Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojčata - 4. Schopnosti

13.03.2010 (21:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2593×

SCHOPNOSTI
(Seth)

Vše jsme udělali velmi jednoduše. Postavili jsme ze silných kmenů základ našeho budoucího úkrytu, střechu jsme pokryli slabšími kmeny a nakonec nahoru naházeli sušenou trávu a další vrstvu dřeva. Bylo to pevné a nepropršelo tím. Bella v noci zaběhla do našeho bývalého domu a z pokoje nám vzala nějaké oblečení a matrace z postele. Já přes noc dokončoval dům, jelikož se mi zase nechtělo spát. Nakonec naše obydlí splnilo základní podmínky, ale zrovna luxusní nebo pohodlné nebylo.  Vysoké bylo jen tak, abych tam mohl stát vzpřímeně a velké jen, abychom tam mohli oba ležet a ještě zůstalo nějaké místo. Už se začalo rozednívat a já ještě pořád nosil další a další seno na střechu, protože jsem se nudil. Bella ještě spala, i když je pravda, že do „postele“ zavítala těsně nad ránem. Usnula tedy asi před třemi hodinami.

Žízeň jsem stále neměl a nehodlal jsem zbytečně a moc často zabíjet ani ty nebohá zvířátka. Jako první mě napadlo začít nějak trénovat. Nevěděl jsem, jak naše cvičení bude vypadat a bylo na čase to vyzkoušet. Zvedl jsem se a vyšel z našeho obydlí ven, tam jsem se plnou upíří rychlostí rozeběhl dál od ní, abych jí neublížil nebo nevzbudil.

Doběhl jsem na tu krásnou loučku, která nám změnila život. Snažil jsem se vzpomenout na toho upíra, co mi to udělal. Ale i kdybych si vzpomněl a zabil ho, nestačilo by mi to. Hledal bych je a zabíjel, dokud by nezemřeli oni nebo já. Jsme bájná stvoření, nepatříme sem, mezi nevinné lidi. Jak říkala Bella, osud s námi nepočítá. Měníme lidem životy, ať už tím, že zabijeme je nebo jejich blízké. Jsme zrůdy bez duše, nikdy nepoznám ani svou matku. Já do nebe prostě nepatřím. A překvapivě snadno a rychle jsem se s tím smířil. Možná, že jsem věřil, že když žádného člověka nikdy nezabiju a budu je chránit, slitují se nade mnou a nepošlou mě do pekel. Ale nemohl jsem v to věřit a počítat s tím, to rozhodně ne. Ale naděje mi zůstávala a té se hodlám ze všech sil držet.

Přestal jsem se zaobírat budoucností a rozhodl se řešit přítomnost. Jak mám asi sám trénovat? Bella se mi silou ještě nevyrovná a já jí nechci ublížit. Podle ní by měla sílit postupně. Zatím chce trénovat a objevovat své schopnosti. Jenže já žádné nemám, musím se plně naučit ovládat praktiky boje. Ale jak? Když si udělám ze stromu boxovací pytel, nepřežije ani první ránu. Vytrvalost taky cvičit nepotřebuju, ještě nikdy jsem se nezadýchal. Když to tak vezmu, já nedýchám! Asi další upíří záležitost. Slíbil jsem si, že mě už nic nevyvede z míry a hodlám to slnit. No tak nepotřebuju vzduch.

Ale ta hlavní otázka zůstává, jak mám asi sám trénovat?
„Nejsi sám,“ ozvalo se mi za zády.
„Nechci ti ublížit,“ vysvětlil jsem jí. Ale pak se zajíkl. „ Já to neřekl nahlas!“ vyjekl jsem na ni a vytřeštil oči.
„Cože?“ ptala se nechápavě.
„Já jsem jen přemýšlel, že jsem sám,“ vysvětlil jsem klidně. Nic mě nevyvede z míry! Opakoval jsem si pořád dokola.
„Co? Já nechci umět číst myšlenky,“ zděsila se.
„A teď mi je čteš?“ zeptal jsem se jí.
„No, ještě před chvílí ne, ale teď, když jsem na to pomyslela, jsem slyšela, jak si pořád opakuješ: Nic mě nevyvede z míry,“ uchychtla se.
„Takže to umíš vypnout?“ ptal jsem se pro jistotu.
„Vypadá to, že ano,“ pokrčila rameny.

Stoupla si přede mně a bojovně se nakrčila. Než jsem si to stačil uvědomit, udělal jsem to samé a z úst mi vyšlo vrčení. Naštěstí mi brzy došlo, co dělám a zase jsem se narovnal a omluvně se na ni usmál.
„No tak, neublížíš mi,“ vztekala se hned.
„A co když ano?“ ptal jsem se nesouhlasně, ale zároveň jsem věděl, že ten jednou přijde. Že pokud chceme cvičit, budeme se muset prát.
„Bráško, někdy začít musíme,“ ušklíbla se.
„Ale ne teď,“ protestoval jsem.
„A kdy?“ vztekala se.
„Až budeš v běhu a páce jako já,“ navrhl jsem vítězoslavně.
„Fajn,“ řekla klidně. „To by mělo být maximálně do měsíce,“ vzdychla poraženecky.
„Tak a teď máš tedy čas na trénování svých schopností,“ odvedl jsem řeč jinam.
„Ale ty už umím ovládat,“ bránila se hned.
„Určitě o většině ještě ani nevíš,“ pronesl jsem bratrsky.
„A jak je můžu trénovat, když o nich nevím?“ zeptala se s úšklebkem. Jen jsem pokrčil rameny a rozesmál se. Bella se ke mně přidala. Cítil jsem se jako dřív, když jsme byli jen obyčejní nechtění sourozenci a museli jen pracovat a studovat. Večer jsme padli do postele a hned usnuli. Teď jaksi trpím nespavostí. Možná to taky bude tím upírstvím.

„Jaktože vlastně nespíš?“ zeptal jsem se přísně, když jsme se uklidnili.
„Já nevím, už nejsem unavená. Asi mi stačí míň spánku,“ pokrčila rameny a sedla si doprostřed louky. Přisedl jsem si k ní a ona si opřela hlavu o mé rameno.
„Víš, jsem docela ráda za to, co se stalo,“ řekla po chvíli. „Budeme žít věčně a máme obrovskou sílu. Budeme pomáhat lidem,“ pokračovala.
„Já vím,“ povzdychl jsem si. Nechtěl jsem jí říkat, že já určitě nemám duši a skončím v pekle. Zatímco ona v nebi s rodiči. Společně jsme seděli na louce a pozorovali, jak se na slunci má kůže třpytí…

„Jaké už máš vlastně schopnosti?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.
„No umím ovládat oheň, vodu a nejspíš i vítr. Takže přírodní živli. Číst myšlenky, hýbat a přenášet věci,“ řekla jako by nic.
„Páni,“ vydechl jsem užasle.
„No víš, neumím přenášet jen věci, ale i sebe,“ dodala po chvíli. Vytřeštil jsem na ni oči. Zase mě překvapila.
„Jak?“ vyšlo ze mě.
„No, když jsem se vzbudila a ty jsi tam nebyl, chtěla jsem být s tebou a pak jsem se ocitla tady na louce a ty jsi stál přede mnou. Pak jsem navíc slyšela tvé myšlenky. Popravdě, líbí se mi to, ale zároveň mě to děsí,“ povzdychla si.
„Jsi vyjímečná,“ řekl jsem  spíš pro sebe, ale ona to slyšela a usmála se na mě…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojčata - 4. Schopnosti: