Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 39. kapitola

22.05.2012 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5896×

39. kapitola

Adele

Dohodla jsem se s Edwardem, že se mu pokusím pomoci ohledně Belly. Z telefonátů, které jsem potají vedla s Debbie jsem věděla, že o Edwardovi nechce mluvit, a že by určitě nebylo dobré začínat s ní na to téma hovor. Proto jsem se rozhodla nechat ji chvíli vydechnout a odolávala Edwardovu dotírání, kdy si konečně s Bellou promluvím, kdy to bude moc udělat on a proč mu aspoň neřeknu, kde Bella je. Tu informaci jsem hlídala jako poklad, věděla jsem, že by se za ní hned rozjel a těžko říct, jak by to nakonec dopadlo.

Řekla jsem si, že bych využila momentu překvapení. Možná to nebyl dobrý nápad, ale aspoň uvidíme Bellinu reakci na Edwardovu přítomnost a pak se uvidí.

Asi jsem doufala, že jí Edwardova přítomnost donutí zapomenout a ona se mu vrhne do náruče… já vím, blbá úvaha, dobře jsem věděla, jak zrada bolí. Nikdy bych Jeffersonovi tak snadno neodpustila, i kdyby o to stál, jakože neměl zájem.

Čekali jsme na přílet letadla z Philadelphie. Edward si celou dobu brumlal, že ho to mohlo napadnout, dalo se čekat, že bude u své kamarádky.

Stáli jsme v davu čekajících rodin a přátel a vyhlíželi Bellu.

„Seš si jistá, že přiletí?“ ptal se mě Edward. Pořád mu v hlase zaznívala skepse. Po těch pár týdnech, kdy jsme řekněme spolupracovali, mezi námi byl takový zvláštní vztah. Byly chvíle, kdy se Edward choval docela přátelsky, ale pak taky okamžiky, kdy se vracela jeho špatná nálada a on vrčel na všechny strany. Naučila jsem se ho v takových okamžicích nechávat samotného a raději se klidila do bezpečí, většinou k Felipemu.

Konečně jsem zahlédla Bellinu hlavu. V tu samou chvíli nás spatřila i ona. Celá ztuhla a na tváři se jí objevil výraz překvapení, který přešel na mračení, a nakonec zůstala jen maska bez emocí.  

Trochu jsem znervózněla. Tak tohle jsem opět neodhadla. Bella váhala, co dělat, možná i přemýšlela o útěku, ale nakonec se nadechla a rázným krokem vyrazila k nám.

„Ahoj,“ řekla a hodila po mně zlý pohled. Edwarda, který napjatě čekal vedle mě, ignorovala.
„Ahoj,“ pípla jsem a pousmála se.
„Jedem?“ Žádné zdvořilé řeči. Prostě rovnou k věci. Jo, tohle jsem opět podělala.

Přikývla jsem a zamířila na parkoviště. Bella se mi držela v patách a Edward kráčel vedle ní.

Odemkla jsem auto, Bella si sedla na zadní sedadlo a ruce zkřížila na hrudi. Nejspíš čekala, že Edward bude chtít na místo spolujezdce, ale ten ji převezl a posadil se vedle ní. Uslyšela jsem naštvané zasyčení.

Cesta k vile byla ve znamení stísněného mlčení. Edward se pokusil promluvit, ale Bella nereagovala, dívala se z okýnka, jakoby tam nebyl.

Byla úleva zastavit před domkem a vylézt na čerstvý vzduch.

Bella se ani nezastavila. Vzala si kufr, přes rameno hodila tašku a šla hned dovnitř. Edward se za ní díval a mračil se.

„Je mi to líto. Asi to bude chtít trochu času.“
„Já se nevzdám,“ řekl a zamířil k vile.

Zavřela jsem za sebou dveře od domku a chtěla jít hledat Bellu. Musela jsem jí to vysvětlit. Překvapilo mě, že jsem ji našla na pohovce, očekávala jsem, že bude někde zavřená a třeba trucovat. Ani bych jí to neměla za zlé.

Nějak jsem nevěděla, co bych měla říct. Promiň? To asi nebylo to pravý.

„Proč tam byl?“ promluvila Bella dřív, než jsem stihla něco vymyslet.
„On, no, já jsem ho tam vzala. Chtěl by s tebou mluvit, vysvětlit ti…“
„A proč až teď? Po takový době!“
„Za to můžu já, já jsem mu řekla, aby ti dal chvíli pokoj. Proto se vůbec neozval. Zkus ho aspoň vyslechnout. Nemusíš mu odpouštět, jen mu dej šanci se obhájit.“
„Proč bych to měla dělat?“ ptala se kysele.
„Protože ho miluješ… nebo ne?“ zaváhala jsem. Pořád jsem předpokládala, že Bella Edwarda miluje stejně jako on ji. Vůbec mě nenapadlo, že by to už třeba nemusela být pravda.

Bella mlčela a špulila rty.

„Takže už…“
„Jasně, že ho miluju,“ skočila mi do řeči. „Já ho pořád miluju a straně bych chtěla nemilovat ho.“

Sedla jsem si vedle ní. „Prosím, dej mu šanci, jen jednu.“
„Já nevím,“ vydechla roztřeseně.
„Nemusíš se rozhodnout hned, dej tomu čas.“ Pocítila jsem mírnou úlevu a raději se rozhodla změnit téma, nebudu štěstí pokoušet víc, než je nutné. „Co takhle si objednat něco dobrýho k večeři a pustit si film?“ navrhla jsem.
„Dobře. Skončím se vysprchovat. Víš, sice jsem naštvaná za to, co jsi udělala s Edwardem, ale stejně ti děkuju, že tu můžu zůstat.“

Bella

Vykoupaná, převlečená a trochu uklidněná jsem se stočila na pohovku, do jedné ruky si vzala trojúhelníček pizzy a do druhé skleničku s vínem.

Nemohla jsem se na Adele zlobit věčně. Byla to dobrá kamarádka a určitě to taky dobře myslela, jen… já se prostě bála, co by z toho rozhovoru mohlo vzejít. Mohla bych mu odpustit až příliš snadno nebo právě naopak… nevěděla jsem, co chci.

„Jak to jde s Felipem?“ zeptala jsem se, abych mohla přemýšlet o něčem jiném než svém zpackaném životě. Adele se začervenala. To u ní nestávalo často.
„Je to skvělý.“ Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu a ona se zadívala kamsi do dálky, kde viděla bůhví co. Dobře jsem ten výraz znala.
„To jsem ráda. Tyhle začátky jsou nejkrásnější.“ Vzpomněla jsem si na můj začátek s Edwardem. Sami v tom domě…
„Tohle nemusí být konec,“ řekla Adele. Dobře jsem věděla, o čem mluví, ale na její poznámku nereagovala.

ȵȵȵȵȵ

Vytiskla jsem si hromádku životopisů a rozhodla se je rozeslat po celém Seattlu, s výjimkou jedné jediné firmy a to by v tom byl čert, abych nenašla práci. Někam jsem odpovídala na inzerát, jinam jsem psala spíš pro jistotu, kdyby se tam něco objevilo.

Stále jsem se nerozhodla, jak to bude s Edwardem. Nechtělo se mi o tom přemýšlet, tak jsem se raději zaměstnala jinak.

Složila jsem poslední z kupičky životopisů a uvědomila si, že jsem si zapomněla koupit obálky. Takový malý detail. Rozhlédla jsem se po obýváku. Třeba tu Adele něco má.

Zkusila jsem skříňku pod oknem. Takovéhle věci se přeci dávají do šuplíku. Otevřela jsem první z nich a nakoukla dovnitř. Nechtěla jsem se jí hrabat ve věcech, byla jsem tu jen host. Ale…

První šuplík nic, druhý taky ne. Tak asi nic. Budu si muset zajet do města. Opřela jsem se bokem o skříňku a přemýšlela, jestli jet hned nebo počkat do odpoledne. Při tom pohybu jsem vrazila do nějakého sešitu, kterého jsem si předtím nevšimla, a on s plesknutím dopadl na zem hřbetem nahoru. Klekla jsem si, abych ho zvedla a než jsem ho zavřela, zavadila jsem pohledem o kousek textu.

Mé jméno? A Felipe? Vzbudilo to mou zvědavost. Sedla jsem si na gauč a začetla se. Přečetla jsem asi dvě strany od místa, kde se sešit otevřel. Byl to kus mého života. Tedy nejen mého. Objevovali jsme se tam všichni.

Felipe se ukázal jako výborný společník. On byl přesně to, co Adele potřebovala, balzám na duši, skvělý přítel, který tu pro ni vždy bude. Adele ani nenapadlo, že by v jejich vztahu mohlo jí to něco víc. Byla ráda, že konečně našla vytoužený klid a nějakou tu jistotu, i když to stále ještě nebylo stoprocentní…

Vypadalo to jako kniha. Omyl, ona to byla kniha! Bylo v ní pár prázdných míst, které by bylo třeba doplnit, ale jinak… Nevěřícně jsem se dívala na to dílo ve svých rukou. Ona opravdu začala psát knihu. Nejednou mluvila o tom, že po tom touží a teď je to tady…

„Ahoj,“ ozvalo se ode dveří. Vůbec jsem neslyšela, že přijelo auto. Adele z podzimního kabátu smetla kapičky deště a pověsila ho na háček naproti dveřím. „Jak ses měla?“ ptala se a zouvala si boty.
„Dobře.“ Postavila jsem se a sešit chytla tak, aby viděla, že ho držím.
„To je zase počasí, nesnáším…“ Ztuhla. Trvalo to však jen okamžik a hned se začala omlouvat. „Promiň, neměla jsem psát o tvém životě. Chtěla jsem to vyhodit…“
„Vyhodit? Proč? To by byla věčná škoda.“
„Tobě to nevadí?“ No, možná by mi to mělo vadit, ale bylo to napsané tak poutavě, že jsem se na ni nedokázala zlobit.
„Je to skvělý, až to trochu doladíš, nebude to mít jedinou chybičku.“
„Vážně?“ divila se. Stála naproti mně s klíči v ruce, jak je v překvapení zapomněla dát do misky.
„Vážně. Divím se, žes to ještě nevydala.“
„Není to hotový a já nevím, asi bych neměla.“ Hodila klíče do misky a s taškou s nákupem se přesunula do kuchyně.
„Jak to myslíš, neměla?“
„Prostě není správné, abych zveřejňovala vaše životy.“ Ukládala potraviny do lednice a skříněk a ani se na mě nepodívala.
„Je tam i tvůj život,“ poznamenala jsem.
„Četlas to celý?“ zeptala se se zřetelnými obavami v hlase.
„Ještě ne.“ Zdálo se, že si oddychla.
„Stejně bych to nemohla vydat, spoustu mi tam toho chybí,“ vrátila se zpět k tématu. Na kuchyňské lince začala skládat tašku.
„A co třeba?“
„Spoustu toho, co se stalo, než jsem se tu objevila a i to, co se dělo, když jsem doma… prostě to není možný dodělat.“

Vyndala z šuplíku plastové prkýnko, vytáhla z držáku nůž a pustila se do krájení kuřecího masa, které si nechala venku.

„Pomůžu ti,“ napadlo mě náhle. Já vím, co se dělo, než tu byla.
„Nakrájet maso zvládnu sama.“
„To jsem nemyslela. Pomůžu ti doplnit ty mezery a dopsat tu knihu,“ vysvětlila jsem.
„To po tobě nemůžu chtít,“ odporovala mi a rázně krájela maso na kousky.
„Nechceš to po mně, já se nabídla úplně dobrovolně. Takže pokud nemáš na večer žádné plány, mohly bychom se do toho pustit.“

Adele soustředěně krájela nudličky kuřecích prsou a bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotuje.

„Vážně bys to udělala?“
„Jasně, že jo.“ Usmála jsem se a vyndala misku, aby do ní mohla maso nasypat.
„Děkuju.“
„Nemáš vůbec zač.“

Pomoc Adele měla hned dva přínosy. Ráda pomůžu kamarádce v plnění snu, to bylo samozřejmě nejdůležitější, ale taky to oddálí mé rozhodnutí, co bude dál. Bylo to zbabělé, ale v tu chvíli mi to vyhovovalo.

Společnými silami jsme připravily večeři. Kuřecí fajitas jsem neměla tak dlouho. Adele byla dobrá kuchařka. Já byla spíš na věci, co se dají do mikrovlnky nebo zalijí horkou vodou.

Naplnily jsme si břicha k prasknutí, pak jsme se natáhly v obýváku a já se pustila do vyprávění. Vzala jsem to od začátku, všechno pěkně popořadě. Už jsem jí to sice kdysi vyprávěla, ale neuškodí to zopakovat a já si ráda zavzpomínám.

„Edward mě tenkrát poslal na pískoviště. Myslela jsem, že se zbláznil. Předtím byl milý a najednou protiva první třídy. Nejradši bych mu dala do úsměvu. Až potom jsem zjistila, že to nebyla jedna osoba, jak jsem si původně myslela,“ vyprávěla jsem.

Znovu jsem cítila to napětí mezi mnou a Edwardem, to jiskření, které mi motalo hlavu. Vzpomínala jsem na horkost jeho polibků, jeho doteky. Zachvěla jsem se a v hrudi se mi rozlila prázdnota. Předtím jsem měla všechno a teď nemám nic. Chybělo mi to. Jeho přítomnost, chyběl mi on celý. Ach jo.

Mluvila jsem celou noc. Adele mě celou tu dobu pozorně poslouchala, nepřerušovala mě. Převyprávěla jsem jí všechno až k návratu z Edwardova únosu. Bylo to jako vrátit se v čase, znovu prožívat ty pocity, pocity, které se za ty roky vůbec nezměnily, možná zintenzívněly.

Skoro jsem usínala, schoulená v křesle, Adele byla na gauči, když jsem zašeptala: „Já si s ním promluvím.“

Tak a příště nás čeká velké finále.;-)

Moc děkuju za komentáře.:-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 39. kapitola: