Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 26. kapitola

14.04.2012 (20:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 6122×

26. kapitola

Bella

Moc se mi nechtělo, ale bylo to nutné. Tátovi jsem sice každý týden minimálně dvakrát volala, ale nenavštívila jsem ho už pěkně dlouho. Musela jsem to napravit, jsem přece hodná dcera, a i když on tvrdí, že nemusím jezdit, že to zvládá, já jsem zastávala opačný názor.

Edwardovi se to taky moc nelíbilo. Prý by pro nás měl mnohem lepší program. Dovedla jsem si to představit.

Navíc jsem taky usoudila, že by moje krátká nepřítomnost mohla trochu uklidnit rozbouřené vody. Edward s Felipem na sebe byli jako dva psi. Nebylo se čemu divit, ale i tak mě to štvalo a nejvíc mě na tom štvalo, že jsem za to mohla sama. Nenapadalo mě, co by se dalo dělat, aby se jejich vztah napravil. Kdo ví, jestli byla vůbec nějaká možnost.

Moje přítomnost ve firmě ničemu zrovna nepomáhala. Spíš naopak. Kdykoliv mě Felipe spatřil, zachmuřil se a prakticky dělal, že tam nejsem. A já… nezmohla jsem se na nic, i když mi příšerně vadilo, že se náš víceméně přátelský vztah dostal až sem. Byl na kousky a pravděpodobně nebyla možnost ho slepit.

Napadlo mě, že by možná nebylo na škodu, kdybych si našla jinou práci. Když jsem se o tom zmínila Edwardovi, vyletěl jako čertík z krabičky. Prý si Felipe zvykne, stráví to, zapomene… Nevím no. Je to těžké.

Výlet do Forks určitě nebude na škodu.

Rodné městečko mě přivítalo mírným sněžením. No skvělý. Jak začne sněžit třeba jen maličko, je to už jen krůček ke sněhovým vánicím, které ve Forks nebyly ničím zvláštním.

Ani jsem tátovi nevolala, že se objevím, protože mi bylo jasné, že by mi to rozmlouval a možná by mi to mohl nakonec i rozmluvil.

Tátovo auto u domu nestálo, nejspíš byl ještě v práci. Aspoň mu připravím večeři. Teplé jídlo by mohlo být dobrou cenou za to, že budu na víkend doma.

Nebylo zamčeno, opět. Kolikrát jsem říkala, že když jde pryč, musí zamknout. Byl přece šerif, tak by měl znát nějaký ty poučky o bezpečnosti. To, že žije na malém městě, kde je kriminalita omezená na malé kluky, co kradou bonbóny v samoobsluze, nic neznamená, člověk nikdy neví.

V předsíni jsem shodila z ramene tašku a sundala si bundu a boty, které za sebou zanechávaly mokré stopy. Rozvalovala jsem tkaničky, když jsem nahoře uslyšela kroky. Zarazila jsem se a zaposlouchala se. Chvíli bylo ticho a pak se ozvaly znovu.

No co jsem říkala, je to tu! Někdo je nahoře. Zloděj.

Rozbušilo se mi srdce. Jsem tu s ním úplně sama! Mobil jsem měla někde zahrabaný v tašce a než bych ho našla… Kroky zamířily ke schodům. Musím se schovat, napadlo mě, ale nohy jsem měla jako vrostlé do podlahy. S jednou nohou obutou a druhou bosou by se mi asi špatně utíkalo.

Osoba zadupala na schodech a najednou přede mnou stála žena, asi čtyřicetiletá, menšího vzrůstu. Překvapeně na mě koukala a myslím, že já na ni zírala podobně. Byla jen v pantoflích. Jako by tu snad bydlela nebo co.

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem a očima zkoumala, co bych mohla použít jako zbraň v případě napadení.
„Kdo jste vy?“ oplatila mi otázkou.
„Já? Já tu bydlím, na rozdíl od vás. Co tady děláte?“
„Vy jste Charlieho dcera, že? Hned jsem vás nepoznala. Přece jen na fotkách jste menší.“ Prosím? Ona nám koukala do alb? Pak mi došlo, že tátovi říkala jménem.
„Vy znáte mýho tátu?“
„No, ano.“
„Fajn, ale to vás neopravňuje potloukat se nám po domě, takže bych byla ráda, kdybyste odešla,“ řekla jsem důrazně, aby bylo jasno.
„Dobře, asi bude lepší, když si nejdřív promluvíte s Charliem.“  To jistě. Promluvím si s ním o tom, jak nám ta ženská leze do domu. Možná je to nějaký blázen.

Sledovala jsem, jak si obléká bundu a boty. Pak se rozloučila slovy, že se jistě brzy uvidíme. Tak to sotva, pomyslela jsem si a po jejím odchodu dokonce zamkla. To samé jsem udělala u zadního vchodu, abych se ujistila, že už se sem nedostane. Teprve potom jsem si odnesla věci do pokoje a vydala se na průzkum domu, abych zjistila, co všechno bude v sobotu potřeba udělat.

Určitě nakoupit a taky prádlo a… Koupelna byla vycíděná, v koši jen jedna košile. Divné. Táta nepral. Nakoukla jsem do jeho ložnice. Žádné hromady prádla. V kuchyni nebyl ani špinavý hrníček a lednice plná. Co se tady stalo?

Než jsem stihla přijít těm podivnostem na kloub, zastavilo venku auto a za okamžik už se pokoušel otevřít dveře, což se mu díky zámku nepodařilo. Pohotově jsem přiskočila a otevřela mu.

„Ahoj, Bello, nevěděl jsem, že přijedeš.“ Pověsil pásek se zbraní a po mém vzoru sundal boty.
„Taky tě ráda vidím, tati.“
„Jasně, jsem rád, že tu jsi.“ Zdál se mi nějaký roztržitý.
„Už jsem tu dlouho nebyla, tak jsem myslela, že tě překvapím. Ale místo toho… tati, načapala jsem tu nějakou ženskou. Producírovala se tady, jakoby jí to tu patřilo,“ oznamovala jsem mu tu novinku.

Táta se nijak nepodivoval. A to jsem čekala, že začne vyšilovat. Místo toho se podrbal ve vlasech, uhnul očima a rozpačitě přešlápnul. To se mi nelíbilo.

„Tati?“ Mlčel. „Asi by ses měl naučit zamykat. Možná rovnou vyměnit zámky,“ mlela jsem si dál svou.
„Bello, to byla moje… známá.“ Slovo známá řekl tak nějak… No to snad ne!

Vykulila jsem oči a doufala, že to nějak vysvětlí. Nic.

„Tati, ty s ní…“ Nemohla jsem to říct nahlas.
„Pozvu Hillary na večeři, abych vás seznámil. Těší se, až tě pozná.“
„Tak ona se těší? Jak dlouho se scházíte? Proč jsi mi to neřekl?“ ptala jsem se a uvnitř mě se všechno svíralo podivnou úzkostí.
„Chtěl jsem počkat, až…“
„Jsem dospělá, měl jsi mi to říct.“ Na jazyk se mi dralo úplně něco jiného. Chtěla jsem křičet, vztekat se, brečet. Jak může podvádět mámu, jak jí to může udělat? Ale věděla jsem, že… nemůže být navždycky sám.
„Bello,“ povzdychl si.
„Chci být sama.“

Nechala jsem ho tam stát, a i když jsem si říkala, že je to dětinské a zbabělé, jsem utekla do svého pokoje.

Musela jsem se s tím vypořádat v soukromí, protože bych mu jinak ublížila. Jen co za mnou zaklaply dveře, jsem se rozbrečela. To napětí uvnitř povolilo a po tváři mi proudily potoky slz.

Nejen, že jsem měla pocit, že zradil mámu, ale taky, že zradil mě. Proč o tom mlčel? Kdoví jak dlouho mi to tajil. A kde ji vůbec potkal? Neřekla bych, že je odsud. Znám tu každého. Ani nevím, jaká byla. V tu chvíli jsem si ji moc neprohlížela. Nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlela. Od máminy smrti jsem ani jednou nepřemýšlela o tom, že by si táta mohl najít jinou ženu, že by se mohl znovu zamilovat.

Zavrtěla jsem hlavou. To přece nešlo.

Tohle byla podpásovka. Myslela jsem si, že prožiju klidný víkend a zatím…

Musím se hlavně uklidnit. Uklidnit se a přemýšlet. Třeba je táta šťastný. Má někoho, kdo s ním tráví volný čas. Přece tu byl sám, když jsem se odstěhovala. To už není. Tahle situace má spoustu pozitiv, tak to tak musím brát. Nikdo přece neříká, že je moje nová máma. Jde o tátu, ne o mě. Já tu skoro nejsem, tak proč by mi to mělo vadit. Musím to překousnout. Dát tomu šanci. Není mi deset, abych se vztekala a dělala scény. Sama vím nejlíp, jak je to s láskou komplikované. A v tátově věku to je asi ještě horší.

Dobře. Je to fajn, táta si našel přítelkyni. Ráda ji poznám, říkala jsem si, ale pravda to byla jen napůl.

ȵȵȵȵȵ

Nakonec jsme se dohodli, že tátova přítelkyně Hillary přijde v sobotu na večeři. Připravila jsem tátovo oblíbené jídlo a přála si to mít už za sebou. Byla jsem z toho překvapivě nervózní. Sice to nebude naše první setkání, ale tentokrát vím, o koho se jedná. Táta říkal, že se sem přistěhovala asi před půl rokem z Texasu. Zajímalo by mě proč. Proč zrovna do Forks? Který normální člověk, by se stěhoval do Forks? Bohužel jsem se odpověď nedozvěděla.

Byla přesná jako hodinky. V sedm zaklepala, i když nejspíš měla svoje klíče. Táta jí spěchal otevřít a skoro jsem ho nepoznávala, když se na ni culil jako sluníčko a líbal ji na rty. Takového jsem ho neznala.

„Hillary, tohle je Bella, moje dcera,“ představil mě táta. „Bello, Hillary Marcinnová.“ Konečně jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Byla drobná, to už jsem věděla. Postavu měla štíhlou, světlé vlasy zastřižené těsně pod ušima měla mírně rozcuchané a modré oči sršely energií. Mámě se vůbec nepodobala. Bello, dost, zarazila jsem se, než jsem mohla začít dumat nad věcmi, které vůbec neměly cenu.
„My už se tak trochu známe,“ řekla Hillary s úsměvem. Přikývla jsem a potřásla si její nataženou paží. „Ráda vás poznávám, Bello.“
„Já vás taky.“ Stálo mě to sice trochu přemáhání, ale tátův spokojený výraz za to stál.
„Přinesla jsem dezert.“ Ukázala průhlednou krabici naplněnou nějakými řezy, zdálo se, že domácími.

Přemístili jsme se do obýváku, kde jsem prostřela stůl. Přišlo mi to vhodnější, než jíst v kuchyni.

Naservírovala jsem jídlo a poslouchala, jak si ti dva povídají. Tohle vážně nebyl můj táta. Ten vtipný a veselý muž ho musel někam schovat.

Při večeři jsem víceméně mlčela. Bylo to zvláštní.

„A co vy, Bello?“ oslovila mě najednou. „Charlie říkal, že studujete v Seattlu a ještě pracujete v nějaké firmě.“ No ne, táta si to pamatuje? Ne, nechtěla jsem být hnusná. Zase tak strašný to s ním není.
„Ano. Pracuju v jedné reklamce.“
„To musí být zajímavé. Vždycky jsem tu práci obdivovala. No řekněte, zaujmout všechny lidi, to musí být složité.“
„Tohle zatím nedělám,“ přiznala jsem.
„Jednou se k tomu jistě dopracujete.“
„Možná.“

Po večeři jsem šla umýt nádobí a Hillary se nabídla, že mi pomůže. Táta byl rád, že je té činnosti ušetřen a může se dívat na basebalový zápas. Myla jsem a ona utírala. Bylo vidět, že naši kuchyň zná dobře. Ani jednou se mě nezeptala, co kam patří.

„To jste pekla vy?“ zeptala jsem se s pohledem na krabici s buchtou.
„Ano.“
„Vypadá to dobře,“ pousmála jsem se. Chtěla jsem být milá, tak se to snad i dařilo.
„Živím se tím,“ řekla.
„Pečete buchty za peníze?“
„Buchty zrovna ne. Spíš zákusky a taky dorty. Ráda bych si tady otevřela cukrárnu. Už pomalu plánuju a hlavně vyřizuju pronájem prostor.“
„Nikdy jsem neuměla péct. Na tohle u nás byla máma,“ zavzpomínala jsem. Až pozdě jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. „Promiňte, tak jsem to nemyslela.“
„To nic. Vím, že tu byla a vždycky bude, nechci ji nahradit.“ Byla jsem ráda, že mluví takhle otevřeně. Bude snazší vyjasnit si to hned a nečekat, až bude pozdě. „Vašeho otce mám hodně ráda. Nikdy nebudu vaše matka, taky už jste dospělá, ale možná bychom mohly být přítelkyně,“ nabídla mi.

Na okamžik jsem se zamyslela, ale pak jsem souhlasila. Mohl by to být aspoň začátek.

„A tykej mi, jsem Hillary,“ mrkla na mě.
„Bella.“

Hillary u nás zůstala přes noc a taky celou neděli. Byla jsem ráda, že odjíždím. Ne, že by mi až tak vadila, ale pro začátek toho bylo až až. Potřebovala jsem to všechno vstřebat, zvyknout si na myšlenku, že teď, když přijedu domů, nebudu tam jen já a táta, ale taky ona.

A navíc jsem se těšila na Edwarda. Ty dva dny bez něj se zdály jako dva týdny. Skočila jsem mu do náruče, hned jak jsem ho uviděla a nechala se líbat a líbat. Vydržela bych tak věčnost. Ale celé to trvalo jen pár minut. Pak jsme jeli ke mně na kolej a tam, protože Debbie nebyla doma, pokračovali už na chodbě v tom nejkrásnějším líbání, jaké jsem kdy zažila a nakonec jsem dostala mnohem víc než jen pár pus.

V první řadě moc děkuju za komentáře, díky.:)

Taky bych se ráda k některým Vašim komentářům vyjádřila. Pohled Felipeho ani Edwarda neplánuju a určitě nebude. No a Adele... zajímalo by mě, jak jste přišli na to, že je "podezřelá", protože se snažím všemi možnými prostředky ukázat, že je to fajn holka, ale Vy ji stejně vidíte úplně jinak.  

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 26. kapitola: