Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 38. kapitola

19.05.2012 (21:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5511×

38. kapitola

Adele

Čekala jsem na ně do jedné, kdy jsem to zabalila, schoulila se na krajíčku postele do klubíčka a usnula. Napadlo mě, že jsem měla jet domů, ale potřebovala jsem si s Edwardem promluvit, takže jsem zůstala.

Z hlubokého spánku mě vytrhly hlasy přicházející z chodby. Pak přese mě někdo přehodil deku a já zaslechla šepot.

„Má kvůli tomu výčitky svědomí.“
„Ona?“ podivil se druhý hlas.
„Myslí si, že kdyby mlčela, byli byste teď s Bellou šťastní.“ Chtěla jsem se jim do toho vložit, říct svůj názor, ale pořád jsem nenabyla vědomí natolik, abych mohla otevřít oči nebo promluvit.

„Neřekl bych, že za to může. Asi měla pravdu. Sám jsem Belle jednou vyčítal, že mi nevěří a já přitom před ní celé ty roky tajil, kdo skutečně jsem.“ Povzdychl si.
„Jsi vůl,“ otituloval Felipe bratra.
„Já vím, ale nějak se toho nemůžu zbavit,“ přiznal.

Chvíli bylo ticho. Možná někam odešli, pomyslela jsem si, ale než jsem stačila upadnout do hlubokého spánku, ozval se Felipe znovu.
„Adele vás chce dát dohromady, trochu vám v tom pomoct.“
„To zvládnu sám,“ řekl Edward přesvědčeně. Felipe se uchechtl, něco zamumlal a bylo ticho a klid. Čekala jsem nějaké pokračování, ale nekonalo se.

Když jsem se probrala podruhé, tentokrát úplně, bylo kolem mě jasné světlo. Převalila jsem se na záda a vydechla.

„Už jsi vzhůru?“ ozvalo se najednou. Polekaně jsem sebou trhla.
„Ježiši,“ zamumlala jsem a rozhlédla se po místnosti. V křesle seděl Felipe a prohlížel si mě. „Kolik je hodin?“
„Devět pryč,“ řekl stroze. Choval se divně. Normálně by mě šel políbit nebo něco, ale teď tam jen seděl. Pak mi to došlo. Dlouhé vedení jsem přisuzovala dezorientaci, která chvíli po spánku převládala.
„Edwarde?“ zkusila jsem to.
„Správně.“
„Kde je Felipe?“
„Šel ti koupit něco k jídlu, moc tady toho není.“ Přikývla jsem, jakože chápu a sklopila pohled. Snad nikdy jsem s ním nebyla úplně sama, znervózňovalo mě to, nevěděla jsem, jak se mám v jeho přítomnosti chovat.
„Aha,“ řekla jsem teda chytře.

Pak jsme mlčeli. Bylo mi to trapné, ležet v jeho posteli a mlčky na něj koukat, tak jsem se zvedla, urovnala přehoz, na kterém jsem ležela a tu chvíli zády k němu přemýšlela, co bych mu měla říct.

„Omlouvám se.“
Neptal se mě proč. „Mělas pravdu.“ Vzpomněla jsem si na noční rozhovor.
„No… i tak…“ pokrčila jsem rameny. Jak mu vysvětlit, jak se cítím, jaký pocit z toho všeho mám. „Neměla jsem to prostě dělat. Určitě bys jí to nakonec řekl sám.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ zašeptal. Mlčela jsem a čekala, jestli bude pokračovat. „Víš,“ řekl, „já Bellu fakt miluju. Po takový době jsem se zamiloval a… asi jsem měl pocit, že když jí to povím, ztratím ji. Nezůstane mi nic. Budu sám. Nějak se mi to příčilo a tak jsem usoudil, že bude bezpečnější mlčet,“ odmlčel se.

Váhavě jsem si sedla na kraj postele.

„Jenže pak jsi se mnou mluvila ty a zasela do mě zrnko pochybností. Vážně můžu Bellu vystavit tomu všemu? Připravit ji o možnost mít děti, připoutat k monstru, které pije krev? Zničil bych jí tak celý život…“ Zdálo se, jakoby vůbec nevnímal, že tam jsem. „Zazmatkoval jsem, prostě jsem to vůbec nezvládl. Ani si nedovedu představit, jak strašně moc jsem jí ublížil. Stalo se přesně to, čeho se ze začátku našeho vztahu bála, i když v trochu jiné formě než to očekávala. Musel jsem zmizet. Celé dny jsem přemýšlel… Měla jsi pravdu, sakra, měla a já idiot to neviděl. Chci jí to říct. Povědět jí pravdu a doufat, že to zvládne tak jako ty, že mi odpustí a zase to bude jako dřív. Udělám pro to všechno.“

Zírala jsem na něj a přemýšlela o tom, co právě řekl. Že by šel do sebe?

„V noci jsem mluvil s bráchou. Říkal mi, že chceš… že bys mi možná mohla pomoct.“ Přikývla jsem. Nějak mu nevadilo, že nemluvím, vystačil si sám.
„Tak mi musíš říct, kde je Bella.“

Bella

Bydlela jsem v hostinském pokoji v Danielově a teď už i Debbiině malém domku na předměstí Philadelphie. Měla jsem se tam jako v ráji. Mohla jsem spát, jak dlouho jsem chtěla, pak jsem se poflakovala po domě, naobědvala se, prošla si město, večer šla ven s Debbie a Danielem, nebo jsme zůstali doma a pak jsme šli spát. Byla to pohoda.

Zírala jsem, jaká se z Debbie stala hospodyně. Nikdy bych do ní neřekla, že bude vyvářet nebo se starat o dům jako správná manželka. Vlastně jsem si to ve Philadelphii moc užívala, až na to, že… chyběl mi Edward. Chyběl mi tak neskutečně, že se mi o něm zdálo, a že ty sny byly neskutečně živé. Ráno po probuzení jsem jeho, a hlavně sebe nesnášela za to, že se mi to děje. Copak nemůžu mít opravdové prázdniny?

Když jsem mluvila s Adele, o Edwardovi nepadlo ani slovo. Řekla mi jen, že mi sbalili věci, něco poslali a zbytek mám u ní v domě. Nic víc, nic míň. O Edwardovi nemluvil vůbec nikdo, ani Debbie jeho jméno nikdy nezmínila, jako by to snad bylo zakázané.

Možná jo. Byla jsem na něj naštvaná, pořád jsem se cítila ublíženě a byla přesvědčená, že mu to nikdy nemůžu odpustit, ale někde uvnitř… Ty sny prostě mluvily za vše, ale rozhodla jsem se to ignorovat a zapomenout na to.

Vyrazila jsem na jednu takovou procházku městem. Bylo hezké slunečné odpoledne, i teploty se stále držely dost vysoko. Oproti Seattlu to byl balzám na duši. Oči jsem si zakrývala slunečními brýlemi, pohupovala jsem kabelkou v ruce a sledovala výklady obchodů. Dokonce jsem si zašla vyzkoušet květované šaty, které bych doma rozhodně neužila. Seděly mi perfektně. Nakonec jsem neodolala. Můžu taky dělat blbosti.

Zrovna jsem prodavačce podávala platební kartu, když jsem měla pocit, jako bych na protější straně u knihkupectví viděla postávat Edwarda. Muž ke mně stál zády, ale postoj jeho těla a účes…

Srdce mi vynechalo jeden úder a pak se rozeběhlo závratnou rychlostí vpřed.

On je tady, tady! Jen kousek ode mě!

Co tady dělá? Řekla mu snad Adele nebo Felipe, kde mě najít?

Ne, to by neudělali… Nebo jo?

Nevěděla jsem, co si myslet dřív. A pak… moje tělo si dělalo, co chtělo. Nechala jsem překvapenou prodavačku a vyběhla ven. Málem jsem se ani nerozhlédla, jak jsem proti své vůli spěchala, abych už byla u něj. Měla jsem tolik otázek, na které jsem chtěla, ne, potřebovala znát odpovědi.

Nechala jsem přejet žlutý autobus plný dětí. Myslí jsem popoháněla jeho šnečí jízdu. Pak bylo volno. Zpomalila jsem do chůze.

Stále stál u výlohy a díval se do obchodu. Polkla jsem. Byla jsem od něj pár kroků a najednou nevěděla, co dělat. Mám jít prostě za ním? A co mu mám říct?

Skvělý, to mě napadlo vážně brzo, pomyslela jsem si kysele a přemýšlela o tom, jestli se prostě nemám otočit a dělat, že jsem ho neviděla.

Nedokázala jsem to. Nakonec jsem se zatajeným dechem přešla zbývající vzdálenost a položila mu ruku na rameno.

„Edwarde,“ vydechla jsem.

Otočil se. Dívala jsem se do tváře neznámého muže.

„Přejete si?“ zeptal se a usmál se. Mně naopak úsměv ztuhnul a pak se vytratil úplně.
„Eh… promiňte, to je… to je omyl,“ řekla jsem a bez dalších řečí šla zpět.

Co to bylo?! Jak jsem si mohla splést tohohle chlapa s Edwardem? Vždyť mu nebyl vůbec podobný. Blbneš Bello. Měla bys přemýšlet, než něco uděláš. Adele s Felipem by tě přece neprozradili, tak co by tu dělal. Bylo to logické, jen ta moje praštěná hlava to nějak nedokázala pochopit.

Od prodavačky, která mě propichovala zvědavým pohledem, jsem si převzala kartu a tašku s nákupem a raději šla rovnou k Debbie. Dneska to ho bylo dost.

Večer jsem se Debbie svěřila se svou představou, vážně to bylo jako bych skutečně viděla Edwarda. Bývalá spolubydlící se jen vědoucně usmívala a kývala hlavou.

„Myslím, že je čas vyrazit zpátky a postavit se tomu čelem,“ řekla něco, co jsem naprosto nečekala. „Musíš si s Edwardem promluvit. Jsem si jistá, že se to vysvětlí.“
„Ale já s ním nechci mluvit. Neodpustím mu to,“ trvala jsem na svém jako mezek, možná to bylo spíš z principu, jen, abych tvrdila něco jiného než ona.
„Dobře, možná ne, ale vyslechnout ho můžeš.“
„A proč bych to jako dělala? Jak dlouho tu jsem? Dva týdny?“
„Tři,“ odpověděla Debbie. Tři? Ten čas tak letí.
„No vidíš, tři týdny a ozval se? Ne, ani jednou.“ Zase jsem se rozohnila. Možná, že to mě na tom štvalo nejvíc, že se za tu dobu ani jednou nepokusil o kontakt. Mobil jsem měla zapnutý, a kdyby chtěl vědět, kde jsem, zeptal by se. Pro tohle prostě není omluva.

„Jak myslíš.“ Debbie pokrčila rameny a zvedla se. Když vycházela ze dveří, otočila se na mě a s úsměvem řekla: „Letenku jsem ti zamluvila na zítra v deset.“ Pak za sebou zavřela a já i přes dveře slyšela její tichý smích. Potvora jedna. Tohle není sranda!

Tak co? Pojedu domů? No, asi je na čase. Nemůžu tu zůstat navždy. Potřebuju tuhle kapitolu svého života jednou provždy uzavřít a začít znovu. Jo, zatnu zuby, vrátím se do Seattlu a vyřítíme to. Bude to bolestivé, ale co tě nezabije, to tě posílí, nebo tak nějak se to říká. A když mě nezabilo, že mě Edward nechal u oltáře, sakra i po takový době se mi z toho sevřelo srdce, tak přežiju i tohle setkání. Je taky možné, že k žádnému nedojde. Třeba se ještě nevrátil nebo někam odjel nebo… prostě cokoliv.

Jo, tak to udělám a tak to bude.

Začala jsem si tedy balit své saky paky a připravovat se na cestu.

Za tu dobu, co jsem se v Philadelphii zdržela, se mi rozrostlo oblečení. Nemohla jsem ho nějak nacpat do kufru, ve kterém ho poslala Adele. Musela jsem si půjčit cestovní tašku od Debbii. Nějak jsem se ten splín kompenzovala nakupováním. To se mi nikdy nestalo. Ale měla jsem spoustu krásných věcí.

Spát jsem moc nemohla. A tak jsem byla utahaná jako kotě, i když netuším z čeho. Nic jsem nedělala. Vždycky jsem upadla to takového mikrospánku a za okamžik už zase studovala kolik je hodin a jestli už konečně bude ráno. Nevyspala jsem se vůbec. Prostě se to nedalo.

Ráno jsem se v koupelně pokusila make-upem schovat to nejhorší, pročísla jsem si vlasy. K džínům, tričku a balerínám si oblékla sako a byla jsem připravená.

Sešla jsem do kuchyně na snídani, která probíhala v rozlučkovém duchu. Debbie připravila bohatou snídani a slíbila, že mě s Danielem odvezou. Pohled na ně mě rozněžňoval. Byli pořád zamilovaní. Když jsem se na ně dívala, viděla jsem dva kousky puzzlí, které do sebe přesně zapadají. Nebyly to jen pohledy a nenápadné doteky, které si tak nějak automaticky vyměňovali, ale především to, jak sehraně spolu pracovali. Ať už dělali cokoliv, doplňovali se.

Tohle já nikdy nezažiju, pomyslela jsem si kysele a raději zatřepala hlavou, abych podobné nesmysly vytřásla ven.

Loučení na letišti se neobešlo bez slz. Slibovaly jsme si s Debbii, že se určitě brzo uvidíme, přiletí buď ona, nebo já. Jak to čas dovolí. Mávala jsem jim do poslední chvíle.  Pak jsem našla své sedadlo a vysíleně se do něj složila. Už aby to bylo za mnou, všechno.

Let jsem nakonec prospala. Probdělá noc si vybrala svou daň, a kdyby mě nevzbudila letuška osobně, asi bych si v tom letadle vychrupkávala i po přistání.

Připoutala jsem se a sledovala, jak se přibližujeme k zemi.

Tak, je to tady. Byla jsem domluvená s Adele, že pro mě na letiště přijede, pak budu zase pár dní u ní, než si něco nenajdu. Je toho teď nějak moc. Musím si najít novou práci, nové bydlení, ale aspoň jdu do nového začátku s čistým štítem. Trochu mi to připomnělo situaci, kdy se ve vile objevila Adele. Taky měla jen pár věcí a začínala prakticky od nuly.

Motala jsem se mezi lidmi a hledala Adele. Musí tu někde být, přece mi to…

Zastavila jsem se uprostřed kroku a zezadu do mě narazila starší žena. Zamračila se na mě a něco řekla, ale nevnímala jsem ji.

Viděla jsem Adele, jenže nebyla sama. Vedle ní stál a usmíval se na mě Edward…

Co dál, co myslíte?:-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 38. kapitola: