Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 19. kapitola - Závětří

22.11.2011 (10:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2064×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Z minulého dílu:

„Dost,“ vydechla jsem, ale znělo to spíš jako tichý sten. Pokračoval. Opět se vrátil k mým rtům a bezostyšně je plenil svým jazykem. Zaplavoval mě pocit extáze, která byla už neúnosná. Všechno to potlačované vzrušení, ta láska, která v nás byla…

„Dost,“ vzdychla jsem hlasitě a konečně pocítila úlevu od jeho těla. Byla jsem skutečně ráda, že mně poslechl, protože jsem si vážně nebyla jistá, jak dlouho bych ještě tohle dokázala vydržet. Přece jenom jsem obyčejný člověk…

„Děje se něco?“ ptal se překvapeně Edward a já se snažila popadnout dech. Už mě nesvíral v náručí, takže jsem byla nucena držet stabilitu sama.

„Jen toho je na mě za jediný večer moc,“ špitla jsem upřímně a sledovala jeho zaražený výraz.

„Omlouvám se,“ zašeptal a poodstoupil ode mě. Měla jsem pocit, že mě špatně pochopil a chtěla jsem mu své chování objasnit.

„Bylo to krásné,“ vzdychla jsem zasněně a na jeho tváři se vykreslil půvabný úsměv, „jen jako člověk nedokážu vstřebat tolik vzrušení a šoku najednou,“ hlesla jsem s omluvným pohledem a jeho oči znovu nabraly ten jiskřivý třpyt.

„Chápu,“ přiznal a jeho prsty letmo přejely po mé tváři. Na ten malý okamžik jsem ztuhla a vychutnávala si ten příjemný chlad v souladu s jeho kořenitou, okouzlující vůni.

„Mám tě odvést domů?“ zeptal se starostlivě a já usoudila, že pro dnešek mám asi skutečně dost a cesta domů bude ten nejlepší nápad.

„Jo,“ řekla jsem polohlasem a jeho dlaň se propletla s mou. Než jsem stačila cokoli říct, vedl mě k autu a otvíral mi dveře.

XXX

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mě pálily do tváře. Rozespale jsem otevřela oči a zahleděla se oknem ven. Byl nádherný, slunečný den. Na moment jsem znejistěla kvůli včerejšímu večeru. Byla to skutečnost nebo se mi to jen zdálo? Cítila jsem se naplněná a šťastná, což byly pocity, které si mi v předchozích měsících vyhýbaly. Zasněně jsem vstala z postele a moje kroky vedly přímo do koupelny. Bez váhání jsem vlezla do sprchy a vychutnávala si slastný pocit uvolnění, který mi dopřávaly kapky horké vody stékající po mém těle. Když jsem po půl hodině vylézala ze sprchy ven, stále jsem přemýšlela nad tím, jestli se mi včerejší večer jenom nezdál. A pak, když jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle, zahlédla jsem ten nejviditelnější důkaz, který mě utvrdil v tom, že jsem nesnila. Přistoupila jsem blíž a prsty přejela po fialově zbarvené skvrně na mém krku.

„Sakra,“ vykřikla jsem hlasitě. Tak tohle mi vážně scházelo! Snažila jsem se v mysli přemítat, kdy k tomu došlo a najednou jsem se zarazila. Moje myšlenky byly tak živé, tak detailní, že jsem se nechtěně zachvěla. Cítila jsem, jak se mi dere horkost do tváře při pouhém pomyšlení na vzrušení včerejšího večera. Ze snění mě vytrhlo bouchnutí dveří v dolním patře. S hrůzou jsem se otočila ke dveřím.

„Bello, jsi doma?“ Zazněl Blaiřin hlas a já sebou škubla. Zmateně jsem začala pobíhat po pokoji a hledala něco, čím zakryju ten přímo do očí bijící cucflek. Prudce jsem rozrazila skříň a zajásala, když jsem z vrchní poličky vylovila hedvábný šátek. Bez rozmyslu jsem si ho omotala kolem krku a ve stejný okamžik se otevřely dveře pokoje, ve kterých stála Blair.

„To se neumíš ani ozvat?“ ptala se podrážděně.

„Promiň, sprchovala jsem se, takže jsem tě neslyšela,“ hlesla jsem udýchaně a Blair se mě měřila zkoumavým pohledem.

„Proč máš na krku šátek?“ zeptala se najednou a já měla pocit, že něco tuší. Nicméně jsem se pokusila o malou lež.

„No, bolí mě v krku,“ odpověděla jsem, snažíc se o klidný tón hlasu. Chvilku mlčela a pak jakoby nic promluvila.

„Aha,“ špitla a bez dalších slov začala vybalovat svoje věci z tašky.

Za pár minut jsem stála v pokoji převlečená a připravená k odjezdu do školy. Nevěděla jsem, jestli Blair pojede taky, takže jsem se rozhodla zeptat.

„Blair, jedeš dneska do školy?“ Podívala se na mě a vytáhla ze skříně kabelku.

„Jasně, že jdu,“ odvětila a jasným gestem mě vykázala z pokoje. V kuchyni jsem si ještě stihla udělat omeletu a pak se zjevila na schodech Blair. Nechtěla jsem ji dráždit, ale moje zvědavost byla silnější. Musela jsem se jí zeptat, co vlastně dělala ty dva dny v Seattlu.

„Blair, co jsi zařizovala v Seattlu?“ zeptala jsem se zvědavě a vysloužila si její nepříjemný pohled.

„Někoho jsem hledala,“ odpověděla bez zájmu a strkala do kabelky klíče a doklady. Na místě jsem ztuhla a v hlavě mi panoval zmatek.

„Koho?“ zašeptala jsem šokovaně. Otočila se a přistoupila ke mně.

„Někoho, o kom jsem si ještě donedávna myslela, že odsud zmizel,“ řekla jako by nic a můj srdeční tep překročil výrazně mez normy. Zvědavě jsem ji sledovala.

„Blair, o kom to mluvíš?“ snažila jsem se mluvit, ale hlas se mi roztřeseně chvěl.

„Sakra, co je ti do toho? Odkdy se zajímáš o mé záležitosti? Prostě se smiř s tím, co jsem ti řekla a víc neřeš, Bello!“ vykřikla podrážděně.

„Tak dost!“ sykla jsem rozezleně a přistoupila přímo k Blair. Rozezleně se na mě podívala.

„Ty jsi mi vždycky do života zasahovala! Navíc jsi moje sestra a přesto, že se tak nechováš, mám právo vědět, za kým jsi jela do Seattlu. Mám takový pocit, že mi něco zatajuješ, a i když by mě to nepřekvapovalo, chci vědět co!“

„Přestaň se chovat jako malé dítě, Bello. Nejsem povinna se ti svěřovat se svými plány nebo rozhodnutími. Nemám náladu se ti jakkoli zpovídat nebo ti něco vysvětlovat, rozumíš? zavrčela dotčeně a otočila se ke dveřím.

„Proč se tak chováš?!“ vykřikla jsem a cítila, jak se mi podlamuje hlas, a do očí se mi hrnou horké slzy. Zarazila se a otočila se směrem ke mně.

„Proč se prostě nechováš jako moje sestra? Co tě tak žere? Vždycky jsi byla mnohem žádanější, oblíbenější a já jsem mlčky přihlížela! Nikdy jsem ti nezáviděla a neměla tendenci ti šlapat po štěstí! Proč se mi snažíš dělat ze života peklo, hm? Proč mě tak moc nenávidíš, když jsem ti nikdy nic neudělala, jen jsem se snažila být tvou sestrou,“ pokračovala jsem.

„Bello,“ vydechla Blair a v jejím výrazu se objevilo něco, co tam dřív nebylo. Pochopení. Začínaly se o mě pokoušet mdloby.

„Zapomeň na to,“ hlesla jen a s kabelkou v ruce vyšla z domu.

XXX

Celý den jsem nemohla normálně myslet a soustředit se. Když jsem mířila na konec levého křídla školy, kde jsem měla mít hodinu biologie, nemohla jsem se zbavit citelného napětí. Proč byla Blair v Seattlu a proč mi to neřekla? Neměla jsem z toho dobrý pocit.

„Bello,“ oslovil mě jeho omamný hlas. Zarazila jsem se a podívala se do Edwardovy tváře, stál přímo přede mnou a zaujatě si mě prohlížel.

„Děje se něco?“ optal se neklidným tónem a obtočil ochranitelsky své paže kolem mého pasu.

„Já nevím,“ přiznala jsem, „mám takové zvláštní tušení, že něco není v pořádku.“

„Jak to myslíš?“

„Blair byla v Seattlu a ráno přijela. Nechtěla mi říct, proč tam byla, ale jsem si jistá, že to souvisí nějakým způsobem se mnou,“ odpověděla jsem upřímně a Edward mi hebkými prsty přejel po rtech. Pokud to mělo být uklidňující gesto, tak zabralo.

„Mám s ní promluvit?“ zeptal se.

„Myslíš, že by ti něco řekla?“ divila jsem se a Edward se jemně usmál.

„Víš, je tu něco, co o mně ještě nevíš,“ řekl neklidně a jeho výraz zvážněl. Trochu mě to vyděsilo.

„Poslouchám,“ špitla jsem rozrušeně.

„Umím číst myšlenky,“ přiznal. Na malý okamžik jsem nevěděla, co říct a pak mi došlo, co mi tu právě řekl. Umí číst myšlenky… Najednou jsem měla v hlavě takový zmatek a snažila se nemyslet na hloupé věci. Evidentně mu došlo, o co se snažím.

„Všech kromě tvých,“ odpověděl s pobaveným úsměvem a já si musela hlasitě vydechnout. Opravdu se mi ulevilo.

„Jak je to možné?“ dožadovala jsem se odpovědi a Edward pokrčil rameny.

„Nemám ponětí, ale je to tak.“

„Tak to se mi vážně ulevilo,“ přiznala jsem a Edward se hlasitě rozesmál. Pevně mě sevřel v náručí a zastavil se pár centimetrů od mých rtů.

„Proč? Něco přede mnou skrýváte, slečno Swanová?“ provokoval mě laškovně.

„Ne. Ale nevím, jestli bych byla ráda, kdybys znal každou moji myšlenku, každý můj pocit. Je vážně příjemné mít alespoň malé soukromí,“ dodala jsem a moji řeč přerušily jeho chladné rty, které se do mě s neutichající vášnivostí vpíjely. Prstem mi kreslil po spánku a nepřestával mě líbat. Když vycítil, že mi dochází kyslík, s úsměvem se odtáhl a já se zhluboka nadechla. Pobavilo ho to.

„Takže, dokážeš Blair číst myšlenky?“ pokračovala jsem v naší předchozí diskuzi.

„Ano,“ přitakal.

„Promluv si s ní,“ odvětila jsem a jeho rty se opět spojily s mými. Ten polibek jsem ale přerušila, zatvářil se značně nesouhlasně.

„Nejdřív práce, pak zábava,“ řekla jsem rázným hlasem, protáhla se kolem něho a zamířila přímo do třídy. Za sebou jsem zaslechla jen potutelný smích.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 19. kapitola - Závětří: