Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 34. kapitola

07.05.2012 (14:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5371×

34. kapitola

Bella

Bylo toho tolik. Myslela jsem si, že zařídit malou svatbu nebude těžké, ale zatím se to nepotvrdilo. Kvůli přípravám svatby přijely i Rose s Alice, samozřejmě se svými choti. Na organizování nás teda byla spousta, ale stejně všechno stálo na mně. Byla to moje svatba, takže já musela vybrat květiny, barvu ubrusů, svatební menu, šaty, místo, oznámení, vytvořit seznam hostů a spoustu dalších věcí.

Chodila jsem za Edwardem se vzorníky látek, papírů, s květinami. Bylo mi jasné, že jemu je to šumák, ale měla jsem pocit, že bych se ho aspoň měla zeptat, udělat si to můžu, jak chci.

Po několika změnách názoru jsem se nakonec rozhodla pro lilie, jemně růžové ubrusy kombinované s bílou, oznámení jsme měli úplně jednoduchá a šaty jsem si i přes protesty Alice koupila v obchodě, i když jsem se nevyhnula Veře Wang, prý když odmítám šaty na míru, musím mít něco aspoň trochu odpovídajícího situaci.

Nelitovala jsem. Šaty byly na širší ramínka, byla to krajka na bílém podkladu, vepředu sahala skoro ke krku, záda byla až do pasu, kolem kterého byla zavázaná smetanová stuha, holá. Dolů se mírně rozšiřovaly a tvořily kraťoučkou vlečku. Zamilovala jsem se do nich na první pohled. Šaty pro družičky, tedy Adele s Debbii, byly v barvě stuhy na šatech. Odmítla jsem závoj, i krásnou tiáru, usoudila jsem, že upravené vlasy budou stačit.

V tom všem shonu jsme absolvovali svatbu Debbie a Daniela, která se mi stala tak trochu inspirací. Měli ji poněkud větších rozměrů, než jsem plánovala já, ale i tak byla krásná. Neubránila jsem se slzám, když kamarádka říkala ano. Nemožné se tak stalo naprosto reálným. Debbie byla vdaná.

Oslavovali jsme pak dlouho do noci a ani si nevšimli, kdy novomanželé zmizeli. Tiskla jsem se při tanci k Edwardovi a představovala si, jak budeme tančit na naší vlastní svatbě.

Čím víc se blížil den D, tím víc jsem byla nervózní. Pořád jsem přemítala, jestli jsme něco nezapomněli, jestli jsem pozvala všechny, koho jsem chtěla – nebylo to moc lidí, jen rodina, Debbie s Danielem a… a konec, na to se nedá zapomenout.

Když jsme šli s Edwardem vybírat prstýnky, pocítila jsem úlevu. Nechali jsme to až nakonec, takže to byla taková tečka za všemi těmi šílenými přípravami a už jen zbývalo dojít k oltáři.

Úslužná prodavačka před nás vyložila několik černých polštářů posetých kroužky, ať už ze žlutého, bílého zlata nebo v kombinaci těchto dvou barev. Co si vybrat?

Vyzkoušeli jsme jich spoustu, ale pořád mi to nepřišlo ono. Potřebovala jsem, aby na mě ten prsten promluvil. Aby řekl, vem si mě, to jsem já, já jsem ten pravý. Zatím všechny mlčely.

„Tyhle jsou hezké.“ Edward ukázal na prstýnky v kombinované barvě, vypadaly opravdu dobře, ale…
„To jsou ony,“ vykřikla jsem, až sebou prodavačka, která z mého neustálého odmítání nebyla zrovna nadšená, trhla.

Hned vedle těch co vybral Edward, ležely ty, které mě oslovily. Přímo na mě řvaly.

Prodavačka mi je položila do dlaně a dokonce se usmála, asi poznala, že už má kšeft jistý.

Pánský prstýnek byl napůl matný, napůl lesklý, z bílého zlata. Dámský měl v hranici mezi přechodem drobné kamínky vysázené po celém obvodu.

„Ty jsou perfektní. Líbí se ti?“ zeptala jsem se Edwarda a trochu se bála, že řekne, že ne. Nevím, co bych pak dělala. Ale nakonec je to přece jen chlap.
„Jsou krásný,“ pochválil můj výběr.

Vyzkoušeli jsme si je, prodavačka nám je zabalila a šli jsme domů.

Už jenom týden. Za týden, že mě bude paní Cullenová.

Adele

Plánovala se svatba. Všichni jsme do toho byli tak nějak zataženi. Nevadilo mi to, ráda jsem Belle pomohla. Tak trochu jsem čekala, kdy řekne stop. Ale mlčela, protože Edward mlčel.

Opakovala jsem Felipemu pořád dokola, aby ho donutil jít s pravdou ven ještě před svatbou, ale ten mi říkal, že to Edward určitě udělá, a že on se do toho nebude plést.

Tehdy mě napadlo, jestli náhodou nečeká, že to mezi jeho bráchou a Bellou skončí a on ji bude moct získat pro sebe. A… a ta myšlenka se mi nelíbila. Tak nějak jsem chtěla mít Felipeho jen pro sebe. Představa, že je s jinou ženou, se mi příčila. Ale proč? Jako správná kamarádka bych mu měla být spíš nápomocná v nalezení nějakého vztahu, aby nebyl pořád sám.

„Co ti běhá tou tvou makovičkou?“ zeptal se Felipe a zastrčil mi vlasy za ucho. To gesto bylo tak obyčejné a přesto důvěrné. Udělal to zcela automaticky, díval se na mě. Musela jsem polknout a zhluboka se nadechnout.
„Asi bych ti měla domluvit nějaké rande,“ řekla jsem a uvnitř sebe zavyla. Ne, to nemáš říkat, křičelo moje já.
„Proč rande?“ podivil se a mírně se zamračil. Jak mu to slušelo…
„Protože… protože bys neměl být sám.“
„Zlato, to už jsme probrali. Ty jsi taky sama,“ namítl. Ovšem já si tím nebyla tak úplně jistá.

Všechno to bláznění kolem svatby mě přimělo přemýšlet o některých věcech a já si čím dál víc uvědomovala, že jsem na Felipeho přítomnosti závislá. Neuměla jsem si přestavit, že by za mnou večer nepřišel, že bych ho neměla po ruce kdykoliv si vzpomenu. Ale nemohla jsem si ho uzurpovat. Měl právo na vlastní život.

„Adele?“ dožadoval se mé reakce.
„Měl by sis najít nějakou hodnou holku,“ trvala jsem na svém.
„A co když už jsem si nějakou vyhlídl?“ To mě zaskočilo a dost. Nečekala jsem, že by…
„Koho?“ zeptala jsem se tiše.
„Potkal jsem ji před dvěma lety,“ začal rozvážně. Tak dávno? A to na ni pořád jen kouká? „Tenkrát mě okouzlila svou odvahou, ale byla raněná a potřebovala čas na uzdravení. Myslím, že teď už je zase celá,“ vyprávěl, „a já konečně můžu udělat tohle.“

Naklonil se ke mně, a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, políbil mě. Jemně a opatrně, jakoby se bál, aby mě nerozbil. Chvíli čekal, co já na to.

Hodila jsem za hlavu veškerá proti, objala ho kolem krku a přitiskla se k němu blíž. Líbala jsem ho a on mě. Mačkali jsme se na sebe a oba přicházeli o poslední zbytky soudnosti.

Když mi zajel rukou na záda, zarazila jsem se. V hlavě se mi rozsvítil jakýsi výstražný maják, který mi prostě nedovolil pokračovat.

Felipe si všiml, že je něco špatně a mírně se odtáhl. Rychle jsem se mu vymanila za náruče a zvedla se z pohovky.

Co jsem to udělala?! Co jsem to udělala?

Schovala jsem obličej do dlaní a pokoušela se uklidnit. Chce to prostě jen přemýšlet.

„Adele.“ Chladná ruka se dotkla mého ramene. Ucukla jsem.
„Omlouvám se… neměla jsem… já…“ Nevěděla jsem co říct. Jak jsem mohla být tak pitomá.
„Asi bych se měl omluvit já,“ řekl.
„Ne, to já… já jsem…“ Sakra, proč nedokážu vytvořit normální větu?
„Máš pravdu. Nebudu se omlouvat. Proč bych se měl omlouvat za něco, čeho nelituju. Kdybych mohl, udělal bych to klidně znovu.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděl, co říká. „Adele, já tě miluju. Chci tě udělat šťastnou, vím, že bych mohl.“

Bylo to, jakoby mi do srdce bodalo tisíce jehliček. Já prostě nemohla mít vztah, ani s ním ani s nikým jiným. On by skvělý kamarád a přítel, ale nic víc. Nakonec by to dopadlo jako před dvěma lety a já už se nechci znovu spálit. Jednou ta bolest stačila. I přesto, že nedosahovala rozměrů bolesti ze ztráty Felipeho, která musela přijít, protože po tom, co mi řekl, jsem tu nemohla zůstat.

„Mlčel jsem, celou tu dobu jsem čekal. Chtěl jsem, abys mě poznala, zjistila, jaký jsem a zapomněla na minulost, ale už dál nemůžu. Nemůžu kolem tebe chodit, dívat se na tebe a snít.“

Znovu jsem zavrtěla hlavou a zoufale rozhodila rukama. Nejde to, já nemůžu.

Pak odešel. Prostě otevřel dveře a byl pryč.

Zhroutila jsem se zpět na gauč a rozbrečela se. Co to udělal?!

ȵȵȵȵȵ

Bylo to divné. Přece se nemůžu tvářit, že se nic nestalo, protože ono se stalo. Mohla taková… epizodka zničit naše přátelství? Doufala jsem, že ne, ale sama jsem cítila, že už to nikdy nemůže být takové jako dřív. Vždyť mi vyznal lásku, políbili jsme se…

Už víc jak týden jsme kolem sebe opatrně chodili, teda spíš já. Jo, vyhýbala jsem se mu a nejspíš dost okatě, ale já prostě nevěděla, co bych měla říct nebo udělat.

Jasně, věděla jsem, že Felipe není takový, jako byl můj bývalý manžel, ale je to tak opravdu? Co když se změní. Jefferson byl taky vzorem dokonalosti a pak najednou bum a všechno bylo jinak. Nemůžu připustit, aby se mi to stalo znovu, nemám dost odvahy to zkusit. Raději budu ve svém klidu a sama, teď už úplně sama.

„Co se mezi vámi stalo?“ zeptala se mě Bella jednoho odpoledne, když jsme u mě na terase popíjely víno.
„Cože?“
„Mezi tebou a Felipem,“ vysvětlila.
„Co by se mělo stát?“ dělala jsem hloupou, nechtěla jsem nikomu říkat, co se stalo, už takhle jsem si připadala hrozně a to to nikdo nevěděl.
„To já právě nevím, ale kdyby bylo všechno jak má, byl by tu s námi.“ Pokrčila jsem rameny. „No tak, Adele, co je? Řekl ti snad, že tě miluje? Protože jestli jo, je to ta nejlepší věc, co ho napadla.“

Zírala jsem na Bellu, jako by jí na hlavě vyrostla dvě tykadla. Co to říkala?

„Ty… ty to… víš to?“ dostala jsem ze sebe.
„Zlato, vědí to všichni. Kouká na tebe jako na obrázek.“
„Ale já…“
„Takže ti to pověděl, podle mě to měl udělat už dávno,“ povídala dál.
„Proč jsi mi to neřekla? Mohla jsem být připravená.“
„To by pak nebylo ono, nemyslíš?“ Nemyslela jsem, raději bych byla informovaná. „Asi to nedopadlo dobře, co?“ zeptala se už trochu váhavě.

Zavrtěla jsem hlavou. Nedopadlo dobře, bylo slabé slovo, to, co se stalo, byla pořádná katastrofa.

„Myslela jsem, že ho máš ráda.“
„Mám,“ připustila jsem.
„Tak kde je problém?“
„Nechci žádný vztah, já s muži skončila, nadobro,“ řekla jsem rozhodně.
„Ale Felipe není jako ostatní, to snad víš. Hele, i on se líbí tobě, tak proč to komplikovat?“ Když ona to viděla tak snadno.
„Já prostě nemůžu, nedokážu to. Navíc… ne“
„Adele, takhle se akorát budete oba trápit a to já nechci. Sama jsem mu způsobila hromadu bolesti, ale s tebou byl zase šťastný a ty si taky zasloužíš trochu toho štěstí a jsem si jistá, že on ti ho může dát.“
„Mluvíš jako on,“ poznamenala jsem, ale studovala berušku, která lezla po stole.
„Protože je to pravda. Vím, že se bojíš, ale když to překonáš, čeká tě něco mnohem lepšího, než si sama umíš představit,“ přesvědčovala mě Bella a sakra dobře, protože jsem si to začala v duchu vykreslovat.

Felipe, já. Ruku v ruce jdeme lesem, on se na mě usmívá a mně se v břiše prohání hejno malých motýlků, které způsobují to příjemné chvění, o němž jsem si myslela, že už ho nikdy nezažiju.

Bezděčně jsem se usmála.

„Dej mu šanci,“ ozvala se Bella a bylo po snění.
„Nejde to.“ Pořád tu byl důvod, který nešel vyřešit tak snadno jako můj strach z dalšího zklamání.
„Proč ne?“ naléhala. Nevěděla to. Nikdo nevěděl o mém údělu. Nepovažovala jsem za nutné to někomu říkat, nebylo proč, ale teď…
„Nemůžu mu to udělat, to by k němu nebylo fér.“ Prázdnota, která se uvnitř mě rozpínala kdykoliv jsem na to pomyslela, se zase objevila. Do očí se mi natlačily slzy.
„Co by k němu nebylo fér, Adele?“ ptala se Bella trpělivě.
„Nemůžu ho nutit být se ženou, která…“ zajíkla jsem se. Bella mlčela, dávala mi čas. Uvědomila jsem si, že mě drží za ruku a povzbudivě ji tiskne. I po těch letech to bolelo. Bolelo to stejně jako tehdy. „Jsem k ničemu,“ zašeptala jsem, „nemůžu mu dát děti.“
„Ach.“
„Já prostě nemůžu mít děti,“ zopakovala jsem ten fakt. Tahle nahlas jsem to slyšela jen jednou od doktora. Teď, když jsem to zopakovala, slyšela to z vlastních úst… bylo to jako slyšet to poprvé.

Rozbrečela jsem se. Nešlo to ovládnout ani zastavit.

„To je mi líto,“ špitla Bella a objala mě. „Moc mě to mrzí.“ Jo, to mě taky, pomyslela jsem si hořce, ale byla jsem vděčná za náruč, která mi poskytla útěchu.

Chápu, že se věci nevyjasňují, spíš přesně naopak, ale věřte, že se brzo všechno vyjasní, i když to pravděpodobně nebude ke spokojenosti všech.

Moc děkuju za komentáře, mám z nich velkou radost.:-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 34. kapitola: