Jen pro zajímavost, o čem tahle písnička je, protože myslím, že vystihuje to mezi Edwardem a Bellou.
Až budeš moje
Svléknu tvou duši polibek po polibku až ucítím, že se tvé tělo rozlévá jako déšť nade mnou. Po záhybech tvých zad budu kreslit svou lásku, aniž bych skrýval tuto vášeň.
Tlukot tvého srdce, každý tvůj nádech mi bude patřit.
Až budeš moje, však to uvidíš, baby, každá noc bude dobrá na milování. Až budeš moje, budu v každém tvém snu, přiměju tě hledat, žádat, prosit můj žár.
Vkradu se do tvých snů. Jako ta nejkrásnější květina, budu žít navždy jako otrok tvého hlasu, od klenby tvého obočí až k tvé sladké intimitě tě zasypu laskáním.
Tlukot tvého srdce, každý tvůj nádech mi bude patřit.
Až budeš moje (jenom moje), však to uvidíš, baby, každá noc bude dobrá na milování. Až budeš moje, budu v každém tvém snu, přiměju tě hledat, žádat, prosit můj žár.
Vzdej se, rozechvěju tě. Budeš žádat, abych tě miloval víc. V mém objetí budeš létat a až se dostaneš do nebe nikdy neunikneš.
Až budeš moje, však to uvidíš, baby, každá noc bude dobrá na milování. Až budeš moje, budu v každém tvém snu, přiměju tě hledat, žádat, prosit můj žár.
16. kapitola
„Hledáš něco?“ Ten hlas bych poznala mezi tisíci. Ztuhla jsem uprostřed kroku. Ach nééé, prosím.
Ušetřil mi námahu s otáčením a stoupnul si přede mě. Bokem se opřel o zeď a zíral na mě.
„Co je?“ „Co tady běháš takhle sama?“ „To není vaše starost,“ odbyla jsem ho a chtěla pokračovat v cestě. Nedovolil mi to. „Proč mě prostě nemůžete nechat být?“ položila jsem mu zapeklitou otázku. „Věř mi, že bych rád, ale prostě to nejde.“ Jeho výraz byl nečitelný. Nedalo se rozpoznat, jestli má dobrou náladu nebo zuří. „Tak to je mi vážně líto,“ procedila jsem mezi zuby.
Nahnul se ke mně. Cítila jsem na tváři jeho dech. Přeběhl mi mráz po páteři a srdce dunělo až v hlavě.
„Vidím to,“ šeptl. „Co?“ pípla jsem. „To co s tebou dělám. V noci jsi volala mé jméno,“ řekl a znělo to spokojeně. Několikrát jsem zamrkala. O krok jsem ustoupila, abych se dostala z toho šíleného omámení.
„Já?“ To jsem přece nemohla, to by musel slyšet i Felipe! „To jste si mě musel s někým splést. Třeba s tou vaší navoněnou slečnou.“ Při vzpomínce na ni jsem měla chuť do něčeho praštit. „Žárlíš?“ zeptal se s úsměvem. „Dovolte, abych se zasmála, na vás těžko,“ dělala jsem ramena. „Ale vadí ti to.“ Nebyla to otázka, pouhé konstatování faktu. „Možná mi připomínáte vašeho bratra, na toho bych určitě žárlila.“ Sice jsem si těmi slovy nebyla jistá, zatím jsem nic takového řešit nemusela, ale určitě by mi to vadilo nebo ne?
Cullenovy rysy ztvrdly. Chytil mě za ramena.
„To co se mezi námi děje nejde přehlížet!“ „Nic se neděje,“ oponovala jsem mu skoro bez dechu. „Přece to musíš taky cítit.“ Zněl skoro zoufale. K jeho povaze mi to vůbec nesedělo. Polkla jsem. Nechtěla jsem ho takhle vidět, vadilo mi to. Chtěla jsem, aby se smál. Jsem blázen.
Opřel mě o zeď a naklonil se tak blízko, až se jeho nos dotýkal mé tváře. Přejížděl mi jím po celém obličeji a hořečnatě šeptal: „Musíš vidět, co se mnou děláš, co se mnou dělá vidět vás spolu. Vím, že ti taky nejsem lhostejný. Nemá cenu to zapírat.“ „Nemůžu,“ vydechla jsem a snažila se do plic dostat trochu vzduchu. „Nejde to. Mám ráda tvého bratra.“ Měla to být obrana, ale vyzněla naprosto chabě. I on si to myslel. „Ale nemiluješ ho,“ namítl. „A tebe snad ano?“ Chtělo se mi brečet, proč mě musí takhle trápit. Zeď, kterou jsem vystavěla, abych ho držela od sebe, se pomalu hroutila, nemohla jsem dovolit, aby spadla úplně. Jenže… v tu chvíli jsem byla tak slabá.
Podívala jsem se na něj zpod přivřených víček. Jeho oči byly opět tmavé. Černota mě začala pohlcovat, nevydržela jsem to. Sjela jsem pohledem níž na jeho rty. Rty, které mě dokázaly roztřást, rty, který líbaly tak jak jsem to nikdy nezažila. Pamatuju si to vůbec dobře?
Nenechal mě váhat dlouho a předvedl mi jasnou ukázku toho, že mi paměť stále dobře slouží. Nechala jsem svět světem a vypustila úplně všechno, užívala jsem si jeho polibky, díky kterým jsem ztrácela půdu pod nohama. Netrvalo to však dlouho. Jméno mého přítele se mi tlačilo do hlavy a já ho nemohla ignorovat. Odtrhla jsem se od Edwarda. Zrychleně jsem dýchala.
„Nemůžu, nemůžu mu to udělat, on si to nezaslouží.“ „Já se nevzdám. Vždycky dosáhnu toho, co chci,“ varoval mě. „Vždycky ne,“ zavrtěla jsem hlavou a vysmekla se mu.
„Odvezu tě,“ nabídl se. „Myslím, že to není ten nejlepší nápad.“ Nechala jsem ho tam a šla konečně najít toho Cyruse.
ȵȵȵȵȵ
Felipe se choval odtažitě. Měla jsem podezření, že Edwardova… zase, ne, Cullenova slova byla pravdivá. Vážně jsem říkala jeho jméno? Nemohla jsem se na to zeptat a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, nemusela to být pravda a já bych tak přilívala jen olej do ohně a zadruhé to pravda být mohla a pak bych to jen připomínala Felipemu.
Proč se musí všechno hezké vždycky pokazit? Nikdy mi nic pěkného nevydrží dlouho. Máma mě opustila, a když konečně najdu štěstí po boku tak úžasného kluka, přijde jiný, který to chce zkazit, a abych pravdu řekla, kazila jsem to i já.
Dělala jsem, jakoby nic, ale nedařilo se. I Debbie, která byla věčně v luftě poznala, že něco není úplně ok. Samozřejmě se vyptávala, a protože jsem toho sama měla plnou hlavu, svěřila jsem se jí. Nezacházela jsem do podrobností, jako jsou jména. Edward byl anonymní osoba, která mi začala obracet život vzhůru nohama.
„Já nevím, co mám dělat,“ zoufala jsem si kamarádce. „On je prostě všude. Sám mi řekl, o co přesně mu jde.“ „A jde ti o to taky?“ Zadívala jsem se na ni. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale z toho, jak mi bylo, když byl někde poblíž… „Asi jo,“ řekla jsem zahanbeně. „No tak si užij. Jsi mladá, žiješ jen jednou. Dostanete oba, co chcete a ty pak budeš šťastná s Felipem.“ „Ty mi říkáš, abych podvedla svého přítele?“ vyletěla jsem. „Asi jo,“ pokrčila Debbie rameny. „Holka, takhle to dál nejde, vždyť i Felipe musí vidět, že jsi jen uzlíček nervů. Musíš s tím něco dělat, jinak se z toho zblázníš,“ prorokovala. „Vážně mi neřekneš, kdo to je?“ zkusila to už po několikáté. Němě jsem zavrtěla hlavou a otočila se k ní zády. Celou noc jsem pak přemýšlela o tom, co řekla, ale pokaždé jsem došla ke stejnému závěru. Nedokázala bych Felipeho úmyslně podvést. On si něco takového nezaslouží.
Cullen, teda Edward, teda Cullen… v hlavě se mi to pěkně motalo, dostál svému slibu a snažil se. Nikdy bych neřekla, že on bude bojovat o holku, jako jsem já. Jasně, boj byl asi příliš silný výraz, ale nenapadlo mě nic jiného.
Potkávala jsem ho denně a nebylo příliš pravděpodobné, že by to byla náhoda. Házel po mě pohledy, ze kterých mi červenaly tváře. Já naopak oči odvracela a dělala jakoby nic. Občas nebylo vyhnutí a musela jsem kolem něj projít nebo on procházel kolem mě a vždycky se mě nenápadně dotknul. Jen těžko se dalo věřit tomu, jak na něj reaguju. Bylo to tak intenzivní. I při obyčejném otření ruky mi srdce udělalo kotrmelec, dlaně se mi zpotily a já se cítila jako idiot, když se na mě vědoucně usmál.
Nezvládala jsem to, vůbec.
„Nepůjdeme dneska někam?“ ptala jsem se Felipeho, když jsem se za ním před odchodem zastavila. Další dva dny jsem měla volno, čekaly mě důležité testy, takže jsem se musela začít učit. Napadlo mě, že bychom si volný večer mohli užít a hlavně jsem potřebovala trochu ulevit svému svědomí. „Dneska už něco mám.“ „Škoda. A co potom? Určitě nebudeš pryč celou noc,“ navrhovala jsem a doufala, že bude souhlasit. „Nevím, v kolik se vrátím, sejdeme se jindy.“ Chtělo se mi křičet, ale mohla jsem si za to sama. Můžu jen doufat, že to jde ještě nějak spravit. „Dobře, jak chceš.“ Sama jsem se jala toho ho políbit, aby neměl na vybranou. Polibek mi vrátil. Krásný, sladký. Zase mě v očích tlačily slzy. Co to tomu klukovi dělám? Měla bych se mu plazit u nohou a prosit, aby mi dal ještě šanci.
Cestou do vestibulu jsem si utřela těch pár slz, které mi přece jen utekly. Ke všemu tomu jsem na recepci potkala Edwarda. Šel přímo proti mně, a když mě zmerčil, usmál se. A zase mě zradilo celé tělo a trochu i hlava. A zase slzy, které mi tekly z očí díky špatnému svědomí. Ani ty Edwardovi neunikly. Všimla jsem si, jak zrychlil. Ale byla jsem ušetřena konfrontace díky mým kačenkám.
Kačerov se rozeřval na celou halu a všichni, kdo tam stáli, se rozhlíželi, kterému bláznovi to patří. Zrudla jsem jak rak. Hned jak přijdu domů, musím si vyzvánění změnit. Chvíli mi trvalo, než jsem ty svoje holky našla a umlčela jejich veselý zpěv.
„Co je?“ vyhrkla jsem do telefonu a očima prozkoumala okolí. Edward stál opodál a pobaveně mě sledovat, ostatní se už věnovali tomu, proč přišli. Proč já se musím před každým ztrapnit? „Kde jsi?“ ptala se Debbie. „V práci, kde asi.“ „Fajn, já… no radši nic. Ahoj.“ „Počkej,“ chtěla jsem ji zastavit, ale položila to, potvora.
Hodila jsem mobil zpět do kabelky a radši vypadla. Tohle byl těžký den.
Když jsem dorazila domů, zjistila jsem, co měla má drahá spolubydlící na srdci.
„Debbie!“ zařvala jsem, i když mě nemohla slyšet, protože nebyla doma. V chodbě na zemi, skoro uprostřed, jakoby se někdo snažil, bylo cosi smradlavého a nechutného. Hned jsem poznala, o co jde a z bytu zase vypadla. Kamarádce jsem napsala varovnou sms, že pokud se tam obsah žaludku, kohokoliv to bylo, bude nacházet ještě po mém návratu, je mrtvá.
Prostě den blbec. Voňavé útočiště mi poskytla knihovna, kde jsem se mohla učit. Hodila jsem všechny své trable za hlavu a konečně se věnovala něčemu normálnímu. Marketingové řízení mi dovolilo zapomenout na všechno a být chvíli jen obyčejnou studentkou s jediným problémem, zvládnout test.
ȵȵȵȵȵ
Celé dopoledne jsem ležela ve skriptech a poznámkách z přednášek. Chvíli jsem měla pocit, že to zvládám, chvíli, že je to naprosto k ničemu a já nemám žádnou šanci. V poledne mě vyrušil hladový žaludek, který se hlásil o svůj příděl a následně zvonek u dveří. Neotvírám, učím se.
Otevírat jsem nemusela. Debbie, která si chtěla odčinit včerejší šavli, čí byla jsem se nedozvěděla, utíkala ke dveřím, chvíli tam s někým mluvila a následně se vrátila s kyticí rudých růží.
„Je jich tam padesát,“ hlásila hned. Nechápala jsem, jak to dokázala tak rychle spočítat, ale radši jsem se nevyptávala. „Hezký, kterýpak z tvých miláčků byl tak štědrý?“ zeptala jsem se. „Žádný můj miláček, ale tvůj.“ Vrazila mi kytku do ruky. Překvapeně jsem pugét pozorovala. Já a kytky? Od kdy? „Je tam kartička,“ upozornila mě, když jsem se k ničemu neměla. Vytáhla jsem tedy z květů malou bílou obálku a z ní jednoduchý vzkaz na bílém tvrdém papíru.
Všechno bude dobré.
Uculila jsem se, prostě to jinak nešlo. Vzkaz sice nebyl podepsaný, ale věděla jsem, od koho je. Felipe by mi teď kytky neposlal. I když… ne, jsou od něj. To gesto bylo milé. Netipovala bych ho na kluka, který holkám dává kytky. I když co já o něm vím? Nic.
„Téda, to je tak sladký! Felipe je prostě skvělej,“ horovala kamarádka. Nevymlouvala jsem jí to. Bylo lepší, že si to myslela.
Radši jsem zabořila nos do květů a nadechla se. Obklopila mě sladká vůně a tak trochu mi připomněla jeho. Usmála jsem se. Měla jsem radost. Byla jsem ztracená!
ȵȵȵȵȵ
„Máte na to přesně hodinu a půl,“ oznámil nám profesor a dokonce vytáhl stopky, pedant jeden. „Pokud budete potřebovat další papír, přihlásíte se a já vám donesu. Žádné telefony ani jiné pomůcky nejsou povoleny. Pokud test napíšete dřív, můžete ho odevzdat a jít. Nějaké otázky?“ Třídou zašumělo, ale nahlas nikdo nic neřekl. „Otázky na mě, ne na kolegu.“ A rázem bylo ticho.
Test, který jsme psali předchozí den, se mi i přes ty nervy povedl, a tak jsem doufala, že zmáknu i tenhle, abych se s tím nemusela znovu paktovat.
„Teď,“ odstartoval nám profesor vyměřený čas a všichni otočili zadání.
Bylo to o dost těžší, než jsem očekávala. Potila jsem ze sebe odpovědi a párkrát si i trochu vymýšlela, protože jsem si nebyla jistá, jak to má být.
Hodina a půl uběhla světelnou rychlostí. Pár spolužáků se dokonce bouřilo, že ještě ani zdaleka nedopsali, ale marně. Mile ráda jsem svůj test přihodila na kupičku a s lehčí hlavou opustila učebnu. Tak a je to. Snad.
Na parkovišti, kterým jsem procházela při cestě na koleje, na mě čekalo překvapení. O auto se tam neopíral nikdo jiný, než Edward Cullen. Obezřetně jsem se rozhlédla, zda není v blízkosti Debbie a šla k němu. Rozum mi říkal, abych ho minula a dělala, jakože nic, ale srdce s ním prostě chtělo mluvit a v tu chvíli bylo silnější.
„Co tady děláš?“ „Jak dopadl test?“ Moji otázku ignoroval. Jak o něm ví? Že by to někdo zmiňoval v práci? O volno jsem žádala Felipeho. „Uvidíme,“ pokrčila jsem rameny. „Neměl bys tu být.“ Stále jsem hlídala terén. Věděla jsem, že Debbie by poznala, že to není Felipe. „Chtěl bych tě někam vzít.“ Podívala jsem se na něj. Zbláznil se snad? „To nejde.“ „Proč ne?“ „Chodím s tvým bratrem, tak proto,“ vysvětlovala jsem mu už po několikáté. „Bello,“ moje jméno vyklouzlo z jeho rtů úplně samo, a znělo tak krásně, bylo to poprvé, co mi tak řekl, „oba víme, jak to je. Ty s ním nejsi šťastná.“ „A na to jsi přišel jak? Dokud ses kolem nezačal motat, byla jsem šťastná a spokojená dost.“ „To je právě to. Ty víš, že nemáš být s ním.“ Rozhodila jsem ruce. „Mám být snad s tebou? Vím, že máš jednu přítelkyni za druhou, jak dlouho bych se udržela já? Den, dva, týden? Ne, já nestojím jen o sex na jednu noc, nechci jen ukojit nějakou nesmyslnou touhu.“ Uvědomila jsem si, že mluvím trochu víc nahlas, než by se hodilo a tak jsem to raději utnula. „Musím jít.“ „Počkej.“ Chytil mě za loket. „Něco pro tebe mám.“ „Ale já nic nechci. Ty kytky byly moc hezký a děkuju, ale neměl bys mi nic dávat.“ „Je to jen taková blbost.“ Vůbec mě neposlouchal. Otevřel dveře spolujezdce a podal mi barevnou papírovou tašku. „Kačenka patří ke kačenkám,“ řekl, když jsem nakoukla dovnitř.
Žlutá plyšová kačena s oranžovým zobákem a nohama, s očima, které by rozněžnily snad každého. Byla krásná.
Vyndala jsem ji ven a musela se prostě zasmát. Tohle se mu povedlo. I Edwardovi zajiskřil v očích smích. Vypadal najednou mladší a bezstarostnější. Zase se mi rozbušilo srdce.
Vrátila jsem dárek do tašky.
„Nevím, jestli bych ji měla přijmout,“ zdráhala jsem se, i když bych mu ji jen nerada vracela. „Měla. Ber to jako dárek od kamaráda.“ Odfrkl si. My dva nemůžeme být kamarádi. Buď nic, nebo něco víc. Oba jsme to věděli. Ale i tak jsem kývla a s váhavým úsměvem se otočila o odchodu.
Cítila jsem, jak mě pozoruje, dokud jsem nezašla za roh a i já se cestou několikrát otočila. Doma jsem pak Lulu, jak jsem svou novou kamarádku pojmenovala, vyndala a posadila na postel. Nakonec jsem neodolala, objala ji a myslela na… no na něj.
Je to celé zapeklité, ale už hodně brzo se něco stane...
Moc děkuju za komentáře, mám z nich ohromnou radost. :-)
holka zlatá...tuhle povídku opravdu miluju mementálně patříš na vrchol tří autorek, které opravdu uznávám Eda se teda pořádně snaží to by se mělo ocenit, i když chápu Bellu, když se bojí, aby nebyla jen jedna z mnoha rozhodně doufám, že se to vyřeší v prospěch všech
33. Romana
12.03.2012 [19:28]
To jsem moc zvědavá, co důležitého se stane.Krásná kapitola
prekrasne ... a aj ta pesnicka, uplne to dokonale vystihuje ... waau. som zvedava, ako sa Bella rozhodne, resp. co ju zlomi nakoniec ... dufam, vsak ze ju Edward neberie len ako trofej na policku ... chudak Filipe, pocut v noci meno svojho brata z priatelkinych ust musela byt silna kava ... ale dokonala kapitolka, dufam ze bude dalsia cim skor
Já nechci aby byla Bella Edwardem. Chci aby byla s Filipem. Takovej hodnej kluk. Tohle si přeci nezaslouží... Zatímco Edward je holkař kterej akorát ubližuje. Z tohodne budu mít infarkt... Jinak moc krásné. Mám tuhle povídku neskutečně ráda.
sakra holka čo to robíš?! dokonalá kapitolka ach len dúfam že Edward s Bells budú spolu Fellipe je super ale zas Edward je Edward teším sa na pokračovanie
Až budeš moje... a ty budeš!
Sdílet
mementálně patříš na vrchol tří autorek, které opravdu uznávám 
Eda se teda pořádně snaží 
rozhodně doufám, že se to vyřeší v prospěch všech 
