Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 36. kapitola

13.05.2012 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5705×

36. kapitola

Bella

„Edwarde,“ vyhrkla jsem do mluvítka. „Edwarde, co se děje, kde jsi?“
„Bello… já… omlouvám se, nemůžu to udělat, tobě ne. Je mi to líto.“ Cvak. Než jsem stihla říct třeba jen jediné písmenko, zavěsil.

Srdce se mi rozbušilo. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem mluvit. Trvalo to jen okamžik, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Ticho, jen hluché ticho. Pak mi to v hlavě vybouchlo jako bomba.

„Nepřijde, on nepřijde!“ vykřikla jsem.

Zamotala se mi hlava. Někdo mě podepřel a přinutil mě sednout si. Šok se postupně propracovával mými útrobami od hlavy, do konečků prstů, do srdce. Ozvala se rána a mé srdce se sesypalo na hromádku střepů jako rozbitý hrníček. Nemohla jsem dýchat, nešlo mi nadechnout se. Lapala jsem po troše kyslíku a pak najednou… Z očí mi vytryskly slzy a já se pomalu nadechla, aby se ze mě následně vydral bolestný vzlyk.

„Jdi za ostatními, já ji vezmu k sobě.“ Slyšela jsem hlas, ale nikoho jsem neviděla. Zírala jsem před sebe, ale viděla jsem jen neprůhlednou hranici slz.
„Zařídím to, pak přijdu.“

Jak mohl… jak mi to mohl udělat? Proč až teď? Proč?!

„Proč mi to udělal?“ vyrazila jsem ze sebe mezi vzlyky. „Jak mohl?“
„Pojď, Bello, půjdeme ke mně, lehneš si.“ Adele se mě pokusila postavit.
„Nepomůže, když si lehnu.“
„Já vím.“

Šla jsem s ní jako poslušná ovce. Následovala jsem ji do domku, nechala se uložit a po vysilujícím pláči jsem usnula.

Adele

Seděla jsem na gauči a připadala si naprosto příšerně. Udělal to mou vinou. Kdybych včera mlčela, oslavovali bychom teď svatbu. Proč jsem sakra tak umíněně trvala na tom, že Bella musí znát pravdu?

Nevěděla jsem, předtím mi to přišlo logické, ale teď se mi to zdálo jen jako hloupý vrtoch, který všechno zničil. Povzdechla jsem si. Doufala jsem, že Bella bude dlouho spát, aspoň tak na všechno zapomene, i když ne napořád.

Dveře se otevřely a vešel Felipe.

„Jak jí je?“ zeptal se a sednul si vedle mě.
„Spí.“
„To je dobře.“ Objal mě kolem ramen a já si položila hlavu na jeho rameno. Bylo mi hrozně.
„Odešli všichni?“
„Bellin otec s rodinou zůstali ve vile, Debbie je v hotelu, kluci jeli Edwarda hledat…“
„Myslíš, že ho najdou?“ ptala jsem se nadějí v hlase. Třeba není ještě všechno ztraceno.
„Pochybuju. Telefon má vypnutý, může být kdekoliv.“

Tohle bylo špatně, tohle bylo hodně špatně. Z oka mi vyklouzla slza. Slza smutku a provinění.

„Co se děje?“ staral se hned Felipe. Zavrtěla jsem hlavou. „No tak, pověz mi to. Mně můžeš říct všechno.“ Váhala jsem, ale ta tíha na prsou byla tak velká, že jsem se o ni potřebovala s někým podělit a Felipe se pro to zdál ideální.

„Já můžu za to, že Edward nepřišel,“ pípla jsem. Takhle nahlas vyřčená pravda byla daleko horší, než když jsem si to jen myslela.
„Cože? Proč ty?“ nechápal.

Nevydržela jsem sedět. Vystřelila jsem na nohy.

„Včera na té večeři jsem s ním mluvila. Řekla jsem mu, že by Bella měla vědět celou pravdu o vás.“ Přikrčila jsem se v očekávání křiku.
„Tys mu řekla, aby ji nechal?“ Mluvil potichu, znělo to zlověstně, takhle jsem ho nikdy neviděla.
„Ne, to ne. To bych nikdy neudělala. Chci jen, aby byla moje kamarádka šťastná a tak nějak jsem měla pocit, že když jí Edward neřekne pravdu, nestane se to. Jednoho dne by na to sama nějak přišla a pak… Kdyby jí to řekl sám, určitě by to nějak vzala, nevadilo by jí to. Chtěla by ho pořád, tím jsem si jistá.“

Felipe najednou vystřelil na nohy. Lekla jsem se toho prudkého pohybu a uskočila.

„Ale ty mě nechceš. Možná proto, že to víš.“ Překvapil mě, ale ne natolik, abych nedokázala reagovat.
„To není pravda, nevadí mi, že jsi upír.“ Oba jsme zvyšovali hlasy. Jak jsme se propánajána dostali od Belly a Edwarda k nám dvěma?
„Tak proč? Řekni mi jediný rozumný důvod, proč nechceš být se mnou?“
„Ale já chci!“ vyhrkla jsem bez rozmyšlení a teprve, když ze mě ta slova vyletěla, jsem si uvědomila jejich obsah. Ano, já chci. Proč jsem si to nikdy předtím nepřiznala? Jenže… my prostě nemůžeme být spolu. Nemůžu ho k sobě připoutat.

„Ty chceš?“ zopakoval po mě nevěřícně.

Byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem všechno hodila za hlavu a rozhodla se jít se svou kůží na trh.

„Jo, jenže to nejde, já s tebou nemůžu být.“
„Ale proč?“ ptal se a udělal krok ke mně. Vpíjel se mi do očí a já měla pocit, že se v těch jeho snad utopím.
„Protože jsi mladý, chceš mít děti a ty já ti dát nemůžu. Po tom potratu jsem neplodná, nikdy nebudu mít děti, nikdy.“ Poslední slovo jsem zašeptala.

Felipe se zasmál. Čekala jsem jakoukoliv reakci, jen ne smích.

„Adele, asi jsem při vysvětlování upířích záležitostí nebyl dost důsledný, možná mi to v tu chvíli nepřišlo důležité, nevím. Lásko, já taky nemůžu mít děti. Jako upír jsem řekněme zamrzlý, upír nemůže mít děti.“

Zírala jsem na něj a pomalu vstřebávala jeho slova. Než jsem si to nějak složila a spojila, držel můj obličej ve svých chladných dlaních. „Adele, i kdybych nebyl to, co jsem, miloval bych tě takovou, jaká jsi. Nezáleží na tom, jestli můžeš mít děti nebo ne. Jsi úžasná a já tě miluju, tak mi dovol, abych tě udělal šťastnou a dal ti všechno, co můžu.“ Chtěla jsem uhnout pohledem, ale držel mě pevně a nedovolil mi pohnout se.
„Já…“
„Prosím, dovol mi to.“ Pohled jeho očí byl tak intenzivní, viděla jsem tolik naděje a lásky. Lásky, která byla určená jen pro mě. A už jsem se nedokázala mu bránit. Nechtěla jsem se tomu bránit.
„Dobře,“ vydechla jsem.

Než jsem se nadála, políbil mě. Už jsem od něj pár pus dostala, ale zatím to všechno bylo pouze přátelské. Tohle bylo úplně jiné. Byl jemný a něžný. Objala jsem ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla.

Šlo to tak snadno. Jako bychom byli jeden pro druhého stvořeni.

„Nebudeš toho litovat, přísahám,“ zašeptal.
„Nebudu,“ souhlasila jsem a nechala se kolébat v jeho náruči. Byla to ta správná náruč, ta jediná správná náruč pro mě.

Bella

Naráz jsem otevřela oči. Chvíli jsem se dezorientovaně rozhlížela kolem sebe a přemýšlela, kde jsem a co tu dělám. V ložnici se zataženými závěsy jsem poznala ložnici u Adele v domku. Další zlomek sekundy trvalo, než jsem si vzpomněla na všechno, co se stalo. Zavalilo mě to jako lavina. Bolest přišla nečekaně, ale o to byla intenzivnější. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se neskučet nahlas.

Chtělo se mi brečet, řvát, ale neudělala jsem ani jedno. Prostě jsem jen čekala, až to přejde. Jenže nepřecházelo. Jak ráda bych se schovala u Edwarda v náruči a přečkala to, ale… kdyby tu mohl být Edward, nebylo by mi tak hrozně.

Zatřepala jsem hlavou. Tohle nejde, musím se trochu vzchopit, nejsem přece první, kterou nechal chlap u oltáře a pravděpodobně ani poslední.

Nechal u oltáře… co na to asi říkali hosté, táta, Cullenovi… Teď jsem ta chudinka, kterou opustil.

Rázně jsem ze sebe shrnula přikrývku a postavila se. Stále jsem měla svatební šaty. Najednou jsem měla pocit, jakoby mě škrtily, svazovaly, špinily a vysmívaly se.

Servala jsem je ze sebe. Bylo mi jedno, že slyším trhání jemné látky, já je prostě potřebovala sundat. Zavřela jsem se v koupelně, jen ve spodním prádle se opřela o umyvadlo a chvíli koukala na bílou keramiku. Pak jsem zvedla pohled k zrcadlu. Vlasy jsem měla rozcuchané, pérka mi trčela do stran nebo tlačila do lebky, maskaru na očích jsem měla od pláče rozmazanou po tvářích… krása.

Pokusila jsem se z vlasů vytahat vlásničky, ale moc se mi to nedařilo, tak jsem to prostě nechala být. Svlékla jsem se, a pod horkou vodou se ze sebe pokoušela smýt to ponížení. Drhla jsem se, až jsem měla pokožku úplně červenou. Teprve poté jsem usoudila, že by to stačilo.

Ve velké zelené osušce jsem se vrátila do ložnice. Na posteli seděla Adele.

„Slyšela jsem, že už jsi vzhůru,“ řekla a mírně se pousmála. Vypadalo to, že se bojí, aby neřekla nebo neudělala něco špatně.
„Můžeš mi to prosím vyndat z vlasů?“ Ukázala jsem na hnízdo na své hlavě.
„Jasně. Sedni si.“

Za okamžik už jsem se prsty protřepávala volné prameny vlasů.

Chvíli jsem váhala, jestli se zeptat, ale pak mi to přece jen nedalo.

„Ozval se?“ Zůstala jsem k Adele otočená zády a stahovala si vlasy do culíku. Mlčela a já taky, čekala jsem.
„Ne,“ řekla tiše. Opět ta bolest v hrudi, ale vydržela jsem to.

„Donesu ti nějaké oblečení,“ promluvila Adele po chvíli. Přikývla jsem.

Přemýšlela jsem, co bude dál. Co to všechno znamená pro můj život, mimo té obrovské rány, kterou mi to uštědřilo. Všechno se teď změnilo. Nic už nebude jako dřív. Ale musím začít pěkně postupně.

„Co svatba?“ zeptala jsem se tedy.
„Nemusíš se o nic starat, Felipe to s Cullenovými zařídil.“ Adele mi podala džíny a tričko. „Snad ti to sedne.“
„Dobře, je tu ještě táta?“
„Je ve vile.“ Opět jsem přikývla a oblékla se.
„Asi ještě nejsem připravená se s nimi setkat,“ přiznala jsem. Pohledy lítosti jsou to poslední, co bych teď potřebovala. Musím získat trochu odstup. Vymyslet, co dál. Zatím však bylo moc brzo.
„Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš,“ ujistila mě Adele.
„Děkuju.“
„Bello…“ začala. Vzhlédla jsem a čekala. „Nechceš něco k jídlu?“ Nechtěla říct tohle, aspoň jsem si to myslela, ale neměla jsem chuť vyptávat se, takže jsem to přešla a pouze odmítavě zavrtěla hlavou. Hlad jsem neměla.

Sedla jsem si do křesla pod oknem a koukala ven. Pršelo. A to včera bylo tak krásně. Po tváři mi stekla slza a po ní následovala další a další.

Stiskla jsem v dlani přívěšek, co mi dal včera táta, aspoň maličko jsem měla pocit, že je tu máma se mnou a to mě v ten okamžik rozesmutnilo ještě daleko víc.

ȵȵȵȵȵ

„Jsem v pohodě, tati, vážně,“ snažila jsem se tátu obalamutit, aby v klidu odjel a nedělal si zbytečné starosti.
„Ale, Bello…“
„Je to dobrý. Zvládnu to. Jeďte domů.“
„Jak myslíš, ale kdybys cokoliv potřebovala…“ Bylo mi to jasné, Edwarda nezastřelil, když jsme mu oznámili zasnoubení, při té vzpomínce mě bodlo u srdce, ale teď by to klidně udělal.
„Já vím,“ usmála jsem se, i když to nebyl úplně upřímný úsměv a objala jsem ho.

Pak jsem se rozloučila s Dannym a Hillary a dívala se za odjíždějícím autem. Už to byly dva dny. Dva dny, které plynuly jako každý jiný a já přitom cítila, že se mi to jen nějak zdá.

Před všemi jsem se snažila tvářit statečně, ale v noci jsem brečela a uvnitř si připadala… mrtvá. Nedokázala jsem se jen tak smát, na ostatní jsem se dívala, ale moc nevnímala, co říkají nebo dělají.

Táta navrhoval, abych odjela s nimi do Forks, ale to nebylo to pravé místo. I k Forks se vázaly nějaké vzpomínky na Edwarda, stejně jako na vilu, které jsem se snažila vyhýbat obloukem. Byla jsem zatím u Adel a ven chodila jen v nejnutnějších případech.

To odpoledne se za mnou stavila Debbie. Daniel byl odvolán do práce a tak ještě ten večer museli letět zpátky do Philadelphie. Přišla se podívat, jak se mám a hlavně se rozloučit.

„Nechci tě tu nechat samotnou,“ řekla a objala mě.
„Nejsem tu sama. Je tu kolem spousta lidí.“
„Však víš, jak to myslím. Je to hajzl, tohle jsem od něj nečekala,“ rozčertila se. Sklopila jsem pohled. „Ježiši, promiň, omlouvám se, měla bych se naučit držet pusu.“
„Nic se neděje.“ Dělo se, ale jen uvnitř mě. „V kolik letíte?“ změnila jsem téma.
„V jedenáct. Budeš mi chybět. Bylo fajn být tu s tebou.“
„Ty mě taky.“ Objaly jsme se.

„Ty, Bello…“ Debbie mě stále držela za ramena, ale odtáhla se, aby na mě viděla. „Co kdybys jela s námi? Přišla bys na jiné myšlenky, odpočinula si. Philadelphie není tak špatná. Myslím, že by se ti tam líbilo.“

Tahle nabídka mě překvapila. Nikdy by mě nenapadlo odjet. Ve Philladelphii jsem nikdy nebyla. Možná… ale mám tu tolik nevyřešených věcí… Nemůžu jen tak odjet, nebo snad jo?

„Pojedu,“ rozhodla jsem se. Potřebuju změnit vzduch. Nutně.

Edward je bůhví kde, Bella také odjíždí, jak tohle může dopadnout? Pomalu se blížíme do finishe, už jen čtyři kapitoly.:-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 36. kapitola: