Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 6. kapitola

12.02.2012 (17:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6186×

6. kapitola

Potopila jsem jeden lupínek, druhý, třetí. Položila jsem lžíci a zadívala se z okna. Dešťové kapky bičovaly sklo a to jen zvyšovalo moji pochmurnou náladu. Kdoví proč jsem se probudila podivně nostalgická, rozesmutnělá. Snídani jsem si utopila v misce s mlékem a na rozmočené cornfleaky jsem chuť vážně neměla.

Opřela jsem se do židle a koukala se, jak se na chodnících mezi kolejemi vytvářejí kaluže. Studenti přebíhali mezi budovami. Někteří s deštníky, jiní s kapucemi a další jen tak. Přemýšlela jsem, jestli se dneska taky někam pustím. Ve středu do práce nechodím kvůli škole. Co kdybych zůstala doma kvůli… co já vím kvůli čemu. Prostě se mi chtělo zalézt do postele a zůstat tam celý den. Nikoho nevidět, s nikým se konečně nehádat.

Nebyla jsem konfliktní člověk. Většinou jsem se sporům vyhýbala a držela se pravidla moudřejší ustoupí, ale teď se jaksi aplikovat nedalo. I kdybych sebevíc chtěla, nemohla jsem se držet zpátky a nechat se urážet od toho… od Cullena.

Po tváři mi stekla slza. Sakra, Bello, co to s tebou je? Od kdy jsi sentimentální? Nejsem ubrečená. Ale slzy se mi z očí samy hrnuly a na mě kašlaly. Nechala jsem snídani snídaní a šla si zalézt do té postele. Cestou jsem strčila do přehrávače cédéčko určené přesně pro takovéhle chvíle. Smutné, melancholické, trošičku depresivní.

Přetáhla jsem si deku přes hlavu a brečela. Prostě depka jako vrata.

„Bello?“ Někdo mi zatřásl ramenem. „Co tady děláš?“ Otočila jsem hlavu a koukala na Debbie.

„Ty už jsi doma?“

„Jo, a co ty děláš doma? Nemáš být ve škole?“

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se zmateně.

„Čtyři.“

Myslela jsem si, že až se prospím, bude mi líp, omyl. Vybavil se mi sen, ze kterého mě Debbie vytrhla. Zdálo se mi o mámě. Byla šťastná, usměvavá, svírala mě v náruči. Znovu se se mi do očí nahrnuly slzy. Nemohla jsem tomu zabránit. Podobné sny jsem mívala po její smrti, pak přestaly. Co se stalo, že se vrátily?

„Bello, copak je?“ ptala se Debbie s obavami. Otřela jsem si tvář a popotáhla.

„Máma,“ vzlykla jsem.

„Ale no tak, zlatíčko.“ Objala mě. Položila jsem si hlavu na její rameno.

Protože nechala Debbie otevřené dveře, měla jsem přímý výhled na chodbu, kde někdo stál. V šeru jsem viděla muže v obleku s rozcuchanými vlasy.

„Felipe?“ První co mě napadlo, bylo, že za mnou přišel a Debbie ho pustila dovnitř. Muž udělal pár kroků vpřed. Hned jsem si uvědomila svou chybu.

„Edward,“ řekl. Schovala jsem se za Debbie. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Zlomenou.

Debbie se odtáhla. „Půjdu to vyřídit a pak se vrátím, ano?“

„Ne, to je dobrý, určitě máte program,“ bránila jsem se.

„Kamarádka je důležitější.“

Odešla za Cullenem. Z chodby zněly tlumené hlasy.

„Zůstanu tu s ní. Potřebuje někoho blízkého.“

„Nemám zavolat bratra?“ navrhl Cullen.

„Ne,“ křikla jsem. Oba se na mě otočili. „Nechci, aby mě takhle viděl.“ Stačí, že mě takhle vidíš ty, dokončila jsem v duchu. V Cullenových očích bylo něco zvláštního. Čekala bych posměch, ale… Nedokázala jsem to pojmenovat, raději jsem uhnula očima.

„Dobře,“ řekl. „Zavolám ti zítra,“ rozloučil se s Debbii.

Cítila jsem se ještě hůř než předním. Zničila jsem Debbie odpoledne, i když bylo s Cullenem. Tenhle den se prostě nevyvedl.

Debbie mi uvařila čaj a přinesla mi kelímek čokoládové zmrzliny, která je prý na smutek nejlepší. Pak jsme si povídaly. O ničem konkrétním, prostě jen tak.

V pět někdo zaťukal. Debbie běžela otevřít a vracela se s potutelným úsměvem na rtech.

„Podívej, kdo se přišel podívat.“ Ustoupila a do pokoje vešel Felipe. Tvářil se trochu ustaraně.

„Co tady děláš?“

„Edward volal. Jsi v pořádku?“ Sedl si na postel a vzal mě za ruku. Cullen mu volal? Ale proč? Nechtěla jsem to. Ale zase… když tu byl, bylo mi hned líp. Měla jsem chuť se usmát.

„To nic. Jen jsem se špatně probudila.“

„Měla jsi mi zavolat,“ odporoval a pohladil mě po tváři. Přitiskla jsem mu obličej do dlaně.

„Měl jsi práci. Teď už mi fajn, a když mě obejmeš, bude mi ještě líp.“ Vtáhl mě do své náruče a já úlevně vydechla.

ȵȵȵȵȵ

Marketingové pojetí konkurenční výhody… seděla jsem v knihovně a snažila se najít nějaké užitečné informace. Na stole mi ležela bichle od Michaela Portera o jeho modelu pěti sil přitažlivosti trhu a hned vedle marketing Philipa Kotlera. Vypisovala jsem si poznámky a snažila se udělat si ucelený obrázek o tom, co budu vlastně psát. Nevím, kdo vymyslel, že nám zakáže používat internet a my si budeme muset poradit pouze s knihami, ale bylo to tak. Pěkně to ztěžovalo práci. Bylo těžké najít mezi pěti sty stranami správnou informaci a to na víc ve chvíli, kdy jsem myšlenkami často utíkala někam jinam.

Jednou to bylo k Felipemu, se kterým jsem měla večer rande, jednou to bylo k tátovi, na kterého jsem od včerejška neustále myslela a odhodlávala se mu zavolat. Neměl moc rád, když jsem volala zbytečně, jen abych se zeptala, jak se má. No a pak… nemohla jsem si pomoct, občas jsem si vzpomněla i na Cullena. Na toho včerejšího Cullena, který byl takový jiný. To, že mi pomohl, byly body k dobru. Samozřejmě jsem věděla, že to byla náhoda, možná soucit, ale i tak. Dobře, řeknu to, byla jsem mu vděčná… maličko, jen malilinkato, ale přesto vděčná. Ale děkovat mu rozhodně nebudu. Když vezmu v úvahu, jak se ke mně choval, byla tohle jen malá kapka toho, co mohl udělat.

Tohle nemá cenu. Zavřela jsem knihy a vrátila je na místo. Bude lepší, když přijdu jindy.

„Kam jedeme?“ ptala jsem se Felipeho, když místo do centra zamířil ven z města.

„K nám.“ Hodil po mně úsměv a chytil mě za ruku.

„Jako k vám domů?“ Není na setkání s rodiči trochu moc brzo? Já tam nemůžu jít. Co mám dělat? Vyskočit z auta? Ne, to asi ne. Možná bych mu to mohla zkusit rozmluvit. „Felipe, já… Zatím jsme spolu jen krátce,“ začala jsem váhavě, „nemyslíš, že je trochu brzo?“

„Brzo na co?“ Při přemýšlení se lehce zamračil a já si říkala, že už nemůže být roztomilejší.

„No… na setkání s vašima.“

„Ty si myslíš, že tě vezu na návštěvu k rodičům?“ Vyprskl smíchy a smál se tak, až jsem se bála, že se vybouráme.

„A ne snad?“

„Naši jsou u Emmetta a Rosalie v Holandsku. Chtěl jsem ti jen ukázat, kde žiju,“ vysvětlil a nepřestával se usmívat.

„Aha, to jsem nevěděla.“ Ulevilo se mi. Žádní rodiče. Ale… „Bude tam Cullen, teda tvůj brácha,“ opravila jsem se.

„Cullen?“ Mávla jsem rukou a zavrtěla hlavou. „Nebude.“ To se mi líbilo ještě víc. Večer jen ve dvou. Paráda.

Zajeli jsme do čtvrti, kde se kolem silnice táhly vysoké ploty a v dálce za nimi svítila světla oken. Tak sem jsem se ještě nedostala.

„Páni,“ vydechla jsem, když Felipe zmáčknul dálkové ovládání a brána se před námi rozjela. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.

Kolem cesty, po které jsme jeli, se na jedné straně rozprostíraly kilometry trávníků, na straně druhé pak les. Cesta se různě klikatila a mířila k bílému domu. Ohromnému domu, jehož vchod chránily dórské sloupy. Před domem stříkala fontána šikovně osázená barevnými květinami, které jsem ani nedokázala pojmenovat.

„To je… krása.“ Vystoupili jsme, Felipe mě vzal za ruku a vedl ke třem schodům. Vyšli jsme je a já zírala na velké vyřezávané dveře.

„Jsem rád, že se ti to líbí.“

„Líbí je slabý slovo.“

Otevřel. Vešli jsme do rozlehlé haly. Odněkud se z ničeho nic se u nás objevil muž v černém obleku s bílou naškrobenou košilí, černým motýlkem kolem krku a rukama schovanýma v bílých rukavicích.

„Cyrusi,“ řekl Felipe. Cyrus? Tenhle děda? Očekávala jsem muže ve středních letech, ale skutečnému Cyrusovi mohlo být tak kolem sedmdesáti. Štíhlé tělo držel zpříma, na tváři neprostupný výraz.

„Pane.“

„Cyrusi, tohle je moje přítelkyně Isabella Swanová,“ představil mě Felipe.

„Těší mě, slečno.“ Cyrus po mně hodil pohledem a pousmál se. Možná se jen ušklíbnul, kdo ví, protože hned nasadil neutrální masku.

„Ráda vás poznávám.“ Natáhla jsem k němu ruku, ale dělal, že ji nevidí.

„Připrav nám, prosím, nějaké občerstvení. Budeme v západním salonu.“ Cyrusovi vylétlo obočí doprostřed čela. „Nějaký problém?“

„Vůbec ne, pane, hned to bude.“ Pak stejně rychle a neslyšně, jako se objevil, zase zmizel.

„To byl Cyrus?“

„To byl Cyrus,“ potvrdil.

„Jak dlouho už u vás je?“

„Už to bude nějaký ten pátek. Pojď, provedu tě domem, jestli chceš,“ nabídl mi.

„To si nenechám ujít.“

Po čtvrtém salonku jsem je přestala počítat. Oči mi až přecházely tou nádherou, která byla všude kolem mě. Měli místnost s takovým menším kinem. Kdo má doma svoje osobní kino? Tělocvičnu, krytý bazén, venkovní bazén. Nádherné posezení na terase i s krbem. Skoro se mi ani nechtělo věřit, že je to skutečnost. Něco takového jsem vídávala jen ve filmech.

Usídlili jsme se v západním salonu, jak ho Felipe pojmenoval. Byl to pokoj s výhledem na západ slunce. Byl zařízen ve světlých barvách, nechyběl krb, který, jak jsem si všimla, měli skoro v každé místnosti. Než jsme se tam dostali, objevily se na stole různé dobroty. Cyrus byl vážně rychlík.

Uvelebila jsem se v Felipeově náruči a uzobávala kuličky hroznového vína.

„Žiješ si jako král.“

„To zase ne. Majetek není podstatný, když ti chybí to nejdůležitější.“ Co jemu může chybět? Měla jsem pocit, že má všechno co si jen může přát.

„Co ti chybí?“

„Teď už skoro nic.“ Sklonil se ke mně a políbil mě.

Opět a znovu děkuju za komentáře, jsem moc ráda, že se Vám povídka líbí a myslím, že ještě je na co se těšit. ;-)

5. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 7. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 6. kapitola: