Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 27. kapitola

17.04.2012 (17:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 6402×

27. kapitola

Adele

Z nové a vlastně první práce ve svém životě jsem byla nadšená. Moc mě to bavilo. Vybírala jsem knihy, které by knihovna měla objednat, pomáhala jsem čtenářům s výběrem a taky seděla za stolem a pípala čtenářské průkazky, což byla činnost méně zábavná, ale patřila k tomu. Celý ten balíček se mi zdál skvělý. Byla jsem ráda, že konečně můžu vypadnout z té klece a být mezi lidmi, kteří žijí normální životy. Taky jsem po takovém toužila.

Úplně jsem to viděla. Najdu si nějaký hezký malý byt ve městě. Zařídím si ho úplně po svém. Sama ho vymaluju veselými barvami. Po nábytku bych se možná mohla podívat v nějakých bazarech nebo bleších trzích, pak bych si ho natřela, aby se mi hodil, plánovala jsem. Ale to bylo zatím v nedohlednu, i když mi bylo jasné, že u Cullenových nemůžu zůstat věčně. Byla jsem tak trochu vyžírka, ale strýček ode mě vzít peníze nechtěl a mně zase přišlo hloupé jít za jedním z bratrů a cpát mu částku, která pro ně jistě znamená pouhé drobné.

Bylo pár dní po začátku listopadu a tak jsem si řekla, že do konce měsíce svou situaci nějak vyřeším. Času jsem na to měla ještě docela dost.

Venku byla už tma, když jsem přišla z práce, i když to zase nebylo tak divné, protože se stmívalo už opravdu brzy. Byla jsem unavená a trochu podrážděná, protože někteří návštěvníci knihovny… no škoda mluvit. Vydržím hodně a tohle bylo už na hranici.

Strýček mi připravil večeři a pak se odebral k sobě do pokoje, aby mohl sledovat jakousi vědomostní soutěž. Nepřestával mě překvapovat.

Shodila jsem z nohou boty, a protože jsem byla v kuchyni sama, položila jsem si je na vedlejší židli. Už jsem se těšila, jak se naložím do vany a pak si ve svém oblíbeném flanelovém pyžamu zalezu do postele. Možná bych si mohla pustit nějaký film nebo tak. Rychle jsem dojedla a pospíchala splnit si své touhy a přání.

Horká voda uvolnila ztuhlé svaly a krásně zahřála. Venku byla pěkná kosa a občas se mi zdálo, že se to přenášelo i do domu. Ačkoliv bylo teprve sedm, vzala jsem si pyžamo s tučňákama, kterému jsem prostě nemohla odolat. Koupila jsem si ho v době, kdy jsem byla šťastně vdaná, ale Jeffersonovi se moc nelíbilo, když jsem ho nosila, takže bylo prakticky nevyužité, teď jsem to hodlala napravit.

Zašupla jsem pod peřinu, pořádně ji kolem sebe uhladila. Byla jsem trochu ulítlá na pořádek a nějak mě uklidňovalo mít peřinu hezky nataženou. Pustila jsem si televizi a přecvakávala programy, doufala jsem, že narazím na něco, co bude stát za to. Nakonec jsem tam nechala nějaký sitcom, přesně to potřebuju, zasmát se.

Z rozjímání nad stupiditou hlavních hrdinů, i když byla opravdu vtipná, mě vyrušilo zaklepání na dveře. Strýček. Nejspíš mi nese zase nějaké jídlo.

Bosa jsem přeběhla pokoj a otevřela. Zaraženě jsem se dívala do tváře jednoho z bratrů Cullenových a podle jeho výrazu jsem usoudila, že je to Felipe. Mírně se usmíval a díval se mi přímo do očí. Sklopila jsem pohled a všimla si bot, které držel v rukou. Že já je nechala v kuchyni?

„Dobrý večer,“ řekl. Nemohla jsem si nevšimnout, jak mu oči zabloudily na moje pyžamo. Úsměv se mu na okamžik rozšířil, ale pak se opanoval a oznámil mi: „Tohle jsem našel. Myslím, že je to vaše.“ Podával mi obuv.
„Díky.“ Nebylo mi to příjemné mluvit s ním takhle oblečená. Vážně si nemohl vybrat lepší chvíli. Stál tam jak svatý na mostě a mlčel. „Ještě něco?“
„Ne.“
„Fajn. Ještě jednou díky za boty.“ Nečekala jsem na jeho odpověď a zavřela jsem. Znovu jsem si lehla, ale sitcom už byl u konce, zase jsem surfovala po kanálech, ale nenarazila na nic zajímavého, takže jsem televizi vyměnila za knížku. Ta byla stejně lepší.

Bella

Práce, práce, práce. Připravovali jsme další prezentaci a, světe div se, opět byla důležitá. Je to vlastně logický, ale těch starostí kolem. Edward byl v práci dlouho do noci a ráno chodil úplně první. Zajímalo by mě, kdy spí. Měli jsme na sebe strašně málo času a já se nemohla dočkat, až bude po všem a věci se zase vrátí k normálu. Slíbil mi pak víkend ve dvou. To bude paráda, už jen pár dní, opakovala jsem si.

Taky to znamenalo spolupráci bratrů. Zdálo se, že pokud jde o práci, jsou schopni domluvit se. Ale jinak byli jako dva cizinci. I se mnou Felipe nepěstoval nějaké vřelé vztahy. Zdravil mě, toť vše. Určitě pořád zastával názor, že Edward je chyba, že mi ublíží. Nechtěla jsem se s ním hádat, takže jsem o tom raději nemluvila, nemluvila jsem s ním vůbec.

Šla jsem zrovna domů z práce, když se na recepci ptala po Edwardovi menší žena s delšími hnědými vlasy. Neříkala pan Cullen, ale Edward, což ve mně vzbudilo podezření. Zastavila jsem se a dělala, že něco hledám v kabelce. Mona jí s úsměvem odpověděla, že může dál, že panu řediteli zavolá. No počkat!

Vážně jsem to udělala. Připadala jsem si jako stíhačka, ale nemohla jsem si pomoct. Šla jsem za ní. Ne přímo, trochu jsem se schovávala za rohem chodby, ale i tak jsem viděla, jak Edward vyšel na chodbu, a žena zavolala: „Edwarde.“ Trochu zrychlila a pak ho objala. No fakt, objala ho a dala mu pusu, na tvář, ale přesto pusu a on se na ni usmíval. Třeštila jsem na ty dva oči a v duchu se děsila toho, že by mohl mít Felipe pravdu a Edward si skutečně našel náhradu.

Co já mohla vědět o tom, co provádí, když odejdu z práce a on tu zůstává. Třeba někam chodí. Za ní nebo za jinou. Bože, a já mu věřila všechno, co mi říkal, já… Popotáhla jsem a utekla.

Já jsem tak pitomá! Skočila jsem mu na slovíčka o lásce jako nějaká husa. Co jsem si vůbec myslela, že se stane? Že mě bude milovat na věky, vezmeme se, pořídíme si děti a budeme šťastní? Lidi se nemění z hodiny no hodinu. Edward prostě zůstane Edwardem.

Vpadla jsem do bytu a rozbrečela se. Naplno jsem dala průchod svým pocitům. Připadala jsem si zrazená, podvedená…

„Bello, co se stalo?“ ptala se Debbie, kterou jsem svým pláčem nejspíš vyrušila při nějaké… ehm… činnosti.
„On…“ vzlykla jsem, „on mě podvádí.“
„Kdo?“ ptala se. Zavyla jsem jako raněné zvíře.
„Edward.“
„Edward?“ Přikývla jsem, protože se dostavila další vlna breku. „Edward?“ Hodila jsem po ní nepříjemný pohled. „To není možný.“
„Není?“ škytla jsem. „Tak jak to, že jsem ho viděla objímat se s jinou ženskou a kdybys viděla, jak byli oba nadšení, že se vidí.“
„To je blbost,“ mávla rukou.
„Blbost? Edward byl vždycky na holky, i když tahle byla trochu starší, a taky vždycky bude. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že mu bude jedna stačit.“
„Tak za prvý, Edward nikdy neměl víc než jednu. Nikdy by se nesnížil k tomu podvádět,“ říkala.
„Jak to ty můžeš vědět?“ zarazila jsem ji otázkou.
 „Dost jsme si povídali a tak to vím a věřím mu. Takže sis něco jen špatně vyložila. Teď se jdi umýt, vypadáš hrozně. Udělám ti čaj, uklidníš se a pak si s ním promluvíš.“
„Felipe měl pravdu,“ pípla jsem.
„Co sem zase pleteš Felipeho?“ nechápala.
„Věděl, že se to stane, varoval mě,“ mlela jsem si svou.
„Bello,“ zatřásla se mnou Debbie. „Posloucháš se vůbec a posloucháš mě? Přestaň se chovat jako hysterka a koukej něco dělat.“ Debbie byla pěkně protivná. Zamračila jsem se na ni. „Mám pravdu,“ řekla rozhodně. „Tohle nejsi ty, tak začni zase hezky myslet a chovat se jako dospělá rozumná ženská.“

Nechala mě stát na chodbě a zavřela se u sebe. Otřela jsem si mokré tváře. Na prstech mi zůstávaly černé šmouhy od rozmazané řasenky. Ach jo. Vážně měla pravdu. Nikdy jsem takhle přehnaně nereagovala. Stará Bella by si to s ním vyříkala, klidně i ručně. No jo, jenže stará Bella do něj nebyla zamilovaná. Chovám se jako blázen. Měla bych přemýšlet a vyřešit to jako dospělý člověk a ne jako uvzdychaná puberťačka.

Dveře Debbieina pokoje se otevřely. Nejdřív vyšla ona a pak kluk. Cizí, rozcuchaný kluk s polorozepnutou košilí. Docela fešák. Debbie prostě měla vkus. Kluk si mě všimnul a překvapeně si mě prohlížel. Chvíli mi trvalo, že důvodem je můj skvělý ubrečený make-up. Musím mít vážně ránu.

„Ráda jsem tě poznala,“ řekla kamarádka, když ho vyprovázela ze dveří. Jeho odpověď jsem neslyšela, ale Debbie se pousmála a zavrtěla hlavou. Na to zavřela a zaměřila se na mě. „Tak šup, co tady pořád tak stojíš?“

Nejdřív jsem se teda umyla, to bylo opravdu nutné. Pak jsem cucala čaj a radši na nic nemyslela. Nebyla jsem si svým znovu nabytým ovládáním natolik jistá, abych si riskla pustit si do hlavy Edwarda s tou ženskou.

Zbaběle jsem mu ani nevzala telefon, když mi volal odpoledne a nevzala jsem ho ani večer, když mi volal podruhé. Co bych mu řekla? Viděla jsem tě s ní, takže chápu, co bude následovat? Bello, Bello, od kdy jsi tak negativistická?

Rozhodla jsem se jít brzo spát, zaspím to a ráno bude všechno mnohem lepší. Přemýšlela jsem, kdy naposledy jsem si šla lehnout v devět hodin. Hmm, těžká otázka. Myslela jsem si, že si prostě lehnu a usnu. Jenže… bylo deset a já stále nezabrala, nepovedlo se mi to ani v jedenáct, no, a když jsem o půl dvanácté začala konečně zabírat, vyrušil mě zvonek. Zaúpěla jsem, ale nezvedla se. Debbie si jistě poradí sama.

Slyšela jsem, jak s někým mluví, ale nerozuměla jsem slovům. Pak se dveře zavřely a byl klid. Sláva. Otočila jsem se na bok a hodlala pokračovat tam, kde jsem skončila.

Něco se mě dotklo. Zastudilo mě to na paži a já vykřikla leknutím.

Bleskově jsem rozsvítila lampičku a zírala na Edwarda.

„Co tady děláš?“ vyjela jsem na něj. Proč se mi sakra plíží do pokoje?
„Nebereš mi telefon.“ Mou otázku ignoroval. „Co se děje?“
„Co se děje? Ty se mě ještě ptáš?“ Opět se ve mně probudilo to zoufalství z odpoledne tentokrát doplněné dávkou vzteku.
„Jo, ptám se.“
„Měl by ses ptát sám sebe.“
„Hele, Bello, nemám chuť na hádanky. Rád bych věděl, co jsem provedl.“ Zdál se klidný a to mě rozčílilo ještě víc.
„Máš tak krátkou paměť, že si nepamatuješ na to, jak ses dneska před celým podnikem objímal s tou…“
„S kým?“ On mě chce vážně naštvat.
„S tou cizí ženskou. Víš, jak mě bolí zjistit, že měl tvůj brácha pravdu, že jsem jen jedna z mnoha?“
„Fakt nevím, o co tu jde. Žádnou ženskou jsem neobjímal. Asi se ti něco zdálo.“ Pohladil mě po ruce. Ucukla jsem.
„Zdálo?! Ty si myslíš, že si to vymýšlím?“
„To jsem neřekl. Ale možná jsi viděla bráchu.“
„Říkala ti Edwarde.“ Opět se mi do očí tlačily slzy.
„Já opravdu… Edwarde? Kdys ji viděla, Bello?“ Na tváři se mu objevil úsměv. Nejradši bych mu ho pěstí rozmázla po obličeji.
„Opravdu jsem se v tu chvíli nedívala na hodinky.“

Edwardův úsměv se rozšířil. Začal něco hledat v saku a vytáhl peněženku. Nechápavě jsem sledovala jeho počínání.

„Je to ona?“ zeptal se a ukázal mi malou fotku. Byla na ní přesně ta žena, kterou jsem viděla na chodbě ve firmě. Krásný obličej, vlnité vlasy.
„Je.“ Podivně mi zabublalo v hlase. Proč nosí její fotku v peněžence?
„Bello, to je moje matka.“ Cože?!
„Cože?!“ vydechla jsem.
„Vážně sis myslela, že bych tě podvedl?“
„Tvoje matka?“ nechápala jsem. Jak může mít tak mladou mámu, to je přece nemožné. Jasně, vypadala starší než on, ale jako matka jeho a Felipeho určitě ne.
„Odpověz mi.“ Donutil mě podívat se mu do očí. „Opravdu sis myslela, že bych tě byl schopný podvést?“ Nevydržela jsem jeho pohled. Uhnula jsem oči a zadívala se na své ruce. Musela jsem se stydět. „Já to nechápu, tolikrát jsem tě ujišťoval o svých citech…“
„Když… Felipe říkal a pak… já… omlouvám se.“
„Nevěříš mi.“
„Ne,“ bránila jsem se, „tak to není.“ Oba jsme věděli, že je to pravda, aspoň částečně. Kdyby nebyla, nikdy bych o něm takhle nepochybovala.
„Byl jsem k tobě upřímný, vysvětlil jsem ti, jak se věci mají. Nepodvedl bych tě,“ vyslovoval pečlivě slabiku po slabice. „Musíš se rozhodnout, jestli mi věříš nebo ne. Vztah, kde není důvěra, prostě není možný. Teď půjdu,“ začal se zvedat.
„Ne,“ hlesla jsem.
„Myslím, že máme oba o čem přemýšlet, dobrou noc.“

Než jsem stihla něco říct, zavřel za sebou dveře a zanedlouho klaply i ty vchodové dveře. Bello, tak tohle jsi neodhadla. I přesto, že mi stále nevysvětlil, jak je to s tou matkou, přepískla jsem to a dost. No a co jsem měla dělat jiného, než se znovu rozbrečet. Jsem prostě blbá!

Bella to trochu pohnojila, ale je jen člověk a ti se pletou pořád.:-)

Díky za komenty!!:-) 

SHRNUTÍ 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 27. kapitola: