Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 32. kapitola

02.05.2012 (15:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5867×

32. kapitola

Bella

Byla jsem úplně hotová. Jediný, co jsem si přála, bylo padnout do postele a spát. Kdo by řekl, že mě den plný oslav vyčerpá.

„A je to tady,“ řekl Edward, když jsme zastavili před domem v klidné části města. Ano, je to tu. Tohle bude úplně první noc v našem novém bytě. Vlastně v Edwardově bytě, koupil ho on, takže jsem tu byla spíš návštěvník, i když tvrdil, že bude nás obou. Zařizovali jsme ho spolu a teď v něm budeme spolu bydlet.

„Prosím, madam,“ otevřel mi vchodové dveře a pustil mě do domu první. Vyšli jsme do druhého patra a zastavili se před dveřmi s číslem 6B. Edward odemknul, ale než jsem stihla vejít, podtrhl mi nohy a vzal mě do náruče.

„Co to děláš?“ vypískla jsem leknutím.
„Přenáším tě přes práh,“ vysvětlil své počínání.
„To je trochu předčasný, nemyslíš?“
„Trocha tréninku.“ Tréninku??

S Edwardem jsme o budoucnosti nemluvili. Všechno plynulo tak nějak samo a zdálo se, že mu to tak vyhovuje. Já jsem nevěděla, co si o tom myslet. Pořád jsem měla pocit, že mi něco uniká, možná že mi dokonce něco tají, ale nedokázala jsem tomu přijít na kloub. Byli jsme spolu přes dva roky a všechno se zdálo perfektní, vážně jsem byla šťastná, moc šťastná, ale občas jsem si říkala, kam vlastně tohle všechno směřuje. Netušila jsem, jestli je nějaká možnost, že bychom se v budoucnu třeba vzali nebo měli děti. A teď, když řekl, že je to trénink, probudilo to ve mně naději, že třeba, možná… Přece říkal, že pro mě má překvapení. Co když mě chce požádat o ruku?! Panebože.

Edward mě donesl až do obýváku, kde čekal prostřený stůl s dvěmi vysokými svíčkami. Páni.

„Večeře?“
„Myslel jsem, že raději zůstaneš doma.“ Vděčně jsem ho políbila a nechala si do křišťálové sklenky nalít šampaňské.
„Na tebe,“ připil mi a sotva ve vínu smočil rty.

On věděl jak na mě. Perfektní atmosféra pro vyznání. Srdce se mi rozbušilo očekáváním.

„Je ti dobře?“ zeptal se najednou Edward.
„Je mi skvěle,“ usmála jsem se.

Najedli jsme se, spíš já, Edward tomu jako obvykle moc nedal. Pořád mi opakoval, že to nic není, jen prostě nemusí tolik jíst, prý to mají s bráchou vrozené. Přišlo mi to spíš jako výmluva, ale nic jiného jsem z něho nedostala.

Celou večeři jsem čekala, kdy to přijde, čekala jsem i po večeři. Když se Edward zavřel v koupelně, usoudila jsem, že jsem se pletla. Žádná žádost o ruku. Prostě to řekl jen tak. Nic v tom nebylo. Byla jsem zklamaná, to musím přiznat. Ani jsem netušila, že po svatbě tolik toužím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teď, když se to jevilo, jako skoro jasná věc jsem si to moc přála.

Ležela jsem v posteli a koukala do stropu. Pod deku se vsunuly studené ruce a vyděsily mě k smrti. Vůbec jsem ho neslyšela přijít.

Edward si lehl a přitáhl si mě do náruče. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem na něj být naštvaná, ale bůhví proč jsem byla. On přece nemůže za to, že si tu vymýšlím blbosti. Byla to jen moje chyba.

„Copak je?“
„Nic.“
„Bello, poznám, když nejsi ve svý kůži.“
„Vážně mi nic není,“ popírala jsem to dál. Vymanila jsem se mu z objetí a uložila se k němu zády.

Chvíli bylo ticho. Pak mě na holém rameni zašimraly jeho rty. Postupovaly až na krk a ouško. Odrhnul mi vlasy z tváře.

„Málem jsem zapomněl na to překvapení.“ Podívala jsem se na něj.
„Co je to?“ Usmál se stylem věděl jsem, že se chytíš a přitáhl si mě blíž k sobě.
„Zítra odjíždíme,“ oznámil mi.
„Cože?“
„Na týden jedeme pryč. Jen mi dva. Nikde nikdo.“
„Ale co práce?“
„S tím si nelam hlavu, jen se zabal,“ šeptal a líbal mě na čelist.
„Kam… kam jedeme?“ Pomalu, ale jistě jsem začínala ztrácet nit.
„Uvidíš.“

Adele

Dovlekla jsem se domů a práskla sebou na gauč.

„Asi mi upadnou nohy,“ stěžovala jsem si. Felipe si sednul ke mně, vytáhl si má chodidla na klín a konečně mě osvobodil z těch svěráků. „Díky,“ vydechla jsem úlevně.
„Stačí říct,“ zazubil se a začal mi bolavé nožky masírovat. Mnul mi paty, bříška prstu a já se neubránil spokojenému zasténání. Po tom, co jsem celý den běhala v lodičkách, to byla neskutečná úleva.

„Máš do práce chodit v normálních botech,“ radil mi.
„Jasně, ale normální nevypadají tak dobře.“
„To máš pravdu,“ souhlasil se mnou a věnoval se mé druhé noze.
„Ta která si tě vezme, bude mít štěstí.“
„Tak si mě vezmi ty,“ řekl a dál rukama přejížděl po těch správných místech.
„Hahaha. Copak jsi zapomněl, já se vdávat nikdy nechci. Jednou to stačilo.“ Měla jsem zavřené oči a plně si užívala jeho odborné doteky.
„Nikdy nevíš, co se může změnit,“ namítl.
„Tohle vím naprosto přesně.“ Z podobných rozhovorů jsem byla bůhví proč nervózní. Nerada jsem se bavila o budoucnosti.
„Nebudeš přece na stará kolena sama.“ Vymanila jsem se mu a normálně si sedla.
„Třeba budu,“ pokrčila jsem rameny. „Půjdu spát, dneska byl dlouhý den.“

V knihovně se pořádala výstava, jejíž zahájení jsem měla na starosti. Spousta lítání a zařizování, ale výsledek stál za to. Večer se líbil a já mohu jít s klidným srdcem spát.

„Nechtěl jsem tě naštvat,“ řekl Felipe, když jsem kolem něho procházela a chytil mě za ruku.
„Já vím, že ne.“ Sedla jsem si mu na koleno a podívala se na něj.
„Jen nechci, abys byla sama, to je všechno.“
„Mně to tak vyhovuje. Nepotřebuju někoho, kdo mi bude říkat, co mám nebo nemám dělat, kdo mě nenechá dělat, co mám ráda. Mám ráda svůj život. Mám tebe, strýčka, tvou rodinu, Bellu… to mi ke štěstí stačí.“
„Zatím,“ poznamenal. Káravě jsem se na něj podívala. „Dobře, dobře, už mlčím. Dobrou noc.“ Dal mi pusu na tvář a nechal mě odejít do ložnice. Za okamžik jsem uslyšela klapnutí dveří.

Podobné rozhovory jsme poslední dobou vedli nějak moc často. Hlavně, že on je šťastně zadaný. Co si vybavuju, holku neměl už pěkně dlouho. Tak před rokem, možná trochu dýl randil s jednou manažerkou, ale netrvalo to dlouho. Pouze pár schůzek a šmitec. Od té doby nic.

Vysprchovala jsem se a lehla si. Najednou jsem nemohla spát. Hlavou mi vrtala Felipeho slova. Ach jo. On vždycky dosáhne toho, co chce. Proč si začínám říkat, že měl možná pravdu? Chtěla jsem přece být sama a žít svůj život. Proč by do toho měl někdo zasahovat? Jenže… co za deset let, za dvacet. Stále budu chtít být sama? Budu stárnout a oni ne. Felipe bude pořád vypadat jako mladý kluk a já jak jeho matka, jasně, v přátelství to nevadí, ale co když budu chtít někoho, kdo bude jako já?

Povzdechla jsem si. Za tohle mu poděkuju. Raději jsem šáhla do šuplíku nočního stolku a vytáhla sešit a propisku. Rozsvítila jsem lampičku, opřela se do polštářů a začala psát.

Zatím jsem nenašla odvahu zajít za Bellou. Pořád jsem měla pocit, že já knihu prostě nenapíšu a probírat s ní její osobní život kvůli tomu mi přišlo… zkrátka jsem se bála. Bála jsem se, že se bude zlobit, že jí lezu do života, že moji knížku nebude nikdo číst, že mi z nakladatelství napíšou, že jsem naivní, když si myslím, že by to někdo chtěl. A tak jsem si prostě psala pro sebe, různé události, co se kolem staly. Psala jsem si to pro sebe, jen tak, protože mě to bavilo a ne proto, že by to mělo jít ven.

Spánek mě přepadl ani nevím jak. Sotva jsem stihla zhasnout a už jsem chrupkala. Díky bohu za víkend, který měl následovat. Plánovala jsem spát až do oběda a pak se celý den povalovat.

Probudila jsem se s divným pocitem, že nejsem sama. Trhla jsem sebou a ztuhla. Ležela jsem zády k pokoji a úplně se bála otočit. Co když je tu nějaký zloděj, co když mi něco udělá, až zjistí, že jsem vzhůru. Zadržela jsem dech.

„Adele?“ Vystřelila jsem do sedu.
„Ty pitomče, co tady děláš?“ vyjela jsem na Felipeho sedícího v křesle. „Víš, jak jsem se lekla? Jak ses sem dostal?“
„Mám klíče, zapomnělas?“ Jo, na to jsem dočista zapomněla.
„Tak co tu děláš tak brzo ráno?“
„Z prvé, není brzo ráno, je skoro deset a za druhé je víkend, tak jsem tě chtěl někam vytáhnout. Mohli bychom jet na chatu, má být teplo, tak si užijeme den venku,“ vysvětlil. „A teď se budu ptát já. Co je tohle?“ Nejdřív jsem nechápala, o čem to mluví, ale pak jsem si všimla, že drží můj sešit. Sakra. Že já ho neuklidila.
„To není tvoje věc. Pokud tě to nikdo nenaučil, tak do cizích věcí se neleze. Tak mi to dej.“

Felipe zavrtěl hlavou. „Nejdřív mi pověz, co to je. Je to dost dobrý, a jak jsem si všiml, jsem tam i já,“ usmál se. „Má to i začátek?“ Měla jsem už několik sešitů, ale rozhodně mu je nebudu ukazovat.
„Vrať mi to, prosím,“ zkusila jsem to jinak.
„Zlato, není se za co stydět. Vážně se mi to líbí. Uvažovala jsi, že bys to vydala?“ ptal se a vůbec nedbal na to, že bych to chtěla zpátky. „Říkala jsi přece, že bys chtěla napsat knížku, tohle je perfektní.“
„Tohle by nikdo nečetl. Dej to sem.“ Nekompromisně jsem mu sešit vyrvala z rukou a šla ho zastrčit zpátky do šuplíku.
„Podle mě, bys to neměla schovávat. Tohle si zaslouží vyjít na svět.“
„A to ti nevadí, že je to o vás?“
„Ne, když je to kvalitní.“
„Stejně to není připravený k vydání, musí se to přepsat, dopsat…“ hledala jsem výmluvy.
„To pro tebe nebude problém, ne? Uvažuj o tom a teď koukej vstávat. Uvařím ti kafe a za pět minut tě čekám v kuchyni.“

Ještě chvíli jsem naštvaně seděla na posteli, ale pak jsem to vzdala. No tak to četl no. Už to nevrátím a nebudu z toho dělat víc, než to je. Zapomeneme na to, oba.

Oblékla jsem se a vyrazila na snídani.

Bella

Ležela jsem Edwardovi v náruči, užívali jsme si pohody a klidu na gauči. Byla to pohoda.

V domě jsme už nebyli ani nepamatuju. Pořád byla spousta práce nebo učení. Ale teď jsem si to opravdu vychutnávala. Měla jsem zavřené oči a pomalu upadala to spánku. Edwardovy prsty mi přejížděly po zádech nahoru a dolů a způsobovaly mi příjemné mrazení.

„Spíš?“
„Hmm.“ Políbil mě do vlasů a pak systematicky postupoval níž, až se dostal k mým ústům. „Tak už asi ne,“ zamumlala jsem.  Zase jsem byla naprosto šťastná, zklamání z toho, že nepřišel prsten, zmizelo a já žila přítomností. Času na přemýšlení o budoucnosti bude ještě dost a dost, tak proč si kazit náladu.

„To je dobře,“ zašeptal a stiskl mezi zuby můj lalůček.
„Jo, to je,“ vydechla jsem.
„Jsi šťastná?“ zeptal se a podíval se mi do očí. Já se v těch jeho zlatavých málem utopila. Ještěže mě držel a nepustil.
„Jsem.“
„Víš, tak trochu jsem přemýšlel…“ Edward neměl slov? Co se děje? „Chtěl bych tě udělat tou nejšťastnější a teď, když spolu bydlíme, dokončila jsi školu… Bello, vezmi si mě, slibuju, že udělám všechno proto, abys byla šťastná do konce života. Miluju tě a vždycky budu.“

Zírala jsem na něj a tentokrát jsem neměla slov já. Tím spíš, že vytáhnul prstýnek. Ten nekrásnější prsten jaký jsem viděla. Zlatý kroužek s jednoduchým diamantem.

„Bello? Začínám být trochu nervózní,“ vyrušil mě z mého šoku Edwardův hlas.
„Já… já…“

Co Bella odpoví Edwardovi se dozvíte v příští kapitole.:-)

Ráda bych Vám poděkovala za hlasy v povídce měsíce, které mě vynesly až na krásné 6. místo. Díky.:-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 32. kapitola: