Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojník - 1. kapitola

14.10.2013 (15:15) • RosabellaLarrinCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1891×

                                                 1. kapitola

Rannímu probuzení vděčím paprskům slunce a rannímu nádhernému ptačímu zpěvu. Z ospalosti jsem se pomalu probouzel a znovu vzpomínal na noc, kdy jsem měl opět ten divný sen.

V tom snu jsem stál na nějaké pláži těsně u útesů. Myslím, že to byla pláž Lefkada Agremni, nádherně předlouhá pláž s bílým pískem okolo obklopená divokými útesy. Ale na pláži jsem nebyl sám, zahlédl jsem jakousi ženu, byla nádherná, měla nádherně vlnité, dlouhé, černé vlasy a její pleť vypadala ve stínu tmavší, ale když se ke mně pořádně otočila, a tentokrát paprsky slunce obývaly její tvář, její pleť vypadala světlejší. Byla to žena ve středním věku, mohla mít tak 35 let, ale i přes to vypadala krásně. Její oči byly medově hnědé a byly v nich stopy tří bílých teček, které jsem ještě neviděl u žádného člověka.

Žena se náhle otočila zpříma na mě, ale okamžitě odvrátila pohled kamsi do dálky přede mnou, jako kdyby někoho spatřila, úsměv jí cukal od ucha k uchu a dívala se tím směrem, kam vedla dlouhá písečná pláž. Odvrátil jsem zrak a podíval jsem se směrem tam, kde ta žena, a uviděl muže, který směřoval jejím směrem přímo k ní, ani se nerozhlížel, jako kdyby od té ženy nemohl odtáhnout zrak, a náhle zrychlil jeho chůzi. Aniž jsem se v tom snu nadál, muž už stál u té ženy a objímal ji rukama kolem pasu, tisknul si ji pevně k sobě a zpříma se jí díval do očí, oba se na sebe usmívali, vypadali tak šťastně, měli oči a úsměv jen pro sebe. Muž sevřel jednou rukou ženinu tvář do náruče a pomalu se k ní nakláněl, aby ji mohl políbit. Když ji muž jemně políbil na její rty, že na mu polibky opětovala. Rukou mu zajížděla do jeho kaštanově hnědých vlasů a stále si ho k sobě tiskla více a více, i když už byli u sebe tak blízko, že už to ani více nešlo. Muž měl olivově tmavší pleť, a když jsem se mu podíval zpříma do očí, měl je tmavě hnědé až černé. Jeho oči vypadaly tak zvláštně, jako kdyby chtěly někoho zabít, vypadaly tolik naštvaně, ale v jeho tváři se zračili jen štěstí a láska.

Náhle se od svých polibků odtáhli a podívali se přímo mým směrem, jako kdyby mě spatřili, jako kdybych tam v tu chvíli na té pláži u těch útesů opravdu stál, a oni se na mě dívali zpříma, dívali se na mě s láskou v srdci a usmívali se něžně. Co mě však udivilo, byl jejich oděv, nevypadal moderně, žena měla dlouhé šedé šaty, které jí plály až k zemi, a muž měl na sobě dlouhou bílou tuniku, ke které měl připnutý hnědý opasek okovaný mosazí pod prsy.

Najednou se obraz ve snu změnil a já se v tom snu oběvil na úplně jiném místě, byla noc, ale všude bylo plno lidí, křičeli, vřískali, jak jen mohli, nechápal jsem, co se to děje. Byl tam velký zmatek, lidé vypadali vyděšeně, ale i naštvaně. V jejich tváři, do kterých jsem viděl pomocí zapálených pochodní, jsem viděl i nenávist. Lidé stále křičeli.

,,Upálit! Upálit! Upalte je! Zaslouží si to! Přivedli na svět stvůru! Upálit! Upálit!“

Nedávalo to smysl, ale náhle jsem se otočil směrem, ke kterému lidé křičeli, a uviděl jsem jak tu ženu z té pláže, tak i toho muže. Nemohl jsem tomu uvěřit, oba dva byli přivázáni k velkým dřevěným křížům a vypadali vyděšeně ještě více, než tito lidé, kteří stále křičeli. Žena i muž měli v očích slzy, které jim stékaly po tváři. Dívali se na sebe tak smutně, ale přitom stále zamilovaně. Ve snu jsem cítil potřebu jim pomoct, i kdyby mě to stálo vlastní život. Ale nemohl jsem vůbec nic dělat, nemohl jsem se hnout z místa. Ten pocit byl, jako když ve snu chci někoho prašti,t ale nemohl jsem, jako kdyby mé tělo bylo slabé a má rána byla jen pohlazení.

Ze tváří jsem jim vyčetl, že oba dva vědí, že je nikdo nezachrání a jsou tam jen oni dva sami pro sebe. Dívali se sobě tváří v tvář a jejich rty se pohybovaly, jako kdyby něco říkali, ale bohužel jsem nic nemohl slyšet. Pak už jsem uviděl jen a jen oheň, který začal žhnout pod jejich těly.

Při té vzpomínce ze snu jsem sebou trhnul. Ale věděl jsem, že je to jen pouhý sen, a tak jsem nad tím jen zakroutil hlavou, i když jsem byl tolik zvědavý a chtěl vědět, co to vlastně mělo znamenat.

Zívnul jsem si několikrát za sebou, radši jsem si pořádně protáhnul celé tělo, jako to dělám vždy po probuzení, a otřel si oči, ze kterých mi stékaly kapky slz z únavy.

Dneska bude nejspíše zase stejný den jako každý jiný. Ale je sobota, takže dneska nemusím do práce. Ne, že by se mi nechtělo, práci jsem měl rád, byl jsem šťastný, že ji mám, že mohu něco dělat, práce se dá těžko najít v dnešní době, a navíc ty peníze, které si vydělám, budu mít na vysokou školu, na kterou chci jít. Pak už vše bude jednodušší a můj život bude o tolik lepší. A přece jenom pomůžu i mému strýčkovi Marcovi, který to zrovna také nemá lehké ve svém životě, ale snaží se, jak jen to jde.

Strýček pracuje v továrně, ve které osazuje desky, chtěl jsem tam pracovat také, ale neměli už volné místo, což byla škoda, lidé si tam vydělají více peněz, než jen prodavači. Ale jak už jsem jednou řekl, svou práci mám rád, to dokazuje také i to, že mám rád starožitné věci a rád se o ně starám, nebo je prodávám. Je zvláštní, když mohu vidět nebo držet v rukou předmět, který někdo vyrobil před velmi, ale velmi dlouhou dobou. Ten styl, který se liší od dnešních moderních věcí. Ale pozor! Zas tak starožitný nejsem, samozřejmě mám rád i novější, moderní věci, jen mi přijde, že se tolik liší.

Vstal jsem z postele a rovnou zamířil do koupelny, abych se mohl trochu osprchovat, i když jsem se koupal před dvěma dny, byl jsem zpocený. Stál jsem v koupelně před zrcadlem, přičuchnul jsem si ke svému triku, které mám na spaní, a jen si pro sebe řekl: „No jo! Zatraceně, chlape! Ty fakt smrdíš potem!“ To jsem opravdu nemohl snést, a tak jsem si triko svlékl a stoupl si pod sprchu… Dál už snad nemusím vykládat, co se dělo.

Po sprše jsem šel rovnou zpět do svého pokoje, abych si vzal něco na sebe. Jako obvykle jsem na sebe hodil hnědé triko a bílé tepláky, které mám na doma. Rozmýšlel jsem, co asi dnes budu dělat. Pustím si telku? Ne, nejspíše tam nic nedávají, nebo si můžu dočíst tu knihu, kterou jsem si nedávno půjčil z knihovny, Percy Jackson zloděj blesku, jelikož jsem už přečetl skoro všechny knihy od Shakespeara, tak tato vypadala zajímavě, a také je. Měl jsem zatím přečteno jen 344 stránek ze 400 stran.

Z rozmýšlení mě vytrhnul můj hladový žaludek, který mám prázdný, a tak jsem se rovnou vydal do kuchyně udělat si nějakou snídani.

V kuchyni jsem si otevřel lednici a sledoval, na co mám chuť, jelikož v ní nebylo nic luxusního, protože pořád musíme šetřit, tak jsem si vytáhnul máslo s povidlovým džemem. Dneska si udělám jen tousty s máslem a džemem, jak to mám rád. A tak jsem si z linky v horní části v kuchyni vytáhnul čtyři tousty a hodil je do toustovače. Opeklo se mi to rychle, takže jsem je vytáhnul a dal na talíř, který jsem si také vytáhnul. Vzal jsem si nůž a už jen máslo s džemem natíral na tousty. Nalil jsem si do sklenice džus a pokračoval do obýváku, ve kterém jsem si sednul na gauč a zapnul si telku.

Tak fajn, teď se podíváme, co tam dávají, snad tam dnes něco bude, když je sobota, nějaký cool film by tam měl být, aspoň doufám, nebo dnes umřu nudou a počítač se mi vážně nechce zapínat, když ten křáp se zapíná tak strašně dlouho, jednou jsem čekal 30 minut nebo nějak tak, no jo, je to starej křáp, co bys nechtěl, Damone, že. Mluvil jsem sám k sobě jako cvok… No ne, vážně, já jsem někdy tak trochu cvok, ale co už, holky to žerou, neee, dělám si srandu.

Přepínal jsem kanály, zatím tam byly jen ty – podle mě – nepodstatné, kde pořád dávají jen samé televizní noviny, novinky ze světa, počasí atd. A to mě většinou vážně nudí dívat se na to, jak zase nějaký debilní, morbidní šílenec vraždí, vykrádá domy, banky či něco jiného, nebo že tam zase je nový Usám Labincuc, nebo jak se to jmenoval, no prostě nuda. Já se vážně nerad na takové události dívám, je to příšerné, když si o něčem přečtete v novinkách, anebo to uvidíte v telce nebo někde jinde a pak z toho nemůžete spát a musíte na to pořád myslet. Všechny ty vrahy bych zabil sám svýma holýma rukama. Spíše bych více ocenil, kdybych těm lidem mohl radši pomoci, a ne se jen na to dívat. Je to jako s fotbalem, jo, je pravda, jsem kluk, ale radši fotbal hraju, než se na něj jen tak dívám, je to deprimující a napínavé, můžete jen fandit, řvát jak idiot: „Jooo, tak už to tam kopněte! No neee, a hele, sakra, oni to nedali! Jooo, gól! Máme to tam!“ A házet popkornem nebo brambůrkama na telku.

A tak jsem pořád přepínal kanály, moc jsme jich neměli, přece jen kabelovka je dost drahá, ale zatím nám to stačí, filmy si jinak stahuju z kompu a stýčkovi to nevadí, máme DVD na flashku, takže mu tam vždycky nějaký ten film kopnu a on si to pak pustí.

Tak se podíváme, co tam dávají, hmmm, to ne, na vodní živly a oceány se mi zrovna koukat nechce, ááá, tady je něco, jak se to jmenuje… Rande s Monikou, aha, to bude beztak nějaká komedie, na to se rád kouknu, ale ještě se podívám jinde, takže tady dávají nějakého Constantine, je to Thriller, pak Žába k zulíbání, tak už mám favorita, na to se 100% budu dívat, to mě vždycky dostane, drsná komedie. Nejlepší je, jak ta kočka tancuje u tyče a stane se z ní zase ten chlápek, chudák ten kluk, co se na ni díval, musel být šokovaný, kdo by také nebyl, že, starej chlápek v podprdě a tangách, no fuj, ještě, že mu tamto nevylezlo. Ale ten herec nemá chybu. A to, že se rád hodně směju, ještě také nevíte, že. No, teď už ano.

Ty tousty jsou dobré, akorát jsem je trochu připekl, ale to mi nevadí. Stejně budu mít zase hlad, tak budu muset něco uvařit i pro strýčka. Najednou jsem z vedlejší chodby uslyšel bouchnutí dveří, to byl nejspíše strýček, já o vlku a vlk se právě probudil. Ani jsem se nenadál a strýček už stál ve dveřích.

„A hele, tak jsi dneska vstal zase první, jako obvykle, no jo, já už jsem starý dědek, co? Copak tady vyvádíš,“ uslyšel jsem strýčkův smích, když ke mně promluvil a přistoupil blíž.

„Ale no tak, tak starý zase nejsi, jen to hraješ, co? Ještě před týdnem jsi zvedal ty 10kilové pytle od mouky.“

„No právě, a jak dávno to už je,“ zase se zasmál a já se zasmál s ním.

„Radši ti půjdu udělat snídani, co říkáš?“

„Ale jen seď a dívej se, já si něco přichystám sám, spíše bys měl pak něco uvařit na oběd, dneska budu lenošit.“

„Jistě, kapitáne, na to jsem už myslel. Ale nejsem si jistý, jestli z té lednice něco ukuchtím,“ vzpomněl jsem si, že to tam zrovna bohatě nevypadá.

„No jo, už jsme nebyli dlouho na nákupu. Kolik je hodin, stačilo by to, abys zašel do toho levného krámku vedle a něco přikoupil, první se podívám do lednice a pak ti řeknu.“ Ještě na mě ukázal prstem a pak odešel určitě do kuchyně. No jo, zase budu muset do obchodu, pecka, vážně.

Dosnídal jsem poslední kus toustu a dopil džus, pak jsem vypnul telku, jelikož mi komedie už dávno skončila. Takže se půjdu ještě pořádně napít, mám hroznou žízeň, a půjdu se převléknout. Vezmu si jen jiné tepláky, které mám na ven, a triko si nechám. Ovladač jsem položil na stůl a vstal jsem, zamířil jsem rovnou do kuchyně. No jistě, strejda už tam něco kutil.

„Tak co, strejdo, co bych měl v obchodě dokoupit? Jdu tam teď, pak se mi už nebude vážně chtít. A ještě musím umýt nádobí a vyčistit si zuby, což bude trochu delší.“ Nádobí umyju rychle, jen jeden talíř a sklenku, jo a ještě ten nůž, který jsem jen tak hodil do dřezu.

„Dobrá, našel jsem tady špagety, co říkáš?“ odpověděl mi strýček a stále se díval do lednice.

„V lednici? Co by tam dělaly?“ udiveně jsem se zeptal, celou dobu jsem si myslel, že by špagety měly být normálně umístěné v kuchyňské lince mezi jinými potravinami, ale tak trochu mi to bylo i jedno.

„Ne v lednici, špagety jsou nahoře, jen se ještě dívám, co bys tam mohl dokoupit kromě kečupu a salátu, který nám chybí.“

„Aha, takže půjdu pro kečup a salát. Víš co, napiš mi to na papírek, já si jdu vyčistit ty zuby.“ Jakmile jsem doumýval nádobí, okamžitě jsem zamířil znovu do koupelny, vyčistil si zuby a šel si pro tepláky na ven. V tom mě vyrušil zvonící telefon, který jsem měl v pokoji na stole, kdo to asi může být, a ještě v sobotu dopoledne. Dál jsem nad tím nepřemýšlel a zvedl hovor. No jasně, to je Lee.

„No čest, kámo, co dnes děláš?“ ozvalo se z telefonu a já ho okamžitě poznal.

„Fajn, fajn, co se děje? Jsi nějaký zbrklý.“

„No, nemám teď moc času, ale večer to bude bomba.“

„Co bude bomba? Aáá, ne, že zase neplánujete tu párty co předtím?“

„Jak to víš? No jo, ty už mě znáš tak strašně dlouho a dobře… Máš pravdu, to je jasňačka,“ pochechtával se Lee v telefonu, ale minule mi to vtipné nepřišlo.

Když jsme dělali tu extra velkou párty naposledy, všechno se vyhnulo kontrole. Pořádali jsme párty u jedné holky, která má dost bohatý rodiče, mají obrovský dům vedle pláže. Ta holka byla ale vážně cvok, jen kvůli tomu, že si mohla dělat, co chtěla, a mohla mít, co chtěla, se chovala docela sobecky, rozmazleně a namyšleně. Její rodiče jednou jeli někde na dovolenou, na kterou nechtěla jet, protože už tam byla několikrát a ji to tam už nebavilo, nebo co, a tak si raději vydupala, že zůstane doma a o vše se postará, a taky, že se samozřejmě postarala. Prostě jí hned blesklo hlavou, že uspořádá párty, jako by to udělal každý mladý člověk kromě mě. Pozvala do domu více jak 300 lidí, jo, přesně tak, no jo, taková zbohatlická buchta má dost přátel, ale co bylo to nejhorší, bylo, že je sama nepozvala všechny, prostě si na twitter a facebook napsala, že doma pořádá párty a že se můžou stavit všichni její známí, kteří chtějí, pití a jídlo nebude problém. A tak každý její status sdílel, její přátelé pozvali i ty, které ještě sama neznala, a tak na párty přišel i ten, kdo ji neznal.

Na párty začínalo chodit dost lidí, až byl barák přecpanej, lidi se chovali jako zvířata, ale to znáte, ne, bitky začaly ve velkém a co víc, všem bylo u zadku, jestli jí zničí barák, bylo tam až příliš ožralých lidí. Ničili jí věci a za chvíli to u ní vypadalo jako v kurníku. Byl jsem tam s partou, kterou Jessica znala. Já jsem ji znal, ale nikdy jsem se s ní nedokázal úplně normálně bavit pro to, jaká byla. Říkal jsem Leovi, abychom odtamtud radši zmizeli, protože to tam vážně nevypadalo dobře, lidé se mezi sebou rvali snad úplně všude, hudba musela jít slyšet snad až na konec města, každý si čural a zvracel, kam chtěl, no prostě hnus, ale za to si holčička může sama.

Samozřejmě co se nestalo pak, jasně, že přijely benga, několik policejních aut, někdo to beztak nahlásil, no jo, sousedi. Náhle se barák začal vyprazdňovat a lidé začali utíkat, jak jen mohli, policisté se tam rvali, jak jen mohli, přece jen lidí tam bylo více než policajtů, ale nikdo s bengama nechtěl mít problémy, hodně lidí chytli, parta stihla utéct i já s Leem. Měl jsem na něho vztek, vážně, vždyť jsem mu to říkal, ale on mě jako vždy nikdy neposlechne a nechat jsem ho tam vážně nechtěl. Ostatní z toho měli malér a my mohli také, ale co bylo horší, ta malá mrcha svalila vinu na některé lidi, řekla policajtům, že tu párty nechtěla pořádat, že jsme ji k tomu donutili a že ji prý šikanují, nebo co. Ta malá mrcha měla teprve 17 let, to bylo skoro před půl rokem, co se tato událost stala.

Okamžitě zjistili, že lhala, a ihned měla problémy s rodiči, kteří jí dali zaracha a prý jí zakázali hodně věcí. Tak a měla to, mrcha jedna jedovatá, zasloužila si to. Ještě měla veřejné ponížení, vždyť to bylo ve zprávách, na které jsem se speciálně díval, a všichni o tom mluvili. Od toho dne se s ní už nebavím a taky už nikdy ani nebudu, radši se jí budu vyhýbat obloukem.

Radši jsem na to ihned přestal myslet, protože z takových mrch mi praskají nervy.

„No, víš, Lee, já fakt nevím, minule se to nevyklubalo zrovna dobře a jediné párty, které pořádáme v Gogu, nám přece stačí, ne?“ zeptal jsem se ho a doufal, že bude souhlasit.

„Ale no tak, kámo, jsme dobří, minule to bylo… přece nás nechytili a tentokrát to vážně bude jiné. Jeden kluk pořádá párty jeho narozenin, a je to v tom nejluxusnějším klubu, který je v tomto městě, tam přeci musíme jít a neříkej, že ti nechybí naše švihlé hrátky. Už jsme spolu dlouho nikde nebyli, je to i příležitost seznámit se zase s novými lidmi. Možná potkáš nějakou buchtu, co říkáš?“

„Ty jsi fakt idiot a cvok, to ti řeknu.“ Lee se jen tak ničeho nezalekne, ten by šel i do pekla na párty, kdyby mohl, je to takový velký pařmen.

„Jo, ale musíš uznat, že se vždy dobře bavíme, jinde takovou zábavu nenajdeme, a ty musíš uznat, že od posledního tvého rozchodu, kdy jsi v životě měl jen jednu holku, jsi už s nikým jiným nebyl, a to jsou dva roky!“ řekl mi trochu stroze.

„Teď se o tom s tebou nemíním bavit, řekl jsem ti, ať to necháš být, tak dělej tak, abys mě zase nenasral, kámo. Ale u tebe se asi zpovědi nevyhnu, že?“

„To teda v žádném případě!“

„Tak fajn, jdu do toho, ale rovnou tě varuju, jestli to bude zase jako minule, tak beru nohy na ramena,“ odpověděl jsem se smíchem. Ne, že bych byl srab, ale s policií nechci mít už vážně nic společného, jsou to jen trable a maléry, i když se do nich pouštím skoro pořád.

„Neboj, ty ramena nebudeš potřebovat, hahaha.“ Další jeho smích, tomu jsem se musel trochu zasmát taky. „Ok, takže dneska přesně v 10 hodin, je to v ulici Filellino, bar Hard Rock, ale první se sejdeme v našem parku v 09:30 podvečer, ještě s jedním kámošem, který má káru, a rovnou pojedeme s ním.“

„Aha, no ok, no problem, budu tam.“

„Skvělý, kámo, ti říkám, bude to pecka, jo a vstupné je zadara, budeme tam jako VIP, protože ten kámoš, co má káru, přímo zná toho kluka, co to pořádá, jmenuje se Stefan. Takže love nejsou problém.“

„No, aspoň, že tak. Hele, musím do obchodu, takže až vyjdu z baráku, tak ti písnu, jo?“

„Jasně, já tam budu 100%, hlavně přijď.“

„Jo jo, to víš, že nakonec bych si to nemohl nechat ujít.“

„No vidíš, konečně se vracíš do starých kolejí.“

„Vždyť já ani nebyl v jiných kolejích. Ok, já půjdu, zatím se měj a do večera nevyveď žádnou blbost.“

„Neboj, budu poslušný, tak zatím, kámo, večer, čus.“

„Čau.“

Tak to zase bude něco, vážně doufám, že tato párty bude aspoň normální a nestane se nic hrozného. Okamžitě jsem si šel pro tepláky a už stál rychlostí blesku u dveří a nasazoval si boty. Kolik je vlastně hodin? To už je za pět minut půl jedenácté? ptal jsem se sám sebe, aha, no tak nic, oběd bude později než obvykle ve 12 hodin, ale to mi vůbec nevadí, stejně mám dnes celý den volno až do večera. Takže jsem si vzal už jen peníze z tašky, kterou jsem měl v předsíni, a zavolal na strýčka, který byl tentokrát v obýváku, aby mi donesl ten papírek, na kterém je napsané, co mám vlastně koupit. Jakmile mi ho podal, vzal jsem si ještě klíčky od vchodu a už pádil ze schodů dolů a na ulici.

                                                    * * * * * * * * * *

Teplejší večer, jako obvykle, ale chladnější vánek na mé tváři, který rozcuchává mé vlasy.

Dneska je noc opravdu krásná, hvězdy na nebi svítí jako miliarda světlušek, akorát, že hvězdy jsou tak výraznější. Na místo setkání jsem přišel raději o 10 minut dříve, doufám, že Lee přijede taky dříve, moc se mi už tady čekat nechce, ne že by mi to vadilo, jen je tady už nuda. Jen tak sedím na lavičce v parku, když v tom uslyším zvláštní zvuk, jde to z keře, nejsem si jistý, co by to mohlo být, možná, že nějaká zatoulaná kočka nebo pes, nebo je to možná jen nějaký pták. Keř je velmi hustý a vážně se mi nechce vstávat, abych zjistil, co to je, a nejspíše je to vážně jen nějaká kočka.

Uběhlo teprve jen 6 minut, ale mně to přijde jako věčnost, pořád se rozhlížím kolem, jestli už někdo náhodou nejde, ale pořád nikoho nevidím, až najednou se přede mnou něco přežene, no páni, co to bylo, zatím vyděšený nejsem, ale takové věci se jen tak nevidí. To, co kolem mě proběhlo rychlostí blesku, vypadalo jako šmouha, no ne, že by Superman? řekl jsem si opět pro sebe a trochu se tomu cynicky zasmál, ale tady teď nebylo vážně nic k smíchu, bylo to zvláštní. Buď tu nic není a já mám haluz, nebo tu vážně něco je. Při pomyšlení, že by to mohla být nějaká bestie, která by mě mohla rozporcovat na kousíčky, mě zamrazilo na zádech. Ale to je hloupost, no ne? Vsadím se, že by to leda tak mohla být nějaká šelma, kdo ví, nebo mimozemšťan? Byl bych radši.

Když jsem uslyšel další šustění v keři a to přímo za mnou, okamžitě jsem vyskočil ze sedu na nohy a otočil se k místu, kde jsem před chvílí seděl. No tak, to už by stačilo, beztak je to ten parchant Lee, dělá si ze mě srandu jako vždy. To mu nedaruju!

„Lee? Lee?! Můžeš vylézt, vím, že jsi to ty!“ zakřičel jsem do keře a rozhlížel se kolem, ale stále nic. No, možná to vážně nic nebylo, většinou takhle nevyvádím, když se v lese či parku v noci něco pohne. Když jsem nad tím zakroutil hlavu a otočil se zpříma dopředu, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, přede mnou najednou stál nějaký postarší muž, který se mi díval rovnou do očí. V té tmě jsem nemohl rozeznat, jestli má opravdu tak černé oči, i když díky troše světla z lamp jsem uviděl, jak se mu v nich objevovaly takové červené skvrnky, ale nebyl jsem si jistý, a jeho pleť byla zvláštně bledá, i když ne úplně, protože ve skutečnosti byla tmavší, taková olivová. Okamžitě jsem od něj poodstoupil, když jsem se lekl, kdo by také ne, že?

„Sakra, chlape!“ vydechl jsem, jak jen jsem mohl, a přitom se na něj díval.

„Ah, odpusť, chlapče, asi jsem tě vylekal,“ řekl tak zvláštním hlasem.

„C-co, co chcete? To vy jste byl beztak v tom keři, že?! Co jste tam dělal?“

„Nejspíše se mi ztratila kočka,“ odpověděl a usmál se na mě.

„Aha… No… takže, moje jedna z teorií byla správná, jedna zatoulaná kočka, ale naneštěstí žádná šelma ani mimozemšťan to nebyli,“ ukázal jsem na oblohu prstem a přitom se smál.

„Hm, cože?“ Nejspíše asi nerozuměl mé hloupé a sarkastické odpovědi.

„Ááá, to nic, takže se vám ztratila kočka a proč to nejspíše? Jestli se mohu zeptat.“ Vážně jsem to nechápal. Jednou se ztratí kočka, tak je taky jednou ztracená, no ne, a ne, nejspíše nebo se nepodíval doma pod gauč, asi.

„To nic, chlapče. Asi tu na někoho čekáš, že?“

„No jo, na kámoše.“ Byl opravdu tak divný a zvláštní, začal jsem se trochu obávat, i když ne úplně, no ale kdo ví, mohl to být nějaký maniak. Možná, že zabíjí lidi a pak jim odřezává kousek po kousku jejich končetiny, nebo jim možná vykuchává vnitřnosti, nebo je jen unáší a prodává do otroctví, no kdo ví, co ještě, anebo je to vážně jen divnej chlápek, kterému se ztratila kočka. Vtom se člověk nevyzná.

„Tak to bych tě teda nerad rušil,“ řekl to tak pomalu, jako kdyby byl v metrixu nebo co, fakt, a přitom se ke mně stále přibližoval.

„No… víte, jo a jo, je mi líto vaší ztráty, vaší kočky nebo kocoura, ale můžete se ke mně, prosím Vás, přestat přibližovat?“ Doufal jsem, že toho nechá.

„Je mi líto, synku, ale budeš muset jít se mnou, mám s tebou obrovské plány a pro tebe obrovskou budoucnost.“

Další kapitolu napíši až budu mít více času. Chtěla bych moc poděkovat mé korektorce, která mi opravuje povídky, takže moc děkuji. =) Opět bych byla moc a moc ráda za jakékoliv komentáře a Váš názor, i jen smajlíka. U předchozích dvou povídek mě moc potěšily. =)

Autor: RosabellaLarrinCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojník - 1. kapitola: