Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 2. kapitola

01.02.2012 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 7070×

2. kapitola

Na víkend jsem zamířila do svého domova. Táta bude mít určitě hromadu špinavého prádla a kuchyň plnou papírových obalů od jídla z bistra. A taky mám skvělou novinu, dostala jsem práci. Snad bude mít radost. Věděl, jak dlouho jsem se s tím trápila. A teď to přišlo. I když…

Felipe Cullen mi byl záhadou. Nejdřív tak milý, samý úsměv a potom... Nechápala jsem, co se stalo. Proč na mě byl tak protivný.

Ve čtvrtek jsem nesla do firmy svůj rozvrh a modlila se, abych ho nepotkala, protože bych na něj musela být opravdu hnusná a to by nebylo dobré. Přece jen, on je šéf a tak se k němu tak musím chovat, i kdyby to byl největší idiot pod sluncem.

Možná je schizofrenik. Jo, to by to vysvětlovalo.

S tímto jednoduchým a ne moc pravděpodobným řešením jsem se pro začátek spokojila a rozhodla se zjistit, co se to dělo hned v pondělí. Nenechám se sebou zametat.

„Ahoj, tati,“ houkla jsem do domu, když jsem otevřela dveře. Měla jsem s sebou pytel plný prádla a tašku s věcmi, takže se mi poněkud blbě šlo.

„Bello?“ Ne, jsem masový vrah, pomyslela jsem si otráveně. Čekal snad někoho jiného?

„Čekáš někoho jinýho?“ zeptala jsem se tedy.

„Nečekám. Netušil jsem, že přijedeš.“ Vypadal vážně nadšeně.

„Musím se přeci postarat o svého stařičkého otce,“ zažertovala jsem, abych uvolnila atmosféru.

„No jo.“ Pak se otočil a šel zpět do obýváku, odkud se ozývaly zvuky baseballového zápasu.

Povzdychla jsem si a šla nahoru do svého pokoje. Tašky jsem shodila v koutě a sedla si na postel.

I když jsem byla na univerzitě skoro dva roky, nezměnilo se tady vůbec nic. Táta sem určitě nechodil a já byla při svých krátkých návštěvách ráda, že se vracím do známého prostředí. Aspoň něco milého tu na mě čekalo.

Na nočním stolku stála rodinná fotka. Myslím, že byla naše poslední, než máma umřela. Uchopila jsem ji a ukazovákem přejela po mámině obličeji. Byla tak krásná… Ve svém věku vypadala pořád na dvacet. Na všechny strany šířila dobrou náladu a spokojenost. Byla ten nejoptimističtější člověk, jakého jsem znala. Škoda, že taková nejsem po ní.

ȵȵȵȵȵ

Sobota byla dnem vyloženě uklízecím. Vyšůrovala jsem dům od sklepa až po půdu. Vyprala pět praček prádla a k popelnici odnesl tři tašky odpadků.

Táta byl na rybách, takže mi nikde nepřekážel a já si mohla pustit nahlas hudbu, aniž bych si vyslechla hromadu řečí o tom, jak ho to ruší.

Na závěr všeho jsem uvařila večeři a byla ráda, že si konečně můžu na chvíli sednout. Přemýšlela jsem nad tím, jak tátovi povím tu skvělou novinku. Dosud na to nějak nebyl čas. Včera večer dávali důležitý zápas, který prostě nemohl na chvíli ztlumit a ráno jsme se ani nepotkali. Na ryby odcházel už po páté a já vyspávala tak do devíti.

„Ahoj, tati,“ křikla jsem, když jsem zaslechla bouchnutí dveří.

„Ahoj,“ ozvalo se na zpět. Pak něco hlasitě žuchlo, následovaly rány a nadávky, tak jsem se šla podívat, co se to děje.

Táta lovil po zemi už dávno ulovené ryby, které mu vypadly a mezi kterými se povalovaly rybářské pruty.

Pustila jsem se do toho lovu s ním a za chvíli bylo hotovo. Jen budu muset znovu vytřít. Super.

„Uvařila jsem večeři. Jdi se převlíknout a umýt. Já zatím připravím talíře.“

Nandala jsem na dva modré talíře opečené maso se zeleninou a brambory. Přihodila jsem příbory a mohlo se hodovat.

Táta se přišoural akorát včas.

„Jak ses měl?“ zeptala jsem se, abych nějak začala hovor.

„Dobrý, braly,“ zahuhlal mezi sousty.

„To jsem viděla. Zítra ti z nich něco připravím, abys měl co jíst.“

„Nejsem malý dítě,“ ohradil se.

„Já vím, že ne, ale taky vím, že si neuvaříš.“ Nelíbilo se mi, kam hovor směřuje. Nechtěla jsem se hádat. Raději jsem změnila téma. „Mám novinku,“ řekla jsem ledabyle.

„Jakou?“ Ani nezvedl oči od talíře.

„Našla jsem si práci.“ Podíval se na mě. Vida, tak aspoň něco.

„Kde?“

„V PR agentuře, budu dělat reklamní asistentku. Je to skvělá příležitost. Získám praxi a třeba bych tam mohla po škole pokračovat,“ vysvětlovala jsem mu radostně.

„Fajn.“ Obočí mi vyletělo vzhůru. Fajn?

„Je to skvělý, ne?“ zkoušela jsem to dál.

„Jo.“

Zmlkla jsem. Tohle nemá cenu. Byla jsem naštvaná a uražená a… nedoceněná. Proč se nemůže radovat se mnou? Udělalo by mu to snad něco?

Zbytečná otázka. Ptát se ho nebudu a jinak se to nedozvím.

ȵȵȵȵȵ

Do Seattlu jsem se vracela víc než ráda a taky o hodně dřív než jsem očekávala. Navařila jsem tátovi nějaké zásoby, snažila jsem se o klid při jeho vrčení a v jednu to zabalila.

Stále jsem byla dotčená. Snažila jsem se, aby na mě byl pyšný a on? Copak jsem toho dokázala málo? Chtělo se mi z toho brečet. Usoudila jsem však, že nemá cenu to řešit. Je to tak a to bohužel nezměním.

„Co tu děláš tak brzy?“ vyjekla Debbie, která vyběhla ze svého pokoje jen v krátkém saténovém župánku.

„Coby, těšila jsem se za svou nejlepší spolubydlící.“ Snažila jsem se nasadit veselý bezstarostný tón, ale moc mi to nešlo.

„Super. Víš, co? Zavři se na chvíli k sobě do pokoje, já tu něco vyřídím a pak si popovídáme.“ Mrkla na mě a utáhla si pásek.

Ani jsem se neptala, co se děje. Bylo to zcela jasné.

Nestihla jsem si ani sundat bundu, natož si sednout a už byla u mě.

„Tak jak bylo?“ Nasáčkovala se mi na postel a nohy stočila pod sebe. Stihla se převléknout do tepláků a vytahaného trička s Chipem a Dalem.

„Dobrý,“ pokrčila jsem rameny.

„Jasně a jak to bylo doopravdy? Co táta?“ vyzvídala dál. Ji jsem prostě neoblafla.

„Nic. A to myslím vážně,“ přiznala jsem barvu.

„To je mi líto.“

„Víš, myslela jsem, že by mohl mít aspoň trochu radost. Ví, jak moc jsem nějakou práci chtěla a jak jsem pořád chodila s nepořízenou. A pak taková skvělá příležitost a on mi na to řekne fajn,“ stěžovala jsem si. „Nemohl říct aspoň, že jsem šikovná, že se mi to povedlo nebo prostě nějakou tu frázi, kterou rodiče opakujou dětem? Vím, že to je klišé, ale taky bych je někdy ráda slyšela.“

„Znáš svého tátu. Ale jsem si jistá, že to tak nemyslí. Určitě je rád,“ chlácholila mě Debbie, „jen to prostě neumí dát najevo.“

Ten jo. Od doby, co umřela máma, nedává najevo skoro nic. Přijetí na univerzitu přešel, jako bych mu oznámila, že venku v zimě padá sníh. Poslouchá mě, to jo nebo to tak aspoň vypadá. Jenže nereaguje tak, jak by měl, jak bych si představovala.

„Víš co? Vyfiknem se a půjdem se někam pobavit, co říkáš?“

„Nemůžu. Ještě musím dodělat seminárku pro Walsona. V úterý to musím odevzdat a zítra budu v práci, takže… Někdy jindy, slibuju.“

„Ty jsi hrozná poctivka,“ zavrtěla hlavou Debbie.

„Dělám, co můžu,“ zakřenila jsem se a s funěním se zvedla.

ȵȵȵȵȵ

Byla jsem nervózní. Moje první práce. Těšila jsem se, to jo, ale co když nebudu vědět, co dělat? Udělám ze sebe naprostýho idiota a odpoledne půjdu s nepořízenou domů.

Ne, tohle nejsou moc povzbudivé myšlenky.

„Bude to dobrý, bude to dobrý, bude to dobrý,“ opakovala jsem si polohlasně. Zhluboka jsem se nadechla, udělala krok a počkala, až se mi otevřou dveře.

Nejdřív jsem zamířila k Moně, která opět pilně telefonovala schovaná za recepcí. Když mě uviděla, pousmála se a rukou mě požádala o chvíli strpení.

Dokončila hovor s ne právě chápavým člověkem. Za tu chvíli, co jsem tam stála, mu asi pětkrát zopakovala, že ona s ním nic domlouvat nemůže a nadiktovala mu číslo na někoho kompetentního.

„Nechápu,“ zamumlala a zavrtěla hlavou. „Pustím vás a Lucy má pro vás kartu ke vstupu a podobně. Pan Cullen vás prosí, abyste za tím ještě přišla.“ Přikývla jsem. Nějak jsem si nebyla jistá, jak teď na pana Cullena. Po jeho náhlé změně chování jsem se trochu bála za ním jít. Nepotřebuju, aby mi zase říkal, že se mám odebrat na jiná místa.

„Není pan Cullen nemocný?“ vyhrkla jsem, aniž bych o tom přemýšlela.

„Nemocný? Ne, je ve své kanceláři.“ Mona na mě nechápavě kulila oči.

„Aha, tak děkuju.“ Tohle jsem sice nemyslela, ale… možná to neví nebo má zakázáno o tom mluvit.

Mona mi otevřela a samotnou mě poslala chodbou. Sem tam jsem někoho potkala. Většina osazenstva se na mě zvědavě dívala.

Byla jsem ráda, když jsem zapadla do Cullenovy kanceláře, respektive k jeho sekretářce.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem Lucy, starší dámu v perfektně sedícím kostýmku.

„Dobrý den, slečno Swanová. Už tu na vás čekám.“ Zavřela jsem za sebou dveře. „Tady mám pro vás identifikační kartu, klíče, přístupové kódy k počítači,“ vyjmenovávala. „Podepište mi to tady.“ Prstem ukázala na vyznačený řádek.

Parafovala jsem převzetí, sbalila všechno, co mi připravila a šla zaklepat na dveře kanceláře velkého šéfa.

„Dále.“ Nebuď srab, Bello. Nic jsi neprovedla.

Vešla jsem.

„Ahoj,“ pozdravil mě vesele. No to mě podrž.

„Dobrý den,“ oplatila jsem mu trochu vzdorně.

„Dobrý den?“

„Pískoviště jsem našla, je moc hezký, ale věděla bych o jiných lidech, kteří by se tam měli vypravit.“

„Prosím? O čem to mluvíš?“ nechápal.

„O minulým týdnu.“ Zvedl obočí a zavrtěl hlavou. Tak on bude dělat hloupýho? On je fakt nemocnej. „Byl jsi pěkně protivný,“ dodala jsem.

V očích se mu objevilo poznání.

„Aha.“ Aha? „Asi bys měla…“

Dveře se rozrazily.

„Doufám, že jsi připraven na to jednání. Nehodlám přijít o jednoho z nejlepších klientů.“ Muž, který vešel, byl… On byl úplně stejný jako ten, co seděl za stolem.

S očima na vrch hlavy jsem si kecla do křesílka a pohledem přeskakovala z jednoho na druhého. Pomalu jsem začínala chápat.

„Bello, můj bratr Edward Cullen.“

„To jste zase vy? Potřebujete snad plánek?“ V hlase Edwarda Cullena znělo značné podráždění.

„Edwarde, tohle je Isabella Swanová, dneska u nás začíná.“ Veškeré představování se obešlo bez mé přímé účasti. Nebyla jsem schopná slova. Pravděpodobně jsem se chovala jako idiot, ale když já nikdy dva stejné lidi v jedné místnosti neviděla.

„To je ta pravá,“ zabručel. „Kdo ji vybral?“ ptal se Edward jako bych tam nebyla.

„Já osobně. Je ta nejlepší. Nemusíš se vůbec bát.“

„To se ještě uvidí,“ zavrčel a přejel mě pohledem, který měl jasné sdělení – jdi radši na to pískoviště. „Nezapomeň…“

„Na to jednání,“ skočil mu do řeči Felipe. „Mám to na paměti, však víš.“

„Fajn.“ Edward Cullen se otočil a stejně náhle jako se objevil, zase zmizel.

„Tak to byl můj bratr,“ oznámil mi Felipe, kdybych si náhodou nevšimla.

Řekla bych, že to Bella s Edwardem nebude mít moc jednoduché, ale snad to holka zvládne.

Všem Vám moc děkuju za úžasné komentáře u první kapitoly. A věřte, že se nebudu vůbec zlobit, když mi nějaký necháte i u této.:-)

1. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 3. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 2. kapitola: