zbarvené nebe.

„Je to sice možnost, ale hodně tě to oslabí a navíc, je to hodně těžké,“ přemlouval mě dál a přešel za mnou. Ruce jsem měla obtočené kolem hrudi a na ramenech cítila ty jeho.

„Vím, že je to těžké, ale přesto to chci zkusit.“ Nechci se stát vrahem.

„Jak myslíš, jenom nechci, abys trpěla. Teď ale pojď se mnou,“ řekl a sundal jednu ruku z mého ramene a natáhl ji ke mně. Opatrně jsem ji vložila do té jeho a spolu jsme vycházeli z toho pokoje.

Procházeli jsme chodbami hradu a já si ho teď mohla v klidu prohlédnout. Kromě mírného pálení v krku mě nic nerušilo. Sice ta bolest trochu odváděla mou pozornost od té překrásné a starobylé výzdoby, ale přesto jsem se rozhodla to vydržet.

„Je to tu pěkné,“ poznamenala jsem a rukou přejela po vyřezávaných dřevěných obkladech. Byla to práce zručného umělce, to se musí nechat.

„Ano, a teď je to tvůj domov,“ řekl a já se při slově domov zachvěla, ale nebylo to zimou. Bylo to tím hrozným pocitem, že jsem mámu opustila bez jediného slova. Je sice pravda, že jsem neměla na výběr, ale i přesto to bolelo. Chtěla jsem se za ní vrátit, ale nemohla jsem. Teď je mým domovem Voltéra a její hrad, jak řekl Damon.

„Máš pravdu, můj domov,“ povzdechla jsem si a vydala se dál. Damon mě vedl kamennými chodbami, až se zastavil před dvoukřídlými dveřmi. Připadaly mi velmi povědomé, ale jenom matně jsem si vzpomínala, že jsem jimi prošla, když jsem šla do sálu za Arem a jeho bratry.

Byla jsem natolik ponořená do přemýšlení a vzpomínání. Snažila jsem se dostat přes tu mlhu, která halila moje vzpomínky a tak jsem si vůbec nevšimla zvuků vycházejících ze sálu. Teprve až jsem to uviděla, mi došlo, co Damon právě udělal. Dovedl mě, jako čerstvého novorozeného do sálu plného lidí, kterým v žilách kolovala ta teplá tekutina, která by uhasila moji žízeň. Slyšela jsem tlukot jejich srdcí zrychlený strachem, slyšela jsem všechno a vůbec se mi to nelíbilo, protože se ve mně probudila moje skutečná podstata. Probudil se ve mně vrah, který mi radil, abych se nadechla a nechala se ovládat instinkty.

Zahlédla jsem ještě Ara, jak vstává z trůnu a spokojeně se na mě a Damona usmívá a pak už jsem nic jiného než ten tlukot srdce nevnímala. Vydala jsem se k první osobě, která měla ukojit mou žízeň. Nadechla jsem se a vrah ve mně se ozval úplným hlasem. Mladík, ke kterému jsem přišla, se na mě díval se strachem v očích a tlukot jeho srdce se ještě více zrychlil.

„Neboj, nebude to bolet,“  promluvila jsem k němu a zaklonila mu hlavu, abych měla lepší přístup k jeho krku a hlavně k jeho krvi. Od místa, kde měly mé zuby proříznout jeho jemnou kůži, mě dělily jenom milimetry, když v tom se ozval v mém povědomí tichý hlásek, prosící, abych to nedělala.

Zatřepala jsem hlavou a snažila se dokončit to, co jsem před malým okamžikem načala, ale ten hlas v mém podvědomí byl hrozně vtíravý a pořád opakoval dokola: Nejsi vrah, přece ho nezabiješ. V ústech jsem cítila nahromaděný jed a chtěla se zakousnout, ale ten dotěrný hlásek si nedal pohov a tak jsem se nakonec od toho mladíka odtáhla.

„Bello, co se stalo?“ zeptal se Damon, který ke mně ve vteřině přišel.

„Nic, jak jsem řekla, nejsem vrah,“ odpověděla jsem mu a snažila se znovu nedýchat, stačilo, že jsem slyšela těch posledních pár tlukoucích srdcí a musela jsem se hodně ovládat, abych se znovu nesklonila nad mladíkovým hrdlem a nezakousla se. Damon si mě měřil se zvláštním pohledem v očích, ale nic na to neříkal.

Se vztyčenou hlavou jsem se tedy vydala dveřmi, kterými jsme vešli ven. Potřebovala jsem se volně nadechnout. Rukama jsem si držela pálící krk a doufala, že tu bolest trochu zchladím, ale nedařilo se to. Byla jsem tak blízko k tomu, abych tu bolest utišila úplně, nebo tedy skoro úplně a jeden protivný hlásek, který si říká svědomí, mi to nedovolil a já teď musela trpět tou nesnesitelnou bolestí.

Když v sále utichlo i poslední srdce přišel za mnou na chodbu i Damon. Jeho vůni jsem poznala, jen co otevřel dveře a ani jsem se na něj nemusela otáčet. Dívala jsem se na ten vyřezávaný obklad na stěně.

„Půjdeš se mnou nebo pošleš někoho jiného?“ zeptala jsem se, když došel ke mně.

„Kam chceš jít?“ opáčil zmateně.

„Na lov,“ odpověděla jsem prostě. Nevěděla jsem, jaké to bude, poprvé někoho zabít, ale byla jsem ráda, že jsem nezabila toho mladíka. Moje svědomí jásalo, že vyhrálo nad vrahem, ale vrah mu sliboval pomstu a toho jsem se docela bála.

„Dobře, půjdu s tebou,“ řekl a tak mě vedl zase chodbou někam ven. Slunce mezitím venku zapadlo úplně, červená se začala měnit v černou. Damon mě vyvedl tajnými uličkami až za hradby města a rozběhl se pryč. Nikdy jsem neviděla Edwarda ani nikoho z upírů běhat, ale ta rychlost byla ohromná, zatoužila jsem to vyzkoušet a rozeběhla jsem se hned za ním.

Jemný večerní vánek mi čechral vlasy. Myslela jsem si, jak se všechno kolem mě bude míhat jenom v rozmazaných šmouhách, ale viděla jsem všechno dokonale jasně. Jako bych měla místo očí mikroskop a pohybovala se pomalu jako hlemýžď. Bylo to něco dokonalého, prohánět se s větrem o závod. V klidu jsem doběhla Damona a srovnala s ním krok.

„Kam běžíme?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Chtěla jsi na lov, tak někam do lesa, ne?“ odpověděl s úsměvem a ještě trochu přidal, až jsem zase viděla jenom jeho záda. On se mnou snad chce závodit, nebo co. Jak myslí, přidala jsem taky a během několika vteřin jsem už byla před ním. Otočila jsem se na něj a běžela pozpátku a jenom se na něj vesele usmívala. Vyhrála jsem, jo! Ovládl mě pocit štěstí a pohody.

Když Damon zvedl ruce, aby naznačil, že uznává moji výhru, srovnala jsem s ním běh a pokračovali jsme dál. Probíhali jsme přes louku a já na jejím konci uviděla první řadu stromů. Už jsem se nemohla dočkat, až ten pálivý pocit v mém hrdle utiším. Doběhla jsem až do lesa a zastavila se, až když nebylo na louku vidět.

„Tak, co mám teď dělat?“ zeptala jsem se ho nedočkavě.

„Co by, stačí, když uděláš to, co prve v sále. Zavři oči a nadechni se,“ odpověděl a tak jsem zavřela oči a nadechla se. Necítila jsem však nic zajímavého, nebo nic tak voňavého jako byla ta mladíkova krev. Otevřela jsem oči a podívala se na Damona.

„Co mám cítit?“ zeptala jsem se.

„Krev, zkus znovu zavřít oči, nadechnout se a zapoj také uši a poslouchej. Zaměř se na nějaké srdce a ucítíš i vůni krve. Potom si poradíš sama,“ udílel mi další rady a já se snažila se podle nich i zařídit. Znovu jsem zavřela oči, nadechla se a taky zaposlouchala do zvuků nočního lesa. Večerní větřík si pohrával s listím na stromech a já slyšela tlukot malých srdíček, tohle nebude moje potrava. Zaposlouchala jsem se hloub do zvuků a potom to uslyšela. To srdce patřilo většímu zvířeti, bilo klidně a pravidelně, zvíře nejspíš spalo. Nadechla jsem se a ucítila tu zemitou vůni. Nebylo to nic proti té vůni lidské krve, ale i tak to ve mně vyvolalo vraha.

Rozběhla jsem se za svou kořistí, která poklidně spala v mlází. Nevěděla, že její konec se neodvratitelně blíží. V ústech jsem cítila nové množství jedu a přidala jsem. Vítr si opět pohrával s mými vlasy, ale najednou zase změnil směr a místo toho, aby mi vlasy z obličeje odvál, mi je do něj foukal.

A nejenom vlasy. Do nosu mě uhodila nová vůně, byla jiná než ta zemitá, voněla mnohem lákavěji. Změnila jsem směr svého běhu a vydala se za tou druhou vůní a ten hlásek uvnitř mě varoval, že je něco špatně, ale neposlouchala jsem ho. Teď hlady nezůstanu. S umíněným výrazem jsem pokračovala ke své oběti.

Neovládala jsem v sobě toho vraha a tak jsem si všechno uvědomila až ve chvíli, kdy ta ostrá bolest v mém krku začala polevovat a já sála tu lahodnou tekutinu. V náručí jsem držela muže okolo padesátky a z jeho očí pomalu unikal život, stejně pomalu, jako jsem z něj ten život vysávala spolu s jeho krví.

„Takže přeci jen ses stala vrahem.“ Nedalo to Damonovi, když ke mně došel a uviděl mě skloněnou nad nehybným tělem. Snažila jsem se ho oživit, ale věděla jsem, že je to marná práce. Vrah vyhrál nad svědomím.

„Ano, stala jsem se vrahem, ale nebudu sériovým vrahem,“ odpověděla jsem umíněně a stoupla si. Damon jenom nechápavě zavrtěl hlavou a natáhl ke mně ruku. Vložila jsem do jeho dlaně tu svou a spolu jsme se vydali zpátky do hradu. Bolest v krku jsem skoro necítila a vrah ve mně jásal, že přece jen přehlušil hlas svědomí, přesto jsem si byla jistá, že svědomí se ozve a to hodně brzy.

A měla jsem pravdu. Ozvalo se ve chvíli, kdy jsem seděla na posteli a četla knížku. Kniha byla stará a vyprávěla příběh o zakázané lásce a touze. Mou zakázanou láskou a touhou se stala lidská krev a já musím bojovat, abych tomu znovu nepodlehla.