Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 28. kapitola

20.04.2012 (20:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5608×

28. kapitola

Adele

„Dobré ráno,“ pozdravil mě… Cullen. Asi Felipe, Edward se většinou neobtěžoval.
„Dobré.“ Zamířila jsem kolem něho do kuchyně pro kávu a něco malého k snídani. Nějak jsem nestíhala. K mému překvapení se vydal za mnou. Otočila jsem se a zamračeně na něj pohlédla. Pokrčil rameny.
„Taky mám hlad.“ No pro mě za mě.

Nalila jsem si připravené kafe a ukořistila čokoládový muffin. Strýček Cyrus byl skvělý kuchař. Jedla jsem na stojáka, nebyl čas.

„Nesednete si?“ zeptal se a odsunul mi volnou židli. Zavrtěla jsem hlavou a kousala další sousto. „Měla byste se najíst v klidu,“ rozumoval a sám rozvážně a pěkně pomalu ukousl ze svého muffinu. Netvářil se přitom nijak nadšeně. Dlouho, opravdu hodně dlouho, kousal a pak polkl. Zatvářil se u toho, jak by mu do krku cpali bláto, a přitom byly buchtičky opravdu výborné.

 Mrkla jsem na hodinky, abych věděla, jak moc mám pohnout.

„Sakra,“ zamumlala jsem.
„Odvezu vás,“ řekl Felipe a zdálo se to skoro jako rozkaz.
„To zvládnu,“ odmítla jsem ho rázně. Nechtěla jsem se s ním bratříčkovat, být mu za něco vděčná. Vždycky mi bylo opakováno, že tohle udělá někdo jiný a to taky a nakonec jsem vypadala jako úplně neschopná. Ale tomu je už konec.
„Určitě, ale přesto vás odvezu, ušetří vám to spoustu času a budete se moc v klidu najíst. Takže si, prosím, sedněte.“ Znovu ukázal na volné místo. Zamyslela jsem se a nakonec jsem přikývla a sedla si. Felipe se spokojeně pousmál. V tu chvíli bych mu nejradši jednu napálila. On si snad myslí, že ho poslouchám. Ani omylem! Dělám jen to, co chci já.

Felipe zapnul v autě topení, prý abych mu cestou nezmrzla. Cestou se mě vyptával na práci a vůbec mi přišel nějak zvědavý a hlavně sršel dobrou náladou. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho viděla poprvé, rozčíleného, naštvaného. Byl to úplně jiný člověk.

„Nešla byste na večeři?“ zeptal se najednou.
„Já?“ Ukázala jsem na sebe ukazovákem, aby bylo jasno.
„Vy,“ přisvědčil s úsměvem. „Bydlíte u nás v domě a ani se pořádně neznáme.“
„Ne na dlouho doufám,“ špitla jsem.
„Prosím?“
„Nic. No… děkuju za pozvání, ale myslím, že to není dobrý nápad.“
„A já si myslím, že je to skvělý nápad.“ Znovu mě obdařil zářivým úsměvem.
„Víte, nějak teď nehledám… nemám v plánu se s někým sbližovat. Chci se teď věnovat sobě a svému životu. Takže…“
„Dobře, nebudu vás nutit, ale nemůžete mi mít za zlé, když to budu znovu zkoušet.“ On si prostě nedá pokoj. Ale… svým způsobem to bylo milé.
„Zkoušet můžete, ale k ničemu to nebude.“
„To říkáte vy.“ Jo, to říkám já a tak to bude.

ȵȵȵȵȵ

Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem po příchodu do vily uviděla úplně cizí ženu, která upravovala vázu na stolku pod schody.

„Ehm… dobrý den,“ řekla jsem, když se na mě podívala.
„Vy budete Adele, že?“ zeptala se a s napřaženou rukou šla ke mně. Automaticky jsem si s ní potřásla. „Cyrus mi o vás vyprávěl, jen nevěděl, když se vrátíte z práce. Moc ráda vás poznávám“
„Aha a vy jste…“
„Ovšem, omlouvám se. Esmé Cullenová. Matka těch dvou divochů.“ Prosím? Ale vždyť o tom strýček mluvil. Adopce, jasně.
„Těší mě. Já, omlouvám se, že jsem se k vám takhle vetřela…“ začala jsem se omlouvat.
„O vtírání nemůže být řeč. Co kdybychom se někde posadily,“ navrhla a uchopila mě za loket, aby mě nasměrovala.

Jak jsem zjistila, Esmé Cullenová byla moc milá osoba. Pořád se usmívala, což mi trochu připomnělo Felipeho z poslední doby. Pořád mi opakovala, že je moc ráda, že u nich jsem. Prý o mně strýc mluvil už dřív, když jsem byla ještě dítě. Trochu jsem si představila, kolik mohlo paní Cullenové být, když já jsem byla malá a dost jsem pochybovala, že v tu dobu už byla natolik dospělá, že by mohla mít komorníka.

„Co kdybyste se nastěhovala do domu pro hosty?“ vytrhl mě z přemýšlení její hlas.
„Prosím?“ Dům pro hosty? Co je to?
„Máme na pozemku dům pro hosty, je už nějakou dobu prázdný. Chápu, že byste raději měla své soukromí. Budu ráda, když budete souhlasit.“ Dívala jsem se na ni, jako by jí narostla druhá hlava. Ale zdálo se, že to myslí vážně. Tahle rodina mě nepřestane překvapovat.
„Já nevím. Je to váš dům,“ váhala jsem.
„Drahoušku, tohle je náš dům. Tamto je jen malý domek,“ přesvědčovala mě.
„Ale…“ Znělo to tak lákavě. Nemohla jsem uvěřit, že mi pár minut po seznámení nabízí něco takového. Mít vlastní prostor, to jsem si přece vždycky přála. Ale zase bych byla na někom závislá.
„Samozřejmě bychom se domluvily na nájemném.“ Nájem… no tak to by bylo něco jiného. Sice jsem chtěla bydlet v centru…
„Mohla bych se na ten dům podívat?“

Jasně, nic velkého. Podle mě to byl rodinný domek pro standartní rodinu. Pokud jsem čekala dvě tři místnosti, byla jsem na omylu. Těch místností bylo pět. Všechny pěkně prostorné a vzdušné. Byla jsem tím na první pohled okouzlena. Byl skoro prázdný, takže bude třeba zařídit ho, ale to bylo přesně to, co jsem si přála.

Než jsem se nadála, dohadovaly jsme se o výši nájemného. Paní Cullenová byla moc nízko a já chtěla platit nějakou normální sumu. Nakonec jsme se dohodly na určitém kompromisu. Byla jsem tak nadšená. Během hodiny jsem se víceméně osamostatnila. Už nebudu potkávat mračícího se Edwarda ani Felipeho s dobrou náladou. To bude paráda.

Paní Cullenová mi rovnou předala klíče a nechala mě v mém novém domově. Formality prý počkají. Znovu jsem si prošla celý dům a zkoušela si představit, jak by mohly jednotlivé místnosti vypadat. Bylo jasné, že dvě zůstanou prázdné. Ložnice a obývák s kuchyní mi budou bohatě stačit.

Hned jsem si běžela sbalit své věci ve vile, a i když budu muset spát na gauči, byla jsem rozhodnutá začít bydlet hned.

Auto bude nutností, usoudila jsem, když jsem dorazila k hlavní budově.

Opět jsem zabalila kufr a šla strýčkovi říct tu novinu. Trochu jsem ho podezřívala, že v tom má prsty. Stále jsem nevěřila, že by to napadlo paní Cullenovou samu od sebe.

Strýc se tvářil jako by nic. Opět měl nasazenou masku pokerového hráče, popřál mi hodně štěstí v novém domově a donutil mě slíbit, že za ním budu často chodit. To jsem mu ráda slíbila. Nechala jsem se obejmout a pak už jsem odcházela vstříc nové etapě mého života, vlastně spíš takové podetapě.

Večer jsem ulehala s pocitem, že všechno je konečně tak, jak jsem si přála a můžu žít život, který chci a ne ten, který mi ostatní nadiktují.

Bella

Šla jsem do školy. Šla jsem do školy i přesto, že bych raději běžela za Edwardem a omluvila se mu. Bála jsem se, že jsem nějak trvale poškodila to, co je mezi námi. Vždyť to všechno trvá tak krátce, nemůže to přece skončit. Miluju ho a chci být s ním. A určitě se budu snažit mu věřit. Budu mu věřit. Hodím za hlavu Felipeho a jeho hloupé řeči, své pitomé podezírání, kdykoliv kolem proběhne nějaká žena a budu mu věřit. Stoprocentně a bezvýhradně.

Nevydržela jsem až do konce přednášek a utekla dřív. Dost na tom, že dřív bylo ve tři odpoledne. Věděla jsem, že Edward bude v kanceláři, ale něco takového by se mělo řešit v soukromí. Tudíž jsem se dopravila k rezidenci, sedla jsem si na schody a čekala. Mohla bych jít dovnitř, kde by bylo určitě tepleji, ale nechtěla jsem nikomu nic vysvětlovat a taky jsem si přála odchytit Edwarda hned, jak se tu objeví.

Od brány přijížděl žlutý taxík, zvedla jsem se, abych dobře viděla, ale došlo mi, že Edward by taxíkem určitě nejel. Auto nemířilo k domu, ale někam dozadu, než však zajelo za roh, zastavilo a vystoupila Adele. Něco řekla řidiči, podala mu bankovky a zavřela za sebou. Taxi projelo kolem nás a než ke mně Adele došla, bylo pryč.

„Ahoj, proč tady mrzneš?“
„Potřebuju mluvit s Edwardem,“ vysvětlila jsem. Zvedla obočí. „Je to důležité a chci… totálně jsem to podělala,“ vzdychla jsem. Nevím, co mě to napadlo, ale moje obavy s postupujícím časem nabíraly na rozměrech.
„Podělala? A co? Hele, není důvod tu sedět. Řeknu strýčkovi…“
„Ne, přerušila jsem ji. Já tu chci počkat.“
„V kolik chodí Edward z firmy?“ zeptala se.
„Kolem šestý.“
„A kolik je?“
„Tři čtvrtě na čtyři,“ pípla jsem. Měla pravdu. Chovala jsem se jako blázen.
„Co kdybychom šly ke mně, daly si něco teplého a ty bys mi vysvětlila, co se stalo. Třeba se ti pak uleví,“ navrhla.
„K tobě?“
„Bydlím v domě pro hosty. Teda včera jsem začala, zatím to není zařízené, ale pracuju na tom. Tak pojď.“ Čapla mě za ruku a táhla za sebou.

Měla pravdu, zařízené to zatím moc nebylo, ale rozhodně byl obyvatelný. Usadila mě na gauč a šla uvařit čaj. Kuchyň měla vše, na co si jen člověk vzpomene, Cullenovi nenechali nic náhodě.

Hrnky s horkým čajem v rukách nám rozehřívaly zkřehlé prsty. Najednou jsem nějak nevěděla, co říct, ale zjevně to nevadilo, Adele si poradila i bez toho, prostě to ze mě vytáhla.

„Tak proč jsi na Edwarda čekala venku na mrazu a nešla za ním do kanceláře nebo tak něco?“ Skousla jsem si ret.
„No tak. Zajímalo by mě, co se to tady děje. Nejdřív mi strýček říká, že jsi s Felipem a já tě vidím s Edwardem, pak se ti dva rvou…“ rozhodila rukama v nechápavém gestu.
„To je složitý.“ Usrkla jsem čaje, abych nemusela mluvit.
„Máme času dost,“ usmála se. No skvělý. Veřejný tajemství to přece není, jednou by se to stejně od někoho dozvěděla. Vždyť je to jedno.

A tak jsem začala s vyprávěním, vzala jsem to pěkně od začátku, jak jsem šla do firmy na pohovor, a co všechno se semlelo hned první den a jak to pokračovalo. Jak jsem začala chodit s Felipem a protiva Cullen mi jen znepříjemňoval život. Pověděla jsem jí o polibku na balkóně a o tom v kanceláři. Shrnula jsem to prostě všechno. Skončila jsem včerejším fiaskem a tedy důvodem mého čekání.

Za celou dobu mě ani jednou nepřerušila, jen poslouchala a povzbuzovala mě úsměvy. Bylo fajn říct to někomu všechno, každou podrobnost, ani Debbie nevěděla, co všechno se událo a myslím, že bych se jí s tím ani nesvěřila.

„Tak tomu říkám story. Příběh pro román jak dělanej.“
„To bych zrovna neřekla, kdo by takovou blbost četl?“ nechápala jsem, jak na to přišla.
„To bys koukala. Jinak Edward měl s tou matkou pravdu, už jsem ji viděla, vlastně ona mi pronajala tenhle dům.“
„Vážně? A je vážně tak mladá?“ ptala jsem se.
„Vypadá spíš jako jejich starší sestra, jejího manžela jsem zatím nepotkala, ale řekla bych, že to bude něco podobnýho,“ odpověděla.
„A jak je to možný?“ Pořád jsem tomu nerozuměla.
„Jsou adoptovaní, to nevíš?“ vykulila oči. No jasně, já chodím s jedním z jejich synů, pak s druhým a takováhle drobnost mi unikne. Hrozný to je se mnou. Uvědomila jsem si, že já o sobě vykládám všem všechno a mně nikdo nic. Felipe moc sdílný nebyl a Edward už teprve. Znala jsem jen základní fakta. No, a když jsme u lidí, které skoro neznám, Adele by se tam dala zařadit taky. Já jí tu vykládám o svých milostných peripetiích a o ní ani nevím, jestli nějakého chlapa má.

„Budu si muset s Edwardem promluvit,“ usoudila jsem posléze.
„To jsi měla udělat už dávno,“ přikývla a skrčila nohy pod sebe.
„A jak je to s tebou? Máš muže svého srdce?“ vyzvídala jsem a byla ráda, že se konečně řeč přesune na někoho jiného.
Adele si odfrkla a rozhodně řekla: „S chlapama jsem skončila.“
„Copak, nějaký nepovedený vztah?“
„Dalo by se to tak říct. Je to složitý,“ použila stejná slova jako já.
„Ale času máme…“ podívala jsem se na hodiny na lednici. Šest pryč? Už?
„Zase tolik ne,“ pousmála se. „Necháme to na jindy. Měla by sis jít promluvit s Edwardem a dát to do pořádku. Sice jsem si s ním moc do noty nepadla, ale tebe má rád.“
„On si nepadá do noty s nikým,“ zabručela jsem. Takový už je Edward.
 „Tak jdi. A ať ti to vyjde.“ Naznačila, že mi drží palce a pak zamávala. Tak jo, teď nebo nikdy.

Dneska trochu o ničem, ale slibuju, že v příští kapitole se konečně dostaneme k rozhovoru s Edwardem. ;-)

Děkuju za komentáře, jste zlatí!!:-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 28. kapitola: