Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 11. kapitola

27.02.2012 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 7080×

11. kapitola

„Dobré ráno, ospalče.“ Rozlepila jsem víčka a dívala na Felipeho kráčejícího ode dveří s tácem plným jídla.
„Ahoj,“ zamumlala jsem. Tác položil vedle mě na postel a naklonil se pro polibek. Jak se jeho tvář přibližovala, vzpomněla jsem si na včerejší noc. Ucukla jsem a odvrátila obličej. Felipe se odtáhl, zahlédla jsem jeho překvapený výraz.

Zatracený Cullen, co mi to udělal. Jak se mám teď podívat Felipemu do očí, když mě v noci líbal jeho bratr. I při obyčejné myšlence na to, mi zatrnulo.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Felipe a sedl si vedle mě.
„Jo,“ zahučela jsem. Nadechla jsem se, Cullena odsunula do pozadí a pokusila se usmát na Felipeho. „Kde jsi v noci byl?“
„Tady,“ vyhrknul až příliš rychle.
„Byla jsem vzhůru a tys tu nebyl.“ Posadila jsem se a nechala si na nohy postavit tác se snídaní. To je teda servis.
„No… byl jsem se dole napít.“ Kdyby se byl jen napít, přišel by tak za deset minut, kdyby hodně pil, mohlo by to trvat i půl hodiny, ale rozhodně ne dvě hodiny, při kterých jsem ani oka nezamhouřila.

Po tom, co jsem se probrala z toho šíleného omámení, jsem si zalezla do postele.  Byla jsem zmatená a vykolejená. Všechno co se stalo, mi běhalo hlavou, do toho mé popletené pocity. Nechápala jsem, proč… proč se mi to líbilo. V tom polibku bylo něco zvláštního. I přestože nebyl nijak jemný a vlastně skoro bolestivý, způsobil mi chvění někde uvnitř. Nebylo to jako líbat se s Felipem. Nemohla jsem pak zamhouřit oči a doufala, že se Felipe brzy objeví, aby svou přítomností zahnal všechny ty šílenosti, co mě napadaly. Ale nepřišel. Když jsem se naposledy dívala na hodiny, byly tři, pak jsem nejspíš usnula a jsem si jistá, že sama. Nekomentovala jsem to. Možná jsem ani nechtěla vědět, co dělal, i když jsem mu věřila, že by neudělal nic, co by mi mohlo ublížit.

„Chutná ti to?“ zeptal se a vytrhl mě tak z přemýšlení.
„Cože?“
„Ty lívance. Cyrus je připravoval.“ Podívala jsem se na tác, abych zjistila, co všechno tam je. Talíř lívanců, z nichž byl jeden nakousnutý, ovoce, káva, džus.
„Jsou výborný,“ pochválila jsem je, i když jsem si jejich chutí nebyla vůbec jistá.
„Co je s tebou, Bello?“ Jeho otázka mě překvapila. Nechtěla jsem, aby poznal, že se včera něco stalo a už vůbec ne, aby věděl, co se stalo. Styděla jsem se za to, i když to vlastně nebyla tak úplně moje vina. Překvapil mě. Kdo by si pomyslel, že se na mě takhle vrhne?
„Nic, jsem jen trochu unavená, špatně jsem spala,“ pousmála jsem se a poslušně otevřela pusu, když mi nabídl lívanec.
„Kdybych tě neviděl dýchat, řekl bych, že jsi mrtvá. Ani ses nehnula,“ smál se. Možná jsem byla konsternovaná tím, co se stalo, pomyslela jsem si.

Když jsem souhlasila s tím, že u Felipeho přespím, nějak jsem opomenula to, že tu nemám oblečení do práce. To znamenalo krátkou zastávku na kolejích.

S obavami jsem vykoukla na chodbu u Felipeova pokoje, jestli tam náhodou není někdo, koho bych potkat rozhodně nechtěla. Nedovedla jsem si představit, že bych se Cullenovi měla postavit tváří v tvář po tom, co mě políbil. Dost jsem se děsila chvíle, kdy ho potkám třeba v práci. Projeví se to na jeho přístupu ke mně? Co když to pak bude ještě horší? Zjevně byl včera pěkně rozčílenej a ten polibek byl jen výsledkem jeho nálady.

Po průzkumu terénu jsem vyšla ven a utíkala do auta, kde už čekal Felipe.

„Kde jsi byla?“ zaútočila na mě Debbie hned ve dveřích. Nechala jsem jí včera vzkaz na telefonu, že nepřijdu na noc a bylo mi divné, že se ještě neozvala a nevyzvídala.
„U Felipeho.“ Proklouzla jsem kolem ní do pokoje a hledala košili a kalhoty. Felipe na mě čekal v autě.
„No nekecej. Ty se nezdáš. Jaký to bylo?“
„Hezký.“ Svlékala jsem se a zase oblékala.
„Hezký? Bello, hezký říkáš?“ Debbie na mě nevěřícně zírala a občas zamrkala svýma dlouhýma řasama.
„Hezký. Dobře jsem se vyspala.“ Zapínala jsem titěrné knoflíčky na košili a očima bloudila po pokoji a hledala pásek.
„Bello!“ zaúpěla kamarádka a určitě se chytala za hlavu.
„Promiň, Felipe na mě čeká. Musím do práce.“ Zapnula jsem sponu pásky a vzala kabelku. „Promluvíme si potom. Pa.“ Proběhla jsem kolem zkoprnělé Debbie a zabouchla za sebou dveře bytu.

„Uff,“ vydechla jsem, jen co se za mnou zavřely dveře auta.
„Copak?“
„Debbie.“ Víc jsem říkat nemusela. Felipe se zasmál a vyjel.

ȵȵȵȵȵ

Začínala jsem být paranoidní. Tak kdy ho konečně potkám? To neustále rozhlížení a otáčení se, zda se mi neplíží za zády, mě pomalu unavovalo. Opakovala jsem si, že bych se měla uklidnit, protože přece o nic nejde. Nic jsem neprovedla a tak tak nemá důvod si zase něco dokazovat. Ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem pocit, jakoby se tím polibkem něco změnilo. Možná to byla blbost. Možná ne, kdo ví. Uvidíme, až ho potkám. Jenže… strašně ho nechci potkat. Proč prostě nemůže úplně zmizet? Byla bych šťastná s Felipem a hotovo. Takhle si akorát uženu žaludeční vředy.

„Představte si, že tu Cullen dneska není,“ oznámil nám Zac, když se vrátil z obědu.
„Fakt?“ divila se Ingrid.
„No jo. Prý si vzal na dnešek volno.“
„To je hloupost Edward Cullen si přece volno nikdy nebere,“ vmísil se do hovoru Hank.
„Tak dneska si ho vzal.“ Celá kancelář byla vzhůru nohama. Já je poslouchala mlčky. Neměla jsem jak se do hovoru zapojit.

Takže Cullen tady není? A proč? Jasně, jedna věc mě napadla, ale pochybovala jsem, že zrovna já, holka, kterou má tak moc rád by ho donutila vzít si den volna. Prostě si jen potřeboval něco zařídit. Možná má nějakou novou ženskou. To je všechno.

Do háje! Proč by mi mělo vadit, že je někde s nějakou holkou? Mohla jsem nad tím přemýšlet, jak dlouho jsem chtěla, ale nevymyslela jsem nic. Přesto jsem při myšlence na to pocítila divné bodnutí někde uvnitř.

Zbytek dne jsem konečně strávila pořádnou prací. Nemusela jsem se neustále starat, jestli ho náhodou nemám za zadkem nebo jestli na mě někde nečíhá. Byla to docela úleva. I když… no… ale nic.

Po práci mě Felipe hodil na koleje a slíbil, že večer zavolá. Debbie byla naštěstí ještě ve škole, takže výslech odložen.

Šla jsem si udělat malou svačinku, což znamenalo vzít si z lednice jogurt. Posadila jsem se k oknu a dívala se ven. Počasí se každým dnem horšilo. Byla jsem zvědavá, kdy začne to pravé sychravé podzimní počasí. Stromy už pomalu obarvovaly své listy a déšť… o tom ani nemá cenu mluvit.

U vchodu protější budovy jsem viděla tulící se pár. Slečna měla ruce zastrčené pod přítelovou bundou a on ji držel kolem pasu. Dívali se jeden druhému do očí a zdálo se, že nic jiného nevnímají. Připadala jsem si trochu jako voyér, ale nedokázala jsem od nich odtrhnout pohled. Pak se kluk sehnul a políbil dívku na špičku nosu, poté se přesunul na její rty. Ona se k němu jen víc přitulila a polibek mu vrátila.

Zavřela jsem oči a dotkla se svých rtů. Ucítila jsem jemné brnění a pálení. Přesně takhle jsem se cítila, když mě políbil. Živě jsem si dovedla představit, jaké to bylo cítit jeho rty na mých. Ten dotek, ta chvíle… přála jsem si, aby to zopakoval, aby mě znovu políbil.

Vyděšeně jsem se podívala před sebe. Celou dobu jsem přemýšlela o Cullenovi! Nic, všechno co jsem si představovala, co jsem vymýšlela, beru zpět. Samozřejmě, že chci, aby mě líbal Felipe. Jen on… i když… ne, jen Felipe. Rázně jsem vstala od stolu a vztekle hodila kelímek od jogurtu do dřezu.

Chtěla jsem si zalézt do postele s knížkou, abych si nějak zvedla náladu, ale nebylo mi to dopřáno. Debbie se přiřítila mokrá od hlavy až k patě.

„Co se ti stalo?“
„Ještě se ptej,“ zavrčela, „zase leje.“
„Deštník jsi asi neměla, co?“ hádala jsem. Debbie po mě hodila vražedný pohled a začala si ždímat vlasy uprostřed chodby. Sledovala jsem, jak se pod ní tvoří malá loužička, ale usoudila jsem, že nebude vhodné říkat jí, ať si to po sobě laskavě vytře. Na to bude času dost potom.
„Ty,“ namířila na mě rudě namalovaný ukazovák, „jdi k sobě, za chvíli jsem u tebe. Ráno jsme si nestihly popovídat,“ zazubila se. V duchu jsem zaskučela a se svěšenou hlavou šla do svého pokoje. „A žádný hezký nechci slyšet,“ volala za mnou Debbie.

ȵȵȵȵȵ

Nádech, výdech, nádech, výdech. Prostě klídek. Jdu do práce, toť vše. Byla jsem tam už tolikrát, že mě nic nerozhází, ne? Ne!

Byla jsem vyklepaná, nervózní, nesvá. Vůbec jsem to nebyla já. Tohle se mi prostě nepodobá. Já se přece nebojím a už vůbec ne Cullena. Magora jednoho.

S odhodláním jsem nakráčela do firmy. Pozdravila jsem Monu a se zdviženou hlavou šla do kanceláře. Cestu jsem přežila bez úhony na zdraví a cti. Zlepšilo mi to náladu. Házela jsem úsměvy na všechny strany. Zacovi jsem způsobila červenání uší a Ingrid výbuch smíchu.

Felipe mě vzal na výborný oběd a jako bonus jsem si do práce nesla krabičku s čokoládovým dortem s hoblinkami. Prostě paráda. V kanclu jsem hodila nohy na stůl a pustila se do té dobroty. Bylo mi báječně. Cullena jsem neviděla, neslyšela o něm ani slovo. Co lepšího by se mohlo stát. Rozhodla jsem se celou tu věc uzavřít a považovat to nesmyslný výstřelek. Možná opilecký výstup, i když alkohol z něj cítit nebyl. Jeho rty chutnaly sladce, svěže… Stop! Bello, uzavřená kapitola.

Zazvonil mi telefon. Odložil jsem vidličku a oblízla si rty ušpiněné od čokolády.

„Cullen Promotion, u telefonu Isabella Swanová,“ ohlásila jsem se předepsaným způsobem.
„Bello, stavte se pak za panem Cullenem. Prý je to naléhavé,“ oznámil mi hlas Melanie Crawfordové.
„Ehm…“ zaskočilo mi, aniž bych v tu chvíli měla něco v puse. „Jo, dobře, za chvíli jsem tam.“ Položila jsem sluchátko a zírala před sebe.

Naléhavé? Co může být naléhavé? Radši o tom moc nepřemýšlet.

No jo, nač čekat, ať to máme za sebou. S lítostivým pohledem jsem nechala dort na stole a šla do Cullenovy kanceláře. Zadek jsem měla stažený nervozitou a těšila se, až to budu mít všechno za sebou a budu si moct dojíst tu baštu.

Melanie mě poslala přímo do kanceláře. Zaklepala jsem a vstoupila.

„Ehm… dobrý den.“ Nějak jsem nevěděla, jestli je zrovna tohle ten pravý pozdrav, ale nic lepšího mě nenapadlo.

Cullen se na mě ani nepodíval. Otevřel šuplík a něco z něho vyndal. Pak na stůl hodil nějaký látkový chumel. Nechápala jsem co to je. Snad kapesník, ale proč by ho vyndával, nezdálo se, že by měl rýmu.

Opřel se do opěradla kožené židle a zadíval se na mě. Čekala jsem, co bude. Proč jsem musela přijít, když teď mlčí?

Jeho výraz byl nečitelný. Nedalo se odhadnout, co si myslí.

„Takže…“ začala jsem, když se tak pět minut nic nedělo.
„Myslím, že tohle je vaše.“ Rukou mávnul k hadříku na stole. Moje? Vyvolal ve mně zvědavost. Vzala jsem látku do rukou a roztáhla ji. Prudce jsem vydechla. V prstech se mi houpala krajková tanga! On mi dává spodní prádlo? No tak to už je trochu moc, ne? Nad tou nocí u nich bych byla ochotná přimhouřit oči, ale tohle…

Štítivě jsem kalhotky odhodila a dala si ruce v bok.

„Co to má znamenat? Myslíte si, že si od vás vezmu spodní prádlo? Nejdřív mě líbáte a pak kupujete kalhotky. Co tím sledujete? Pokud jste si ještě nevšiml, chodím s vaším bratrem. Nemyslím, že by s tímhle souhlasil.“ Byla jsem naštvaná, ten chlap mě vytáčel. A ještě víc mě rozčílilo, když se začal chechtat. Řekla jsem snad nějaký vtip? Myslela jsem to vážně!
„Vy… vy si myslíte, že… že jsem vám koupil spodní prádlo?“ dostával ze sebe v křečích smíchu. Byla jsem vedle jak ta jedle. Se zdviženým obočím jsem čekala, až se uklidní a vysvětlí mi, o co tu sakra jde. Začala jsem i klepat nohou, protože jeho pobavení nemělo konce.

„Swanová, s vámi je teda legrace, kdo by to do vás řekl. Tohle jsou kalhotky, které jste zapomněla v chatě.“
„Já?“ vyjevila jsem se.
„Vy,“ potvrdil mou domněnku. Teď jsem se smála já. On si myslí, že jsem tam zapomněla kalhotky. Nejspíš jsou některé jeho dámy. Pán si asi nepamatuje, co svléká.
„To těžko,“ hýkla jsem. „Nejsou moje.“
„A čí teda?“ Už se nesmál. Jeho oči byly ledové.
„To nevím, ale tohle já nenosím. A buďte si jist, že své prádlo nikde nezapomínám, protože ho nesvlékám.“ S těmi slovy jsem se otočila na patě a odešla.

Bella je trochu mimo a musím přiznat, že není sama. Kdo se má v tom Edwardovi vyznat?

Moc děkuju za komentáře u minulé kapitoly!:-)

P.S.: Ani jeden z bratrů Cullenů nečte myšlenky. 

10. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 12. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 11. kapitola: