Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 31. kapitola

29.04.2012 (20:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5342×

31. kapitola

O dva roky později…

Adele

Nanesla jsem na tváře trochu tvářenky, našpulila rty a zakoulela očima. Skvělý, pomyslela jsem si. Netušila jsem, pro koho se maluju, když tam stejně bude jen horda studentů.

„Už budeš? Nepřece tam nepřijdeme jako jediní pozdě,“ ozval se za dveřmi koupelny Felipeho hlas. Protočila jsem oči, naposledy mrkla do zrcadla, uhladila si vlasy a vyšla ven. „No konečně.“
„Hele, ne všichni jsou tak rychlí, aby jim příprava zabrala pět minut, nebo tak dokonalí, aby se nemuseli připravovat vůbec, jako vy. Já bohužel patřím k obyčejným smrtelníkům.“ Moje vyjádření ho trochu usadilo. Neměl moc rád, když jsem zdůrazňovala, co je zač, mně na tom nepřišlo nic špatného. Vždycky pak přišel s nějakým komplimentem, který měl zmírnit má slova o jeho dokonalosti a mé obyčejnosti.

Jasně jsem si vzpomínala na den, kdy jsem se dozvěděla o jeho upíří podstatě, vlastně o podstatě celé rodiny. Byla to vlastně jen náhoda. Něco mě zlobilo v autě a Felipe slíbil, že se mi na to až budu v práci, podívá. Sice jsem moc nevěřila v jeho opravářské schopnosti, ale k automechanikovi to můžu odvést vždycky, takže jsem mu udělala radost a souhlasila.

Ten den nám však v knihovně prasklo potrubí, což znamenalo volný zbytek dne. Myslela jsem si, že ho strávím sledováním Felipeho, jak se pokouší najít závadu na autě a budu si z něho utahovat, až nebude vědět co s tím. Jenže…

Když jsem přišla domů, uviděla jsem před domkem Felipeho, který držel auto jednou rukou a díval se na podvozek. Chvíli jsem jen nevěřícně přihlížela, ale pak si mě všiml. Celý ztuhnul. Auto postavil a pomaloučku se zvednul.

„Co… jak… co…ty?“ koktala jsem a ukazovala prstem střídavě na něj a na své přibližovadlo.
„Adele, poslouchej mě.“ Pomalu ke mně začal přistupovat.
„Jak?“
„Vysvětlím ti to, hlavně, prosím, neutíkej.“ Hmm, to bych stejně nemohla. Nohy mi nějak přirostly k zemi. Bůhví proč se mi vybavily rychlé pohyby jeho a Edwarda, když se spolu tenkrát prali. Mohlo by to s tím mít něco společného? Jak jsem posléze zjistila, mělo to s tím společného úplně všechno.

Felipe mi pověděl o upírech. Mluvil tak vážně, že jsem se musela smát. Pak mi na mou vlastní žádost poskytl pár nevyvratitelných důkazů a mně pomalu tuhl úsměv na rtech. Nakonec jsem to nějak pochopila. Možná díky své bujné fantazii, která mi dovolila připustit, že by to přece jen bylo možné.

„Ale snaha se vyplatila,“ řekl Felipe a vrátil mě do přítomnosti. „Sluší ti to,“ pochválil mě. Jo, to mu šlo.
„Děkuju,“ usmála jsem se a líbla ho na tvář. Pak už jsme se konečně vydali k autu. Opravdu přijedeme pozdě, pokud trochu nepohneme.

Bellu čekala promoce a určitě by nebyla moc nadšená, kdybychom tam vtrhli uprostřed ceremoniálu.

„Pro koho ses tak nastrojila?“ zeptal se Felipe, když jsme vyjeli na silnici.
„Cože?“
„Je snad nějaký student, který tě okouzlil?“
„Hahaha.“
„No co, už takovou dobu jsi tu a jsi v práci nebo doma,“ vysvětloval.
„A co děláme spolu?“
„To se nepočítá.“ Ušklíbla jsem se. S Felipem jsem trávila většinu svého volného času. Pořád mě někam tahal. Do kina, na výlety, na večeři, i přesto, že musel vždycky pár soust sníst, i když mu to bylo proti srsti, nebo se prostě jen cournout po městě. Dělal prostě cokoliv, jen abych neseděla doma. Bylo to milý. „Tak co? Možná bych ti nějakýho chlapa našel u nás ve firmě,“ navrhoval a ne poprvé.
„Ty víš, jak to je.“
„Jasně. Jefferson byl kretén, ale to neznamená, že musíš do konce života sedět v koutku. Jsi mladá, tak toho využij,“ nabádal mě. O mém minulém životě věděl Felipe všechno, vlastně jen skoro, nějak jsem nedokázala říct nahlas to, co mě stále tížilo, a na co jsem nemohla zapomenout ani na minutu. To, že jsem prostě k ničemu, bylo… možná i to mi tak trochu bránilo v navazování vztahů. Věděla jsem, že ne všichni muži jsou jako můj bývalý manžel, ale copak můžu po někom chtít, aby byl s holkou, která mu nemůže dát dítě?

„Ty mi tak máš co vykládat. Kde jsi trávil poslední dva roky?“ vrátila jsem mu to.
„To je něco jinýho,“ mávl rukou a zařadil se do odbočovacího pruhu.
„Jo? Tak to by mě zajímalo v čem.“ Ruce jsem si založila na prsou a čekala.
„Vždyť víš.“
„Ne, to fakt nevím.“ Felipe si povzdychl. „Jsi tvrdohlavá.“ To už si mohl taky všimnout. Zná mě dost dobře. Jsme nejlepší přátelé.

Překlusali jsme kampus a úplně bez dechu, já úplně bez dechu, jsme se přidali k ostatním, kteří nám naštěstí už drželi místa. Byla tu celá rodina. Felipe schytal káravý pohled od Esmé, který si nenechal líbit a ukázal na mě, žalobníček.

„Moc ti to sluší, drahoušku,“ řekla Esmé a mile se na mě usmála. Když si sedla vyplázla jsem na Felipeho jazyk. Tak a máš to.

Pohledem jsem zavadila o Edwarda s Bellou, kteří stáli nedaleko pódia. Edward jí něco říkat, ona na něm visela očima a po tváři se jí rozlíval blažený úsměv. Pak k nim přistoupil Bellin táta a Bellu objal.

„Nechápu, proč jí to taky neřeknete,“ zašeptala jsem k Felipemu.
„Hmm?“
„Belle, o… no o tom.“
„Hele, o tom už jsme mluvili, je to bráchova věc. Takže…“ rozhodil rukama. S tím jsem prostě nesouhlasila. Bella byla do Edwarda tak zamilovaná, občas jsme tak fantazírovaly a přemýšlely o budoucnosti a ona tam viděla jeho. Jak by se asi zachovala, kdyby věděla co a jak? Nebyla hloupá a všimla si, že je něco jinak. Ptala se, jestli jsem si toho všimla taky. Nerada jsem jí lhala, ale protože to nebylo moje tajemství, musela jsem mlčet a dívat se, jak Edward mou kamarádku klame. Za to jsem ho měla ráda ještě míň. Jak můžou být dva stejní lidi tahle odlišní?

Bella

Končila jsem školu. Já vážně končila školu! Nějakým způsobem jsem proplula až na závěr, až do okamžiku, kdy si mohu oblíknout ten příšerný světle zelený talár, vylézt na pódium a před všemi blízkými převzít diplom.

Chvílemi jsem myslela, že to všechno pošlu do kytek a budu pracovat jako servírka, no neměla bych jednodušší a klidnější život? Ale pokaždé jsem si to rozmyslela a nakonec dosáhla kýženého cíle. Asi to bylo i Edwardovou zásluhou, protože mě vždycky neúnavně podporoval a vymlouval mi mé nápady, kterak nechám školu školou a budu jim třeba uklízet. Pokaždé mi vtloukal do hlavy, že jsem chytrá a tady si na mě nepřijdou.

Nepřišli.

„Jsi nervózní?“ ptal se mě Edward, když jsme těsně před ceremoniálem na chvíli odtrhli od jeho rodiny.
„Maličko,“ přiznala jsem. Nebyl důvod, to nejhorší už jsem měla za sebou, ale přesto…
„Mám pro tebe překvapení.“
„Fakt?“
„Ano, ale až tohle skočí,“ culil se. Tak a teď budu celou dobu přemýšlet, o co by mohlo jít. Ale udělal to dobře, odvedl mé myšlenky od toho, co se tu dělo teď.

„Bello,“ zavolal na mě někdo. Otočila jsem se po tom hlase.
„Tati,“ usmála jsem se a nechala se obejmout. „Tak jste to přece jen stihli.“ Už jsem se bála, že tady budu bez něj. Volal mi, že cestou píchli a tak se možná zdrží. „Kde je Hillary a Danny?“ hledala jsem za jeho zády svou macechu, i když bych ji tak nenazvala. Rozuměly jsme si spolu. Ona tátu milovala a on ji, a když mi před rokem a půl oznámili, že se chtějí vzít, neměla jsem nic proti. Trochu mě šokoval fakt, že spolu budou mít dítě. Tahle možnost by mě nikdy nenapadla. Vždyť ani jeden z nich už nebyl nejmladší. Musela jsem to nějakou dobu vydýchávat. Se vším jsem se svěřila Edwardovi, Adele i Debbie a od každého si vyslechla, že mě nikdo nemůže do ničeho nutit, ale že by přece mohlo být fajn mít malého sourozence. To teda říkaly holky, Edward použil jiná slova.

No a tak jsem se o devět měsíců později stala velkou sestrou. Malý byl tak roztomilý, nešlo ho nezbožňovat. Hned si mě omotal okolo svého malinkatého prstíčku a já bych pro něj udělala cokoliv.

Za ty poslední dva roky jsme se s tátou hodně sblížili. Konečně jsme zase byli rodina, i když daleko od sebe. Asi za to mohla Hillary, která dokázala obnovit atmosféru domova.

„Za chvíli přijdou. Ještě Dannyho přebaluje. Půjdu zatím najít místa.“ Natáhl se ke mně a ještě jednou mě k sobě přitiskl. „Jsem na tebe hrdý, holčičko,“ zašeptal mi do ucha. Tohle bylo to nejhezčí, co mi mohl říct.

Celý obřad jsem prožila v jakési mlze. Seděla jsem a poslouchala děkana fakulty a přitom myslela na něco úplně jiného. Přemýšlela jsem o tom, co všechno se událo za tu dobu, co jsem odešla na univerzitu. Co mi to vzalo, ale hlavně dalo. Tak dávno mi přišlo rozhodování, jestli Edward nebo Felipe. S Adele jsem měla pocit jako bych ji znala od malička a i Cyrus a celá velká rodina Cullenových mi přirostli k srdci.

Jako ve snách jsem se postavila, když si stoupli ostatní, a když jsem uslyšela své jméno, došla jsem si pro diplom. Děkan mi potřásl rukou a bylo to. Podívala jsem se do publika a zahlédla stojící rodinku, která tleskala a jásala.

Táta se snažil zakrýt dojetí, Hilary brečela otevřeně. Našla jsem očima Edwarda, který to s tou radostí moc nepřeháněl, ale to jak se na mě díval, mluvilo za vše. Usmála jsem se.

Dokázala jsem to!

„Bello,“ fňukla Debbie a vrhla se mi okolo krku, jen co bylo po všem. „Já nemůžu uvěřit, že to končí.“
„Ani já ne,“ popotáhla jsem.
„Proč musím jet tak daleko?“
„Protože tam bydlí muž tvých snů?“ navrhla jsem odpověď.
„Hm… to bude asi pravda,“ připustila kamarádka.

Světe div se, ale opravdu se to stalo. Debbie se zamilovala.

Stalo se to úplnou náhodou a úplně nečekaně.

Jedna návštěva baru, kde se tajemný muž pokusil Debbii sbalit, myslím, že mu to nedalo moc práce, pak si ji vzal k sobě do hotelu, protože byl na pracovní cestě a ráno jí řekl sbohem. To kamarádka nesla hodně těžce. Snad poprvé to nebyla ona, kdo odmítl spolunocležníka. Celá naštvaná pak přišla domů, nadávala jako špaček a přísahala krutou pomstu.

Ta se konala ještě toho večera, kdy onoho muže opět potkala. Užili si a tentokrát to byla ona, kdo řekl, že ji těšilo. Spokojeně se pak rozvalila doma na posteli a vyprávěla mi o tom.

Daniel, konečně mi oznámila jeho jméno, prý ostrouhal. Pokud jsem si myslela, že tím je to všechno vyřízeno, pletla jsem se.

Druhý den ráno jsem u nás v koupelně našla cizího muže. Nevím, kdo byl víc překvapený z nečekaného setkání. Raději jsem vycouvala a počkala, až bude oblečený. Pak jsme si spolu dali kafe a trochu si popovídali, protože Debbie ještě spala. Byl milý a překvapivě žádný idiot. Vypadal starší, ale řekla bych, že věk mu přidával na atraktivitě. Spolubydlící nebyla moc nadšená, když viděla jak ho hostím snídaní. Řekla mu, že musí do školy a ať se vyprovodí sám.

Jenže Daniel byl neúnavný. Začal za Debbii pravidelně chodit a i přes její nelibost jí zval na večeře a do kina a tak podobně. Být jí, dávno bych mu ležela u nohou, ale ona zdárně odolávala. Řekla bych, že se jí ulevilo, když Daniel oznámil, že se vrací do Philadelphie.

Ale pak začala být divná, protivná, smutná. Nakonec z ní vylezlo, že jí tak trochu chybí. Neuvěřitelné, to jsem od Debbie ještě neslyšela. A tak jsem začala do Daniela vkládat naděje.

Netrvalo to ani čtrnáct dní a byl zpátky. Bylo to překvapení, když ho Debbie našla za dveřmi, a i když se to snažila skrývat, byla viditelně potěšená. Dobrovolně s ním šla na večeři a tu noc už se nevrátila. A pak se vracela pořád méně a méně… No a bylo to.

Aby toho nebylo málo, plánovali měsíc po promoci svatbu. Nikdy bych neřekla, že půjdu spolubydlící na svatbu, ale zázraky se dějí.

„Udivíme se přece na svatbě, ne?“
„Jasně, musíte přijet. Mně už se teď stýská. Komu si postěžuju, až budu naštvaná?“
„Můžeš mi zavolat. A letadla lítaj pořád,“ chlácholila jsem ji, ale samotné mi nebylo do zpěvu.
„Nebul,“ doubla do mě.
„Ty nebul,“ vrátila jsem jí to.
„Uvidíme se, brzo. Svět je přece tak malej.“ Znovu jsme se objaly a pobrečely si.

Dva roky uběhly jako voda, ale osudy našich hrdinů pokračují dál.

Příště se můžete těšit na Edwardovo překvapení. Nějaké tipy?:-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 31. kapitola: