Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 35. kapitola

10.05.2012 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 6180×

35. kapitola

Adele

Bella si byla přesvědčená o tom, že můj úděl by Felipemu nevadil. Já si to však nemyslela, který muž si nepřeje mít své dítě. Felipe jistě není výjimkou. Bella byla prostě nadšená ze svatby a tak chtěla, by byli všichni okolo stejně veselí a šťastní.

Protože jsem si nevěděla rady s vlastními problémy, rozhodla jsem se soustředit na ostatní. Bylo to tak jednodušší. Pořád mi vrtalo hlavou Edwardovo tajemství, tedy to, že nechce Belle říct co je zač. Byl nejvyšší čas. Ztratila jsem spojence v podobě Felipeho, takže to zůstalo jen na mně. Byla to moje kamarádka a já musela zařídit, aby znala pravdu. Jen jsem zatím nevěděla jak. S Edwardem jsem neměla zrovna dobré vztahy. Ale měla jsem spoustu času na přemýšlení.

Zaparkovala jsem před domkem, natáhla se pro kabelu a s povzdechem se šinula ke dveřím.  Čekalo mě další nudné odpoledne. V knihovně jsem si půjčila hromadu knížek, abych se aspoň nějak zabavila, protože na nějakou zábavu s Felipem jsem mohla zapomenout.

Bylo mi smutno, stýskalo se mi po jeho přítomnosti, po něm samotném.

Knihy jsem vyložila na stole a chvíli si procházela tituly, abych vybrala tu pravou pro mou dnešní náladu, která byla stejně jako posledních několik týdnů na bodě mrazu. Do knihovny jsme dostali nové knihy, tak jsem jich pár sbalila a ani moc nekoukala, co to je… chyba. Všechno veselé, optimistické, ale nedalo se nic dělat. Prostě jsem jednu vzala, uvelebila se s ní na gauči a pustila se do čtení.

Jak jsem očekávala, nemohla jsem se do toho vůbec dostat, ponořit, splynout s dějem tak, jak to mám ráda. Koukala jsem do jednoho místa na stránce a netušila, co jsem předtím přečetla.  Naštvaně jsem očima skočila na první řádek a začala znovu.

Někdo zaťukal na dveře. Byla jsem vděčná za vyrušení, tohle fakt nemělo cenu. Napadlo mě, že je to Bella a chce si popovídat, ale pletla jsem se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem překvapeně Felipeho.
„Ahoj, můžu dál?“ pousmál se a vypadal úplně v pohodě. Zato já byla nesvá a nervózní.

Ustoupila jsem, aby mohl vejít. Zůstal stát uprostřed místnosti a otočil se na mě.

„Tak jo, jestli chceš, zapomeň na to, co jsem ti řekl. Nějak to přežiju, ale rád bych, abychom byli zase přátelé, chybí mi to.“ Dívala jsem se na něj a přesto, že jsem mu to chtěla všechno odkývat a obejmout ho, jsem pochybovala. Přece po něčem takovém nemůžeme být zase jen obyčejní kamarádi, nebo jo? „Adele, prosím…“
„Kamarádi?“ zeptala jsem se. Bylo divné, jak se mi to slovo bezdůvodně příčilo v puse.
„Jo, pokud si to tak přeješ.“ Vypadal přesvědčeně. Copak…
„Kamarádi,“ řekla jsem a hodila pochyby za hlavu. Udělala jsem krok k němu a zaváhala, nevěděla jsem, jestli ho můžu obejmout, přece jen… Pomohl mi z rozpaků, sám ke mně přistoupil a pevně mě objal.

Bylo to jako návrat domů. Tak nějak se mi ulevilo. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vydechla si.

„Taky jsi mi chyběl,“ špitla jsem.

ȵȵȵȵȵ

Svatba byla za dveřmi. Jak rychle uběhlo těch pár týdnů. Neuvěřitelné. Všechno se tak nějak vrátilo do starých kolejí, i když občas jsem cítila takové zvláštní tření mezi mnou a Felipem. Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem o něm uvažovat i trochu jinak než o kamarádovi. I přesto, že jsem si podobné myšlenky rázně zakazovala, bylo to marné. Po očku jsem sledovala jeho gesta, mimiku v obličeji a cítila se tak zvláštně. Neuměla jsem ten stav pojmenovat.

Při starém zůstalo i všechno mezi Edwardem a Bellou. On jí to prostě neřekne! Rozčiloval mě. Byl to takový sobec. Bella má právo vědět koho si bere a to mi nikdo nevymluví. A protože se nikdo k ničemu neměl, jednala jsem sama. Jasně, že jsem nešla za Bellou, to jsem nemohla. Ale na zkušební večeři, která byla spíš jen na oko, když většina hostů nebyli lidé, jsem si na něj počkala na chodbě a šla si s ním promluvit.

Bylo už po hlavním chodu, rozproudila se volná zábava, někdo tančil, někdo si povídal a já netrpělivě čekala na tu správnou chvíli. Nějak mě v tu chvíli nenapadlo, že bych mohla zničit celou svatbu, viděla jsem jen to, že ho musím přinutit říct pravdu.

Bella šla tančit s Jasperem a Edward šel s Alicí ven. Využila jsem toho a zastavila je.

„Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala jsem se. „Alice, dovolíš?“ Určitě věděla, co chci, protože podle toho co jsem věděla od Felipeho tak nějak viděla budoucnost.
„Jestli chceš,“ pokrčila drobnými rameny a odtančila zpět do sálu.
„Co se děje?“ Edward se zdál mou žádostí překvapený. Nebylo divu, nebylo zrovna moc příležitostí, kdy jsme spolu mluvili a žádná z nich nepřišla z mojí iniciativy.
„Chtěla bych s tebou mluvit, o samotě,“ dodala jsem a ukázala na dveře pracovny.

Bez další řečí vešel, sedl si do křesla a čekal. Já zůstala stát, měla jsem tak pocit větší převahy. Jak jsem ho tak pozorovala, pomalu mě přecházelo odhodlání spustit na něj, co jsem měla na srdci.

„Tak co? Chceš mi snad popřát ke svatbě?“ Probral mě z uvažování. Tak do toho Adele.
„Ne, chtěla jsem s tebou mluvit o Belle.“
„O Belle?“
„Jo, myslím, že bys jí měl říct pravdu.“ A je to venku.
„Jakou pravdu máš na mysli?“ Dobře věděl, o čem mluvím, tím jsem si byla jistá, ale jestli chce, ráda mu to prozradím
„Měla by vědět, že jsi upír. Je to její právo.“
„To si nemyslím,“ zavrtěl hlavou a sveřepě sevřel rty. Byl naštvaný, ale já byla plná kuráže, takže…
„Zaslouží si to. Copak jí to nechceš říct nikdy? Co až začne stárnout a ty budeš pořád vypadat takhle, myslíš, že jí to nebude divný? Co jí řekneš pak? Sorry, ale jsem upír? Musí vědět, do čeho jde,“ stála jsem si na svém.
„To není tvoje věc.“
„Je to moje věc. Ona je moje kamarádka. Nechci, aby sis s ní zahrával.“
„Nezahrávám si s ní,“ řekl důrazně. „Miluju ji.“
„Neřekla bych, že tohle je zrovna důkaz lásky. Pokud ji miluješ, tak jí to povíš. Nechovej se jako sobeckej parchat. Vím, že ti na ní záleží, tak to dokaž. Bella si zaslouží znát pravdu.“

Nechala jsem ho tam, aby mohl popřemýšlet a šla zpátky. Doufala jsem, že si uvědomí, že mám pravdu a udělá to dřív, než bude pozdě.

Bella

Zítra! Už zítra ze mě bude paní Cullenová. Myslela jsem si, že se nedočkám, ale čas do svatby letěl jako splašený. Neustálé zařizování a řešení menších či větších problémů mě zabavilo natolik, že jsem na nějaké čekání neměla ani čas. A teď to bylo tu.

Po zkušební večeři jsme se s Debbii, Alicí a Rose přesunuly do Adelina domku, abychom si užily trochu té holčičí zábavy v rámci malého loučení se svobodou. Dělaly jsme si pleťové masky, lakovaly nehty, česaly vlasy, jedly, pily a koukaly se na ubrečené filmy se šťastnými konci.

Užívala jsem si to a užívala bych víc, kdyby mě hlavně Alice nevyhnala o půlnoci spát, abych ráno neměla kruhy pod očima, chceme přece krásnou nevěstu. Mračila jsem se na ni, ale bylo mi to k ničemu.

Rozpustily jsme tedy náš malý dýchánek. Debbie zůstala u Adele a my ostatní se přesunuly do vily. Edward zůstal s klukama v našem bytě, raději jsem ani nechtěla vědět, co vlastně dělají. Přijet měl až zítra na obřad, já se budu chystat ve vile a spát v Edwardově bývalém pokoji. Alice s Rose mi pomohly se uložit a pak mě s tichým dobrou noc nechaly samotnou.

Nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu, oči jsme měla jako na pérku, hlavou se mi hodily všelijaké myšlenky a hlavně spousta otázek. Jaké to asi bude, až budu Edwardovou ženou? Změní se něco? Je možné, že bychom nakonec dopadli jako Adele a její bývalý manžel? Ne, to ne, jsme spolu už dlouho a zatím to bylo v pohodě, manželství přece nemůže tolik změnit.

Z uvažování mě vytrhl telefon, který se rozvibroval na nočním stolku.

Podívala jsem se na jméno volajícího na displeji a spokojeně se usmála.

„Ahoj,“ řekla jsem, když jsem hovor přijala.
„Ahoj,“ ozval se Edward.
„Tak jaká byla pánská jízda?“
„Dobrý, však to znáš, litry alkoholu, striptérky…“ popichoval mě.
„Jo, dovedu si to živě představit. Chybíš mi,“ vyhrkla jsem. Bylo to teprve pár hodin, co jsme se rozloučili a za dalších pár se zase uvidíme, ale přesto jsem si přála, aby Edward ležel vedle mě a já se k němu mohla přitulit. „Nemůžu bez tebe usnout.“

Chvíli mlčel. Poslouchala jsem jeho dech na druhém konci linky.

„Bello…“ Chtěl něco říct, ale zarazil se.
„Ano?“ povzbudila jsem ho.
„Ehm… taky mi chybíš.“ Věděla jsem, že to říct nechtěl, ale nepáčila jsem to z něj. Však bude ještě spousta času.
„Musím jít spát, jinak mě ráno Alice zabije za kruhy pod očima. Uvidíme se u oltáře,“ zasmála jsem se.
„Dobře. Dobrou, krásko.“ Na tváři se mi opět rozlil úsměv. Odložila jsem telefon a konečně upadla do spánku.

ȵȵȵȵȵ

Kruhy pod očima jsem stejně měla. Alice trochu vyváděla, ale nakonec ji holky přesvědčily, že korektor to všechno zakryje a nebude nic poznat.

Celé dopoledne jsem procházela zkrášlovacími procedurami, abych byla krásná a nejkrásnější. Lehký, přirozený make-up, vlasy navlnit, sepnout na temeni a nechat je volně viset na zádech.

„Mluvil s tebou včera Edward?“ přitočila se ke mně Adele.
„V noci mi volal, ale pšt,“ špitla jsem, aby mě nikdo jiný neslyšel. Všichni měli pocit, že by spolu ženich a nevěsta neměli před svatbou komunikovat.
„A co ti řekl?“ Zdálo se mi to, nebo měla napjatý hlas?
„Nic moc. Chvíli jsme si povídali a pak jsem šla spát. Proč?“
„Ale to nic,“ mávla rukou, ale tvářila se všelijak. „Tak šup, vstávej, musíme ti obléct šaty.“

Při pohledu do zrcadla jsem vydechla překvapením. Jsem to vůbec já? Ta elegantní jemná žena v odrazu jsem já?

„Moc ti to sluší,“ ozvalo se mi za zády. Táta s Hilary a Dannym v náruči stál ve dveřích. Vypadal dojatě. I mě zaštípaly v očích slzy, do háje, nakonec přece jen budu vypadat jako obyčejná Bella s rozmazanýma očima.

„Necháme vás tu,“ řekla Rosalie a spolu s ostatními odešli. Zůstala jsem jen já a táta.

„Máma by na tebe byla pyšná.“ Postavil se vedle mě a položil mi dlaň na rameno. Moc mu to slušelo, černý oblek, sněhově bílá košile s tmavým motýlkem a kytička v klopě. Byl to štramák.

„Málem bych zapomněl, něco pro tebe mám.“ Sáhl do kapsy u kalhot a vyndal malou černou krabičku. „Tohle jsem dal tvé matce, když jsme se brali,“ řekl a vyndal jemný řetízek s přívěškem. „Přála by si, abys ho teď měla ty.“ Jedna slza mi stekla po tváři.
„Děkuju,“ zašeptala jsem, protože nahlas to prostě nešlo. Táta mi řetízek připnul na krk a já ho pevně objala. Byla jsem tak ráda, že ho mám.

Svatba měla začít v jednu. Edward se měl ukázat o půl jedné, aby vše mohlo proběhnout hladce a bez větších zádrhelů. Jenže o půl jedné přijel pouze Felipe s bratry. Edward nikde. Prý se nemám strachovat, dorazí brzy, jen chtěl být chvíli o samotě, to víš, svatba je velký krok, smál se Emmett. Nelíbilo se mi to, ale určitě to neznamenalo nic vážného.

Odbila jedna hodina. Hosté už byli v zahradě připraveni na příchod nevěsty, ovšem ženich stále chyběl.

Postávala jsem v hale a čekala. Byl tam se mnou Felipe a Adele, ostatní se snažili nějak zkrátit čekání těm venku.

„Nejspíš ho zdržela dopravní zácpa. Už když jsme jeli my, bylo město plné.“ Felipe dělal, co mohl proto, aby mě nějak utěšil a rozptýlil. Adele vypadala poněkud zaraženě a nervózně, ale nebylo divu, i já jsem byla.

Ve čtvrt na dvě jsem si kecla na schody a kašlala na to, že si můžu zamazat nebo zmačkat šaty.

„Zavolejte mu,“ řekla jsem.
„Bello, už tu určitě bude…“ začala Adele, ale přerušila jsem ji.
„Zavolejte mu, hned.“

Felipe si s Adele vyměnil pohled plný obav. Určitě je napadlo to samé co mě, a sice že Edward si to rozmyslel. Dostal strach vázat se, chyběl mu jeho předchozí život… ale taky mohl mít třeba nehodu. Co když se vyboural? Mohlo se stát tolik věcí. Bylo mi špatně, bála jsem se, ruce se mi roztřásly.

„To bude dobrý, Bello, uvidíš.“ Adele se posadila vedle mě a vzala mě za ruku. Nevěnovala jsem jí pozornost a sledovala Felipeho, který si přiložil mobil k uchu.

Vyzvánělo to, dlouho to vyzvánělo. Chtěla jsem začít šílet, že se mu vážně něco stalo, že někde leží a nikdo mu nepomůže, ale Felipe najednou promluvil: „Kde jsi?“

Zpozorněla jsem. Edward je v pořádku, chvilková úleva mě zaplavila jako vlna tsunami, náhle a rychle, jenže pak jsem zahlédla výraz Felipeho tváře. Ztuhnul a podíval se na mě.

„Ale to přece…“ Vyskočila jsem na nohy a natáhla se po telefonu.
„Dej mi ho.“ Felipe mi bez řečí podal aparát.

„Edwarde,“ vyhrkla jsem do mluvítka. „Edwarde, co se děje, kde jsi?“
„Bello… já… omlouvám se, nemůžu to udělat, ne tobě. Je mi to líto.“ Cvak. Než jsem stihla říct třeba jen jediné písmenko, zavěsil.

Srdce se mi rozbušilo. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem mluvit. Trvalo to jen okamžik, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Ticho, jen hluché ticho. Pak mi to v hlavě vybouchlo jako bomba.

„Nepřijde, on nepřijde!“ vykřikla jsem.

Tak a je to. Máte tu odpověď na to, jak to bude se svatbou, když Edward pořád mlčí.

Doufám, že to Adele odpustíte. Myslela to dobře.;-)

Díky za komentáře, mám z nich velkou radost.:-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 35. kapitola: